HEBREJSKÁ PÍSMA
Těchto 39 knih, které byly napsány pod božskou inspirací a obvykle jsou dnes uspořádány od 1. Mojžíšovy po Malachiáše, tvoří větší část obsahu Bible.
Knihy Hebrejských písem, jak jsou seřazeny ve většině překladů Bible, mohou být rozděleny do tří oddílů: (1) historické, od 1. Mojžíšovy po Ester, 17 knih; (2) poetické, od Joba po Šalomounovu píseň, 5 knih; (3) prorocké, od Izajáše po Malachiáše, 17 knih. Toto rozdělení je v podstatě všeobecné; historický oddíl totiž obsahuje části poetické (1Mo 2:23; 4:23, 24; 9:25–27; 2Mo 15:1–19, 21; Sd 5) a také části prorocké (1Mo 3:15; 22:15–18; 2Sa 7:11–16), oddíl poetický obsahuje látku historickou (Job 1:1–2:13; 42:7–17) a také prorockou (Ža 2:1–9; 110:1–7) a v prorockém oddíle jsou uvedeny informace historické i látka poetická (Iz 7:1, 2; Jer 37:11–39:14; 40:7–43:7; Ná 1:1–5:22).
Židé sestavili a uspořádali těchto 39 knih odlišně, takže jich měli pouze 24 nebo 22; podle jejich tradičního kánonu jsou uspořádány takto: jako první byl zařazen Zákon (heb. Tó·rahʹ), také nazývaný Pentateuch, který obsahuje 1. až 5. knihu Mojžíšovu: (1) Genesis, (2) Exodus, (3) Leviticus, (4) Numeri a (5) Deuteronomium. (Viz heslo PENTATEUCH.) Druhý oddíl se nazýval Proroci (heb. Nevi·ʼimʹ); byl rozdělen na část zvanou „dřívější proroci“, a to (6) Jozue, (7) Soudci, (8) knihy Samuelovy (První a Druhá spojeny v jednu), (9) knihy Královské (První a Druhá spojeny v jednu) a část zvanou „pozdější proroci“, která se dělí na „větší“ proroky, k nimž patří (10) Izajáš, (11) Jeremjáš a (12) Ezekiel, a na (13) Dvanáct „menších“ proroků (v jedné knize je obsažen Ozeáš, Joel, Amos, Obadjáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sefanjáš, Ageus, Zecharjáš a Malachiáš). Třetí oddíl se nazýval Svaté spisy (Hagiografa neboli hebrejsky Kethu·vimʹ) a začínal knihami (14) Žalmy, (15) Přísloví a (16) Job; pak následovalo „Pět megilot“ neboli pět samostatných svitků, a to (17) Šalomounova píseň, (18) Rut, (19) Nářky, (20) Kazatel a (21) Ester a za nimi (22) Daniel, (23) Ezra-Nehemjáš (spojeny) a (24) Paralipomenon (První a Druhá společně jako jedna kniha). Kniha Rut byla někdy připojována ke knize Soudci a kniha Nářky byla připojována k Jeremjášovi, aby vzniklo 22 knih, což odpovídá počtu písmen v hebrejské abecedě; dnešní hebrejské Bible však toto uspořádání obvykle nemají.
Ne ve všech katalozích z rané doby jsou knihy Hebrejských písem seřazeny tímto způsobem. Tehdy totiž měly jednotlivé knihy podobu samostatných svitků. Je to patrné z tohoto výroku Babylónského talmudu (Bava Batra 14b): „Naši rabíni učili: Pořadí Proroků je: Jozue, Soudci, Samuel, Královské, Jeremjáš, Ezekiel, Izajáš a Dvanáct menších proroků.“ (Do angličtiny přeložili M. Simon a I. Slotki.) To by mohlo vysvětlit, proč v řadě hebrejských rukopisů, které byly napsány v Německu a ve Francii, je Jeremjáš zařazen před Izajášem.
Pisatelé. Celá Hebrejská písma napsali a sestavili Židé, členové národa, kterému „byla svěřena Boží posvátná prohlášení“. (Ří 3:1, 2) A tato předkřesťanská Písma byla napsána z největší části hebrejsky, kromě těchto malých úseků, jež byly napsány aramejsky: 1Mo 31:47; Ezr 4:8 až 6:18 a 7:12–26; Jer 10:11; Daniel 2:4b až 7:28. Aramejská slova se vyskytují také u Joba, v některých Žalmech, v Šalomounově písni, u Jonáše, v knize Ester a v hebrejských částech Daniela. V Ezekielově knize se také projevuje aramejský vliv.
Mojžíš napsal a sestavil prvních pět knih Bible. Po něm následovalo přinejmenším 31 dalších pisatelů a sestavovatelů, k nimž patřili Jozue, Samuel, David, Šalomoun, Izajáš, Jeremjáš, Ezekiel, Daniel, Ezra a Nehemjáš. Žili v období dlouhém 1 100 let, od 16. do 5. století př. n. l., a byli mezi nimi lidé různých povolání, například pastýř, opisovač, místodržitel, král, prorok a kněz.
Někteří z pisatelů Bible byli očitými svědky událostí, které zaznamenali (Mojžíš zapsal, co zažil, když stál před faraónem). (2Mo 5:1–12:32) Shromáždili určité historické údaje z dřívějších záznamů, které pečlivě studovali, například při sestavování rodopisů. (1Pa 1–9) Ale mnoho věcí, jako jsou poznatky o shromáždění zástupů andělů v nebi a také různá prorocká zjevení, přesahovalo lidské vědomosti a bylo možné dozvědět se o nich jedině přímou inspirací od Boha. Tato skutečnost a to, že dílo tvoří dokonale jednotný celek, ačkoli se skládá z mnoha částí a ačkoli se na jeho psaní podílelo velmi dlouhou dobu mnoho pisatelů různého původu, to vše je potvrzením a projevem toho, že pisatelé Bible skutečně „mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem“. (2Pe 1:21)
Kánon Hebrejských písem. Knihy Hebrejských písem nejsou v našich Biblích seřazeny v pořadí, v němž byly napsány. Joel, Amos, a Jonáš žili přibližně dvě stě let před Jeremjášem, Ezekielem a Danielem. Ani názvy knih vždy neukazují, kdo tyto knihy napsal. Například knihu Job patrně napsal Mojžíš a knihu Rut zřejmě napsal Samuel. Údaje o tom, kdy a kdo napsal každou jednotlivou knihu, jsou uvedeny pod heslem BIBLE, pod nadpisem „Tabulka biblických knih v pořadí, v němž byly dokončeny“. Podrobnosti o obsahu, důležitosti a významu jednotlivých knih, důkazy o jejich věrohodnosti a jiné informace jsou uvedeny v článcích o těchto knihách.
Když byl Ježíš Kristus na zemi, kánon Hebrejských písem již byl zaveden. Svědčí o tom Ježíšovy výroky zaznamenané v Křesťanských řeckých písmech. O rozdělení Hebrejských písem na tři části se Ježíš zmínil například tehdy, když mluvil o tom, co ‚všechno bylo napsáno v Mojžíšově zákoně a v Prorocích a v Žalmech‘. (Lk 24:44) Jeho následovníci psali nebo mluvili o „veřejném čtení Zákona a Proroků“, o „Písmech“, o ‚Mojžíšově zákonu i Prorocích‘, o „svatých Písmech“ a o ‚svatých spisech‘. (Sk 13:15; 18:24; 28:23; Ří 1:2; 2Ti 3:15; viz heslo KÁNON.)
Pozoruhodné je také to, že do hebrejského kánonu nebyly pojaty žádné apokryfní spisy. Od pátého století př. n. l., kdy žili Ezra a Malachiáš, byl dokončený kánon Hebrejských písem přísně střežen a chráněn, aby se do něho nedostaly žádné spisy pochybného obsahu. (Viz heslo APOKRYFY.) Opisovači rukopisů, takzvaní soferim a po nich masoreti, byli při své práci úzkostlivě pečliví.
Hebrejská písma byla původně napsána bez samohlásek nebo rozdělovacích znamének a bez dnešního rozdělení na kapitoly a verše. Ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. masoreti, kteří byli také velice pečlivými opisovači Bible, zavedli systém samohláskových značek a akcentů, což bylo pomocí při čtení a vyslovování.
Zachování a předání. Židovští soferim (písaři) sice úzkostlivě dbali na to, aby při opisování neudělali žádnou chybu, ale přitom provedli v textu určité opravy neboli korektury na místech, kde se podle jejich názoru v původním textu projevovala nevážnost k Bohu nebo neúcta k Božím představitelům. Ve více než 140 případech židovští písaři zaměnili tetragrammaton (souhláskový ekvivalent jména Jehova) za výrazy „Svrchovaný Panovník“ nebo „Bůh“. (Viz Rbi8, dodatek 1B/2B.)
Žádný z původních rukopisů Hebrejských písem dnes neexistuje, ale existuje asi 6 000 rukopisných opisů buď celých Hebrejských písem, nebo jejich částí. Nashův papyrus, který obsahuje malé části 5. Mojžíšovy, a také mnohé ze svitků od Mrtvého moře byly opsány před naším letopočtem. Hebrejsky psaná Písma byla nejen opisována, ale byla také mnohokrát přeložena, a to buď celá, nebo některé jejich části. Prvním skutečným překladem byla řecká Septuaginta, která začala být překládána kolem roku 280 př. n. l. Jeronýmova latinská Vulgáta také obsahovala jeden z raných překladů Hebrejských písem. Překlad nového světa Hebrejských písem byl založen na sedmém, osmém a devátém vydání verze Biblia Hebraica, kterou pořídil Rudolf Kittel; je to tištěné vydání Leningradského kodexu B 19A, nejstaršího úplného rukopisu Hebrejských písem.
Kritikové Bible vynaložili velké úsilí ve snaze zpochybnit věrohodnost Hebrejských písem. Označovali je buď za podvrh, nebo za pouhé lidové pověsti, které jsou z hlediska historického nevěrohodné. Jejich útok spočíval například v tom, že rozpitvávali jednotlivé biblické knihy ve snaze dokázat, že se na každé z nich podílelo několik pisatelů — jako kdyby jeden pisatel nebyl schopen psát více než jedním slohem. Takové tvrzení je naprosto nelogické; ten, kdo píše poezii, je totiž také schopen psát prózu a naopak. Právník, který formuluje právní dokument, snadno a rychle změní svůj sloh, když vypráví nějaký osobní zážitek. Když kritikové tvrdí, že určité verše, které označují písmenem „J“ a které obsahují jméno Jehova, pocházejí od jiných pisatelů než verše, jež obsahují titul „Bůh“ (heb. ʼElo·himʹ) a jsou označovány písmenem „E“, dávají tím najevo, že jejich argumentace je povrchní.
Egyptolog K. A. Kitchen z liverpoolské univerzity ukazuje, že tvrzení těchto kritiků je klamné, a říká: „Nikde ve starověkém Orientu se nenachází nic, co by spolehlivě svědčilo o obdobném vývoji, jakým je komplikované spojování a sjednocování zlomků [kombinovaného textu] hebrejské literatury, o vývoji, jaký by předpokládala teorie pramenů (a nic není podle takových kritérií posuzováno). A naopak každý pokus uplatnit kritéria zastánců teorie pramenů na starověká orientální díla, jejichž původ je sice znám, ale jež vykazují stejné literární rysy, vede k výsledkům očividně absurdním.“ (Ancient Orient and Old Testament, 1968, s. 115)
Důležitost. Důležitost Hebrejských písem není ani možno dost zdůraznit; obsahují totiž zákoník, dějiny a proroctví, bez nichž by obsah velké části Křesťanských řeckých písem byl nejasný. (Lk 24:27, 44) „Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení.“ „To je postihovalo jako příklady, a ty byly napsány pro výstrahu nám, na které přišly konce systémů věcí.“ (Ří 15:4; 1Ko 10:11) Křesťanští pisatelé Bible tedy opakovaně citovali z dřívějších biblických spisů a zmiňovali se o nich, a tím v mnoha námětech a slibech obsažených v Hebrejských písmech pokračovali a rozvíjeli je. V Křesťanských řeckých písmech uvádí Překlad nového světa 320 pasáží z Hebrejských písem v podobě přímých citací. Podle seznamu, který uveřejnili Westcott a Hort, je citací a odkazů celkem asi 890.
Bez Hebrejských písem bychom postrádali mnoho podrobností o původu člověka, o příčině smrti a o edenském slibu, že semeno ženy rozdrtí hlavu Hada. Bez Hebrejských písem bychom neznali mnoho podrobností například o potopě v Noemově době, o tom, proč je krev svatá, o Boží smlouvě s Abrahamem, o tom, jak Jehova bojoval za svůj smluvní národ a o dějinách předobrazného teokratického království.