Žijte dále jako děti Boží
„Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra.“ — 1. Jana 3:10.
1, 2. O které apoštolově radě budeme uvažovat při svém dalším studiu 1. Janovy?
JEHOVA má univerzální rodinu a někteří lidé k ní dnes patří. Jsou to Boží děti. Jak se však liší od ostatních?
2 Apoštol Jan popisuje tyto lidi poctěné velkou přízní ve svém prvním dopise, který napsal pod božskou inspirací. Poskytuje také rady, které jim pomáhají, aby dále žili jako Boží děti. A jeho slova budou užitečná pro všechny Bohu oddané svědky Jehovovy.
Jak velká je Boží láska!
3. Jak byli někteří učiněni „Božími dětmi“ a jak se na ně dívá svět?
3 Jan cituje naději pomazaných křesťanů. (Čti 1. Jana 3:1–3.) Jak velkou lásku projevil Jehova, když je přijal za duchovní syny a učinil je „Božími dětmi“! (Řím. 5:8–10) „Svět“ — nespravedlivá lidská společnost — nesdílí jejich zbožného ducha, jejich cíle ani jejich naděje. Taková světská společnosti nenávidí Krista a jeho následovníky, a tudíž také Otce. (Jan 15:17–25) Svět tedy snad zná pomazané jako jednotlivce, ale nikoli jako Boží děti, protože „nepoznal“ Jehovu. — 1. Kor. 2:14.
4. Co by měl činit každý, kdo má naději na nebeský život?
4 Pomazaní jsou Božími dětmi již nyní. „Ale“, říká Jan, „až dosud nebylo zjeveno, čím budeme“, až ve věrnosti zemřeme a budeme vzkříšeni k nebeskému životu s duchovním tělem. (Fil. 3:20, 21) Ale až bude Bůh „učiněn zjevným“, budou „jako on“ a ‚uvidí ho takového, jaký je‘, jako ‚Jehovu, Ducha‘. (2. Kor. 3:17, 18) Každý, kdo má „tuto naději“ nebeského života, by se měl chtít očišťovat, „jako on [Jehova] je čistý“. Ačkoli jsou pomazaní nyní nedokonalí, měli by žít čistým životem, který odpovídá jejich naději, že uvidí čistého, svatého Boha v nebeské říši. — Žalm 99:5, 9; 2. Kor. 7:1.
Konej spravedlnost
5, 6. Co činí z Božího stanoviska každý, kdo hřeší? Co však v tomto ohledu platí o těch, kteří zůstávají „ve spojení s“ Ježíšem Kristem?
5 Žít jako Boží děti také znamená činit to, co je správné. (Čti 1. Jana 3:4, 5.) „Každý, kdo hřeší, rovněž činí bezzákonnost“ ze stanoviska Jehovy, jehož zákony takový hříšník porušuje. (Iz. 33:22; Jak. 4:12) Každý „hřích je bezzákonnost“, přestoupení Božích zákonů. Hřešení je v rozporu s křesťanským duchem a jsme vděční za to, že Ježíš Kristus byl „učiněn zjevným“ jako člověk, aby „sňal naše hříchy“. „V něm není hřích“, a proto byl schopen předložit Bohu naprosto uspokojující oběť, která usmiřovala hřích. — Iz. 53:11, 12; Hebr. 7:26–28; 1. Petra 2:22–25.
6 „Žádný, kdo zůstává ve spojení s ním [Synem], nehřeší.“ (Čti 1. Jana 3:6.) Jsme nedokonalí, a proto se snad někdy dopustíme hříchu. Ale ti, kteří zůstávají ve spojení se Synem, a tudíž ve spojení s Otcem, nehřeší ze zvyku. Ti, kteří hřeší ze zvyku, ‚neviděli‘ Ježíše očima víry; a takoví hříšníci ze zvyku jako odpadlíci také ‚nepoznávají‘ Krista a neoceňují, že je ‚Božím Beránkem‘, který smiřuje hřích. — Jan 1:36.
7, 8. Od koho pochází podle 1. Jana 3:7, 8 ten, kdo se svévolně dopouští hříchu, ale proč byl v tomto směru „učiněn zjevným“ Boží Syn?
7 Jan varuje, abychom se nedali svést. (Čti 1. Jana 3:7, 8.) „Ať vás nikdo nesvede“, říká apoštol a dodává: „Kdo koná spravedlnost [zachováváním Božího zákona], je spravedlivý, tak jako on [Ježíš Kristus] je spravedlivý.“ Naše hříšnost nám brání, takže nemůžeme být spravedliví do té míry jako náš velký vzor. Ale z Jehovovy nezasloužené laskavosti mohou nyní Ježíšovi pomazaní následovníci dále žít jako Boží děti.
8 Kdo svévolně hřeší, „pochází z ďábla“, který hřeší od počátku svého vzpurného postoje proti Jehovovi. Ale Boží Syn „byl . . . učiněn zjevným“, aby „přerušil“ satanova „díla“, jimiž podporuje hřích a zlo. To znamená, že budou odstraněny účinky adamovské smrti smířením hříchu skrze Krista a vzkříšením těch, kteří jsou v šeolu (hádu), a rovněž rozdrcením satanovy hlavy. (1. Mojž. 3:15; 1. Kor. 15:26) Do té doby se všichni, pomazaní i „velký zástup“, chraňme, abychom nepěstovali hřích a nespravedlnost.
Zachovávej Boží zákon
9. V jakém smyslu „nemůže hřešit“ duchem zplozený křesťan a proč?
9 Jan dále rozlišuje mezi Božími dětmi a dětmi ďáblovými. (Čti 1. Jana 3:9–12.) Žádný, kdo se „narodil z Boha, nehřeší stále“ neboli nečiní to ze zvyku. Jehovovo „plodné semeno“ neboli svatý duch, který poskytuje někomu „nové zrození“ k nebeské naději, zůstává v tomto jednotlivci, pokud svatému duchu neodporuje, a tím ho ‚nezarmucuje‘, takže by Bůh ducha odňal. (1. Petra 1:3, 4, 18, 19, 23; Ef. 4:30) Má-li duchem zplozený křesťan zůstat mezi Božími dětmi, „nemůže hřešit“. Jako „nové stvoření“ s „novou osobností“ bojuje proti hříchu. ‚Unikl zkaženosti, která je ve světě skrze chtíč‘, a v srdci si nepřeje ze zvyku jednat nesprávně. — 2. Kor. 5:16, 17; Kol. 3:5–11; 2. Petra 1:4.
10. Podle čeho se například dají rozlišit Boží děti od dětí ďáblových?
10 Zde je jeden způsob, jak rozeznat Boží děti od dětí ďáblových: „Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha.“ Nespravedlnost je tak charakteristická pro děti ďáblovy, že „nespí, pokud nedělají špatnost, a spánek je jim uchvácen, pokud někoho nepřivedou ke klopýtnutí“, a právě to by chtěli odpadlíci způsobit věrně oddaným křesťanům. — Přísl. 4:14–16.
11. a) Jak se dají poznat ti, kteří nejsou Božími dětmi? b) K čemu by nás měla vést úvaha o Kainovu jednání?
11 Dále „[nepochází z Boha] ani ten, kdo nemiluje svého bratra“. Ano, to „poselství“, které jsme slyšeli „od počátku“ svého života jako svědkové Jehovovi, je, „že se máme navzájem milovat“. (Jan 13:34) Nejsme proto „jako Kain“, který dokázal, že ‚pochází z toho ničemného‘, protože „zabil svého bratra“ násilným způsobem, který je typický pro vraha satana. (1. Mojž. 4:2–10; Jan 8:44) Kain zabil Abela, „protože jeho skutky byly ničemné, ale skutky jeho bratra byly spravedlivé“. Uvažování o Kainovu způsobu jednání by nás mělo podnítit k tomu, abychom se chránili před podobnou nenávistí vůči svým duchovním bratrům.
Miluj „skutkem a pravdou“
12. Jak „víme, že jsme přešli ze smrti do života“, a co to znamená?
12 Kdybychom napodobovali Kaina, byli bychom duchovně mrtví. (Čti 1. Jana 3:13–15.) Tak nenáviděl svého bratra, že ho zabil, a nijak nás nepřekvapuje, že svět stejně nenávidí nás, protože to Ježíš předpověděl. (Mar. 13:13) Ale „víme [neboli jsme přesvědčeni], že jsme přešli ze smrti [duchovní] do [věčného] života, protože milujeme bratry“, ty, kteří jsou společně s námi svědky Jehovovými. Pro tuto bratrskou lásku spojenou s vírou v Krista již nejsme „mrtví“ v přestupcích a hříších, ale Bůh nás zbavil svého odsouzení a byli jsme pozvednuti z duchovní smrti, protože nám byla poskytnuta naděje na věčný život. (Jan 5:24; Ef. 2:1–7) Odpadlíci, kteří nemají lásku, nemají takovou naději, protože ten, „kdo nemiluje, zůstává v [duchovní] smrti“.
13. Proč by to mělo být předmětem naší modlitby, jestliže nenávidíme svého bratra?
13 Opravdu, „každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabiják“. Nemusí ani dojít k tělesné vraždě (jako když Kain zabil Abela ze závisti a nenávisti), ale ten, kdo nenávidí, by byl raději, kdyby jeho duchovní bratr nebyl naživu. Jehova čte v srdci, a proto ten, kdo nenávidí, je odsouzen. (Přísl. 21:2; srovnej s Matoušem 5:21, 22.) Žádný takový nekající „zabiják“, neboli člověk, který nenávidí někoho ze spoluvěřících, „v sobě trvale nemá věčný život“. Jestliže tedy máme v nenávisti některého spolusvědka, neměli bychom se modlit k Jehovovi o pomoc, abychom změnili svůj postoj v bratrskou lásku?
14. Jak dalece máme projevovat bratrskou lásku?
14 Máme-li dále žít jako Boží děti, musíme projevovat bratrskou lásku slovem i skutkem. (Čti 1. Jana 3:16–18.) To by mělo být možné, vždyť „jsme poznali lásku, protože on [Ježíš Kristus] se za nás vzdal své duše [neboli života]. Protože Ježíš projevil lásku do té míry, měli bychom projevovat vůči svým spoluvěřícím podobnou lásku založenou na zásadách (řecky agapé). Například v dobách pronásledování „jsme povinni se vzdávat svých duší za své bratry“, stejně jako Priska a Akvila ‚vydali do nebezpečí své hrdlo za duši [apoštola Pavla]‘. — Řím. 16:3, 4; Jan 15:12, 13.
15. Co máme z lásky učinit, jestliže je nějaký bratr v nouzi a my máme „prostředky tohoto světa k živobytí“?
15 Kdybychom byli ochotni dát za své bratry svůj život, měli bychom být ochotni činit pro ně i méně náročné věci. Máme snad například „prostředky tohoto světa k živobytí“ — peníze, jídlo, oblečení a podobně, jež poskytuje svět. ‚Spatříme‘ snad některého bratra v nouzi, nejen nějak letmo, ale budeme hledět na tuto situaci. Jeho nouze může způsobit, že se otevřou „dveře“ našeho „něžného soucitu“ neboli našich nejhlubších citů. Ale co když tyto „dveře“ prudce zavřeme a připustíme, aby se náš úmysl pomoci mu zmařil naším sobectvím? ‚Jak v nás‘ potom „zůstává Boží láska“? Nestačí jen mluvit o bratrské lásce. Jako Boží děti ji musíme projevovat „skutkem a pravdou“. Když má například náš bratr hlad, potřebuje jídlo, a ne pouhá slova. — Jak. 2:14–17.
Srdce, které nás neodsuzuje
16. a) Jak je „Bůh větší než naše srdce“? b) Proč podle Janových slov vyslýchá Jehova naše modlitby?
16 Jan dále poukazuje na ujištění, že jsme Jehovovými dětmi. (Čti 1. Jana 3:19–24.) „Budeme vědět, že pocházíme z pravdy“ a že jsme nepodlehli odpadlickému podvodu, „podle toho“, že projevujeme bratrskou lásku. Tak před Bohem „ujistíme . . . své srdce“. (Žalm 119:11) Jestliže nás naše srdce přece odsuzuje, snad protože cítíme, že jsme neprojevili spoluctitelům dostatečnou lásku, pak si pamatujme, že „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno“. Je milosrdný, protože ví o naší ‚nepokrytecké bratrské náklonnosti‘, o našem boji proti hříchu, o našem úsilí žít způsobem, který se mu líbí. (1. Petra 1:22; Žalm 103:10–14) „Jestliže nás naše srdce neodsuzuje“, protože jsou zde skutky, které dokazují naši bratrskou lásku, a neprovinili jsme se nějakými skrytými hříchy, pak „máme volnost řeči k Bohu“ v modlitbě. (Žalm 19:12; 19:13, „KB“) A on vyslýchá naše modlitby, „protože zachováváme jeho přikázání a děláme věci, které se líbí jeho očím“.
17. Které dva požadavky jsou zahrnuty v Božím „přikázání“?
17 Očekáváme-li, že Bůh vyslyší naše modlitby, musíme zachovávat Boží „přikázání“, včetně těchto dvou požadavků: 1. Musíme mít víru v Ježíšovo „jméno“, přijmout jeho výkupné a uznat, že má od Boha autoritu. (Fil. 2:6–11) 2. Musíme se ‚milovat navzájem‘, jak to přikázal Ježíš. (Jan 15:12, 17) Ano, každý, kdo má víru v Kristovo jméno, by měl milovat všechny ostatní, kteří projevují takovou víru.
18. Jak víme, že Jehova „zůstává ve spojení s námi“?
18 Člověk, který zachovává přikázání od Boha, „zůstává ve spojení s ním“, v jednotě s Jehovou. (Srovnej Jana 17:20, 21.) Ale jak „poznáme“, že Bůh „zůstává ve spojení s námi“? Víme to „pro ducha, kterého nám dal“. Vlastnictví Božího svatého ducha a schopnost projevovat rysy jeho ovoce, včetně bratrské lásky, dokazuje, že jsme ve spojení s Jehovou. — Gal. 5:22, 23.
Měj se na pozoru!
19, 20. Proč máme ‚zkoušet inspirované výroky‘ a jakou pomoc poskytuje v tomto ohledu Jan?
19 Jan dále ukazuje, jak musíme dávat pozor. (Čti 1. Jana 4:1.) Nesmíme věřit každému duchu neboli „inspirovanému výroku“, ale měli bychom ‚zkoušet inspirované výroky, abychom viděli, zda pocházejí od Boha‘. Proč? „Protože do světa vyšlo mnoho falešných proroků.“ Alespoň někteří z těchto podvodných učitelů tehdy cestovali po různých místech, pěstovali společenství s různými sbory a snažili se ‚za sebou odvést učedníky‘. (Sk. 20:29, 30; 2. Jana 7) Věrní proto museli dávat pozor.
20 Někteří křesťané v prvním století měli dar „rozlišování inspirovaných výroků“, zázračný dar Boží inspirované síly, která jim zřejmě umožňovala rozlišovat, zda inspirované výroky pocházejí od Jehovy. (1. Kor. 12:4, 10) Ale Janovu výstrahu mohli zřejmě uplatnit křesťané všeobecně a pomáhá i dnes, kdy se odpadlíci snaží podkopat víru svědků Jehovových. Ačkoli dar ducha v podobě „rozlišování inspirovaných výroků“ pominul, Janova slova ukazují způsob, jak rozlišit, zda jsou učitelé podněcováni Božím duchem nebo vlivy démonů.
21. Co bylo jedním z prostředků ke zkoušení „inspirovaných výroků“?
21 Povšimni si jednoho způsobu zkoušení. (Čti 1. Jana 4:2, 3.) „Každý inspirovaný výrok, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, pochází od Boha.“ Uznáváme, že Ježíš kdysi žil jako člověk a že je Božím Synem, a naše víra nás podněcuje, abychom o těchto pravdách učili druhé. (Mat. 3:16, 17; 17:5; 20:28; 28:19, 20) „Avšak každý inspirovaný výrok, který nevyznává Ježíše, nepochází od Boha.“ Naopak, je to „inspirovaný výrok antikrista“, proti Kristu a proti biblickým naukám o něm. Jan a jiní apoštolové zřejmě varovali, že přichází „inspirovaný výrok antikrista“. (2. Kor. 11:3, 4; 2. Petra 2:1) Pravé křesťany tehdy ohrožovali falešní učitelé, a proto mohl Jan říci: „Nyní je již ve světě.“
22. Jaký je další způsob zkoušení „inspirovaných výroků“?
22 Jiný způsob, jak zkoušet „inspirované výroky“, je pozorovat, kdo jim naslouchá. (Čti 1. Jana 4:4–6.) Jako Jehovovi služebníci jsme „zvítězili“ nad falešnými učiteli neboli překonali jsme je, přemohli jsme jejich snahy odvrátit nás od Boží pravdy. Toto duchovní vítězství bylo umožněno Bohem, který je „ve spojení s“ věrně oddanými křesťany a je „větší než ten [ďábel], který je ve spojení se světem“ neboli nespravedlivou lidskou společností. (2. Kor. 4:4) Odpadlíci „pocházejí ze světa“ a mají jeho zlého ducha, a proto „mluví to, co pochází ze světa, a svět jim naslouchá“. Protože máme Jehovova ducha, můžeme rozeznat nebiblickou povahu jejich „inspirovaných výroků“, a proto je můžeme zavrhnout.
23. Kdo nám naslouchá a uznává, že jsme vedeni Božím duchem?
23 Víme však, že „pocházíme z Boha“, protože „kdo poznává Boha, naslouchá nám“. Lidé podobní ovcím si uvědomují, že učíme pravdy založené na Božím slovu. (Srovnej Jana 10:4, 5, 16, 26, 27.) Ovšem „kdo nepochází z Boha, nenaslouchá nám“. Falešní proroci neboli učitelé nenaslouchali Janovi ani jiným, kteří ‚pocházeli z Boha‘ a vštěpovali duchovně zdravé poučování. Tak tedy „rozpoznáme inspirovaný výrok pravdy a inspirovaný výrok omylu“. My, kteří tvoříme rodinu Jehovových ctitelů, mluvíme ‚čistým jazykem‘ biblické pravdy, kterou přináší Boží organizace. (Sef. 3:9) A z toho, co říkáme, je lidem, kteří se podobají ovcím, zřejmé, že jsme vedeni svatým duchem.
24. Co ukáže Jan dále?
24 Až potud Jan vytyčil některé základní požadavky, které musíme splňovat, máme-li stále žít jako Boží děti. Dále nám ukáže, proč musíme stále projevovat lásku a víru.
Jak odpovíš?
◻ Jak jsou někteří učiněni „Božími dětmi?
◻ Jak můžeme rozpoznat děti Boží a děti ďáblovy?
◻ K čemu by nás měla podnítit úvaha o Kainovu jednání?
◻ Do jaké míry bychom měli projevovat bratrskou lásku?
◻ Jak mohou být zkoušeny „inspirované výroky“?