SVATOST

Stav nebo vlastnost toho, kdo je svatý, nebo toho, co je svaté. Svatost je „náboženská čistota nebo ryzost; posvátnost“. Původní hebrejské slovo qoʹdheš rovněž vyjadřuje myšlenku oddělenosti, výlučnosti, posvěcení pro Boha, který je svatý; stavu oddělení pro službu Bohu. Slova, která jsou v Křesťanských písmech překládána jako „svatý“ (haʹgi·os) a „svatost“ (ha·gi·a·smosʹ [také „posvěcení“]; ha·gi·oʹtes; ha·gi·o·syʹne), podobně znamenají oddělení pro Boha; jsou používána také k označení svatosti jako Boží vlastnosti a k označení ryzosti či dokonalosti v souvislosti s chováním nějakého člověka.

Jehova. Svatost je vlastnost, která patří Jehovovi. (2Mo 39:30; Ze 14:20) Kristus Ježíš oslovil Jehovu „Svatý Otče“. (Jan 17:11) Duchovní tvorové v nebi říkají „Svatý, svatý, svatý je Jehova vojsk“ a těmito slovy mu připisují svatost, nejvyšší stupeň čistoty. (Iz 6:3; Zj 4:8; srovnej Heb 12:14.) Jehova je Nejsvětější, ve svatosti převyšuje všechny ostatní. (Př 30:3; hebrejské slovo, které se překládá jako „Nejsvětější“, je zde použito v množném čísle k označení vznešenosti a majestátu.) Izraelitům bylo často připomínáno, že Jehova je Zdrojem veškeré svatosti, když se dívali na slova „Svatost patří Jehovovi“, která byla vyryta na zářící zlaté destičce umístěné na veleknězově turbanu. Tato destička byla nazvána „svaté znamení zasvěcení“, a z toho je vidět, že velekněz byl oddělen pro zvláště svatou službu. (2Mo 28:36; 29:6) V Mojžíšově vítězné písni po osvobození, když prošli Rudým mořem, Izraelité zpívali: „Kdo mezi bohy je jako ty, Jehovo? Kdo je jako ty, který se prokazuješ jako mocný ve svatosti?“ (2Mo 15:11; 1Sa 2:2) Dodatečnou záruku, že se jeho slovo splní, dal Jehova tím, že dokonce přísahal při své svatosti. (Am 4:2)

Boží jméno je posvátné, oproštěné od každé poskvrny. (1Pa 16:10; Ža 111:9) Boží jméno Jehova má být zachováno svaté, má být posvěceno více než všechna jiná jména. (Mt 6:9) Neúcta k Božímu jménu zasluhuje trest, a to trest smrti. (3Mo 24:10–16, 23; 4Mo 15:30)

Jehova Bůh je Původcem všech spravedlivých zásad a zákonů (Jk 4:12) a je základem veškeré svatosti, a proto se jakákoli osoba nebo věc stávají svatými pouze na základě vztahu k Jehovovi a k uctívání Jehovy. Člověk nemůže mít porozumění ani moudrost, pokud nemá poznání Nejsvětějšího. (Př 9:10) Jehova může být uctíván pouze ve svatosti. Ten, kdo tvrdí, že uctívá Jehovu, a přitom dělá něco nečistého, je v Božích očích odporný. (Př 21:27) Když Jehova předpověděl, že svému lidu upraví cestu, aby se Izraelité mohli z vyhnanství v Babylóně vrátit do Jeruzaléma, dále řekl: „Bude se jmenovat Cesta svatosti. Nečistý po ní nepřejde.“ (Iz 35:8) Malý ostatek, který se vrátil v roce 537 př. n. l., aby obnovil pravé uctívání, to dělal z celého srdce, se správnými a svatými pohnutkami, a ne z politických nebo ze sobeckých důvodů. (Srovnej proroctví v Ze 14:20, 21.)

Svatý duch. Jehova ovládá svou činnou sílu neboli svého ducha a ten vždy uskutečňuje Jehovovy záměry. Je čistý, ryzí, posvátný a oddělený k tomu, aby ho Bůh používal k dobrým věcem. Proto je nazýván ‚svatý duch‘ nebo ‚duch svatosti‘. (Ža 51:11; Lk 11:13; Ří 1:4; Ef 1:13) Svatý duch, který působí na člověka, je síla podněcující ke svatosti neboli k čistotě. Jakékoli nečisté nebo nesprávné jednání brání působení tohoto ducha neboli ho ‚zarmucuje‘. (Ef 4:30) Svatý duch je sice neosobní síla, ale jeho působením se projevuje Boží svatá osobnost, a proto může být ‚zarmoucen‘. Kdo se dopouští nějakého provinění, ‚zháší oheň ducha‘. (1Te 5:19) Pokud někdo v nesprávném jednání pokračuje, vlastně tím ‚ubližuje‘ Božímu svatému duchu a to může vést k tomu, že se Bůh promění v nepřítele tohoto buřiče. (Iz 63:10) Ten, kdo zarmucuje svatého ducha, může dojít až tak daleko, že se rouhá proti duchu; to je hřích, o němž Ježíš Kristus řekl, že nebude odpuštěn ani v tomto systému věcí, ani v budoucím. (Mt 12:31, 32; Mr 3:28–30; viz heslo DUCH.)

Ježíš Kristus. Ježíš Kristus je v určitém zvláštním smyslu Boží Svatý. (Sk 3:14; Mr 1:24; Lk 4:34) Ježíš dostal svatost od svého Otce, když ho Jehova stvořil jako svého jediného zplozeného Syna. Svou svatost si zachoval i jako ten, kdo je svému Otci v nebi nejbližší. (Jan 1:1; 8:29; Mt 11:27) Když byl jeho život přenesen do lůna panny Marie, Ježíš se narodil jako svatý lidský Boží Syn. (Lk 1:35) Je jediný, kdo si jako člověk zachoval dokonalou, bezhříšnou svatost a kdo byl až do konce svého života stále „věrně oddaný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Heb 7:26) Byl ‚prohlášen za spravedlivého‘ svou vlastní zásluhou. (Ří 5:18) Jiní lidé mohou stavu svatosti před Bohem dosáhnout pouze na základě Kristovy svatosti, a to prostřednictvím své víry v Ježíšovu výkupní oběť. Pokud si člověk tuto ‚nejsvětější víru‘ udrží, poslouží mu to k tomu, že se zachová v Boží lásce. (Juda 20, 21)

Jiné osoby. Celý izraelský národ byl považován za svatý proto, že Bůh si tento národ vybral a posvětil ho a že výlučně s tímto národem navázal smluvní vztah jako se svým zvláštním majetkem. Izraelitům řekl, že pokud ho budou poslouchat, stanou se „královstvím kněží a svatým národem“. (2Mo 19:5, 6) Poslušností by se „vskutku . . . prokázali být svatí svému Bohu“. Bůh je nabádal: „Měli byste se prokázat jako svatí, protože já, Jehova, váš Bůh, jsem svatý.“ (4Mo 15:40; 3Mo 19:2) Stravovací, hygienické a mravní zákony, které jim Bůh dal, jim stále připomínaly, že byli odděleni pro Boha a že jsou pro něho svatí. Omezení, která byla těmito zákony stanovena, byla mocnou silou, jež Izraelity značně omezovala ve styku s jejich pohanskými sousedy a tím je chránila, aby zůstali svatí. Naopak jestliže Izraelité Boží zákony nedodržovali, ztratili před Bohem svou svatost. (5Mo 28:15–19)

Izraelité sice byli jako národ svatí, přesto však určití jednotlivci v jejich středu byli považováni za svaté v jiném, zvláštním smyslu. Kněží — především velekněz — byli odděleni pro službu ve svatyni a zastupovali lid před Bohem. V takovém postavení byli svatí a toto posvěcení si museli udržet, aby byli schopni vykonávat svou službu a aby je Bůh nadále považoval za svaté. (3Mo 21; 2Pa 29:34) Proroci a jiní inspirovaní pisatelé Bible byli svatí muži. (2Pe 1:21) Ženy ze staré doby, které byly věrné Bohu, apoštol Petr označil za „svaté“. (1Pe 3:5) Izraelští vojáci při válečném tažení byli považováni za svaté proto, že války, které tehdy vedli, byly Jehovovy války. (4Mo 21:14; 1Sa 21:5, 6) Každý prvorozený z izraelských synů byl pro Jehovu svatý, protože Jehova v době Pasachu v Egyptě zachránil prvorozené před smrtí; patřili Jehovovi. (4Mo 3:12, 13; 8:17) Z toho důvodu každý prvorozený syn musel být vyplacen ve svatyni. (2Mo 13:1, 2; 4Mo 18:15, 16; Lk 2:22, 23) Ten (ať muž nebo žena), kdo složil slavnostní slib, že bude žít jako Nazirejec, byl po celou dobu platnosti tohoto slibu považován za svatého. Po tu dobu byl oddělený, tedy plně zasvěcený určité zvláštní Jehovově službě. Nazirejec musel dodržovat konkrétní zákonné požadavky; porušením těchto požadavků by se poskvrnil. V tom případě musel předložit zvláštní oběť, aby se jeho svaté postavení obnovilo. Dny před tím, než se poskvrnil, se do plnění jeho slibu o nazirejství nepočítaly; svůj slavnostní slib musel začít plnit znovu. (4Mo 6:1–12)

Místa. Místo se stalo svatým na základě Jehovovy přítomnosti. (Jestliže se Jehova objevoval lidem, svou přítomnost dával najevo prostřednictvím andělů, kteří ho zastupovali; Ga 3:19.) Mojžíš stál na svaté půdě, když pozoroval hořící keř, ze kterého s ním mluvil anděl, který zastupoval Jehovu. (2Mo 3:2–5) Jozue byl upozorněn, že stojí na svaté půdě, když anděl, kníže Jehovova vojska, na sebe vzal lidskou podobu a stál před ním. (Joz 5:13–15) Když Petr vzpomínal na Kristovo proměnění a na to, co tehdy říkal Jehova, mluvil o místě, kde se to událo, jako o „svaté hoře“. (2Pe 1:17, 18; Lk 9:28–36)

Nádvoří svatostánku byla svatá půda. Podle tradice tam kněží sloužili bosí, protože sloužili ve svatyni, která byla spojována s Jehovovou přítomností. Obě oddělení svatyně byla nazývána „Svaté místo“ a „Nejsvětější“, podle toho, jak které z nich bylo blízko truhly smlouvy. (Heb 9:1–3) Chrám, který později stál v Jeruzalémě, byl také svatý. (Ža 11:4) Svatost byla připisována i hoře Sion a Jeruzalému, protože tam stála svatyně a ‚Jehovův trůn‘. (1Pa 29:23; Ža 2:6; Iz 27:13; 48:2; 52:1; Da 9:24; Mt 4:5)

Izraelskému vojsku bylo připomínáno, aby v táboře udržovalo čistotu, aby v něm nezůstávaly lidské výkaly ani jiná nečistota, protože „Jehova, tvůj Bůh, se totiž prochází uvnitř tvého tábora, . . . a tvůj tábor se prokáže být svatý, aby na tobě Jehova neviděl nic neslušného, a jistě by se odvrátil a nedoprovázel tě“. (5Mo 23:9–14) Zde je tělesná čistota spojována se svatostí.

Časová období. Určité dny nebo určitá časová období byly v Izraeli vyhrazeny jako svaté. Nebylo to proto, že by tato období byla sama o sobě, ve své podstatě, svatá. Bylo to proto, že tato období byla zvlášť vyhrazena pro uctívání Jehovy. Když Bůh určoval tato období, pomýšlel při tom na blaho a duchovní povzbuzení svého lidu. K těmto obdobím patřily týdenní Sabaty. (2Mo 20:8–11) V těch dnech mohli Izraelité soustředit svou pozornost na Boží zákon a poučovat o něm své děti. Dalšími Sabaty neboli dny svatých shromáždění byly první den sedmého měsíce (3Mo 23:24) a Den smíření — desátý den sedmého měsíce. (3Mo 23:26–32) Období svátků a zejména určité dny byly označeny jako „svatá shromáždění“. (3Mo 23:37, 38) Byly to takové svátky jako Pasach a Svátek nekvašených chlebů (3Mo 23:4–8), Letnice neboli Svátek týdnů (3Mo 23:15–21) a Svátek chýší neboli sklizně. (3Mo 23:33–36, 39–43; viz heslo SHROMÁŽDĚNÍ.)

Kromě toho každý sedmý rok byl sabatním rokem; celý ten rok byl svatý. Během toho roku měla země zůstat ležet ladem; podobně jako týdenní Sabat i toto opatření Izraelitům umožňovalo, aby měli více času na studium Jehovova zákona, aby o Jehovovi rozjímali a poučovali o něm své děti. (2Mo 23:10, 11; 3Mo 25:2–7) Konečně každý padesátý rok, který se nazýval Jubileum, byl také považován za svatý. I tento rok byl sabatní rok, ale kromě toho sloužil k tomu, aby se národ hospodářsky vrátil do teokratického stavu, který Bůh ustanovil v době, kdy byla země rozdělována. Byl to svatý rok svobody, odpočinku a osvěžení. (3Mo 25:8–12)

Jehova Izraelitům přikázal, aby v Den smíření, kdy se mělo konat „svaté shromáždění“, ‚trápili své duše‘. To znamenalo, že se měli postit, že si měli uvědomovat své hříchy a vyznávat je a že kvůli svým hříchům měli také cítit zbožnou lítost. (3Mo 16:29–31; 23:26–32) Žádný den, který byl pro Jehovu svatý, však neměl být pro Boží lid dnem pláče ani smutku. Tyto dny měly být pro Izraelity naopak dny radování a vzdávání chvály za úžasné věci, které jim Jehova ze své milující laskavosti opatřil. (Ne 8:9–12)

Jehovův svatý den odpočinku. Bible ukazuje, že asi před 6 000 lety Bůh přistoupil k tomu, aby odpočinul od své tvůrčí činnosti a aby sedmý „den“ prohlásil za posvátný neboli za svatý. (1Mo 2:2, 3) Apoštol Pavel ukazuje, že Jehovův velký den odpočinku je dlouhé časové období, protože mluví o Božím odpočinku v tom smyslu, že křesťané mají stále ještě možnost na základě své víry a poslušnosti do něj vstoupit. Tento den je svatý, a proto je pro křesťany obdobím úlevy a radování, i když žijí uprostřed zbídačeného světa zatíženého hříchem. (Heb 4:3–10; viz heslo DEN.)

Předměty. Určité věci byly vyhrazeny k uctívání Boha. Tyto předměty také získaly svatost jenom z toho důvodu, že byly posvěceny pro Jehovovu službu; nebyly svaté samy o sobě a také nebyly používány jako talismany nebo fetiše. To, že jeden z hlavních předmětů, truhla smlouvy, není žádný talisman, se například ukázalo, když ji dva ničemní synové Eliho vzali s sebou do bitvy proti Filištínům. (1Sa 4:3–11) K věcem, které Bůh prohlásil za svaté, patřil obětní oltář (2Mo 29:37), olej pomazání (2Mo 30:25), zvláštní druh kadidla (2Mo 30:35, 37), oděvy kněžstva (2Mo 28:2; 3Mo 16:4), chléb vystavení (2Mo 25:30; 1Sa 21:4, 6) a veškeré vybavení svatyně. K vybavení svatyně patřil zlatý oltář pro kadidlo, stůl pro chléb vystavení, svícny a k nim příslušející náčiní. Mnoho z těchto předmětů je uvedeno v 1. Královské 7:47–51. Tyto věci byly svaté v ještě širším významu, protože to byly vzory nebeských věcí a měly sloužit jako předobraz k užitku těch, kdo zdědí záchranu. (Heb 8:4, 5; 9:23–28)

Psané Boží slovo je označeno jako „svatá Písma“ nebo „svaté spisy“. Bylo napsáno pod působením svatého ducha a má moc posvětit neboli učinit svatými ty, kdo se řídí příkazy v něm obsaženými. (Ří 1:2; 2Ti 3:15)

Zvířata a úroda. Prvorozené býky, beránky a kozly Jehova považoval za svaté a neměli být vyplaceni. Měli být obětováni a část oběti připadla posvěceným kněžím. (4Mo 18:17–19) První ovoce a desátky byly svaté stejně jako všechny oběti a všechny dary posvěcené pro službu ve svatyni. (2Mo 28:38) Všechny věci, které Jehova považoval za svaté, byly posvátné a nesměly být znevažovány ani používány obyčejným, neposvátným způsobem. Příkladem je zákon o desátcích. Jestliže si někdo odložil nějakou část, dejme tomu z úrody pšenice, aby ji dal jako desátek, a pak si on sám nebo někdo z jeho domácnosti něco z ní neúmyslně vzal pro vlastní použití, například k vaření, tento člověk se provinil porušením Božího zákona o svatých věcech. Zákon vyžadoval, aby za to dal svatyni náhradou stejné původní množství a k tomu ještě 20 procent a aby kromě toho předložil jako oběť zdravého berana ze stáda bravu. Takto byla v Izraelitech pěstována velká úcta ke svatým věcem, které patřily Jehovovi. (3Mo 5:14–16)

Křesťanská svatost. Když se Vůdce křesťanů, Boží Syn, narodil jako člověk, byl svatý (Lk 1:35), a toto posvěcení neboli svatost si udržel po celý svůj pozemský život. (Jan 17:19; Sk 4:27; Heb 7:26) Tato svatost byla úplná, dokonalá a zcela naplňovala každou jeho myšlenku, každé jeho slovo i jednání. Svou svatost si udržel až do své obětní smrti, a to mu umožnilo získat svatost i pro druhé. Proto ti, kdo jsou povoláni, aby následovali jeho šlépěje, jsou povoláni „svatým povoláním“. (2Ti 1:9) Stávají se Jehovovými pomazanými, duchovními bratry Ježíše Krista, a mluví se o nich jako o „svatých“. (Ří 15:26; Ef 1:1; Fil 4:21) Svatost dostávají na základě své víry v Kristovu výkupní oběť. (Fil 3:8, 9; 1Ja 1:7) Tuto svatost tedy nemají v sobě ani ji nemohou získat vlastní zásluhou, ale dostávají ji prostřednictvím Ježíše Krista. (Ří 3:23–26)

V mnoha biblických textech jsou slovem „svatí“ označováni dosud žijící členové sboru, a z toho je jasně vidět, že žádného člověka nemohou udělat svatým lidé nebo nějaká organizace a že na to, aby se člověk stal svatým, nemusí také čekat až do smrti. „Svatý“ je člověk z toho důvodu, že ho Bůh povolává ke spoludědictví s Kristem. I když ještě žije na zemi, je v Božích očích svatý a má naději na nebeský život v duchovní říši, kde bydlí Jehova Bůh a jeho Syn společně se svatými anděly. (1Pe 1:3, 4; 2Pa 6:30; Mr 12:25; Sk 7:56)

Základním požadavkem je čisté chování. Ti, kdo mají toto svaté postavení před Jehovou, se s pomocí Božího ducha snaží dospět k takové svatosti, jakou má Bůh a Kristus. (1Te 3:12, 13) To od nich vyžaduje, aby studovali Boží slovo pravdy a aby ho uplatňovali ve svém životě. (1Pe 1:22) Dále je nutné, aby se nechali Jehovou ukázňovat. (Heb 12:9–11) Z toho vyplývá, že je-li někdo opravdu svatý, bude usilovat o svatý, čistý a mravně znamenitý způsob života. Křesťané jsou nabádáni, aby předkládali Bohu svá těla jako oběť, která je stejně svatá jako přijatelné oběti, jež byly předkládány ve starověké svatyni. (Ří 12:1) Svatost v chování je stanovena příkazem: „Ve shodě s tím Svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými v celém svém chování, protože je napsáno: ‚Budete svatí, protože já jsem svatý.‘“ (1Pe 1:15, 16)

Ti, kdo se stávají údy Kristova těla, jsou „spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti“. (Ef 2:19) Jsou přirovnáni ke svatému chrámu z živých kamenů postavenému pro Jehovu a tvoří „královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. (1Pe 2:5, 9) Musí se očistit od „každé poskvrny těla a ducha“ a musí zdokonalovat „svatost v Boží bázni“. (2Ko 7:1) Má-li křesťan nějaké návyky, kterými poskvrňuje, poškozuje či znečišťuje své tělo, nebo jedná-li v rozporu s biblickými naukami nebo mravními zásadami, nemiluje Boha ani před ním nemá bázeň a odklání se od svatosti. Nikdo nemůže pokračovat v nečistých zvycích a zůstat svatý.

Se svatými věcmi se musí zacházet s úctou. Jestliže příslušník chrámové třídy nějak znečišťuje své tělo, poskvrňuje a strhává nejen sám sebe, ale boří také Boží chrám, a tak „jestliže někdo ničí Boží chrám, Bůh zničí jeho, neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“. (1Ko 3:17) Byl vyplacen krví Božího Svatého. (1Pe 1:18, 19) Jestliže nějaký člověk zneužívá cokoli, co je pro Jehovu svaté, ať své vlastní tělo nebo jinou Bohu zasvěcenou věc, jestliže škodí jinému člověku nebo hřeší proti někomu, kdo je pro Boha svatý, takového člověka Bůh potrestá. (2Te 1:6–9)

Bůh dal Izraelitům najevo, jaký postoj zaujímá k neposvátnému používání svatých věcí, které mu patří. To je vidět z toho, že ve svém zákoně zakazoval používat věci, které byly pod mojžíšským Zákonem odděleny jako svaté — například první ovoce a desátky —, obyčejným, neposvátným způsobem. (Jer 2:3; Zj 16:5, 6; Lk 18:7; 1Te 4:3–8; Ža 105:15; Ze 2:8) Také si povšimněme, jak Bůh potrestal Babylón za to, že zlovolně zneužíval jeho chrámové nádoby a že špatně zacházel s příslušníky jeho svatého národa. (Da 5:1–4, 22–31; Jer 50:9–13) V souvislosti s tímto Božím postojem je křesťanům opakovaně připomínáno, že je nezbytné, aby projevovali lásku Jehovovým svatým, duchovním bratrům Ježíše Krista, a aby s nimi zacházeli laskavě; a křesťané jsou za takové jednání také chváleni. (Ří 15:25–27; Ef 1:15, 16; Kol 1:3, 4; 1Ti 5:9, 10; Fm 5–7; Heb 6:10; srovnej Mt 25:40, 45.)

V Božích očích jsou považováni za svaté. Již předtím než Ježíš přišel na zem a stal se tím, kdo otevřel cestu k nebeskému životu, byli věrní muži a ženy považováni za svaté. (Heb 6:19, 20; 10:19, 20; 1Pe 3:5) Rovněž tak i „velký zástup“, který nepatří mezi těch 144 000 „zapečetěných“, může mít svaté postavení před Bohem. Členové tohoto velkého zástupu jsou popsáni jako ti, kdo na sobě mají čisté oděvy, které vyprali v Kristově krvi. (Zj 7:2–4, 9, 10, 14; viz heslo VELKÝ ZÁSTUP.) V pravý čas budou svatí všichni, kdo žijí v nebi a na zemi, protože „tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“. (Ří 8:20, 21)

Jehova žehná svatosti. Svatost určitého člověka je doprovázena požehnáním od Boha, které se promítá do rodinných vztahů toho člověka. Jestliže tedy křesťan, který je v Božích očích svatý, žije v manželství, jeho nevěřící manželský partner i děti z tohoto svazku, ačkoli nejsou zasvěcenými Božími služebníky, mohou mít užitek z požehnání věřícího, který je svatý. Z toho důvodu apoštol Pavel doporučuje: „Jestliže má nějaký bratr nevěřící manželku, a ona je přesto svolná s ním bydlet, ať ji neopouští; a žena, která má nevěřícího manžela, a on je přesto svolný s ní bydlet, ať neopouští svého manžela. Vždyť nevěřící manžel je posvěcen ve vztahu ke své manželce a nevěřící manželka je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by vaše děti byly skutečně nečisté, ale nyní jsou svaté.“ (1Ko 7:12–14) Čistý, věřící manželský partner tedy není na základě vztahu s nevěřícím partnerem nečistý a na celou tuto rodinu Bůh nepohlíží jako na nečistou. Kromě toho společenství s věřícím členem rodiny poskytuje nevěřícím vynikající příležitost, aby se také stali věřícími, aby přeměnili svou osobnost a aby předkládali svá těla „jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť“. (Ří 12:1; Kol 3:9, 10) V čistém, svatém ovzduší, které může věřící Boží služebník vytvářet, má rodina požehnání. (Viz heslo POSVĚCENÍ, V manželství.)