DÉŠŤ

Podstatná část koloběhu vody. Voda, která se ve formě páry dostává do atmosféry ze země a vodních ploch na zeměkouli, kondenzuje a padá na zem a poskytuje tak vláhu nezbytnou pro život rostlin i zvířat. V souvislosti s tímto moudře uspořádaným a spolehlivým cyklem se o dešti zmiňuje i Bible. (Job 36:27, 28; Ka 1:7; Iz 55:10)

Kromě slov, která znamenají déšť obecně, existuje řada hebrejských a řeckých výrazů, které se také vztahují na déšť, ale svým významem se liší; například „liják, lijící se déšť“ (1Kr 18:41; Ez 1:28), ‚vytrvalý déšť‘ (Př 27:15), „podzimní nebo časný déšť“ a „jarní nebo pozdní déšť“ (5Mo 11:14; Jk 5:7), ‚jemný déšť‘ (5Mo 32:2), ‚dešťová bouře‘ (Iz 4:6) a ‚vydatné spršky‘ (Ža 65:10).

Na začátku období, kdy byla připravována země, „Bůh nezpůsobil, aby pršelo na zemi“, ale „ze země stále vystupovala mlha a zavlažovala celý povrch zemské půdy“. Období, o kterém se zde mluví, je zjevně období na počátku třetího stvořitelského „dne“, než se objevila vegetace. (1Mo 2:5, 6; 1:9–13; viz heslo MLHA.) První biblická zmínka o tom, že pršelo, je ve zprávě o potopě. „Nebeské propusti byly otevřeny“ a „lilo na zemi čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“. (1Mo 7:11, 12; 8:2)

Tvorba deště. Když Jehova kladl Jobovi otázky, kterými zdůrazňoval, jak málo člověk rozumí silám a zákonům stvoření a země, byla mezi nimi i tato: „Existuje otec deště?“ (Job 38:28) Meteorologové sice provedli rozsáhlé výzkumy toho, jak se tvoří déšť, ale to, co z jejich výzkumů vyplynulo, jsou — jak uvádí The World Book Encyclopedia — „teorie“. (1987, sv. 16, s. 123, 124) Když teplý vzduch obsahující vodní páru stoupá a ochlazuje se, vlhkost kondenzuje a tvoří drobné kapičky vody. Jedna teorie říká, že když větší z těch kapiček padají mrakem, srážejí se s těmi menšími, spojují se s nimi a nakonec jsou příliš těžké na to, aby je vzduch unesl. Podle jiné teorie se v horní části mraku, kde je teplota pod bodem mrazu, tvoří krystaly ledu. Když padají teplejším vzduchem, mění se v déšť.

Jehova jako jeho zdroj. Jehova nebyl pro Izrael pouhým „bohem deště“. Nebyl jako Baal, o němž se Kananejci domnívali, že když se probouzí k životu, přináší období dešťů. Věrní Izraelité si uvědomovali, že vzácný déšť může zadržet Jehova, a ne Baal. To bylo názorně ukázáno, když v době proroka Elijáše Jehova způsobil, že v Izraeli, kde právě bylo uctívání Baala na svém vrcholu, nastalo sucho. (1Kr 17:1, 7; Jk 5:17, 18)

Je to Jehova, kdo připravil pro zemi déšť. (Ža 147:8; Iz 30:23) On „rozdělil kanál pro záplavu“. To se možná týká toho, jak Bůh působí, aby mraky nesly déšť na jisté části zeměkoule. (Job 38:25–27; srovnej Ža 135:7; Jer 10:13.) Jeho schopnost ovládat déšť v souladu s jeho záměrem je jednou z věcí, které odlišovaly Jehovu od neživých model, jež byly uctívány národy v okolí Izraele. (Jer 14:22) V Zaslíbené zemi měli Izraelité ještě větší důvod k vděčnosti za déšť, než když byli v Egyptě, kde prší velmi zřídka. (5Mo 11:10, 11)

Když Pavel a Barnabáš kázali Řekům v Lystře, vysvětlovali, že déšť slouží jako svědectví o ‚živém Bohu‘ a je projevem jeho dobroty. (Sk 14:14–17) Z deště mají užitek nejen lidé dobří a spravedliví, ale všichni; a tak, jak zdůraznil Ježíš, by Boží láska v tomto ohledu lidem měla sloužit jako vzor. (Mt 5:43–48)

Dešťové srážky v Zaslíbené zemi. Pro podnebí Zaslíbené země je typické, že množství dešťových srážek je velmi rozmanité. Dva hlavní faktory, které o množství srážek rozhodují, je vzdálenost od moře a nadmořská výška. Pláně podél Středozemního moře dostávají v období dešťů značné množství srážek — více na S, méně na J. Na kopcích a horách prší více, protože vlhkost unášená od moře směrem na V tam kondenzuje ve větší míře. Údolí Jordánu leží v „dešťovém stínu“, protože vzduch, který je hnán přes hory, se už zbavil většiny své vláhy, a jak se dostává do údolí, ohřívá se. Když však tento vzduch dospěje k náhorní rovině na V od Jordánu, znovu se začnou tvořit mraky a trochu zaprší. Proto je pruh země na V od Jordánu vhodný na pastviny nebo v omezené míře k obdělávání. Dále na V je poušť, kde je déšť příliš slabý a příliš nepravidelný na to, aby se tam mohly pěstovat nějaké plodiny nebo pást stáda.

Roční doby. Dvě hlavní roční doby v Zaslíbené zemi, léto a zima, se dají přesněji označit jako období sucha a období dešťů. (Srovnej Ža 32:4; Pís 2:11, Rbi8, ppč.) Asi od poloviny dubna do poloviny října prší velmi málo. V tomto období, kdy se sklízí, téměř neprší. Přísloví 26:1 ukazují, že déšť o žních byl považován za něco nepatřičného. (Srovnej 1Sa 12:17–19.) Během období dešťů neprší neustále; déšť se střídá s obdobími, kdy je jasno. Je to také chladné období, a proto člověk vystavený dešti velmi prochladne. (Ezr 10:9, 13) Je tedy opravdu žádoucí mít příjemný úkryt. (Iz 4:6; 25:4; 32:2; Job 24:8)

Podzimní a jarní déšť. Bible se zmiňuje o ‚podzimním [časném nebo dřívějším] dešti a jarním [pozdějším] dešti‘, které Bůh slíbil jako požehnání věrným Izraelitům. (5Mo 11:14, Rbi8, ppč; Jer 5:24; Joel 2:23, 24) Zemědělci trpělivě čekali na tyto deště v obdobích mezi létem a zimou. (Jk 5:7; srovnej Joba 29:23.) Časný neboli podzimní déšť (začínal asi uprostřed října) byl dychtivě očekáván, protože zmírnil letní horko a sucho. Bylo nutné, aby zapršelo, než se začalo sázet, protože déšť změkčil půdu a zemědělcům umožnil zemi zorat. Podobně byl nezbytný i pozdní neboli jarní déšť (asi uprostřed dubna), protože svlažil rostoucí plodiny, aby mohly zrát, a zvláště aby uzrálo obilí. (Ze 10:1; Am 4:7; Pís 2:11–13)

Obrazné použití. Když Bůh Izraelitům požehnal dešti v jejich ustanoveném čase, mělo to za následek hojnost. Proto Ozeáš mohl slíbit, že Jehova „vejde . . . jako lijící se déšť“, „jako jarní déšť, který prosycuje zemi“ pro ty, kdo ho chtějí znát. (Oz 6:3) Boží poučení mělo „kanout jako déšť“ a jeho řeči jako „jemné deště na trávu a jako vydatné spršky na rostlinstvo“. (5Mo 32:2) Budou se moci vsakovat pomalu, ale bude jich dostatečné množství, aby poskytly plné osvěžení jako spršky na rostlinstvo. Podobně byl zdroj občerstvení a hojnosti zobrazen přirovnáním shromážděného ostatku z Jákoba k „vydatným sprškám na rostlinstvu“. (Mi 5:7)

Vláda Božího krále, která je popsaná v Žalmu 72, se bude vyznačovat prosperitou a požehnáním. Proto je tento král popsán jako snášející se „déšť na posečenou trávu, jako vydatné spršky, které smáčí zemi“ a působí, že roste nová vegetace. (Ža 72:1, 6; srovnej 2Sa 23:3, 4.) Králova dobrá vůle byla přirovnána k ‚oblaku jarního deště‘. Byla totiž dokladem toho, že nastanou příznivé podmínky, podobně jako dešťové mraky zajišťovaly vodu, která je nezbytná k tomu, aby plodiny daly úrodu. (Př 16:15)

Díky dešťům však neroste vždy jen rostlinstvo, které je pro lidského pěstitele požehnáním; ze svlažené země může vyrůst trní a bodláčí. Pavel to použil jako příklad. Přirovnal zemi svlažovanou deštěm ke křesťanům, kteří „okusili nebeský velkorysý dar a stali se podílníky svatého ducha“. Pokud neplodí ovoce ducha, ale odpadají od pravdy, hodí se ke spálení stejně jako pole, které rodí jen trní. (Heb 6:4–8)

Jan ve svém vidění, které je zaznamenáno v knize Zjevení, spatřil „dva svědky“, kteří mají „autoritu zavřít nebe, aby za dnů jejich prorokování nepršelo“. (Zj 11:3–6) Tito „svědkové“, kteří zastupují Boha jako ‚proroci‘ neboli mluvčí, nebudou prohlašovat, že Bůh schvaluje plány a díla ničemných lidí na zemi a že jim žehná. Stejně jako Elijáš, který Izraelitům ohlásil třiapůlleté sucho kvůli jejich uctívání Baala, jež podporoval král Achab a jeho manželka Jezábel, tak tito „dva svědkové“ obrazně „zavřeli nebe“, takže od Boha nepřijde žádný osvěžující „déšť“, který by takovému lidskému úsilí přinesl úspěch. (1Kr 17:1–18:45; Lk 4:25, 26; Jk 5:17, 18)