Móda — Starověký řecký styl

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ŘECKU

PROČ bylo zapotřebí, aby křesťanští pisatelé Pavel a Petr dali v prvním století zvláštní rady k oblékání žen? Pavel například napsal: „Přeji [si], aby se ženy zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí, ne módním splétáním vlasů a zlatem nebo perlami nebo velmi drahým oděním.“ (1. Timoteovi 2:9) Podobně i Petr považoval za důležité mluvit o „vnějším splétání vlasů“, „navlékání zlatých ozdob“ a o „nošení svrchních oděvů“. (1. Petra 3:3)

Petr a Pavel psali křesťanům, kteří byli ovlivněni helénismem, jenž vycházel přímo ze starověké klasické řecké civilizace. Existovalo ve starověkém Řecku něco takového, co dnes označujeme slovem móda? Když mnozí lidé přemýšlejí o typickém starověkém Řekovi či Řekyni, pravděpodobně si představí, že jsou oblečeni ve všudypřítomném chitónu neboli tunice — oděvu připomínajícím dlouhé volné šaty —, a to bez ohledu na období, o němž se uvažuje, nebo na pohlaví či rodiště toho, kdo tento oděv nosil.a Je tato představa správná? Nikoli!

Jak lidé zhotovovali spodní oděv a jak jej nosili

Pokud bychom blíže zkoumali klasické spisy, sochy a malby na keramice, zjistíme, že odívání ve starověkém Řecku nebylo jen věcí dlouhých bílých rouch. Existovaly rozmanité, vzájemně se lišící styly, tkaniny, barvy, vzory a také doplňky. Zvláště ženy používaly nejrůznější důmyslné prostředky k tomu, aby vylepšily svůj vzhled.

V eposu Odysseia, jehož autorem je starověký řecký básník Homér, se líčí deset let putování mytického hrdiny Odyssea. Ti, kdo tento epos četli, si možná vzpomenou na Penelopu, manželku tohoto hrdiny. Během všech těch let, kdy čekala na Odysseův návrat, stále tkala a zase párala stejný rubáš. Homér mluví o odívání ještě na několika místech, a tyto zmínky naznačují, že od těch nejranějších dob bylo zhotovování látek jednou z hlavních povinností, jež žena měla v domácnosti.

Když se dokončilo tkaní, látka se ustřihla a udělal se chitón — lněná, později někdy i vlněná součást oděvu, která připomínala košili. Chitón byl základem jak mužského, tak i ženského oděvu. Ve starých dobách (zhruba od roku 630 do roku 480 př. n. l.) byl ženský chitón (tehdy zvaný esthés) tvořen rovným kusem látky. Její šířka byla přibližně tolik, kolik měla žena na výšku, a její délka byla dvojnásobkem rozpětí paží ženy. (Srovnej Jana 19:23; Skutky 10:30, The Kingdom Interlinear.) Chitón se spínal sponami, které se původně zhotovovaly z nožních kostí malých zvířat a později z kovu. Po stranách byl chitón otevřený a v pase byl stažen opaskem. Vypadalo to tak, jako by to byly dva samostatné oděvy.

Později, začátkem 6. století př. n. l., se iónský chitón podobal spíše šatům než tunice. Po stranách býval sešitý a nahoře nebyl nařasený, a proto se na chitón spotřebovalo daleko méně látky. Zdaleka už nebyl jenom bílý. Do tkaniny byly někdy vetkány dlouhé úzké různobarevné pruhy nebo se na chitón přidávaly třásně. K oblíbeným barvám patřila oranžová a červená. V helénistickém období se v důsledku asijského vlivu objevily jiné zářivé barvy, například růžová, modrá, fialová a žlutá. Další materiály, které byly zdobeny zlatými nitkami nebo vyšívanými květinami, byly původně určeny pouze pro sochy bohů nebo pro herce, kteří tyto bohy představovali.

Co ještě nosívala athénská žena?

Řádná athénská žena by nikdy neodešla z domu bez svého himationu neboli pláště. Tato část oděvu měla obdélníkový tvar a dala se nosit různým způsobem — přehozená přes ramena jako šál, zřasená na pravém rameni a pod levou rukou, nebo přehozená přes hlavu jako ochrana proti slunci. Pláště byly také různě dlouhé. Delší pláště se nosily při chladném počasí a připomínaly spíše přehoz. Himation míval často ozdobný lem. Býval nařasen a přehozen tak, že záhyby vypadaly jako plisované. Od ženy, která si tento plášť oblékala, to určitě vyžadovalo značnou šikovnost.

Místo himationu se někdy nosila kypassis, což byla krátká kazajka, která se vpředu spínala knoflíky. Ženy nenosily takové klobouky, jaké známe dnes, ale když byl zvlášť horký den, mohly mít skiadeion neboli ‚slunečník‘. Bohaté řecké dámy nosily často peplos neboli vlněný oděv. Řecká písma obsahují v Pavlových spisech také zmínku o „pokrývce hlavy“ (řecky peribolaion). (1. Korinťanům 11:15)

Starověcí Řekové doma obyčejně nenosili boty, a někdy je nenosili dokonce ani venku. Díla básníka Hésioda ukazují, že venkovský lid nosil sandály z hovězí usně, které byly podšité plstí. Aby ženy malého vzrůstu vypadaly vyšší, nosívaly někdy boty, které měly plochou korkovou podrážku.

Navlékání zlatých ozdob

Velmi běžné byly šperky zhotovené ze zlatých plechů, které byly zdobeny reliéfními obrazy, a to převážně obrazy zvířat a rostlin. K dalším oblíbeným ozdobám patřil skarabeus a skaraboid. Obvykle se vsazovaly do prstenů a dalo se s nimi otáčet. Populárními šperky byly také náramky — někdy se jim říkalo ofis (had) nebo drakon (drak).

Vykopávkami byly objeveny čelenky, medailónky, náhrdelníky, přívěšky, prsteny a další ozdoby. Takovéto předměty, které sloužily ke zkrášlení, se obvykle zhotovovaly ze zlata, železa a mědi a výjimečně ze stříbra. Korále byly ze skla nebo z polodrahokamů.

Velké oblibě se těšily také náušnice. Někdy byly znakem vysokého úřadu či moci, jindy zase okázalým projevem hmotného blahobytu. Děvčatům se uši propíchávaly většinou již v útlém věku.

Způsoby splétání vlasů

Ve starověkém Řecku se nosilo mnoho různých typů účesů. Jedním z nejoblíbenějších byl účes s pěšinkou uprostřed a vlasy spojenými vzadu barevnou stužkou. Některé ženy měly vlasy nahoře vyčesané do drdolu, který tvořily prstence kadeří. Jiné ženy nosily krátké, rovné vlasy do čela. Kolem čela měly někdy převázánu stužku, jež byla vpředu zdobena malou kovovou sponou. V té době si ženy vytvářely umělé kadeře a k tomu používaly železné ondulační kleště. Existují také důkazy o tom, že v klasických Athénách si mnohé ženy své vlasy barvily. Řečník Lúkiános kritizoval lehkovážnost žen, které používaly „přístroje“ na kadeření a které rozmařile utrácely manželovo jmění za arabské barvy na vlasy.

Oblíbené účesy, které nosily starověké Řekyně, byly nesmírně pracné a náročné na čas. Jejich zhotovení vyžadovalo nejen dlouhé hodiny práce kadeřníka, ale znamenalo také velké výdaje. Takové účesy byly velmi okázalé a strhávaly pozornost k tomu, kdo je nosil.

Ženy, které se zdobí

Používání líčidel bylo dalším východním zvykem, který do Řecka přinesli obchodníci a cestovatelé. V pátém století před naším letopočtem používaly athénské ženy olovo, když si pleť pudrovaly na bílo. Rty si barvily červeně a používaly k tomu růž připravenou z mořských řas nebo z kořenů rostlin. Obočí si zvýrazňovaly sazemi a na víčka používaly jako oční stíny černidlo (například práškový antimonit). Maskara se zase připravovala z kravského hnoje nebo z vaječného bílku smíseného s arabskou gumou.

Archeologickým výzkumem ve starověkých řeckých palácích, na hřbitovech a v osadách bylo odkryto mnoho různých předmětů, které ženy používaly ke zkrášlení. Do široké škály nástrojů a náčiní patřila například zrcátka, hřebeny, ohnuté jehlice, elegantní nožíky, vlásničky, břitvy a miniaturní vázy na parfémy, krémy a barviva.

Pravá krása

Obecně se dá říci, že navzdory posměchu starověkých řeckých satiriků byla elegance ženy velmi obdivována a starověká řecká dáma jí věnovala mnoho času, úsilí, péče a pozornosti.

Pozornost, kterou měla křesťanská žena věnovat duchovním vlastnostem, mohla být tímto úsilím snadno zastíněna. Apoštol Petr proto správně zdůraznil, že nejkrásnějším a nejdůležitějším oděvem, který žena může nosit, je „utajený člověk srdce v neporušitelném šatu tichého a mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích“. (1. Petra 3:3, 4) Každá žena, která si kromě čistého a skromného oděvu obléká takovou vnitřní ozdobu, bude vždy oděna krásně — a navíc způsobem, který je bezvadný a nestárne. Pavel napsal Timoteovi: „Přeji [si], aby se ženy zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí, ne módním splétáním vlasů a zlatem nebo perlami nebo velmi drahým oděním, ale tak, jak přísluší ženám, které vyznávají, že hluboce ctí Boha, totiž dobrými skutky.“ (1. Timoteovi 2:9, 10)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 24]

Ozdoby a náboženství

Obrazy na starověkých řeckých ozdobách jsou velmi často náboženské povahy. Na některých medailóncích jsou zobrazeni různí bohové a bohyně, jako byla Artemis, a polobohové, například Hérakles. Velmi běžnými dárky, které byly zasvěceny svatyním po celém Řecku, byly ozdoby se scénami náboženských rituálů. Mnoho ozdobných předmětů bylo umístěno na pohřebních místech spolu se zemřelým člověkem. Ukazovalo to na pohanské učení, že lidská duše přežívá smrt těla.

[Obrázky na straně 23]

Vlevo: Parthenón, chrám zasvěcený bohyni Athéně

Nahoře: Zlatý medailónek s bystou Artemidy

Vpravo: Dívka oblečená do „himationu“

Dole vpravo: Zlatá čelenka

Zcela vlevo: Bohyně oděná do „chitónu“ a „himationu“

Vlevo: Zlaté náramky ukončené hlavou hada

[Podpisky]

Vpravo nahoře: Muzeum Akropolis, Řecko

Všechny další fotografie: Národní archeologické muzeum, Athény

[Podpisek obrázku na straně 22]

Akropolis, Athény (Řecko)