Mladí lidé se ptají . . .

Kolektivní sporty — Jsou pro mě dobré?

„Mám ráda kolektivní sporty. Cítím se při nich opravdu skvěle a jsem ráda se svými přáteli.“ (Čtrnáctiletá Sandy)

„ZÁBAVA!“ „Vzrušení!“ „Vítězství!“ To jsou některé důvody, které uvedli mladí Kanaďané a Američané, když byli dotázáni, proč se zabývají organizovaným sportem. Je zřejmé, že jejich nadšení sdílí mnoho mladých lidí.

Podívejme se například do Spojených států. Podle knihy Lawrence Galtona Your Child in Sports (Vaše dítě při sportu) „každý rok hraje nebo se snaží hrát v nějakém organizovaném sportovním družstvu dvacet milionů amerických dětí starších šesti let“. A zatímco před několika lety byly organizované sportovní týmy výlučně mužské, dnes hraje baseball, košíkovou, a dokonce americký fotbal velký počet dívek.

Možná jsi sportovní typ a myslíš si, že by tě bavilo hrát s nějakým týmem. Snad tě rodiče, učitelé nebo trenéři vybízejí — možná dokonce nutí —, abys takto sportoval. Ať je to jakkoli, kolektivní sporty vyžadují značné množství času a energie. Je tedy jen rozumné, abys znal některá pro a proti. Nejprve se podívejme na výhody.

Výhody sportování

„Tělesné cvičení je . . . prospěšné k nemnohému,“ říká Bible. (1. Timoteovi 4:8) Mladí lidé jistě mohou mít z tělesné činnosti užitek. Ve Spojených státech trpí znepokojivé množství mladých lidí obezitou, vysokým krevním tlakem a vysokou hladinou cholesterolu. Pravidelné cvičení může velmi pomoci, aby se tyto problémy dostaly pod kontrolu. Podle jednoho článku v časopise American Health mladí lidé, kteří pravidelně cvičí, „mají větší kapacitu plic než mladí lidé, kteří vedou sedavý způsob života. Lidé, kteří často cvičí, si také lépe vedou při sportu a lépe se jim daří udržovat si váhu.“ Výzkumníci rovněž říkají, že cvičení může uvolnit stres, snížit únavu, a dokonce zlepšit spánek.

Kniha Your Child in Sports uvádí zajímavou informaci: „Ukázalo se, že mnoho zdravotních problémů v dospělosti má své kořeny už v dětství.“ Řada lékařů se tedy domnívá, že užitek pravidelného cvičení sahá až do dospělosti. Mary C. Hickeyová píše: „Výzkum ukázal, že děti, které sportují, budou v dospělosti pravděpodobně tělesně aktivnější.“

Mnoho lidí se domnívá, že kolektivní sporty mají i jiné významné výhody. Jeden otec řekl o svém synovi, který hraje americký fotbal: „Díky tomu se nefláká po ulicích. Učí ho to kázni.“ Jiní lidé zastávají názor, že hra v týmu učí mladého člověka spolupracovat s ostatními — a to je dovednost, která mu může přinášet užitek celý život. Kolektivní sporty také mladé lidi učí, aby se řídili pravidly, pěstovali sebekázeň a uměli vést druhé a aby uměli přijmout úspěch i porážku. „Sport je pro mladé lidi velkou laboratoří,“ říká doktor George Sheehan. „Poskytuje jim přímé zkušenosti ve věcech, o nichž často slyší od svých učitelů: v odvaze, dovednosti nebo oddanosti věci.“ (Current Health, září 1985)

Kdyby nic jiného, být ve vítězném mužstvu může velmi posílit tvé sebevědomí. „Když dám gól,“ říká mladý Eddie, „jsem na sebe pěkně hrdý.“

Sláva, bohatství, popularita

Pro jiné mladé lidi však kouzlo kolektivních sportů spočívá v tom, že díky jim získávají schválení a uznání svých vrstevníků. „Když se ti něco povede,“ vysvětluje třináctiletý Gordon, „každej tě poplácává po zádech.“

Kniha Teenage Stress (Stres mladistvých) od Susan a Daniela Cohenových potvrzuje: „Je-li nějaká cesta k oblíbenosti jistá, je to, zvlášť pro chlapce, sport . . . Sotva najdete hvězdu fotbalového nebo basketbalového týmu, které se nedostává uznání.“ Jeden průzkum ukázal, jak moc si mladí lidé sportovců váží. Studenti si měli vybrat, jak by chtěli, aby se o nich mluvilo — jako o hvězdě sportu, jako o vynikajícím studentovi, nebo jako o nejoblíbenějším člověku. Mezi chlapci převážila „hvězda sportu“.

To, že fotbalista nebo basketbalista získává větší obdiv než vědec, tolik nepřekvapí, když uvážíš, kolik pozornosti, která hraničí s uctíváním, věnují sdělovací prostředky profesionálním sportovcům. Většina publicity se zaměřuje na jejich astronomické příjmy a rozmařilý život. Není divu, že mnoho mladých lidí, zvláště těch, kteří žijí v chudších oblastech, možná vidí školní sporty jako krůček k blahobytu — jako způsob, jak uniknout chudobě!

Avšak skutečnost ani zdaleka taková očekávání nesplňuje. Článek v časopise Current Health nazvaný „Z kolika sportovců se stanou profesionálové?“ uvedl statistické údaje, které vedou k vystřízlivění. Psalo se v něm: „Více než milion chlapců [ve Spojených státech] hraje na střední škole americký fotbal; téměř 500 000 jich hraje košíkovou a asi 400 000 baseball. Na vysoké škole jejich počet výrazně klesá. Americký fotbal, košíkovou a baseball hraje jen asi 11 000 vysokoškoláků.“ Dále je statistika ještě chmurnější. „Jen asi osm procent [vysokoškolských sportovců] je vybráno do profesionálních mužstev a jen dvě procenta podepíší profesionální smlouvu.“ V článku se pak upozorňuje: „Ani podepsání smlouvy neznamená, že se sportovec dostane do mužstva.“

Stručně řečeno, „profesionálem se stane jen jeden z každých 12 000 vysokoškolských sportovců“. Stát se profesionálem možná není pravděpodobnější než vyhrát první cenu v loterii! Ale snad si říkáš, že za všechnu tu dřinu může sportovec získat alespoň bezplatné vysokoškolské vzdělání. Taková šance však také není příliš velká. Podle knihy On the Mark od Richarda E. Lapchicka a Roberta Malekoffa „z milionů středoškolských sportovců . . . dostane stipendium, aby hrál na vysoké škole, jen každý padesátý“. Dalším chmurným statistickým údajem je: „Z vrcholových hráčů, kteří dostanou stipendium kvůli nějakému výnosnému sportu, například americkému fotbalu nebo košíkové, dokončí za čtyři roky studium na vysoké škole necelých třicet procent.“

Sen, že se stanou bohatými a slavnými sportovci, je pro velkou většinu hráčů pouhá fantazie — jen vzdušný zámek.

Proč toho nechávají?

Když uvažuješ o vyhlídce na lepší zdraví, rozvoj charakteru a větší oblíbenost, může ti organizovaný kolektivní sport stále připadat jako něco velmi rozumného. Ale ještě než vyrazíš na zkoušku zdatnosti, uvažuj, co bylo napsáno v časopise Ladies’ Home Journal: „Dnes se hlásí na organizovaný sport více dětí než v kterékoli z předchozích generací. Špatná zpráva: rekordní počet těchto dětí sportovní programy zase opustí.“ Doktor Vern Seefeldt, který je v této oblasti odborníkem, prý řekl: „Sedmdesát pět procent dětí, které se věnují nějakému kolektivnímu sportu, toho do svých patnácti let nechá.“

Vezměme například Kanadu, kde je nesmírně populární lední hokej. Jedna amatérská hokejová liga měla 53 procent z více než 600 000 jejích hráčů mladších dvanácti let. Avšak jen 11 procent jich bylo starších patnácti let. Proč? Většina chlapců toho mezitím nechala. Proč jich tolik přestává hrát?

Výzkumníci říkají, že ti, kdo nějakého sportu nechali, udávají pro svůj odchod velmi jednoduchý důvod: už je to nebaví. A skutečně, hrát v mužstvu může být vyčerpávající a časově náročná činnost. Časopis Seventeen svým čtenářům říká, že příprava na to, aby se člověk vůbec dostal do nějakého mužstva, může vyžadovat „tři hodiny denně pět dní v týdnu . . . po dobu jednoho nebo dvou týdnů“. Pokud to vydržíš a do týmu se dostaneš, čeká tě mnoho hodin posilování a tréninku. Je běžné, že členka basketbalového mužstva tráví tréninkem denně více než tři hodiny. Ten čas by se dal využít na něco hodnotnějšího.

Mnoho mladých lidí ovšem proti této úmorné rutině nic nemá. Líbí se jim zábava i to, že zdokonalují svou sportovní zdatnost. Ale jsou i jiné důvody, proč velké množství mladých lidí od organizovaného sportu upouští. Je třeba, abys tyto důvody znal a mohl se rozhodnout, zda se k nějakému mužstvu připojíš, nebo ne. Jak říkají Přísloví 13:16, „každý chytrý bude jednat s poznáním“. Další článek bude v tomto rozboru pokračovat.

[Praporek na straně 14]

‚Většina nejlepších hráčů univerzit, kteří dostávají sportovní stipendium, školu nedokončí‘

[Obrázek na straně 13]

Oblíbenost sportovců přitahuje k organizovanému sportu mnoho mladých lidí