Antarktida — Poslední dosud neprozkoumaná oblast
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII
JEDEN spisovatel říká, že v některých končinách Antarktidy může být taková zima, že „upustíte-li ocelovou tyč, pravděpodobně se roztříští jako sklo, ... a vytáhnete-li rybu otvorem v ledu, za pět vteřin zmrzne ... ztuhne“. Kvůli extrémním podmínkám a překvapivě zvláštní až neskutečné a pusté krajině, jejíž nádheru občas ještě zvyšuje úchvatná podívaná na jižní polární záři, by Antarktida mohla být považována za nějaký jiný svět.
Antarktida však skutečně patří do tohoto světa. Bývá přirovnávána k obrovské přírodní laboratoři pro zkoumání země a její atmosféry a také změn celosvětového životního prostředí, včetně změn souvisejících s lidskou činností. A právě kvůli výsledkům zkoumání těchto jevů jsou vědci stále více znepokojeni. V oblastech jižního pólu zpozorovali nové zlověstné jevy a všechny ty jevy prozrazují, že něco není úplně v pořádku. Nejprve se však podívejme, proč je Antarktida tak výrazně odlišný kontinent.
Začněme tím, že Antarktida — nejodlehlejší světadíl — je kontinent plný rozporů. Je nesmírně krásná a neporušená, ale krutě nehostinná. Je to největrnější a nejchladnější místo na světě, a přesto je neobyčejně křehké a citlivé. Na Antarktidě je méně srážek než kdekoli jinde, je však pokryta ledem, který představuje 70 procent sladké vody na naší planetě. Ledový příkrov s průměrnou tloušťkou přibližně 2 200 metrů přispívá k tomu, že Antarktida, v průměru dosahující nadmořské výšky 2 300 metrů, je nejvyšší světadíl. Co do velikosti světadílů je Antarktida pátá v pořadí, a přesto nemá žádné stálé obyvatele, kteří by byli větší než určitý druh přibližně centimetrové bezkřídlé mouchy.
Jako když navštívíte Mars
Jestliže se odvážíte cestovat do vnitrozemí Antarktidy, uvidíte stále méně známek života, zejména když se dostanete do oblastí nazývaných suchá údolí. Tyto polární pustiny pokrývající plochu asi 3 000 čtverečních kilometrů většinou leží vysoko v Transantarktickém pohoří, které se klene nad kontinentem a místy dosahuje výšky přes 4 300 metrů. Suchými údolími se s hvízdotem prohání mrazivá vichřice, a kdyby tu snad napadl nějaký sníh, vichřice ho rychle vymete. Vědci se domnívají, že tato údolí se ze všech míst na světě nejvíce podobají povrchu Marsu. Proto byla tato údolí považována za vhodný prostor k vyzkoušení přístrojů pro výzkum kosmu před vypuštěním sond Viking na Mars.
Přesto i v suchých údolích je možné objevit život. Uvnitř pórovitých hornin, v drobounkých vzduchových kapsách žijí mimořádně odolné formy bakterií, řas a hub. Zůstávají živé i při nejnepatrnějším množství vláhy. Vnější stranu jejich neskutečného světa tvoří holé skalní útvary nazývané zvětraliny, jejichž bizarní tvary a vysoký lesk jsou výsledkem působení neustávajícího větru, který zde vane již po nesčetná staletí.
Pojmenována dříve, než byla objevena
O existenci obrovité jižní pevniny uvažovali už starověcí řečtí filozofové. Například Aristoteles předpokládal, že jižní kontinent musí existovat jako protiváha ke známým zemím na severní polokouli. V knize Antarctica — Great Stories From the Frozen Continent (Antarktida — Významné příhody ze zamrzlého kontinentu) je uvedeno, že „severní polokoule leží pod souhvězdím Arktos, Medvědice, Aristoteles (384–322 př. n. l.) tedy uvažoval o tom, že neznámá země na jihu musí být Antarktikos — jinými slovy pravý opak“ neboli protějšek. A tak se Antarktida těší z té pocty, že byla pojmenována vlastně už asi 2 000 let před tím, než byla objevena.
V roce 1772 se britský mořeplavec kapitán James Cook vypravil na jih pátrat po tomto předpokládaném jižním kontinentu. Vstoupil do světa ostrovů bičovaných větrem a obrovských plovoucích ledovců neboli „ledových ostrovů“, jak je nazval. Napsal, že „některé z nich“ měřily „po obvodu asi tři kilometry a byly téměř 20 metrů vysoké, a přesto se moře, které na ně naráželo, přes ně přelévalo; taková byla síla a váha mořských vln“. Cook se rozhodl plout dál na jih, a tak 17. ledna 1773 jeho loď Resolution společně s lodí Adventure byly prvními známými plavidly, která přeplula jižní polární kruh. Houževnatě proplouval polem ledových ker tak dlouho, až mu to nakonec led znemožnil. „Jižním směrem jsem neviděl nic jiného než led,“ napsal do svého lodního deníku. Když vyplul na zpáteční cestu, byl vlastně jen 120 kilometrů od antarktické půdy.
Kdo tedy první viděl Antarktidu? A kdo na ni první vstoupil? Dodnes to nikdo neví jistě. Možná to byli lovci velryb nebo tuleňů. Když se totiž Cook vrátil domů, jeho zprávy o velkém množství tuleňů, tučňáků a velryb byly příčinou toho, že se tam okamžitě přihnali lovci.
Krev na ledě
Cook „neočekávaně objevil to, co bylo pravděpodobně vůbec největším společenstvem živých organismů na světě, a on byl první, kdo dal světu na vědomí, že něco takového existuje,“ napsal Alan Moorehead ve své knize The Fatal Impact (Osudná srážka). „Pro zvířata na Antarktidě to znamenalo naprosté zničení,“ píše Moorehead. Kniha Antarctica — Great Stories From the Frozen Continent uvádí: „Koncem osmnáctého století se lov tuleňů na jižní polokouli velmi podobal zlaté horečce. Kvůli tomu, že v Číně a v Evropě byla nenasytná poptávka po kůžích, brzy se vyprázdnila všechna [dříve] známá loviště tuleňů a to přimělo lovce k zoufalému hledání nových území s nevyplundrovanými koloniemi [těchto zvířat].“
Potom, co lovci tuleňů téměř úplně vybili zdroj svého výdělku, začali lovci velryb s plundrováním oceánů. Moorehead píše: „Nikdo se nikdy nedozví, kolik velryb a tuleňů bylo pobito v jižním ledovém oceánu. Bylo to deset milionů nebo padesát milionů? Čísla jsou bezvýznamná; vybíjení stále pokračovalo, až tam nezbylo nic, co by se dalo zabít.“
Dnes však veškerou antarktickou floru a faunu chrání mezinárodní zákony. Kromě toho zde nejsou žádní suchozemští dravci a jsou tu bohaté zásoby mořské potravy, a proto je antarktické pobřeží v létě útočištěm divoce žijících zvířat. Na Antarktidě se však projevují známky zákeřnějšího útoku — útoku, který přesahuje rámec mezinárodních dohod.
[Rámeček na straně 15]
OPAČNÉ PÓLY
Severní pól a jižní pól mají sice mnoho společného, přesto však to jsou ‚opačné póly‘ nejen svou polohou. Uvažujme o následujících skutečnostech.
V bezprostředním okolí severního pólu je samý led a moře, kdežto jižní pól leží téměř uprostřed kontinentu, který je svou rozlohou pátý na světě.
Kolem severního pólu se rozkládají obydlené pevniny — Amerika, Asie a Evropa —, zatímco Antarktida je obklopena nesmírně rozlehlým a opravdu nejbouřlivějším oceánem na naší planetě.
V oblasti severního polárního kruhu žijí desetitisíce rodin a tato oblast je také domovem tisíců rostlin a zvířat. Antarktidu však žádný člověk nenazývá svým domovem. Jedinými místními formami života jsou řasy, bakterie, mechy, lišejníky, dva druhy kvetoucích rostlin a několik druhů hmyzu.
„Antarktidě se říká pulsující kontinent,“ píše Encyclopædia Britannica, „a to kvůli každoročnímu zvětšování a opětnému zmenšování jejího druhotného pobřeží pokrytého ledem.“ V době největšího rozpínání se ledová návrš rozšiřuje do moře až do vzdálenosti 1 600 kilometrů. Toto rozpínání a smršťování je šestkrát větší než rozpínání a smršťování arktické ledové návrše, a proto Antarktida více ovlivňuje počasí na celém světě.
[Mapa na straně 15]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Nejnižší teplota, jaká kdy byla na zemi zaznamenána — minus 89,2 stupně Celsia —, byla naměřena v Antarktidě
ATLANTSKÝ OCEÁN
Drakeův průliv
ostrov Jamese Rossa
INDICKÝ OCEÁN
Larsenův šelfový ledovec
ANTARKTICKÝ POLOOSTROV
šelfový ledovec E. Ronnové
Vinsonův masiv (nejvyšší hora, 4 897 metrů)
Rossův šelfový ledovec
Erebus (činná sopka)
jižní pól
TRANSANTARKTICKÉ POHOŘÍ
TICHÝ OCEÁN
0 500 kilometrů 500 mil
[Podpisek]
U.S. Geological Survey
[Obrázek na straně 16 a 17]
Skupina tučňáků uzdičkových na vzácném modrém plovoucím ledovci
[Podpisek]
© 2000 Mark J. Thomas/Dembinsky Photo Assoc., Inc.
[Obrázek na straně 17]
Keporkak
[Obrázek na straně 17]
Rypouš sloní
[Obrázek na straně 17]
Na jižním pólu
[Podpisek]
Fotografie: John Bortniak, velitel jednotky NOAA
[Obrázek na straně 17]
Rossův šelfový ledovec
[Podpisek]
Michael Van Woert, NOAA NESDIS, ORA