Jak se vyvinula nauka o trojici?

NYNÍ by ses mohl zeptat: ‚Jestliže trojice není biblická nauka, jak se stala naukou křesťanstva?‘ Mnozí si myslí, že byla formulována na Nikajském koncilu v roce 325 n. l.

To však není úplně správné. Nikajský koncil potvrdil, že Kristus je stejné podstaty s Bohem, což položilo základ pro pozdější trinitářskou teologii. Neustanovil však trojici, protože na koncilu nebyla ani zmínka o svatém duchu jako třetí osobě trojjediného Božstva.

Konstantinova úloha v Nikaji

MNOHO let byl na biblickém základě odpor proti rozvíjející se myšlence, že Ježíš je Bůh. Římský císař Konstantin se pokusil spor vyřešit tím, že svolal všechny biskupy do Nikaje. Dostavilo se jich tam asi tři sta, tedy zlomek celkového počtu.

Konstantin nebyl křesťan. Údajně se v pozdějším životě obrátil, ale pokřtěn byl až na smrtelné posteli. Henry Chadwick v knize Raná církev, (angl.) o něm říká: „Konstantin uctíval neporažené Slunce jako jeho otec; . . . jeho obrácení by se nemělo vykládat jako vnitřní zkušenost milosti. . . Byla to vojenská záležitost. Nikdy příliš jasně nepochopil křesťanské učení, ale byl přesvědčen, že vítězství v bitvě je darem Boha křesťanů.“

Jakou roli sehrál nepokřtěný císař na Nikajském koncilu? Encyclopaedia Britannica vypráví: „Konstantin sám předsedal, aktivně řídil diskuse a osobně navrhl. . . klíčovou formulaci, která vyjádřila vztah Krista k Bohu ve vyznání vydaném koncilem: ‚jedné podstaty s Otcem‘. . . Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky vyznání víry podepsali, mnozí značně proti svému smýšlení.“

Konstantin hrál tedy rozhodující úlohu. Po dvou měsících zuřivé náboženské debaty tento pohanský politik zasáhl a rozhodl ve prospěch těch, kteří říkali, že Ježíš je Bůh. Ale proč? Jistě ne z biblického přesvědčení. „Konstantin v základu vůbec nerozuměl otázkám, které si kladla řecká teologie,“ říkají Krátké dějiny křesťanského učení (angl.). Čemu ovšem rozuměl, bylo to, že náboženský rozkol ohrožuje jeho říši, a chtěl proto upevnit své panství.

Nikdo z biskupů v Nikaji však neprosazoval trojici. Rozhodli jen o povaze Ježíše, ale ne o úloze svatého ducha. Jestliže byla trojice jasná biblická pravda, neměli ji tenkrát navrhnout?

Další vývoj

PO NIKAJI pokračovaly debaty na tento námět po desetiletí. Ti, kdo věřili, že Ježíš není roven Bohu, se dokonce načas dostali opět do přízně. Ale později rozhodl císař Theodosius proti nim. Ustanovil vyznání víry Nikajského koncilu jako normu pro svou říši a v roce 381 n. l. svolal Konstantinopolský koncil, aby ujasnil její formulaci.

Koncil se dohodl, že postaví svatého ducha na stejnou úroveň jako Boha a Krista. Poprvé se začala objevovat trojice křesťanstva.

Ale ani po Konstantinopolském koncilu se trojice nestala obecně přijímaným vyznáním. Mnozí se stavěli proti ní, a tak si přivodili násilné pronásledování. Až v pozdějších stoletích byla trojice formulována do ustálených vyznání. The Encyclopedia Americana poznamenává: „Plný rozvoj trinitářství nastal na Západě ve středověké scholastice, kdy se objevil pokus o výklad v pojmech filozofie a psychologie.“

Athanasiánské vyznání

TROJICE byla plněji definována v Athanasiánském vyznání. Athanasios byl duchovní, který podporoval Konstantina v Nikaji. Vyznání, které nese jeho jméno, prohlašuje: „Uctíváme jednoho Boha v trojici. . . Otec je Bůh, Syn je Bůh a Svatý Duch je Bůh; a přece to nejsou tři bohové, ale jeden Bůh.“

Dobře informovaní učenci se však shodují na tom, že Athanasios toto vyznání nesložil. The New Encyclopaedia Britannica poznamenává: „Vyznání bylo východní církvi neznámé až do 12. století. Od 17. století se učenci obecně shodovali na tom, že Athanasiánské vyznání nenapsal Athanasios (zemřel r. 373), ale bylo pravděpodobně složeno v jižní Francii během 5. století. . . Vyznání mělo vliv především v jižní Francii a Španělsku v 6. a 7. století. V 9. století se používalo v liturgii církve v Německu a o něco později v Římě.“

Uplynula tedy staletí od Kristovy doby, než byla trojice obecně v křesťanstvu přijata. A čím se při tom všem řídilo rozhodování? Božím slovem, nebo církevními a politickými ohledy? E. W. Hopkins odpovídá v Původu a vývoji náboženství (angl.): „Konečná ortodoxní definice trojice byla převážně věcí církevní politiky.“

Předpověděné odpadnutí

TATO ostudná historie trojice odpovídá tomu, co předpovídali Ježíš a jeho apoštolové pro dobu, která přijde po jejich odchodu. Říkali, že nastane odpadnutí, odklon, úchylka od pravého uctívání až do Kristova návratu, kdy bude pravé uctívání obnoveno před Božím dnem zničení tohoto světa.

O tom „dnu“ řekl apoštol Pavel: „Nepřijde, dokud nejprve nepřijde odpadnutí a nebude zjeven člověk bezzákonnosti.“ (2. Tesaloničanům 2:3, 7) Později předpověděl: „Po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Skutky 20:29, 30, EP) Také jiní Ježíšovi učedníci psali o tomto odpadnutí s jeho ‚bezzákonnou‘ třídou duchovenstva. — Viz například 2. Petra 2:1; 1. Jana 4:1–3; Judu 3, 4.

Pavel také napsal: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ — 2. Timoteovi 4:3, 4, EP.

Ježíš sám vysvětlil, kdo stojí za tímto odpadnutím od pravého uctívání. Řekl, že zasel dobrá semena, ale nepřítel, satan, naseje do pole plevel. Tak se s prvními lístky pšenice objevil i plevel. Proto se dal očekávat odklon od čistého křesťanství až do žně, kdy Kristus věci napraví. (Matouš 13:24–43) The Encyclopedia Americana poznamenává: „Trinitářství čtvrtého století nezrcadlilo přesně raně křesťanské učení o povaze Boha; bylo naopak odklonem od tohoto učení.“ Kde byl počátek tohoto odklonu? — 1. Timoteovi 1:6.

Co jej ovlivnilo

V CELÉM starověkém světě už od dob Babylónie bylo běžné uctívání pohanských bohů, kteří byli seskupeni do trojic neboli triád. Vliv toho byl patrný i v Egyptě, Řecku a Římě ve staletích před Kristem i po Kristu. A po smrti apoštolů začaly takové pohanské názory pronikat do křesťanství.

Historik Will Durant poznamenal: „Křesťanství pohanství nezničilo; přijalo je za vlastní. . . Z Egypta přišly představy o božské trojici.“ A Siegfried Morenz v knize Egyptské náboženství poznamenává: „Trojicí se velmi zabývali egyptští teologové. . . Tři bohové se spojují a jedná se s nimi jako s jednou bytostí, která je oslovována v jednotném čísle. Tak má duchovní síla egyptského náboženství přímou spojitost s křesťanskou teologií.“

Proto duchovní, kteří žili v Alexandrii na konci třetího a na začátku čtvrtého století, například Athanasios, zrcadlili tento vliv, když formulovali myšlenky, které vedly k trojici. Jejich vlastní vliv se pak šířil dál, takže Morenz považuje „alexandrijskou teologii za zprostředkovatelku mezi egyptským náboženským dědictvím a křesťanstvím“.

V předmluvě k Dějinám křesťanství od Edwarda Gibbona čteme: „Jestliže bylo pohanství křesťanstvím přemoženo, pak je stejně pravdivé, že křesťanství bylo pohanstvím pokaženo. Čistý deismus raných křesťanů. . . byl římskou církví změněn v nesrozumitelné dogma o trojici. Mnohé pohanské poučky vymyšlené Egypťany a idealizované Platónem byly zachovány jako hodnověrné.“

Slovník náboženského poznání říká, že trojice je podle názoru mnohých „hniloba vypůjčená z pohanských náboženství a naroubovaná na křesťanskou víru“. A Pohanství v našem křesťanství prohlašuje: „Původ [trojice] je naprosto pohanský.“

Proto napsal James Hastings v Encyklopedii náboženství a etiky: „V indickém náboženství například se setkáváme s trojicí Brahma, Šiva a Višnu, a v egyptském náboženství s trojicí Osiris, Isis a Horus. . . Pohled na Boha jako na trojici nenacházíme jen v historických náboženstvích. Je možné si připomenout zejména novoplatónský názor na Svrchovanou a Nejzazší Skutečnost,“ která je „představována jako trojice“. Co má společného s trojicí řecký filozof Platón?

Platonismus

SOUDÍ se, že Platón žil v letech 428 až 347 před Kristem. Nevyučoval sice trojici v nynější podobě, ale jeho filozofie k ní otevřela cestu. Později vznikla filozofická hnutí, jež zahrnovala víru v trojici a tak byla ovlivněna Platónovými představami o Bohu a přírodě.

Francouzský Nouveau Dictionnaire Universel (Nový univerzální slovník) říká o Platónově vlivu: „Platónská trojice, sama pouhé přebudování starších trojic, které pocházejí od ranějších národů, se zdá být racionální filozofickou trojicí atributů, z níž se zrodily tři hypostáze neboli božské osoby, o nichž vyučují křesťanské církve. . . Pojetí božské trojice tohoto řeckého filozofa. . . lze nalézt ve všech starověkých [pohanských] náboženstvích.“

Nová Schaff–Herzogova encyklopedie náboženského poznání (angl.) poukazuje na vliv této řecké filozofie: „Učení o Logovi a trojici dostalo svou podobu od řeckých Otců, kteří. . . byli velmi ovlivněni, přímo či nepřímo, platónskou filozofií. . . Nelze popřít, že odtud se do církve vplížily omyly a zkreslení.“

Církev prvních tří století říká: „Nauka o trojici se utvářela postupně a poměrně pozdě; . . . pocházela ze zdrojů zcela cizích židovským a křesťanským Písmům; . . . vyrostla a byla naroubována na křesťanství rukama Platónem ovlivněných Otců.“

Na konci třetího století n. l. se „křesťanství“ a nová platónská filozofie nerozlučně spojily. Jak říká Adolf Harnack v Nárysu dějin dogmatu (angl.), církevní učení „pevně zakořenilo v půdě helénismu [pohanského řeckého myšlení]. Tím se stalo většině křesťanů záhadou.“

Církev tvrdila, že se její nové učení zakládá na Bibli. Ale Harnack říká: „Ve skutečnosti ve svém středu legalizovala helénské spekulace, pověrčivé názory a zvyky pohanských náboženských mystérií.“

Andrews Norton říká o trojici v knize Uvedení důvodů (angl.): „Historii této nauky můžeme sledovat a její zdroj objevit ne v křesťanském zjevení, ale v platónské filozofii. . . Trojice není nauka Krista a jeho apoštolů, ale výmysl školy pozdějších platoniků.“

Tak ve čtvrtém století n. l. plně rozkvetlo odpadnutí předpověděné Ježíšem a apoštoly. Vývoj trojice to jen dosvědčoval. Odpadlé církve se začaly chápat i jiných pohanských představ, například pekelného ohně, nesmrtelnosti duše a modlářství. Duchovně řečeno vstoupilo křesťanstvo do svého předpověděného věku temna a bylo ovládnuto rostoucí duchovenskou třídou „člověka bezzákonnosti“. — 2. Tesaloničanům 2:3, 7.

Proč o tom neučili Boží proroci?

PROČ za celá tisíciletí nikdo z Božích proroků neučil svůj lid o trojici? Nebyl by alespoň Ježíš využil své schopnosti velkého Učitele k tomu, aby objasnil trojici svým následovníkům? Byl by Bůh inspiroval stovky stran Písma, a přitom žádné z těch poučení nevyužil k tomu, aby učil o trojici, jestliže je to „ústřední nauka“ víry?

Mají křesťané věřit, že Bůh staletí po Kristu a po tom, co inspiroval zápisy Bible, podporoval formulaci nauky, která byla po tisíciletí neznámá jeho služebníkům, která je „nevyzpytatelným tajemstvím“, „nepostižitelná lidským rozumem“, která má uznaně pohanské pozadí a je „převážně věcí církevní politiky“?

Svědectví dějin je jasné: Nauka o trojici je odklonem od pravdy, odpadnutím od ní.

[Praporek na straně 8]

‚Trinitářství čtvrtého století bylo odklonem od raně křesťanského učení.‘ — The Encyclopedia Americana

[Rámeček na straně 9]

„Triáda velkých bohů“

Mnoho staletí před Kristovou dobou existovaly triády neboli trojice bohů ve starověké Babylónii a Asýrii. Francouzská „Laroussova encyklopedie mytologie“ si všímá jedné takové trojice v mezopotámské oblasti: „Vesmír byl rozdělen na tři části a každá se stala říší jednoho boha. Anuův podíl byla obloha. Země byla dána Enlilovi. Ea se stal panovníkem vod. Spolu tvořili triádu Velkých bohů.“

[Rámeček na straně 12]

Hinduistická trojice

Kniha „Symbolika hindských bohů a rituálů“ říká o hinduistické trojici, která existovala staletí před Kristem: „Šiva je jeden z bohů v trojici. Říká se, že je bohem ničení. Druzí dva jsou Brahma, bůh tvoření, a Višnu, bůh zachování. . . Aby se naznačilo, že tyto tři procesy jsou jeden a týž, jsou ti tři bohové sloučeni v jedné postavě.“ — Vydal A. Parthasarathy, Bombaj.

[Obrázek na straně 8]

„Konstantin v základu vůbec nerozuměl otázkám, které si kladla řecká teologie.“ — Krátké dějiny křesťanského učení

[Obrázky na straně 10]

1. Egypt. Triáda Hórus, Osiris, Isis; 2. tisíciletí př. n. l.

2. Babylón. Triáda Ištar, Sin, Šamaš; 2. tisíciletí př. n. .

3. Palmyra. Triáda Měsíční bůh, Pán nebes, Sluneční bůh; asi 1. století n. l.

4. Indie. Trojjediné hindské božstvo; asi 7. století n. l.

5. Kambodža. Trojjediné buddhistické božstvo; asi 12. století n. l.

6. Norsko. Trojice (Otec, Syn, Svatý Duch); asi 13. století n. l.

7. Francie. Trojice; asi 14. století n. l.

8. Itálie. Trojice; asi 15. století n. l.

9. Německo. Trojice; asi 19. století n. l.

10. Německo. Trojice; 20. století n. l.