31. kapitola

Jak si je Bůh vyvolil a jak je vede

„JE JEN logické, že by mělo existovat jediné pravé náboženství. To odpovídá skutečnosti, že pravý Bůh ‚není Bohem nepořádku, ale pokoje‘. (1. Korinťanům 14:33) Bible říká, že je ve skutečnosti jen ‚jedna víra‘. (Efezanům 4:5) Kdo tedy dnes tvoří společnost pravých ctitelů? Bez váhání říkáme, že to jsou svědkové Jehovovi,“ prohlašuje kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji.a

‚Jak si můžete být tak jisti, že vaše náboženství je to pravé?‘ mohou se zeptat někteří lidé. ‚Nemáte o tom žádné nadpřirozené svědectví — jako například zázračné dary. A cožpak jste nemuseli během let upravovat své názory a své nauky? Jak si tedy můžete být tak jisti, že máte Boží vedení?‘

K odpovědi na tyto otázky nám pomůže nejprve úvaha o tom, jak si Jehova vybíral svůj lid ve starých dobách a jak jej vedl.

Jak probíhal Boží výběr v biblických dobách

V 16. století př. n. l. shromáždil Jehova Izraelity u hory Sinaje a vyzval je, aby se stali jeho vyvoleným lidem. Nejprve je však Jehova informoval o tom, že budou muset splňovat určité požadavky. Řekl jim: „Jestliže. . . budete přesně poslouchat můj hlas. . ., pak se jistě stanete mým zvláštním majetkem.“ (2. Mojž. 19:5) Prostřednictvím Mojžíše Jehova jasně vyjádřil požadavky a lid na to odpověděl: „Všechna slova, která Jehova mluvil, jsme ochotni činit.“ Jehova potom uzavřel s Izraelem smlouvu a dal mu svůj Zákon. — 2. Mojž. 24:3–8, 12.

Vyvoleni Bohem — to je výsada, která vyvolává posvátnou bázeň! Byla to však výsada, která ukládala Izraeli také odpovědnost přesně poslouchat Boží Zákon. Nebudou-li to dělat, budou jako národ zavrženi. Jehova jim chtěl vštípit zdravou bázeň, aby ho poslouchali, a proto způsobil nápadná nadpřirozená znamení — „začalo hřmění a blesky“ a „celá hora se velmi chvěla“. (2. Mojž. 19:9, 16–18; 20:18, 20) Po dobu příštích asi 1 500 let byli Izraelité v jedinečném postavení — byli Božím vyvoleným lidem.

V prvním století n. l. se však situace výrazně změnila. Izrael ztratil své výsadní postavení, když jej Jehova zavrhl, protože tento národ zamítl jeho Syna. (Mat. 21:43; 23:37, 38; Sk. 4:24–28) Jehova tehdy vytvořil prvotní křesťanský sbor založený na Kristu. O letnicích roku 33 n. l. vylil Jehova svého svatého ducha na Ježíšovy následovníky v Jeruzalémě a vytvořil z nich „vyvolený rod,. . . svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. (1. Petra 2:9; Sk. 2:1–4; Ef. 2:19, 20) Stali se ‚Božími vyvolenými‘. — Kol. 3:12.

Členství v tomto vyvoleném národu bylo podmíněné. Jehova stanovil přísné morální a duchovní požadavky, které musely být splněny. (Gal. 5:19–24) Ti, kdo se požadavkům přizpůsobili, se tak dostali do stavu, kdy jím mohli být vyvoleni. Jakmile však byli Bohem vyvoleni, bylo nezbytně nutné, aby neustále poslouchali jeho zákony. Jedině lidé, „kteří ho poslouchají jako panovníka“, měli nadále dostávat jeho svatého ducha. (Sk. 5:32) Ti, kdo ho neposlouchali, byli v nebezpečí, že budou ze sboru vyloučeni a že ztratí své dědictví v Božím Království. — 1. Kor. 5:11–13; 6:9, 10.

Ale jak se mohli druzí přesvědčit, že Bůh vybral prvotní křesťanský sbor, aby nahradil Izrael jakožto „Boží sbor“? (Sk. 20:28) Boží volba byla jasně patrná. Po Ježíšově smrti udílel Bůh zázračné dary členům prvotního křesťanského sboru, aby ukázal, že jsou nyní Božími vyvolenými. — Hebr. 2:3, 4.

Byla vždy nutná nadpřirozená znamení, neboli zázraky, k označení lidí, kteří byli v biblických dobách Bohem vyvoleni a které Bůh vedl? Vůbec ne. Zázračné skutky nebyly v biblických dějinách obvyklým jevem. Většina lidí, kteří žili v biblických dobách, nikdy neviděla žádný zázrak. Většina zázraků zaznamenaných v Bibli se stala za dnů Mojžíše a Jozua (16. a 15. století př. n. l.), v době Elijáše a Eliši (10. a 9. století př. n. l.) a v době Ježíše a jeho apoštolů (1. století n. l.). Jiní věrní lidé, které si Bůh vybral k zvláštním účelům, například Abraham a David, pozorovali nebo zakoušeli projevy Boží moci, ale není žádný doklad o tom, že by sami prováděli zázraky. (1. Mojž. 18:14; 19:27–29; 21:1–3; srovnej 2. Samuelovu 6:21; Nehemjáše 9:7.) Pokud jde o zázračné dary, které existovaly v prvním století, Bible předpověděla, že budou „odstraněny“. (1. Kor. 13:8) A to se stalo, když odešel poslední z dvanácti apoštolů i ti, kdo dostali zázračné dary jejich prostřednictvím. — Srovnej Skutky 8:14–20.

Jak si Bůh vybírá dnes?

Po prvním století se bez zábran rozvíjelo předpověděné odpadlictví. (Sk. 20:29, 30; 2. Tes. 2:7–12) Po řadu staletí svítila lampa pravého křesťanství velmi slabě. (Srovnej Matouše 5:14–16.) V jednom podobenství však Ježíš naznačil, že při „závěru systému věcí“ bude jasně patrný rozdíl mezi „pšenicí“ (pravými křesťany) a „plevelem“ (nepravými křesťany). Pšenice neboli „vyvolení“ budou shromážděni do jednoho pravého křesťanského sboru, jako v prvním století. (Mat. 13:24–30, 36–43; 24:31) Ježíš také popsal pomazané členy onoho sboru jako „věrného a rozvážného otroka“ a ukázal, že v době konce budou rozdělovat duchovní pokrm. (Mat. 24:3, 45–47) Tento věrný otrok bude spojen s „velkým zástupem“ pravých ctitelů ze všech národů. — Zjev. 7:9, 10; srovnej Micheáše 4:1–4.

Jak bude možné v čase konce tyto pravé ctitele rozpoznat? Budou mít vždy pravdu? Bude jejich úsudek neklamný? Ježíšovi apoštolové nebyli lidmi, kteří by nepotřebovali žádnou nápravu. (Luk. 22:24–27; Gal. 2:11–14) Podobně jako apoštolové musí být i Kristovi praví následovníci v naší době pokorní, ochotní přijmout ukázňování, a když to bude potřeba, činit úpravy, aby uváděli své smýšlení stále do většího souladu se smýšlením Božím. — 1. Petra 5:5, 6.

Když svět vstoupil v roce 1914 do posledních dnů, která skupina se prokázala jako ta jediná pravá křesťanská organizace? V křesťanstvu bylo velmi mnoho církví, které tvrdily, že zastupují Krista. Otázkou však je: Která z nich splňovala biblické požadavky — pokud je vůbec některá splňovala?

Tím jediným pravým křesťanským sborem by musela být organizace, která se drží Bible jako své nejpřednější autority, a ne organizace, která jen cituje ojedinělé verše, ale ostatní odmítá, pokud neodpovídají její současné teologii. (Jan 17:17; 2. Tim. 3:16, 17) Musela by to být organizace, jejíž členové — nejen někteří, ale všichni — po vzoru Krista opravdu nejsou částí světa. Jak by se tedy mohli zaplétat do politiky, jako to neustále dělají církve křesťanstva? (Jan 15:19; 17:16) Pravá křesťanská organizace by musela vydávat svědectví o božském jménu Jehova a vykonávat dílo, které přikázal Ježíš — kázat dobrou zprávu o Božím Království. Stejně jako ve sboru v prvním století by nebyli evangelisty celou duší jen někteří jeho členové, ale všichni. (Iz. 43:10–12; Mat. 24:14; 28:19, 20; Kol. 3:23) Praví ctitelé by byli také známí svou obětavou vzájemnou láskou, láskou, která překračuje rasové a národnostní přehrady a sjednocuje tyto ctitele v jedno celosvětové společenství bratrů. Taková láska by se musela projevovat nejen v jednotlivých případech, ale ve způsobu jednání, který by je skutečně odlišoval jako organizaci. — Jan 13:34, 35.

Je jasné, že když v roce 1914 nastal čas konce, žádná z církví křesťanstva neodpovídala těmto biblickým normám pro jeden pravý křesťanský sbor. Ale jak na tom byli badatelé Bible, jak byli tehdy známí svědkové Jehovovi?

Hledání pravdy přináší ovoce

Jako mladý muž dospěl C. T. Russell k závěru, že křesťanstvo hrubě znevážilo Bibli. Byl také přesvědčen o tom, že je čas, aby se Božímu slovu porozumělo, a že porozumění získají lidé, kteří budou upřímně Bibli studovat a budou ji ve svém životě uplatňovat.

V Russellově životopise, který byl vydán krátce po jeho smrti, bylo jasně řečeno: „Nebyl zakladatelem žádného nového náboženství a nikdy se za někoho takového nepokládal. Oživil ty velké pravdy, jimž učil Ježíš a Apoštolové, a ukázal je ve světle dvacátého století. Netvrdil, že by měl od Boha nějaké zvláštní zjevení, ale zastával názor, že je Boží pravý čas k tomu, aby se porozumělo Bibli; a protože byl plně zasvěcen Pánu a Jeho službě, bylo mu dovoleno, aby Bibli porozuměl. Věnoval se rozvíjení ovoce a ctností Svatého Ducha, a proto se na něm splnil Pánův slib: ‚Ty zajisté věci když budou při vás a rozhojní se, ne prázdné, ani neužitečné postaví vás v známosti Pána našeho Jezukrista.‘ — 2. Petra 1:5–8.“ — Strážná věž z 1. prosince 1916, s. 356, angl.

C. T. Russell a jeho druhové se snažili porozumět Písmu a jejich úsilí přineslo ovoce. Milovali pravdu, a proto byli přesvědčeni, že Bible je inspirované Boží slovo. (2. Tim. 3:16, 17) Zavrhli Darwinovy evoluční představy i názory vyšších kritiků Bible, které ničily víru. Protože přijímali Písma jako nejvyšší autoritu, odmítli také nauky o trojici, o nesmrtelnosti duše a o věčném trápení jakožto nauky nebiblické — jako nauky, které mají kořeny v pohanských náboženstvích. K „velkým pravdám“, které přijali, patřila pravda, že Jehova je Stvořitelem všech věcí, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který dal svůj život jako výkupné za druhé, a že Ježíš bude při svém návratu přítomen neviditelně jako duchovní tvor. (Mat. 20:28; Jan 3:16; 14:19; Zjev. 4:11) Jasně také pochopili, že člověk je smrtelnou duší. — 1. Mojž. 2:7; Ezek. 18:20.

To neznamená, že všechny tyto pravdy odhalili badatelé Bible spojení s Russellem; upřímní lidé, kteří tvrdili, že jsou křesťané, rozuměli mnohým z těchto pravd již předtím. Někteří z nich se zastávali svého přesvědčení v době, kdy takové názory nebyly populární. Přizpůsobili se však tito lidé všem biblickým požadavkům pro pravé uctívání? Například opravdu nebyli částí světa, jak to řekl Ježíš o svých pravých následovnících?

V čem ještě se první badatelé Bible spojení s Russellem odlišovali kromě toho, že se lišili svým názorem na Bibli? Určitě horlivostí, kterou projevovali, když se s druhými dělili o své náboženské přesvědčení a důrazně ohlašovali zejména Boží jméno a Království. I když jich bylo poměrně málo, rychle pronikli s dobrou zprávou do desítek zemí. A opravdu nebyli částí světa jako Kristovi následovníci? Jen do určité míry. Od první světové války až dodnes si však svědkové Jehovovi uvědomují, že nebýt částí světa je jejich povinností, a tento rys u nich stále více vyniká. Nemělo by se přehlédnout, že v době, kdy jiné náboženské skupiny vítaly Společnost národů a později Spojené národy, svědkové Jehovovi nadále ohlašovali Boží Království — a ne nějakou lidmi vytvořenou organizaci — jako jedinou naději lidstva.

Cožpak ale během let nedošlo k úpravám v některých názorech svědků Jehovových? Jestliže byli skutečně vyvoleni a vedeni Bohem a jestliže se jejich nauky opíraly především o autoritu Písma, proč vůbec byly takové změny nutné?

Jak Jehova vede svůj lid

Lidé, kteří dnes tvoří tu jedinou pravou křesťanskou organizaci, nedostávají žádná andělská zjevení ani žádnou božskou inspiraci. Mají však inspirovaná Svatá písma, která zjevují Boží smýšlení a vůli. Je nutné, aby jako organizace i jako jednotlivci považovali Bibli za božskou pravdu, aby ji pečlivě studovali a nechali ji na sebe působit. (1. Tes. 2:13) Ale jak docházejí ke správnému porozumění Božímu slovu?

Bible sama říká: „Nepatří výklady Bohu?“ (1. Mojž. 40:8) Jestliže při svém studiu Písem narazí na nějaký těžko pochopitelný úsek, musí se snažit najít jiné inspirované úseky, které daný námět objasní. Tak nechají Bibli, aby se vysvětlovala sama. Oni se pak z toho snaží porozumět „vzoru“ pravdy, jak je dán v Božím slově. (2. Tim. 1:13) Jehova je vede nebo řídí k takovému porozumění prostřednictvím svého svatého ducha. Aby však byli tímto duchem vedeni, musí pěstovat jeho ovoce, nesmějí ho zarmucovat a musí být stále vnímaví k jeho podnětům. (Gal. 5:22, 23, 25; Ef. 4:30) A navíc, tím, že horlivě uplatňují, co se naučili, budují dále svou víru jako základ pro stále jasnější porozumění tomu, jak mají činit Boží vůli ve světě, jehož nejsou částí. — Luk. 17:5; Fil. 1:9, 10.

Jehova vždy vedl svůj lid k jasnějšímu porozumění své vůli. (Žalm 43:3) Jeho způsob vedení se dá znázornit: Jestliže je někdo dlouho v nějaké temné místnosti, je pro něho nejlepší, je-li vystavován světlu postupně. Podobně vystavoval Jehova svůj lid světlu pravdy; osvěcoval jej krok za krokem. (Srovnej Jana 16:12, 13.) Je to tak, jak říká Přísloví: „Stezka spravedlivých je jako jasné světlo, které svítí více a více, dokud nebude pevně založen den.“ — Přísl. 4:18.

Jehovovo jednání s jeho vyvolenými služebníky v biblických dobách potvrzuje, že jasné porozumění jeho vůli a předsevzetím často přichází postupně. Abraham například plně nerozuměl, jak se uskuteční Jehovovo předsevzetí ve spojitosti se „semenem“. (1. Mojž. 12:1–3, 7; 15:2–4; srovnej Hebrejcům 11:8.) Daniel nechápal, k čemu nakonec povedou proroctví, která zaznamenal. (Dan. 12:8, 9) Když byl na zemi Ježíš, připustil, že neví o dni ani hodině, kdy skončí nynější systém věcí. (Mat. 24:36) Apoštolové zpočátku nechápali, že Ježíšovo Království bude nebeské, že nemělo být zřízeno v jejich době a že je mohou zdědit i pohané. — Luk. 19:11; Sk. 1:6, 7; 10:9–16, 34, 35; 2. Tim. 4:18; Zjev. 5:9, 10.

Nemělo by nás překvapovat, že také v dnešní době vedl Jehova často svůj lid jako organizaci směřující kupředu a že jej postupně osvěcoval, pokud jde o biblické pravdy. Biblické pravdy samy o sobě se nemění. Pravda zůstává pravdou. Jehovova vůle a jeho předsevzetí, jak jsou vyjádřeny v Bibli, zůstávají neměnné. (Iz. 46:10) Ale porozumění těmto pravdám se Božímu lidu objasňuje postupně „v pravý čas“, v Jehovův náležitý čas. (Mat. 24:45; srovnej Daniela 12:4, 9.) Někdy, možná následkem lidského omylu nebo nepatřičné horlivosti, potřebuje lidské stanovisko nějakou úpravu.

Například nadšení a horlivost pro ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti vedly svědky Jehovovy v různých obdobích jejich novodobých dějin k předčasným nadějím v otázce, kdy nastane konec Satanova ničemného systému věcí. (Ezek. 38:21–23) Ale Jehova předem nezjevil přesný čas. (Sk. 1:7) Proto musel Jehovův lid v této věci upravovat své názory.

Takové úpravy názorů neznamenají, že se změnilo Boží předsevzetí. Ani nenasvědčují tomu, že by konec tohoto systému věcí nutně musel být velmi vzdálený. Naopak, splňování biblických proroctví o „závěru systému věcí“ potvrzuje, že je konec blízko. (Mat. 24:3) Jestliže tedy svědkové Jehovovi v některých směrech projevovali předčasné naděje, znamená to, že je Bůh nevede? Nic takového to neznamená, stejně jako otázka učedníků, zda Království nastane v jejich době, neznamenala, že by je Bůh nevyvolil a nevedl. — Sk. 1:6; srovnej Skutky 2:47; 6:7.

Proč jsou si svědkové Jehovovi tak jisti, že jejich náboženství je pravé? Protože věří tomu, co Bible říká o charakteristických znacích pravých ctitelů, a přijímají to. Jejich novodobé dějiny, jež byly rozebrány v předcházejících kapitolách této publikace, ukazují, že nejen jako jednotlivci, ale i jako organizace splňují tyto požadavky: Věrně a oddaně se zastávají Bible jako Božího posvátného Slova pravdy (Jan 17:17); zůstávají zcela odděleni od světských záležitostí (Jak. 1:27; 4:4); vydávají svědectví o božském jménu Jehova a ohlašují Boží Království jako jedinou naději lidstva (Mat. 6:9; 24:14; Jan 17:26); a opravdově se navzájem milují. — Jan 13:34, 35.

Proč je láska význačným charakteristickým znakem ctitelů pravého Boha? Jaká je to láska, jež označuje pravé křesťany?

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 705]

Jakmile byli Bohem vyvoleni, bylo nezbytně nutné, aby neustále poslouchali jeho zákony

[Praporek na straně 706]

Jak bude možné v čase konce tyto pravé ctitele rozpoznat?

[Praporek na straně 707]

„Netvrdil, že by měl od Boha nějaké zvláštní zjevení“

[Praporek na straně 708]

Nechají Bibli, aby se vysvětlovala sama

[Praporek na straně 709]

Jehova vedl svůj lid jako organizaci směřující kupředu a postupně jej osvěcoval, pokud jde o biblické pravdy