Výkupné — podivuhodný důkaz lásky a spravedlnosti
1, 2. a) Jaký slib dal Jehova, když přijal spornou otázku, a k jaké otázce to dává podnět? b) Proč byl vyvolen jednozplozený Syn, aby byl Božím ospravedlnitelem?
JAKO právoplatný svrchovaný vládce vesmíru je Jehova s to řešit podivuhodným způsobem zdánlivě neřešitelné problémy. A k tomu můžeme říci: ‚Tak důkladně, spravedlivě a dobře to nemohlo být ani jinak učiněno.‘ (Iz. 55:9) Protože Bůh přesně věděl, co bude dělat, řekl, když přistoupil na spornou otázku: „Ono [Semeno] ti [satanovi] rozdrtí hlavu.“ — 1. Mojž. 3:15, NS.
2 Kdo měl být Bohem vyvoleným ‚Semenem‘, kterému měla být rozdrcena pata? Jehovův jednozplozený Syn! Jím měla být s konečnou platností vyřešena otázka, je-li Jehovova svrchovanost zasloužená, zákonná a spravedlivá. Proč právě prostřednictvím toho, který byl tak vznešený a tak blízký Jehovovu srdci? Když satan vyřkl své vyzývavé tvrzení, pošpinil pověst všeho tvorstva, dokonce i tohoto Syna. Ano, jeho se to dotýkalo více než všech ostatních tvorů, protože byl Jehovovým největším Synem, a on to byl, kdo vedle Jehovy zaujímal nejvyšší postavení ve vesmíru. Jeho příkazům byli podřízeni všichni ostatní andělé. Byl Božím spolupracovníkem při stvoření vesmíru. (Kol. 1:15–17) Někdo, kdo chtěl Boha vyzvat, mohl říci: „Ze všech tvorů alespoň on by měl věrně sloužit Bohu.“ Satanovou výzvou byl tedy tento mocný Boží Syn postaven do popředí.
3. Co znamená jméno, které měl Boží Syn během své předlidské existence?
3 Souvisí s tím i jméno, které měl jednozplozený Syn během své předlidské existence — jeho jméno Michael. (Dan.12:1; 1. Tess. 4:16; Zjev. 12:7) Znamená totiž „Kdo je jako Bůh?“ Jméno samo je otázkou. Jako by tím mělo být řečeno, že v každém případě, kdy by se někdo pokoušel vyzvat Boha nebo se učinit jeho sokem, Michael jako první by měl povinnost povstat a říci: „Kdo se opovažuje vyzývat mého Otce? Dokáži mu, že nikdo není jako Jehova Bůh.“ Jeho jméno jej označovalo jako toho, kdo má ospravedlnit Jehovu a rozhodnout tuto spornou otázku v jeho prospěch.
4, 5. Proč nemohl být vyvolen nikdo lepší než jednozplozený Boží Syn? Přijal úkol z přinucení?
4 Můžeme se podívat ještě z jiné stránky na otázku, proč byl právě on vyvolen. Nebyl přinucen sloužit tomuto účelu. Bible ukazuje, že Ježíš, když se dal pokřtít, řekl: „Je mi potěšením činit tvou vůli, můj Bože.“ (Žalm 40:8, NS; Žid. 10:5–7) Též je o něm psáno: „Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl jsi bezzákonnost.“ (Žid. 1:9, NS) Vidíme tedy, že Ježíš dbal velmi horlivě na to, aby konal Boží vůli, že mu to dokonce bylo potěšením. On sám řekl: „Vždy činím to, co se mu líbí.“ (Jan 8:29, NS) Byl nejschopnějším Božím Synem. V osmé kapitole Přísloví čteme, jak říká jako zosobněná moudrost o Božích stvořitelských dílech: „Věci, z kterých jsem se radovala, byly u synů lidských.“ (Verš 31, NS) Miloval velmi lidi, které Bůh stvořil. Radostně přijal úkol ospravedlnit svého Otce, především z věrnosti k němu, ale též z lásky k lidem.
5 Když nyní tento Boží Syn byl ochoten převzít úkol, který jiný anděl mu mohl říct: „Ne, mně přenechej ten úkol“? Kdo jej mohl předejít? Michael měl jako první právo nabídnout se Bohu a spolupůsobit s ním v této záležitosti. Byl Jehovův jednozplozený Syn, ten, který byl Jehovovi nejbližší, jeho důvěrník. — Jan 1:18.
HŘÍCH NENÍ PŘEHLÉDNUT
6, 7. Proč nemohl Jehova přehlédnout hřích Adama a Evy?
6 Jehova Bůh obstaral výkupné prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista. Láska přiměla jeho i jeho Syna, aby opatřili výkupné. (Jan 3:16) Tím mohl prokázat milosrdenství. Odpovídá však toto opatření též jeho spravedlnosti? Uvidíme. Adam a Eva se vzepřeli Boží svrchovanosti. Bůh věděl, že je to možné, protože jim dal svobodnou vůli, aby mu sloužili dobrovolně. Nesloužili mu z přinucení, ale na základě vlastností, které měli, a schopnosti poznat a napodobovat jeho vlastnosti. Jehova stvořil hmotné věci, na příklad planety, které ve všem přesně poslouchají jeho zákonů; zvířata jednají podle svého instinktu, ale rozumem obdaření tvorové mohou sami určit svou cestu. Kdyby však vstoupil hřích do vesmíru, nemohl být Bůh shovívavý a říci: „Jednoduše jej přehlédnu.“ Mohl v takovém případě říci tomu, kdo se dopustil hříchu: „Jsem milosrdný; proto ti odpouštím tvé hříchy“? Ne. Aby jednal podle své spravedlnosti, nesměl prostě přehlédnout hříchy a hříšníka beztrestně propustit.
7 U dnešních vlád je to jiné. Místo aby energicky postupovaly proti bezzákonnosti, jsou shovívavé. To má za následek, že lidé ztrácí důvěru ve vlády a nakonec dochází k úplnému zhroucení. Zákonodárce vesmíru to se svými zákony nepřipustí.
8. V jakém vztahu je Jehova k hříchu a k hříšníkům?
8 Protože Bůh jako svrchovaný vládce vesmíru se cítí odpovědný za zachování pokoje a pořádku ve vesmíru, nepřehlédne hřích. „Bohu se nelze vysmívat.“ (Gal. 6:7, NS) Prorok Abakuk řekl: „Máš příliš čisté oči, abys hleděl na to, co je špatné; a nemůžeš se dívat na neštěstí. Proč se díváš na ty, kteří jednají proradně?“ (Abak. 1:13, NS) Pro velkou spornou otázku připouští Jehova po určitou dobu zlo, ale v jeho přítomnosti nemůže nic hříšného obstát. Serafíni, které viděl Izaiáš ve svém vidění, říkali: „Svatý, svatý, svatý je Jehova zástupů.“ (Iz. 6:3; Zjev. 4:8) Slovo „svatý“ se vztahuje hlavně na tělesnou a mravní čistotu a trojnásobné opakování poukazuje na čistotu v nejvyšším stupni, a proto se k němu nemůže bezprostředně přiblížit nic hříšného.
PRÁVNÍ PROBLÉM
9. Jak mohl Bůh jednat s hříšníky?
9 Aby tedy mohl jednat s lidmi, kteří nyní — i když bez vlastního zavinění — jsou narozeni v hříchu, musel pro to Bůh vytvořit právní podklad. (Žalm 51:5; Řím. 5:12) Musel mít někoho, jehož oběť by mu posloužila jako právní podklad, podle něhož by pak mohl jednat. Nemohl jednat přímo s hříšnými lidmi pro své vznešené postavení a pro svou spravedlnost. Proto opatřil východisko.
10. Pozměnil Jehova své základní zákony, které vytvořil k řízení lidstva, když učinil opatření, aby s ním mohl jednat?
10 Mezitím Bůh připustil, aby se lidé dále množili. Neustoupil od svého příkazu, který jim dal, když jim poručil, aby plodili děti. (1. Mojž. 1:28) Svým rozhodnutím, že nechá lidstvo spolupůsobit při vyřešení sporné otázky, nezměnil svůj zákon. Neodňal jim tuto přednost ani jim nebránil, nýbrž nechal je, aby plodili děti k svému obrazu, který byl nyní nedokonalý. (1. Mojž. 5:3) Dopřál rodičům přednost vychovávat děti, takže mohly být takové, jak je rodiče vychovali. (Přísl. 22:6; 29:15) Vidíme, že tato zásada platí ještě dnes ve světě a že mnohé děti vyrostou jako bezbožníci. To vše Bůh připustil. Respektuje zákony, které vytvořil k řízení lidstva, a ví, že to jsou dobré zákony. Věděl též, že se některé děti, které se narodí, postaví ve sporné otázce na jeho stranu. — Job 1:8; 2:3.
‚DUŠI ZA DUŠI‘
11. Co bylo nutné, aby bylo učiněno zadost požadavkům spravedlnosti, a jak to ukázal Bůh svým jednáním s Izraelem?
11 Co žádala Boží dokonalá spravedlnost, vysvítá ze zákona, který dal Jehova Izraelitům: „Duši za duši, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu.“ (5. Mojž. 19:21, NS) Jak je Bůh přesný v tomto ohledu, je patrné i z toho, jak vybral z Izraelitů jeden kmen, který mu měl sloužit v chrámu. Prvorození již náleželi výlučně Jehovovi, protože je zachránil před smrtí, při desáté egyptské ráně. Nyní chtěl Jehova, aby mu kmen Lévi sloužil ve svatyni namísto prvorozených. Sčítání lidu však ukázalo, že bylo o 273 izraelských prvorozených více než Levitů. Aby vykoupili těchto 273 osob, museli Izraelité za každého jednotlivce zaplatit výkupné. Bůh se držel velmi přísně tohoto ujednání. (4. Mojž. 3:39–51) Také dopustil-li se někdo vraždy, nesmělo být za něj nic přijato jako výkupné; musel zemřít. Musel dát duši za duši. (4. Mojž. 35:31–33) Aby tudíž mohli být lidé vykoupeni z hříchu a smrti, bylo zapotřebí jako výkupného dokonalé lidské duše.
12. V jaké situaci byl člověk, pokud šlo o možnost, aby se sám osvobodil?
12 Bezmocnost člověka je zřejmá ze Žalmu 49, verše 6–9 (NS; 7–10, KB): „Ti, kteří spoléhají na své prostředky k obživě a neustále se chlubí množstvím svého bohatství, žádný z nich nemůže nijak vykoupit svého bratra, ani za něj dát Bohu výkupné; (a výkupní cena za jejich duše je tak drahocenná, že od ní bude na neurčitý čas upuštěno), aby dále žil na věky a neviděl jámu.“ Cena byla pro lidstvo příliš „drahocenná“, příliš vysoká, ano nedostupná. Osvobození vlastní silou bylo pro člověka naprosto nemožné; bylo pro něho v nedohledné době, tudíž nedosažitelné.
ODPOVÍDAJÍCÍ SPRAVEDLNOSTI
13. Byl Jehova k sobě stejně důsledný jako byl k Izraelitům ve věci výkupného? Odůvodni svou odpověď.
13 Měl-li tedy člověk být osvobozen, musel Bůh něco podniknout. Bude sám k sobě právě tak důsledný, jako byl v zákoně, který dal Izraelitům? Bude tento zákon dodržovat a zůstane věrný svým pevně stanoveným zásadám? Ano, udělal to, i když jej to stálo prvorozeného Syna. (Řím. 5:6–8) Jaká je to nádherná vlastnost! Můžeme Jehovovi plně důvěřovat, protože víme, že nikdy, ani v nejmenším, neustoupí od svých zásad. Nikdy, ani náladou, ani jakýmikoli jinými okolnostmi se nedá přimět k tomu, aby udělal něco nerozumného nebo něco, co by se nedalo sloučit s jeho zásadami, které nám zjevil. — Mal. 3:6.
14. Jak odpovídalo opatření výkupného dokonalé spravedlnosti?
14 Proto mohl Jehova zůstat dokonale spravedlivý a zároveň dokázat, jak špatný je hřích. Apoštol Pavel to vysvětlil slovy: „Neboť všichni zhřešili a nedostává se jim slávy Boží a je to jako volný dar, že byli prohlášeni za spravedlivé z jeho nezasloužené dobrotivosti skrze osvobození výkupným, které zaplatil Kristus Ježíš. Bůh jej poslal jako oběť, aby vírou v jeho krev došlo k usmíření. To proto, aby ukázal svou vlastní spravedlnost, neboť odpouštěl hříchy, které se staly v minulosti, když Bůh projevoval shovívavost; aby tak ukázal svou vlastní spravedlnost v této přítomné době a tak zůstal sám spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše.“ (Řím. 3:23–26, NS) Ve výkupní oběti Ježíše Krista měl proto Bůh právní podklad v souladu se svým právem a spravedlností. Když tedy před 3 900 lety prohlásil Abrahama za spravedlivého, mohl to učinit právem, protože věděl, že opatří v budoucnosti výkupné. (Řím. 4:9) Ačkoli Abraham projevoval víru, nebyl bez hříchu. Na základě tohoto právního opatření s ním však mohl Jehova jednat, a přece zůstat dokonale čistý a spravedlivý.
15. a) Proč byl Boží Syn poslán na zem a jak se narodil jako dokonalý člověk? b) Jak víme, že zachoval ryzost a že dal plnou a dokonalou odpověď na ďáblovo pomlouvavé tvrzení?
15 K vyřešení sporné otázky a opatření výkupného byl poslán jednozplozený Boží Syn na zem, kde mohl ďábel vykonávat nátlak na jeho ryzost. Když se nadpřirozeným způsobem narodil panně Marii, stal se lidským Božím synem. I když se narodil z nedokonalé ženy, byl dokonalý a bezúhonný. Anděl Gabriel řekl Marii: „Sestoupí na tebe duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího. Proto také, co se narodí, bude nazváno svaté, Syn Boží.“ (Luk. 1:35, NS) Svatý duch obklopil Marii hradbou neviditelné moci, aby vyvíjející se zárodek nebyl ničím poškozen. Satan ďábel — kdyby byl mohl — by byl nejraději zničil tohoto Syna již před jeho narozením. Ježíš zůstal po celý svůj lidský život dokonalý. Byl „věrný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Žid. 7:26, NS) Ježíšovým životem na zemi byla sporná otázka vyřešena s konečnou platností. Ježíš řekl před svou obětní smrtí: „Vládce světa přichází. A nemá nade mnou moc“ a „Nyní je soud tohoto světa; nyní bude vládce tohoto světa vyvržen“. (Jan 14:30; 12:31, NS) Tato slova ukazují, že dostatečně dokázal, že satan je lhář.
JEŽÍŠOVA UTRPENÍ
16. Čemu budeme lépe rozumět, povšimneme-li si blíže Ježíšova utrpení?
16 V této souvislosti je nutno se zmínit o tom, že je pro nás velmi obtížné plně pochopit Ježíšovu velikost. Při úplném objasňování sporné otázky musel Ježíš mnoho trpět. Všichni Boží služebníci museli mnoho snášet od satana a jeho pomocníků. Avšak žádný Boží služebník tolik nevytrpěl jako Ježíš. Jak to můžeme říci? Odpověď na tuto otázku nám pomůže poznat, jaký podivuhodný čin pro nás vykonal Pán Ježíš Kristus.
17. Co dělal Ježíš a jeho učedníci v poslední noci jeho pozemského života, dříve než byl zajat?
17 Všimněme si, co se stalo během jeho poslední noci s jeho učedníky. Zpráva zní: „Pak Ježíš přišel s nimi na místo zvané Getsemany a řekl svým učedníkům: ‚Sedněte si zde, zatímco já půjdu tam se modlit.‘ A vzal s sebou Petra a dva syny Zebedeovy a počal být zarmoucen a bolestně znepokojen. Pak jim řekl: ‚Má duše je hluboce zarmoucena až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.‘ A šel kousek dál, padl na tvář, modlil se a pravil: ‚Můj Otče, je-li to možné, nechť mne mine tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.‘“ To učinil Ježíš třikrát a pokaždé, když se vrátil ke svým učedníkům, spali. Řekl jim: „Nemohli jste se mnou bdít ani jednu hodinu?“ Jejich duch byl otupělý; nepoznali, že v té noci jde o velkou spornou otázku; proto nemohli zůstat bdělí. — Mat. 26:36–44, NS.
18. Prosil Ježíš ve své modlitbě k Jehovovi, aby byl uchráněn smrti?
18 Co myslel Ježíš, když vznášel k Jehovovi prosbu: „Můj Otče, je-li to možné, nechť mne mine tento kalich“? Chtěl tím říci, že bere své slovo zpět a vzdává se svého rozhodnutí zemřít pro opatření výkupného? Ne, neboť řekl svým učedníkům, že zemře. Vysvětlil jim, že vysocí kněží a zákoníci jej zajmou, že bude usmrcen a třetího dne Jehovou vzkříšen. (Mar. 8:31; Luk. 9:22) Ježíš by nikdy ani nepomyslel na to, aby se vyhnul obětní smrti. (Mat. 16:21–23) Z dopisu Židům je patrné, že na začátku své obětní cesty, při svém křtu, řekl: „Připravil jsi mi tělo“, to znamená dokonalé tělo jako výkupné. Byl odhodlán jít svou cestou oběti až do konce. — Žid. 10:5, NS.
19, 20. a) Co očekávalo Ježíše a oč prosil Jehovu, pokud to bude jeho vůle? b) Proč bylo pro Ježíše tak těžké to, co jej očekávalo?
19 Ne, Ježíš neprosil svého Otce, aby byl uchráněn smrti. Věděl však, že za několik hodin bude zatčen a postaven před židovský sanhedrin. Prohlásí jej vinným z rouhání Bohu, nejhoršího zločinu. (Jan 10:33; Mat. 26:65) Nezapomínejme, že ‚miloval spravedlnost a nenáviděl bezzákonnost‘. Jako Boží Syn sestoupil z nebe, aby ospravedlnil svého Otce, a právě jeho nejdůležitější vlastnost — jeho synovství — bylo popíráno Božím vlastním lidem. (Jan 19:7) Nyní jej dokonce chtěli pověsit na kůl jako nejhoršího zločince, jako rouhače proti Bohu a buřiče. (Luk. 23:2–4) Jaké je to zlehčování Boha! Ježíš přišel, aby ospravedlnil svého Otce a vyvyšoval jeho jméno, a nyní měl být pověšen jako prokletý a jako rouhač!
20 Být obviněn z rouhání Bohu a ještě k tomu Božím vyvoleným národem — to byla pro Ježíše hrozná myšlenka, protože právě on byl v minulosti ze všech tvorů vesmíru nejhorlivější, aby se líbil Otci, aby se jej zastával a vystříhal se všeho, co by mohlo sebeméně poškodit jeho pověst. On a rouhač! Když dnes Jehovův služebník odpadne od víry a stane se rouhačem, opovrhují jím všichni Boží služebníci. Ježíš Kristus se svou dokonalou myslí, svým dokonalým srdcem a svým dokonalým rozumem to pociťoval ještě daleko více, než to můžeme cítit my. A přece řekl: „Ale ne jak já chci, ale jak ty [Jehovo] chceš.“ — Mat. 26:39, NS.
21. Jaká nesmírná tíha spočívala té noci na Ježíši?
21 Proto, když se modlil, byl jeho pot jako krůpěje krve. (Luk. 22:44) Velká tíže na něm spočívala té noci; celé břemeno jeho úkolu. Vzýval svého Otce a modlil se „se silnými výkřiky a slzami“. (Žid. 5:7) Věděl, že mu nezbývá nic jiného, než zůstat věrný, protože co by se stalo, kdyby zklamal? Jaká mocná rána by to byla pro Jehovu! Ale naproti tomu, jestliže zůstane věrný, jaké to bude nádherné ospravedlnění jeho Otce a jaká mohutná rána pro ďábla! Jehova měl takovou důvěru ve věrnost svého Syna, že již předem nechal zapsat ve svém Slově, ano, Jehova předpověděl, co Ježíš udělá. Ježíš to věděl. Avšak věděl též, že je na něm, aby zachoval ryzost; mohl zklamat; mohl zhřešit. Celá tato tíha ležela na jeho ramenou. Jeho věčný život i věčný život celého lidského pokolení byl v sázce. Bylo to strašlivé napětí.
22. Co Ježíš zvolal před svou smrtí a proč?
22 Na kůle, krátce předtím než zemřel, Ježíš zvolal: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Mat. 27:46; Žalm 22:2) Apoštol Pavel napsal svým spolukřesťanům: „Kristus nás vykoupením osvobodil ze zlořečenství zákona tím, že se stal zlořečeným místo nás, neboť je psáno: ‚Zlořečený je každý, kdo je pověšen na kůle.‘“ (Gal. 3:13, NS) Musel být prokletý, aby vysvobodil ty, kteří byli pod zákonem. Petr řekl: „On sám vynesl naše hříchy na svém vlastním těle na kůl.“ — 1. Petra 2:24, NS.
23. Jakou cestou nemohl Ježíš jít, i když ji pro nás otevřel?
23 Jestliže nyní hřešíme, můžeme litovat a obrátit se v modlitbě na Jehovu Boha a říci mu: „Jehovo, Bože, přiznávám, že jsem hřešil. Na základě Kristovy výkupní oběti tě prosím o odpuštění. Prosím, odpusť mi.“ A Bůh nám odpustí. (1. Jana 1:9) Ale Ježíš to nemohl učinit. Nemohl na základě oběti někoho jiného prosit o milosrdenství, kdyby zeslábl nebo udělal sebemenší chybu. Té noci musel opravdu nést ohromné břemeno.
24. Co se dozvídáme o Ježíši u Římanů 5:18?
24 Jak vděčni můžeme být Jehovovi a jak vděčni bychom měli být k Ježíši Kristu, že neselhal! Tím byla plně vyřešena sporná otázka. Apoštol Pavel říká: „Tak tedy, jako skrze jedno přestoupení došlo k odsouzení všech druhů lidí, stejným způsobem také skrze jeden čin ospravedlnění dostává se lidem všech druhů prohlášení za spravedlivé k životu.“ (Řím. 5:18, NS) Tento „jeden čin ospravedlnění“ bylo Ježíšovo jednání, kterým dokázal svou ryzost, a k ní náležela i jeho oběť. Dokázal tím, že je spravedlivý, ale když obstál v této zkoušce, Bůh by mu mohl kdykoli říci: „Jsi v každém ohledu dokonale spravedlivý.“
25. Srovnej spravedlnost Kristovu se spravedlností těch, kteří v něj věří.
25 Apoštol Pavel řekl dále o Ježíši: „Naučil se poslušnosti tím, co trpěl; a když byl učiněn dokonalým, stal se zodpovědným za záchranu všech, kteří jej poslouchají.“ (Žid. 5:8, 9, NS) Kristus byl tedy Bohem prohlášen za spravedlivého na základě své vlastní zásluhy. Bůh mu nemusel propůjčit spravedlnost jako dar. Proto mohla jeho oběť sloužit jako podklad pro to, aby i jiní byli prohlášeni za spravedlivé. Jsou-li jiní lidé prohlášeni za spravedlivé, pak se to neděje na základě jejich prohlášení za spravedlivé, ale na základě výkupní oběti Ježíše Krista; je to pro ně dar, který přijímají. — Řím. 5:17.
JEHOVOVA MILUJÍCÍ DOBROTIVOST
26, 27. Co učinil Jehova pro Krista jako důkaz své lásky a ocenění?
26 V tom všem se projevuje Jehovova milující dobrotivost. Ale je zřejmá i v jiném ohledu. Ježíš věděl, že se vrátí k svému Otci do nebe. Jehova tak velice miloval a oceňoval svého Syna, který ospravedlnil jeho jméno v nejtěžších zkouškách, že mu dal více, než měl kdy předtím. Dal mu nesmrtelnost a postavení, které bylo vyšší než dřívější a které jej pozdvihlo nad anděly. (Fil. 2:5–11; Žid. 7:26) Ale Ježíš dostal ještě něco jiného.
27 Víme, že rozumem obdaření Boží tvorové jsou družní. Mají rádi společnost. Ale Ježíš — stejně jako Jehova — nemá sobě rovné. Ale nyní obdržel od Jehovy jako uznání ještě další nádhernou odměnu: „nevěstu“. (Jan 3:28, 29; Zjev. 19:7; 21:9) Ježíš je jako jednotlivce nazýval „bratry“. (Žid. 2:11) Zažili totéž co on, když byl na zemi. Radujeme se, když můžeme být pohromadě s lidmi a hovořit s nimi o tom, co jsme společně prožili, společně vykonali a jaké máme společné zkušenosti a nepochybně tomu tak je i u Ježíše a jeho „nevěsty“. Bůh mu dal tuto „nevěstu“, aby dokázal nesmírnou bohatost a hloubku ocenění a lásky k svému podivuhodnému Synu.
JEŽÍŠOVA NEZIŠTNOST
28, 29. Jak prokazuje Ježíš Kristus milující dobrotivost a nezištnost?
28 Ježíš Kristus projevil v této souvislosti jak milující dobrotivost, tak i nezištnost a lásku k spravedlnosti. Neřekl: „Konečně jsem ospravedlnil Boha. Proč bych se měl dělit o čest s někým jiným?“ Ne, naopak, měl radost a byl šťastný, že mohl být spojen s jinými, kteří se s ním mohli podílet na ospravedlnění a oslavení Boha i na jeho vlastní slávě a moci v nebesích. (Řím. 6:4, 5) Radoval se, že Bůh má ještě jiné lidi na zemi, kde je ďábel mohl pronásledovat, ale kteří stejně jako on zůstávají věrní Bohu jako svrchovanému vládci vesmíru a stejně jej milují.
29 Pak je zde ještě „velký zástup“ „jiných ovcí“. Ježíš se raduje, že i je může přivést a nechat jim malý podíl na ospravedlnění Boha. (Zjev. 7:9, 10; Jan 10:16) Tak pomáhá všem Božím „ovcím“, aby zůstaly věrné Jehovovi, svrchovanému pánu vesmíru, přes všechna tvrzení ďábla.
POSLEDNÍ ADAM
30. Jak se stal Ježíš Kristus ‚posledním Adamem‘?
30 Pro svou věrnost a na základě své oběti může Ježíš mnohé zachránit. Když byl na zemi, mohl se oženit a mít děti. Vzdal se však toho a obětoval tuto možnost se svým životem. Proto se stal ‚posledním Adamem‘. Adam zplodil nedokonalou rodinu, rodinu se špatnými vlastnostmi. Ježíš Kristus plodí spravedlivou rodinu. Členové Adamovy rodiny se mohou stát podobni jeho obrazu. Jako synové „posledního Adama“ mohou být očištěni. — 1. Kor. 15:45.
31. Jakým způsobem plodí Kristus „potomky“?
31 Prorok Izaiáš popsal pod inspirací některá Kristova utrpení slovy: „Když jeho duši položíš jako smírčí oběť, bude vidět své potomky.“ (Iz. 53:10, NS) Kdo položí jako smírčí oběť za své hříchy Kristovu duši — jeho dokonalý lidský život přinesený jako výkupní oběť —, stane se ‚potomkem‘ Krista. Kristus nebude plodit potomstvo obvyklým způsobem, nýbrž jako „Věčný Otec“ bude podle Izaiášova popisu plodit děti, které budou mít jeho spravedlivé vlastnosti. — Iz. 9:6, 7.
JIŽ DNES MÍT UŽITEK Z VÝKUPNÉHO
32, 33. Měl již někdo užitek z výkupného? Odůvodni svou odpověď.
32 Při tomto uvažování by se někdo mohl ptát: „Od té doby co bylo přineseno výkupné, uplynulo již 1 900 let; ale ještě nikdo z něho neměl užitek, či ano?“ Jistě. Bezprostředně potom, co bylo v nebesích předloženo výkupné — pouze padesát dní po vzkříšení Krista —, byl vylit svatý duch a první lidé se stali Božími syny. (Skut. 2:1, 33) Apoštol Jan řekl: „Nyní jsme Božími dětmi.“ (1. Jana 3:2, NS) Měli užitek z výkupného, byli zplozeni Božím duchem a dostali nebeskou naději. V 1 900 letech, které od té doby uplynuly, vybíral Jehova jednotlivce, kteří patří ke skupině 144 000 osob a kteří budou s Kristem králové a kněží. (Zjev. 14:1, 2; 5:9, 10; 20:6) Jejich vyvolení a zkoušení vyžadovalo čas, neboť jsou určeni k tomu, aby zastupovali po celou věčnost Jehovovu svrchovanost ve vesmíru.
33 Dnes mají členové „velkého zástupu“ užitek z této oběti, protože mají pokoj s Bohem, jsou šťastni a mají naději a cíl života; jejich život se zcela změnil, mají přístup k Jehovovi a on jim žehná. Dále se mohou účastnit obšťastňujícího, budujícího díla, které slouží k ospravedlnění Jehovy a v již blízkém novém pořádku dosáhnou lidské dokonalosti jako Boží synové. — Řím. 8:21.
VÝKUPNÉ ÚČINNĚJŠÍ NEŽ HŘÍCH
34. Jak dalece je výkupné účinnější než Adamův hřích?
34 Souhrnně můžeme říci, že výkupné je silnější než Adamův hřích. Adamovým hříchem bylo lidstvo strženo do hlubiny. Výkupným sice nebude zachráněn každý člověk, ale přece je účinnější než náš vrozený hřích. Jak? Protože každá duše, která by chtěla být zbavena hříchu a nedokonalosti, může jich být zbavena a plně očištěna. I ti, kteří vstanou z mrtvých, mohou mít užitek z výkupného. Jen ti nedostanou život, kteří nechtějí uznat Jehovovu svrchovanost. Nenáleží k těm, jež milují spravedlnost a nenávidí bezzákonnost. Odsuzují se sami tím, že k zděděnému hříchu připojují vlastní vědomý hřích. — Jan 3:17–21.
35. Jak bude odstraněno a zničeno vše, co způsobili Adam a satan?
35 Použitím výkupného pod Kristovým královským panstvím bude to, co udělal Adam, zcela vymazáno. Poslední nepřítel, který bude zničen, je smrt (smrt, která přišla na lidstvo Adamovým hříchem). Až bude odstraněna smrt, pak zmizí všechno, co Adam způsobil — vše, co přenesl na lidské pokolení. Nebude nic, co by připomínalo ďáblův hřích, protože Bible praví: „Proto byl zjeven Syn Boží, totiž aby zničil díla ďáblova.“ (1. Jana 3:8, NS) Satan se zcela marně namáhal; nebude již naživu. Jehovovo jméno bude ospravedlněno pro celou věčnost a všichni, kteří se podřídí jeho svrchovanosti, budou žít a velebit jej. — Žalm 150.
36. Co můžeme zvolat, jestliže máme správné ocenění pro Jehovovo výkupné opatření?
36 Jaký je to důkaz Boží nezasloužené dobrotivosti! A jaký důkaz lásky našeho Pána Ježíše Krista! Můžeme říci s apoštolem Pavlem: „Ó hloubko bohatství a moudrosti a poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a jak nevyzpytatelné jeho cesty!“ (Řím. 11:33) Je lhostejno, co může svět podniknout, aby v nás probudil pochybnosti a otřásl naší vírou; jestliže máme pro to vše správné ocenění, můžeme zvolat: „Nestačí to, abychom pro to zemřeli?“ — Skut. 20:24; 21:13.