Čekáš na „povolání“?

„Vykřikujte v triumfu Jehovovi, vy všichni lidé na zemi! Služte Jehovovi s radostí . . . Vězte, že Jehova je Bůh.“ — Žalm 100:1–3 NS.

1. 2. a) Co shledávají mnozí lidé za velmi obtížné? b) Jaké otázky mohou být nadhozeny?

MNOZÍ lidé shledávají, že je velmi obtížné žít tak, jak by rádi žili. Jsou prostě uchopeni proudem života a strženi jím. Vidí, že denně stojí tváří v tvář problémům podobným skalám a vírům proudu, pro něž někdy ztratí z očí své osobní cíle a přání. Mladí lidé často touží po přemrštěných cílech, po něčem, co je zvlášť zajímá nebo jim imponuje. Mnozí však nikdy nevidí splnění svých mladických přání. Často musí dost pracovat, aby si zajistili živobytí, a proto se musí vzdát cílů, kterých původně chtěli dosáhnout.

² Proč tolik lidí není uspokojeno tím, co dělají v životě? Chybí jim něco? Jdou za špatným cílem? Propásli své „povolání“?

3. Co ukazuje, že se Bůh postaral o to, aby lidé mohli vykonávat nejrůznější povolání?

³ Jistě není nedostatek veřejných poradců, kteří mohou mladým lidem pomoci, aby co nejlépe uplatnili své vlohy. Provádí se různé zkoušky, aby se zjistilo, pro jakou práci nebo zaměstnání se kdo nejlépe hodí. A Bible nám ukazuje, že se Stvořitel postará o to, aby člověk mohl konat nejrůznější práce. Ve čtvrté kapitole první Mojžíšovy knihy nalézáme poukaz na stavební řemesla ve spojení se stavbou města; je tam zmínka o chovu dobytka a zemědělství stejně tak jako o hudebnících a kovodělnících. Co tedy chybí? Proč je tolik lidí nespokojených vzdor úspěšné životní dráze v povolání, které si sami zvolili?

4. Proč mnozí lidé nejsou skutečně šťastni, ačkoliv podle světských měřítek mají úspěch?

⁴ Dnešní společnost vidí vše z hmotné stránky. V některých zemích neplatí za úspěšného ten, kdo nemá krásný, pohodný byt a moderní auto. Bohatství a úspěch se dnes staví na tentýž stupeň. Andrew Carnegie jednou řekl: „Rád bych vše prodal, kdybych mohl ještě jednou žít svůj život.“ Jiní myslí na rčení: „Nic si nemůžeš vzít s sebou“ a jsou nešťastní, že jejich úspěchy a jejich životní radosti mají tak krátké trvání. Pravé štěstí se tedy nedá měřit podle bohatství člověka nebo podle úspěchů v jeho povolání.

5. a) Jakou dobrou radu nacházíme v 1. Jana 2:15–17? b) Co bychom se proto měli jednou sami sebe ptát?

⁵ To, po čem lidé v životě všeobecně touží, je nemůže navždy učinit šťastnými především proto, že se stále více odvracejí od Božího slova. (Jer. 10:23) Starý apoštol Jan měl tedy dobrý důvod, když napsal: „Nemilujte svět ani věci ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska; protože všechno ve světě — žádost těla a žádost očí a okázalé vystavování svých prostředků k životu — pochází nikoli od Otce, ale pochází od světa. Kromě toho, svět pomíjí a taktéž jeho žádost, ale kdo činí Boží vůli, zůstává na věky.“ (1. Jana 2:15–17, NS) Bylo by proto dobře, abychom se jednou sami sebe zeptali, jak toto všechno — žádost těla, žádost očí, okázalé vystavování prostředků k životu — ovlivňuje náš život. Neznamená pro tebe příliš mnoho televize, pohodlný byt, moderní auto a světské radosti? Věnuješ svůj život těmto věcem? Nebo se více zajímáš o to, abys konal Boží vůli?

VÝZNAMNÝ SMYSL ŽIVOTA

6. Co řekl moudrý král Šalomoun o lidském snažení?

⁶ Kdo koná Boží vůli, obohacuje svůj život; přináší mu to více a nemusí si na konci života myslet: „Hle, všechno je marnost a honění za větrem.“ Někteří lidé si sice myslí, že mohou nejlépe sloužit Bohu, když rozvíjejí své vlohy a schopnosti jako umělci, učitelé nebo lékaři. Bible však neříká nic o tom, že je možno dostat se tímto způsobem na cestu k věčnému životu. Tvrdá práce se sice označuje jako „Boží dar“ a může člověku, který ji koná, působit radost; a přece Šalomoun řekl, že nenávidí myšlenku, že musí při smrti všechno zanechat někomu, kdo přijde po něm. Proto je mnohem lepší věnovat se v prvé řadě práci, která má naději a vede k věčnému životu. To není „marnost“. Těžkosti mohou přijít na toho, kdo dělá dobré, stejně jako na zlého, ale jeho život má vždy cíl, smysl a Jehovovo vedení a požehnání. — Kaz. 2:10, 11, 18; 3:13; 8:14, NS.

7. a) Jaká nauka křesťanstva o Boží službě odporuje Bibli? b) Co říká Bible o „povolání tam nahoře“?

⁷ Křesťanstvo učí, že ne všichni lidé mohou být Božími služebníky, nýbrž jen ti, kteří jsou k tomu povoláni. Bible sice mluví o „povolání“, ale tím není míněno pozvání k Boží službě, protože nikdo není vyňat z uctívání a velebení stvořitele. Spíše jde o povolání členů „malého stáda“, o nichž Ježíš řekl, že s ním budou spojeni jako králové a kněží v jeho nebeském království a kteří patří k vyvolené skupině věrných duchem pomazaných 144 000, „kteří byli koupeni ze země“. (Luk. 12:32; Zjev. 14:1–3, NS) Pavel mluvil podle Filipenským 3:14, NS v této souvislosti o ‚ceně povolání tam nahoře, kterou Bůh poskytuje skrze Krista Ježíše‘. Z Římanům 8:30, NS, vysvítá, že ‚ty, které povolal, také prohlásil za spravedlivé a oslavil‘. Petr jim píše: „Tím více se ze všech sil snažte, abyste si své povolání a vyvolení od Boha upevnili; . . . tak vám bude bohatě poskytnut vstup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ — 2. Petra 1:10, 11, NS.

8. Jaké jsou důvody, že tak málo lidí se zajímá o vstup do duchovního stavu?

⁸ Není zapotřebí zvláštního božského povolání ke vstupu do kazatelské služby. Bůh nešeptá pouze někomu: „To je pro tebe.“ Neodpírá též někomu povolání, protože nemá finanční možnosti navštěvovat teologický seminář. Církve křesťanstva mají starost, protože mnozí z jejich členů váhají vstoupit do duchovního stavu, ačkoli jsou k tomu svou církví zváni. Někteří říkají, že důvodem je malý příjem. Jiní jsou zneklidněni změnami, které vidí, že se dějí. Snad jsou proti kněžskému celibátu, snad jsou zmateni novinkami ve své církvi — vyškrtnutím některých „svatých“ z kalendáře, prováděním mše v jazyku země nebo „beatovými“ bohoslužbami —, nebo nevědí, co si mají myslet o demonstrujících kněžích a duchovních, o postoji církve k otázce regulace porodů, o jejím vměšování do sociálních a politických záležitostí a ochotě vzdát se biblických zásad pro „novou morálku“. Tyto a podobné důvody způsobily, že někteří lidé se obrátili zády ke svým církvím, které podle jejich názorů pro ně již nemají závažnější poselství. Necítí se být povoláni Bohem. Někteří lidé, dokonce věří že Bůh je mrtev.

9. Jaký směr vývoje lze podle zpráv pozorovat mezi studenty a duchovními?

⁹ Děkan William Cannon z university v Emory řekl: „Stále méně studentů z našich kolejí projevuje zájem o úřad duchovního.“ Ve zprávě časopisu U. S. News and World Report stálo: „Tisíce duchovních se odvrací od církve . . . podle údajů uveřejněných v září Národním sdružením pro pastýřskou obnovu opustilo svůj úřad v tomto roce až dosud o 31 procent více duchovních než v roce 1967 . . . též tisíce jeptišek vystupuje z řádů — v roce 1966 jich bylo přibližně 3 600.“ Ve zprávě se říká dále, že Spojená metodistická církev se pokusila zvýšit finanční prostředky, aby vychovala nové duchovní, protože pro svých 42 000 náboženských obcí má jen 33 000 farářů. Tento směr vývoje je možno pozorovat v mnoha církvích, a proto nepřekvapuje, že v New York Times z 8. března 1969 byla zpráva o americké organizaci, která vydržuje čtrnáct kanceláří v největších městech Spojených států, aby pomohla najít vhodné zaměstnání kněžím a jeptiškám, kteří se vzdali své duchovní činnosti.

10. Nalézáme u raných křesťanů podklad pro rozlišování mezi duchovenstvem a laiky?

¹⁰ Mnozí lidé též myslí, že nepřicházejí v úvahu jako Boží služebníci, protože v církvích je běžné rozdělování na duchovní a laiky. Avšak u prvních křesťanů nebyl takový rozdíl a též u dnešních pravých křesťanů nejsou tyto dvě třídy. Všichni jsou před Bohem povinni mu sloužit tak, jak to určil ve Svatém písmu, ať již mají naději přijít do nebe nebo na věky žít na rajské zemi, až se zde bude plně dít Boží vůle. Vznik zvláštní kněžské třídy sahá až do pohanského babylónského náboženství. Kazatelská činnost Ježíše a jeho učedníků není proto příkladem. V Cyklopaedii od M’Clintocka a Stronga čteme: „Velký příkaz u Matouše xxviii, 19, 20 nebyl dán pouze jedenácti apoštolům, nýbrž všem učedníkům . . . Proto se zdá, že o letnicích byla celá skupina věřících v Jeruzalémě inspirována silou ke kázání.“ Po zmínce o „technickém rozdílu mezi duchovními a laiky“ se říká dále: „[Tento rozdíl] je v Novém zákoně téměř úplně zanedbáván a nalézáme příslušníky církve — dozorce i obyčejné členy, muže i ženy —, jak neomezeně užívají své svobody oznamovat Ježíše.“

OTEVŘENÉ DVEŘE KE SLUŽBĚ

11. Prováděl Ježíš a první křesťané rozlišování na duchovní a laiky?

¹¹ V této souvislosti je zajímavá zpráva raného církevního historika: „Celsus, první písemný bojovník proti křesťanství, se vysmívá, že dělníci, ševci, rolníci, nevzdělaní a neotesaní lidé jsou horliví kazatelé evangelia.“ Důležité nebylo jejich vzdělání, (což nebyli první účedníci prostí rybáři?), ale jejich víra a jejich ochota sloužit Bohu. Ježíš nedělal „technický rozdíl mezi duchovními a laiky“, ale právě to odsoudil u zákoníků a farizeů. (Matouš 23:1–33) Poukázal na jejich pokrytectví a skutky, o nichž řekl, že je dělají proto, aby byli viděni lidmi. Mluvit též o jejich bohatě zdobeném duchovním oděvu, o jejich vážnosti, kterou požívají u veřejnosti a o titulech, které si osvojili. Svým následovníkům řekl důrazně: „Vy všichni jste bratři“ — ano, bratři ve víře a ve službě včetně kázání Božího slova. I když někteří slouží jako pastýři a učitelé a služební pomocníci, nestojí proto nad stádem, ale mají ještě dodatečné odpovědnosti vedle úkolu všech křesťanů „činit učedníky z lidí všech národů“. — Mat. 28:19; 23:8; Fil. 2:3, 4.

12. Jaký úkol radostně přijímají svědkové Jehovovi v protikladu k většině příslušníků církví křesťanstva?

¹² Svědkové Jehovovi, mladí i staří, muži i ženy, jsou šťastni, že přijímají tento úkol podílet se na křesťanské službě. Neříkají jako příslušníci křesťanstva: „O to se má starat náš farář nebo kněz; studoval a je k tomu oprávněn.“ Ne, vědí, že oprávnění ke kázání přichází od Jehovy a prostřednictvím jeho ducha. Nesouhlasí se stanoviskem církevního pisatele, který říká: „Zatímco kázání evangelia v nějaké formě a jako zvláštní činnost je všeobecnou povinností všech věřících, je jedinou a výlučnou povinností pouze těch, kteří jsou zřejmými vnitřními a vnějšími znaky povoláni Bohem k tomuto úřadu a jsou uznáni církví.“ Svědkové Jehovovi poznali, že tato nauka do určité míry zavinila, že se upřímní lidé neúčastní kázání evangelia. Kolik příslušníků církví křesťanstva považuje kázání evangelia jako zvláštní činnost za svou všeobecnou povinnost? Kolik se jich opravdu podílí na kázání dobrého poselství? Neříkají mnozí, že dávají přednost nehovořit o náboženství? Nepřenechává většina příslušníků církve kázání svým kněžím a pastorům?

13. Proč je důležité „vzývat jméno Jehovovo“ a jak to může být děláno?

¹³ Toto stanovisko však odporuje příkazu Božího ducha, který byl o letnicích vylit na „tělo všeho druhu“. Petr naznačil, že proroctví zaznamenané u Joela se plní „v posledních dnech“, kdy „vaši synové a vaše dcery budou prorokovat a vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou snít sny . . . A každý, kdo vzývá jméno Jehovovo, bude zachráněn“. (Skutky 2:17–21, NS) Dnes vidíme, jak se toto proroctví splňuje, protože Jehovovi služebníci v celém světě mluví s jinými o prorockém slově, vzývají v modlitbě Jehovovo jméno, hovoří o něm ve své službě a činí je známým, tak jak to dělal Ježíš. Jsou šťastni, že „činí veřejné prohlášení k záchraně“ a „zvěstují dobré poselství o dobrých věcech“, jak to Pavel důrazně doporučil všem věřícím. (Řím. 10:8–15, NS) Poháněni Božím duchem, nejen studují jeho Slovo, ale uplatňují je i ve svém životě a veřejně prohlašují „ono ‚slovo ve svých ústech‘, že Ježíš je Pánem“. V roce 1970 se zúčastnilo 1 483 430 svědků Jehovových oznamování dobrého poselství.

14. Jaká výzva nyní vychází ke všem? Odůvodni svou odpověď.

¹⁴ Ano, poznali, že musí používat to, co se naučili z Božího slova. Ve svém podobenství o talentech Ježíš pochválil ty, kteří dobře použili poznání o království, které jim svěřil, zatímco toho jenž skryl svůj talent do země, odsoudil jako zlého a líného otroka. (Matouš 25:14–27) V knize Zjevení říká apoštol Jan, že viděl „anděla letícího uprostřed nebe a měl věčné dobré poselství, aby je oznamoval . . . všem národům a kmenům a jazykům a lidem“. Silným hlasem mluvil: „Bojte se Boha a oslavujte jej, neboť přišla hodina jeho soudu, a proto uctívejte toho, který učinil nebesa i zemi a moře a prameny vod.“ (Zjevení 14:7, NS) Odpověď je udivující. „Velký zástup . . . ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ odpověděl na pozvání. Tito lidé neuctívají Jehovu tajně na skrytém místě, nýbrž veřejně. Ve Zjevení 7:10 čteme: „A neustále volají silným hlasem a říkají: ‚Za záchranu vděčíme svému Bohu, jenž sedí na trůnu a Beránkovi.‘“ Patříš k tomuto ‚velkému zástupu‘, který veřejně vyjadřuje svou víru?

JAK JSOU ZPŮSOBILÍ?

15. Kdo učinil způsobilými první křesťany, aby kázali dobré poselství?

¹⁵ Jak jsou však způsobilí pro tuto službu? Jak byli způsobilí Ježíšovi apoštolé — rybáři? Nebo Lukáš, který byl lékařem a ne duchovním, když poznal pravdu Božího slova? Jak mohl Pavel napsat Timoteovi: „Pro toto svědectví jsem byl ustanoven kazatelem a apoštolem — říkám pravdu, nelžu — učitelem národů ve věci víry a pravdy.“ (1. Tim. 2:7, NS) Kým byl jmenován ke své službě, ne-li Bohem? Jistě ne Petrem, jak si snad někteří lidé myslí. Pavel sám řekl: „Naše dostatečná způsobilost pochází od Boha.“ (2. Kor. 3:5, NS) Ti lidé, kteří byli rybáři jako Jakub a Jan, museli poznat, že jejich dostatečná způsobilost přichází od Boha. Kromě toho měli základ pro tuto službu. Jako Židé byli poučeni svými rodiči o zákoně a prorocích. Cítili, že Boží slovo je ‚lampou jejich noze a světlem jejich cestě‘. Museli se modlit: „Vyuč mne, ó Jehovo, cestě svých ustanovení.“ (Žalm 119:105, 33, NS) A nyní měli přednost býti pohromadě s mužem, který byl vynikajícím učitelem pravdy. (Jan 13:13) Když jim bylo vysvětleno, že se svatá Písma splňují na Ježíši, byli ochotni mluvit s jinými o tom, co viděli. (Mat. 4:18–22) Protože apoštolové a učedníci rozuměli svatým Písmům a byli vedeni ve své službě Jehovovým duchem, mohli mluvit s takovou autoritou, že i představení Židů začali „poznávat, že bývali s Ježíšem“. (Skutky 4:13, NS) Jehova je učinil dostatečně způsobilými pro službu.

16. Jaká opatření učinil Jehova, aby dnes učinil pravé ctitele způsobilými ke službě?

¹⁶ I dnes dává Jehova příležitost všem vrstvám národa a lidem s nejrůznějším stupněm vzdělání, aby se zúčastnili křesťanské kazatelské služby, pokud mají v srdci horlivost pro Pána. (2. Královská 10:15; Jan 4:34) Stejně jako první křesťané mají všemožná zaměstnání. Ale poznali nutnost získat přesné poznání. Božího slova. Nemusí se namáhat po léta neplodným studiem filosofie a kritikou Bible, nýbrž jsou poučeni a vyškoleni pro službu, jejich víra je posílena a dostanou nutnou výzbroj, aby mohli mluvit o pravdě s jinými lidmi. Pochopili moudrost Pavlových slov: „Ale ty, který jiného učíš, sám sebe neučíš?“ (Řím. 2:21, NS) Studují proto Bibli nejen doma, nýbrž navštěvují též pravidelně týdenní shromáždění, která jsou konána v 26 524 sborech svědků Jehovových na celém světě a k nimž též náleží teokratická škola kazatelské služby, kde se učí správně používat „meč ducha“, Boží slovo. — Kol. 2:8; 2. Tim. 2:15.

17. a) Snažil se Jakub odvrátit ostatní od toho, aby se stali učiteli pravdy? Co mluví proti tomuto názoru? b) Co tedy myslel slovy „nemnozí . . . by se měli stát učiteli“?

¹⁷ Jestliže je úkolem křesťanů splňovat Ježíšův příkaz ‚činit učedníky z lidí všech národů a učit je zachovávat všechny věci, které přikázal‘, proč se říká u Jakuba 3:1: „Nemnozí z vás by se měli stát učiteli, bratři, protože víte, že obdržíme těžší soud“? Neodporuje to Ježíšovu příkazu? Jistě tím Jakub nechtěl říci, že rodiče nemají poučovat své děti nebo že nemají být činěni učedníci. Nechtěl tím též povzbudit ty, kteří nepoužívali svěřené „talenty“ království, to je, nesloužili celou silou svému tvořiteli, když k tomu měli příležitost. Jako dozorce a učitel křesťanského sboru něco takového neučinil. Právě před tím se zmínil o tom, že víra bez skutků je mrtvá. Na tomto místě nyní mluvil o moudrém používání jazyka a o zvláštní odpovědnosti učitelů uvnitř křesťanského sboru zprostředkovat přesné poznání. Uznával skutečnost, že — jak čteme v Efezským 4:11 (NS) — Bůh „dal některé za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé za pastýře a učitele“. Podle toho měly být v křesťanské organizaci konány různé služby. Bylo sice pouze dvanáct apoštolů Beránkových, ale jiní mohli sloužit jako proroci nebo evangelisté. V raných křesťanských sborech někteří převzali vedení jako učitelé a pastýři stáda, jak tomu bylo v izraelském království, když ještě byly prorocké školy. Stejným způsobem poučoval a školil Ježíš během své činnosti apoštoly, aby po jeho smrti mohli pokračovat v díle. Apoštolové napodobovali Ježíše, když opět poučovali další. (2. Tim. 2:2) Dnes jsou ve sborech Jehovova lidu též služebníci, kteří mají vedení při poučování sboru. Jiní slouží jako učitelé na misionářské škole Galád nebo ve škole služby království, kde jsou vyučováni služebníci sborů ve vedení sborů. Někteří bratři jsou odpovědní za přípravu látky, která se používá ve sborech ve vyučovacím programu. To vše se děje — jak čteme v Efezským 4:12 (NS) — „s ohledem na školení svatých pro služební dílo“. Když tedy někteří pro zvláštní vlastnosti slouží jako učitelé, neznamená to, že ostatní nemají působit jako kazatelé nebo učitelé dobrého poselství mezi národy, jak to Ježíš přikázal. — Židům 5:12.

‚NEJPRVE HLEDAT KRÁLOVSTVÍ‘

18. a) Co doporučil Ježíš jako životní cíl? b) Proč je to moudrý cíl?

¹⁸ Žádný člověk nemůže věnovat svůj život něčemu lepšímu. Sloužit Jehovovi je nádherná přednost, zvláště můžeme-li tomu věnovat svůj celý čas. Je to způsob života, který se Jehovovi líbí, kterým můžeme pomáhat jiným, aby se dostali na cestu vedoucí k věčnému životu, a který nás hluboce uspokojuje. Nesleduje se při tom cíl finančního zisku, ale projevuje se snaha o shromažďování pokladů v nebi. Pravý služebník evangelia pokládá „všechny věci za ztrátu, pro vynikající cenu poznání Krista Ježíše“. Nepatří k těm, jejichž „mysl stojí o pozemské věci“, nýbrž napodobují Krista, který hledal „nejprve království a [Boží] spravedlnost“. — Mat. 6:33; Fil. 3:8, 19 NS.

19. Jakým požadavkům musí odpovídat ten, kdo by chtěl být Božím služebníkem?

¹⁹ Můžeš to též udělat? Požadavky jistě nejsou těžké pro ty, kteří upřímně milují Jehovu a oceňují spravedlnost jeho cest. Potřebuješ pouze ducha ochoty. (Žalm 110:3) Musíš se jako Ježíš dát pokřtít, abys symbolizoval rozhodnutí, že chceš konat Jehovovu vůli, jak je vyjádřena v Bibli. Musíš žít podle Jehovových spravedlivých zásad. Kdo chce být Jehovovým služebníkem, musí jím být po celý den; musí každý den žít podle Božího slova. I když služba neznamená pouze kázání, přece je to důležitá část této služby. Všichni, kteří ‚pochopili smysl Božího slova‘, neponechávají si jej pro sebe, ale přinášejí, jak řekl Ježíš, dobré plody království: třicetinásobné, šedesátinásobné nebo stonásobné. (Matouš 13:23) Přinášíš tyto plody? Nemohl bys jich přinášet víc? Vyšlo volání po více pracovnících v díle oznamování království. Práce je nutná. Když následuješ volání a sloužíš Jehovovi celým srdcem, bude ti bohatě žehnat, protože tím dokazuješ — ať již nyní můžeš věnovat kazatelské službě více nebo méně času —, že jsi služebník plným časem pravého Boha. — 1. Korinťanům 15:28.