Vytrvejte, protože „splnění toho zaslíbení“ je blízko!
„Potřebujete vytrvalost, abyste, až vykonáte Boží vůli, přijali splnění toho zaslíbení.“ — Židům 10:36.
1. K jakému jednání přiměl spolehlivý slib společného předka Arabů a Izraelitů?
KDO přijímá ušlechtilý slib od spolehlivého člověka, může být ovlivněn k vděčnému jednání. Kolik z nás by dnes jen kvůli nějakému slibu bylo ochotných stát se na stovky let cizincem v cizí zemi, člověkem bez vlasti? Je úžasné, že právě o takovém jednání máme dějinný záznam. Jde o případ muže, z něhož pocházejí podle svého tvrzení Arabové, stejně jako jejich pokrevní příbuzní, Izraelité. Tento jejich společný předek přijal zaslíbení, jehož splnění ovlivňuje věčné dobro celé lidské rodiny.
2. Proč uskutečnění tohoto slibu vyzývalo příjemce slibu k jednání?
2 Uskutečnění tohoto pro svět tak důležitého slibu vyžadovalo jednání, protože v Božím zaslíbení bylo řečeno: „Vyjdi ze své země a od svých příbuzných a z domu svého otce do země, kterou ti ukáži; a učiním z tebe velký národ a požehnám ti a učiním tvé jméno veliké; a prokážeš se jako požehnání. A požehnám těm, kteří ti žehnají, a prokleji toho, kdo na tebe svolává zlé, a všechny rodiny země si budou jistě žehnat tvým prostřednictvím.“ — 1. Mojž. 12:1–3.
3. Čím je nám Abrahám z Ur Chaldejských příkladem vzhledem k zaslíbení?
3 Jak vděční mohou být všichni, kteří náležejí k „rodinám země“, že příjemce slibu, Abram z Ur Chaldejských, důvěřivě přijal doporučené jednání! Abram (později zvaný Abrahám) je pro nás příkladem, abychom jednali správně, když uvažujeme o zaslíbení, které nám dává Abrahámův Bůh.
4. Jak dlouho byli Abrahám, jeho syn Izák a jeho vnuk Jákob lidmi bez vlasti v kanaánské zemi?
4 Když bylo Abrahámovi sedmdesát pět let, vstoupil do Zaslíbené, pro něj tehdy cizí země. Zemřel ve věku sto sedmdesáti pěti let. Proto byl po celé staletí, tedy velice dlouho, člověkem bez vlasti. Jeho syn Izák, jenž se mu narodil v této cizí zemi, která ještě Abrahámovi nebyla dána, byl rovněž člověkem bez vlasti, ale po značně delší časové období — po sto osmdesát let. Izákův syn Jákob, na kterého bylo přeneseno božské zaslíbení, byl člověkem bez vlasti sto třicet let, než byl povolán do Egypta, kde zemřel. (1. Mojž. 47:7–9; 49:33) Avšak na svou vlastní žádost byl tento patriarcha pohřben ve stáří sto čtyřiceti sedmi let v Zaslíbené zemi, v zemi kanaánské. — 1. Mojž. 50:1–14.
5, 6. Jaká vlastnost posilovala tyto tři patriarchy, aby vytrvali dvě stě patnáct let v cizí zemi, a jak je to potvrzeno v Židům 11:9, 10, 13–16?
5 Co posilovalo tyto tři patriarchy, aby vytrvali v cizí zemi a nevrátili se do Ur Chaldejských? Co jim pomohlo, aby všichni společně vytrvali dvě stě patnáct let (1943–1728 př. n. l.) v cizí kanaánské zemi? Byla to víra v Jehovu Boha a ve spolehlivost jeho neporušitelného zaslíbení. Čteme o tom v Židům 11:9, 10, 13–16:
6 „Vírou [Abrahám] přebýval jako cizinec v zemi zaslíbení jako v zemi cizí, a bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, kteří byli spolu s ním dědici téhož zaslíbení. Očekával totiž město, které má skutečné základy, [a] jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli neobdrželi splnění těch zaslíbení, ale viděli je zdaleka a vítali je a veřejně oznamovali, že jsou cizinci a dočasní usedlíci v zemi. Neboť ti, kteří říkají takové věci, dokazují, že vážně hledají své vlastní místo. A přece, kdyby byli opravdu stále vzpomínali na místo, z něhož vyšli, měli by příležitost se vrátit. Ale nyní spějí k lepšímu místu, to jest [k tomu], jež patří k nebi. Proto se Bůh za ně nestydí, aby byl vzýván jako jejich Bůh, protože pro ně připravil město.“
7. Jak se Abrahám učinil nežádoucí osobou v sousedství svého rodiště a po jakém druhu „města“ toužil?
7 Abrahám, který dal příklad svému synu Izákovi a vnuku Jákobovi, byl rozhodnut zemřít raději za hranicemi než ustoupit od svého pověření a vrátit se do svého rodného města Ur Chaldejských. Abrahám se dokonce sám učinil nevítanou osobou v sousedství tohoto pohanského města v sineárské zemi, protože pronásledoval čtyři spojené krále tohoto území a obrátil je na útěk. Byl to sinearský král Amrafel, elasarský král Arioch, elamitský král Chedorlaomer a goimský král Thádal. Abrahám a jeho vojsko oloupili tyto krále o všechny cenné věci a o zajatce, kterých se zmocnili během své invaze do kanaánské země. (1. Mojž. 14:1–24; Žid. 7:1) Abrahám již nechtěl Ur Chaldejských jako své bydliště. Zřekl se ho. Dal přednost kočovnému životu v Zaslíbené zemi a toužil po něčem lepším, než bylo jeho modlářské, hříšné rodiště. Abrahám, stejně jako Izák a Jákob, netoužil po lidmi vytvořeném městě, ale po městě nebo vládě, jejichž stavitelem a tvůrcem je Bůh. Základy Ur Chaldejských leží v rozvalinách, ale Boží „město“ nikoli.
8, 9. a) Jaký druh dědictví dostane Abrahám při vzkříšení a jak? b) Jak se podle Římanům 4:11, 12 stal Abrahám v duchovním smyslu „otcem“ Kristových učedníků?
8 Jehova Bůh neslíbil Abrahámovi za jeho věrnost až do smrti nebeské dědictví, ale dědictví pozemské, kanaánskou zemi. Abrahám bude při svém vzkříšení z mrtvých vzbuzen k životu na zemi. Ale v té době bude země pod absolutní vládou města ‚patřícího nebi‘, mesiášského království Abrahámova nejdůležitějšího potomka, totiž Ježíše Krista. (Žid. 11:16) Abrahám je znamenitým příkladem víry v tohoto slavného potomka, skrze kterého je splněno Boží zaslíbení Abrahámovi, neboť Ježíš Kristus je vynikajícím ‚Abrahámovým semenem‘, v němž všechny národy země obdrží nikdy nekončící požehnání. (1. Mojž. 22:18) V duchovním smyslu je o Abrahámovi řečeno, že je „otcem“ učedníků Ježíše Krista, bez ohledu na to, zda jsou vzati z obřezaných Židů nebo z neobřezaných Nežidů čili pohanů. O tom čteme následující slova:
9 „A [Abrahám] obdržel znamení [léta po tom, co se stal putujícím cizincem v kanaánské zemi], totiž obřízku, jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl, dokud byl v neobřezaném stavu [až zplodil Izáka], aby byl otcem všech těch, kteří mají víru a jsou v neobřízce [jako pohané], aby jim byla počítána spravedlnost, a otcem obřezaných potomků, ne pouze těch, kteří se přidrží obřízky [obřezaní Židé], ale také těch, kteří jsou v neobřezaném stavu [jako pohané] a přitom jdou ve stopách té víry, kterou měl náš otec Abrahám.“ — Řím. 4:11, 12; 1. Mojž. 15:6; 17:7–17.
10. a) Jak je Bůh, více než Abrahám, „otcem všech, kteří mají víru“? b) Prostřednictvím jaké vlastnosti se dočkáme splnění Božích zaslíbení?
10 Protože se Abrahám stal jakoby duchovním otcem učedníků svého přirozeného potomka Ježíše Krista, byl použit jako symbol Jehovy Boha, který je nebeským Otcem celého „semene“, jehož prostřednictvím budou požehnány všechny národy země. (Gal. 3:8, 9) Jehova Bůh je tudíž větší Abrahám. Z něhož vychází vlastnost víry, protože dává svého svatého ducha těm, kteří jej uctívají. Jedním z ovoce, které tento duch přináší, je víra. (Gal. 5:22) Boží spolehlivá věrnost vlastním slibům v nás vzbuzuje víru v něj. A tak je Jehova daleko více než Abrahám Otcem věrných neboli těch, kteří mají víru. Budeme-li se pevně držet takové víry, dočkáme se, jako Abrahám, splnění slibů, které nám Bůh dal. Naše víra nám bude pomáhat, abychom vytrvali, dokud nezískáme to, co nám Bůh slíbil.
„CIZINCI A DOČASNÍ USEDLÍCI“ V TOMTO SVĚTĚ
11, 12. Jak jsme my, kteří se jako Abrahám těšíme na splnění Božích slibů, lidmi bez vlasti a jak je to podpořeno tím, co je zapsáno v 1. Petra 2:11, 12?
11 Abrahám je skutečně příkladem pro nás, kteří se těšíme na nádherné věci, jež nám zaslíbil Bůh, který nelže. Až dodnes existují muži a ženy, kteří jsou v obrazném smyslu lidmi bez vlasti. Jsou to ti, kteří mají skutečně Abrahámovu víru. Jsou oddanými, pokřtěnými učedníky Ježíše Krista, hlavního z ‚Abrahámova semene‘. Je na ně pohlíženo jako na lidi bez vlasti. Toto stanovisko není chybné. Je podpořeno tím, co napsal jeden z Kristových učedníků, apoštol Petr, ve svém prvním dopise adresovaném těm, které nazývá „dočasnými usedlíky, kteří jsou rozptýleni v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bitynii“. (1. Petra 1:1) V jakém smyslu byli tito křesťané „dočasnými usedlíky“? To je ukázáno ve druhé kapitole, verších jedenáct a dvanáct, kde apoštol Petr píše:
12 „Milovaní, napomínám vás jako cizince a dočasné usedlíky, abyste se zdržovali tělesných žádostí, neboť právě ty vyvolávají rozepři s duší. Udržte si znamenité chování mezi národy [či pohany], aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, v důsledku vašich znamenitých skutků, jichž jsou očitými svědky, oslavovali Boha v den jeho prohlídky.“ — 1. Petra 2:11, 12.
13. a) Pro koho však nejsme „cizinci“ a proč ne? b) Proč nebudeme muset, na rozdíl od Petra, opustit tento zlý svět?
13 Pro tento svět jsme snad my, oddaní učedníci Krista, „cizinci“, ale jak potěšující je vědět, že pro Boha „cizinci“ nejsme! Pro něj již nejsme „cizinci a nepřátelé, protože [naše] mysl prodlévala u zlých skutků“. (Kol. 1:21) Nechodíme, „jako chodí i národy v neužitečnosti své mysli, přičemž jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který náleží Bohu, pro nevědomost, jež je v nich, pro necitelnost jejich srdce“. (Ef. 4:17, 18) Apoštol Petr a pomazaní křesťané tehdy očekávali, že v den své smrti opustí tento svět a že tedy v něm již nebudou cizími návštěvníky či dočasnými usedlíky. Ale dnes, ve dvacátém století existence křesťanského sboru, křesťanští svědkové Jehovovi, kteří přežijí přicházející „velké soužení“, neopustí tento svět. Proč ne? Protože tento zlý svět bude sám odstraněn s povrchu země v boji „velikého dne Boha, Všemohoucího,“ v němž skončí soužení. — Mat. 24:21, 22; Zjev. 7:14; 16:14, 16; 19:11–21.
14. Jaký závažný důvod měl Petr pro to, aby se pomazaní křesťané chovali v tomto světě jako „cizinci a dočasní usedlíci“?
14 Vyznáváme skutečně, že jsme oddanými křesťany? Chováme se jako „cizinci a dočasní usedlíci“ mezi světskými národy tak, jak nám radí inspirovaný apoštol Petr? Měl závažný důvod, proč napomenul křesťany, kterým bylo dáno „nové zrození k živé naději“, aby se chovali opatrně jako v cizí zemi. Důvodem k takovému jednání bylo, jak řekl Petr, že „jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví, abyste široko daleko oznamovali znamenitosti‘ toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Neboť kdysi jste nebyli lidem, ale nyní jste Boží lid.“ (1. Petra 1:3; 2:9, 10) Pak již zřejmě takoví lidé nejsou částí tohoto světa, který je Bohu odcizen. Již nechodí v jeho tmě, ale jsou nositeli světla od Boha. Jsou v podobné situaci, jako byl kdysi dávno Abrahám.
15. Jaká je podle 2. Petra 3:13, 14 naděje křesťanů, kterým bylo dáno „nové narození“?
15 Jejich naděje není nadějí tohoto světa. Jejich naděje je vzbuzena Božím zaslíbením, jehož slavné splnění se nyní přibližuje. Před více než devatenácti sty lety napsal Petr: „Jsou však nová nebesa a nová země, které očekáváme podle jeho zaslíbení, a v těch bude bydlet spravedlnost. Milovaní, vzhledem k tomu, že očekáváte tyto věci, vynasnažte se, abyste jím nakonec byli shledáni jako neposkvrnění a bezvadní a v pokoji.“ (2. Petra 3:13, 14) Tato „nová nebesa“ byla „městem“, které věrný Abrahám tak trpělivě očekával, nebeskou vládou, která „má skutečné základy a jeho [města] stavitelem a tvůrcem je Bůh“. (Žid. 11:10) „Nová země“ je nová lidská společnost, vytvořená ze všech těch, kteří získávají požehnání skrze duchovní ‚Abrahámovo semeno‘. — 1. Mojž. 22:18; Zjev. 21:1.
JAKO KRISTUS SE NEZAPLÉTAT DO ZÁLEŽITOSTI SVĚTA
16. Proč tedy nemohou mít křesťané podíl na politických záležitostech a sporech světských národů?
16 Jelikož jsou křesťané „cizinci a dočasní usedlíci“ a jako takoví očekávají splnění božského zaslíbení, jak by mohli mít podíl na politických záležitostech a prudkých sporech mezi národy světa? Jestliže je jejich srdce skutečně zaměřeno na „nová nebesa“ a „novou zemi“ ve spojitosti s Božím královstvím, s upřímností by to dělat nemohli!
17. Proč není v pořádku, když člověk, který poslouchá Kristova slova v Matouši 6:32, 33, dělí svou pozornost mezi Boží království a království vytvořené lidmi?
17 Ježíš Kristus svým učedníkům řekl: „Váš nebeský Otec ví, že toto všechno [hmotné věci] potřebujete. Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost.“ (Mat. 6:32, 33) Hledat nejprve Otcovo nebeské království znamená také aktivní účast na uskutečňování Ježíšova proroctví: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům, a potom přijde konec.“ (Mat. 24:14) Poslušný křesťan nemůže udělat kompromis a rozdělit svou pozornost a čas mezi zájmy Božího království a zájmy lidmi vytvořených království. Nedával by tím Boží království na první místo a nezískal by Boží schválení.
18. Proč nemají křesťané žádné právo učinit se částí tohoto světa?
18 Protože se křesťané stali „cizinci a dočasnými usedlíky“ v tomto starém světě, nemají již právo stát se opět částí tohoto světa. Kdyby tak jednali, nemohli by být zahrnuti v modlitbě, kterou Ježíš přednesl Bohu: „Žádám tě. . . abys nad nimi bděl kvůli tomu zlému. Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:15–17) Dokud je „ten zlý“ „vládcem tohoto světa“, je k takové modlitbě závažný důvod. — Jan 12:31; 14:30.
19. Co musí křesťané jako „cizinci a dočasní usedlíci“ ve světě podstoupit?
19 Miluje lidstvo, ovládané ďáblem, křesťanské „cizince a dočasné usedlíky“, protože důsledně odmítají stát se částí tohoto světa? Miloval svět Ježíše Krista, protože, jak řekl, „nebyl částí světa“? Učedník není lepší než jeho Pán. Proto Ježíš svým učedníkům řekl: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mne nenáviděl dříve, než nenáviděl vás. Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho. Protože však nejste částí světa, nýbrž já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí. Mějte na mysli slovo, které jsem vám řekl: Otrok není větší než jeho pán. Jestliže mne pronásledovali, budou pronásledovat i vás . . . Ano, přichází hodina, kdy se každý, kdo vás zabije, bude domnívat, že Bohu prokázal svatou službu.“ (Jan 15:18–20; 16:2) Ryzí křesťan musí ve věrnosti podstoupit nenávist a špatné zacházení světa, aby mohl mít podíl na splnění Božího zaslíbení.
20. Na co museli pamatovat podle Židům 10:32–34 Židé obrácení na křesťanství, kteří byli nenáviděni jako Ježíš?
20 Židé obrácení na křesťanství v římské provincii Judeji a zvláště v jejím hlavním městě Jeruzalému poznali pravdivost varovných slov jejich mesiášského Mistra, Ježíše Krista. Asi osmadvacet let potom, co Ježíš pronesl výše uvedená slova, měl apoštol Pavel, který byl Židem obráceným na křesťanství, možnost napsat hebrejským věřícím v Jeruzalémě tato posilující a živá slova: „Neustále si připomínejte dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvali ve velkém zápase v utrpeních, někdy tak, že jste byli vystaveni jako na divadle potupám a soužením, a někdy tak, že jste se stali účastníky s těmi, kteří prožívali takové věci. Neboť jste projevili soucit s těmi, kteří byli ve vězení, a s radostí jste snesli i uloupení svého majetku, protože jste věděli, že vy sami máte lepší a nepomíjející vlastnictví.“ — Žid. 10:32–34.
KŘESŤANŠTÍ „VYSLANCI“
21, 22. a) Koho Bůh poslal k lidem pro existující nepřátelství světa a proč? b) Jak jsme na to upozorněni ve 2. Korintským 5:19–21?
21 Svět je k Jehovovi Bohu a jeho oddanému lidu očividně nepřátelský. Bůh proto přidělil svým oddaným, pokřtěným ctitelům, kteří od něho přijali „nové zrození“, službu vyslanců. (1. Petra 1:3) Nevysílá je k odcizenému světu proto, aby naléhavě žádali mír a dělali se světem kompromis. Odsouzený svět nemá právo Bohu diktovat jakékoli podmínky míru. (Luk. 14:31, 32) Bůh posílá své vyslance, aby jednali s jednotlivými světskými lidmi, aby využili Božích milujících podmínek a vstoupili do pokojného a život zachraňujícího vztahu k Bohu. Žid Pavel, obrácený na křesťanství, spolu se svým položidovským druhem Timoteem, nás na to upozorňuje, když ve 2. Korintským 5:19–21 říká:
22 „Bůh smiřoval se sebou svět prostřednictvím Krista, nepočítal jim jejich prohřešky a nám svěřil slovo smíření. Jsme tudíž vyslanci, kteří zastupují Krista, jako by Bůh skrze nás snažně prosil. Jako zástupci Krista prosíme: ‚Smiřte se s Bohem.‘ Toho, který neznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se jeho prostřednictvím stali Boží spravedlností.“
23. Proč nejsou křesťanští „vyslanci“, kteří nosí „slovo smíření“, oprávněni vměšovat se do politiky a sporů světa?
23 Zplnomocnění křesťané musí nést „slovo smíření“ lidem všech politických přesvědčení, protože jsou vyslanci zastupující Krista před všemi národy. Boží „slovo smíření“ je stejné pro všechny, bez stranickosti. Proto se Boží „vyslanci, kteří zastupují Krista“, nemohou účastnit politiky jakékoli země nebo se stát členy jakékoli politické strany. Jako „vyslanci“ od Boha jsou „cizinci a dočasní usedlíci“, ať už káží „toto dobré poselství o království“ ve kterékoli zemi. Pamatují na slova apoštola Pavla: „Naše občanství je v nebesích“ (Fil. 3:20, 21), a oceňují, že nemají žádné právo neboli oprávnění vměšovat se do politických záležitostí. Musí zůstat přísně neutrální vzhledem k národní nebo místní politice a k veškerým sobeckým sporům tohoto světa.
24. Co zakouší tito „vyslanci“ od světa, přestože nejdůsledněji dodržují zákon, jak je to ukázáno v Pavlových slovech Efezským 6:19, 20?
24 Jsou tudíž lidmi, kteří nejdůsledněji dodržují zákon, platí daně a jednají v nejlepším zájmu společnosti. Přesto jsou tito vyslanci, kteří zastupují Krista, nenáviděni světem, stejně jako byl nenáviděn Kristus sám. (Mat. 22:21; Řím. 13:1–7) Proto nepřekvapuje, že se asi za šest let po tom, co napsal slova ve 2. Korintským 5:19–21, Pavel ocitl jako vězeň v Římě. Odtud napsal sboru v Efezu, aby se za něj modlili: „Aby mi, když otevřu ústa, byla dána schopnost mluvit a se vší volností řeči oznamovat svaté skryté věci dobrého poselství, pro které jednám jako vyslanec v okovech.“ — Ef. 6:19, 20.
25. Co to vyžaduje, koná-li někdo službu křesťanského vyslance? A jak má smýšlet o vlastnictví?
25 Dnes, stejně jako před devatenácti sty lety, vyžaduje služba ‚vyslance zastupujícího Krista‘ mezi lidmi, kteří jsou odcizeni Bohu, vytrvalost v takovém utrpení. Vzorem pro nás je Pavlova věrná vytrvalost. Pokračoval ve své činnosti vyslance neboli ve své křesťanské službě. Řekl: „Ve všem se doporučujeme jako Boží služebníci, vytrvalostí v mnohém, v souženích, v případech nouze, v těžkostech, bitím, vězením“ a tak dále. (2. Kor. 6:4, 5) Pavel mohl říci svým židovským bratrům obráceným na křesťanství jako jejich spolutrpitel, aby vytrvávali stejně, jako když poprvé obdrželi světlo Boží pravdy. Ačkoli mohli ztratit všechno své pozemské hmotné vlastnictví, přesto oni i on měli „lepší a nepomíjející vlastnictví“. — Žid. 10:32–34.
26. Proč je ještě nutné, aby křesťanští vyslanci a pověřenci věrně vytrvávali?
26 My, křesťanští svědkové Jehovovi, jako vyslanci či pověřenci od Boha, kteří zastupují Krista, potřebujeme dnes rozvíjet sílu k vytrvalosti. Ano, neboť potřebujeme ještě dále vytrvávat. Od konce časů pohanů v roce 1914 jsme prošli mnoha pronásledováními a špatným zacházením v nepřátelském světě. Přesto před námi leží ještě více takových zkušeností, dokud nespatříme splnění Božího zaslíbení „nových nebes a nové země“, ve kterých má navždy přebývat spravedlnost. (2. Petra 3:13) Splnění slibu se stále více přibližuje. Tato generace, ve které bylo spácháno od 1. světové války v letech 1914–1918 všechno to nespravedlivé pronásledování Božích vyslanců a pověřenců, je označená generace. Čím? Tím, že zažije, jak Bůh splní své zaslíbení zřídit spravedlivý nový svět. (Mat. 24:34; Marek 13:30) Proto s důvěrou věrně vytrvávejme!