Dávat Jehovovi to nejlepší, co máme

„ ‚Zlořečený je ten, kdo jedná vychytrale, má-li ve svém stádu samce, a složí-li slavnostní slib a obětuje Jehovovi něco zkaženého. Neboť já jsem velký Král,‘ řekl Jehova vojsk, ‚a mé jméno bude vzbuzovat bázeň mezi národy.‘ “ — Malachiáš 1:14.

1. Mohou lidé skutečně něco dát Jehovovi?

NEZDÁ se zvláštní, že by nedokonalí lidé měli třeba jen pomyslet na to, aby něco dali velkému stvořiteli, Jehovovi? Vždyť v celém vesmíru není ani jediná věc, která mu již nepatří! On sám ve svém Slově prohlašuje: „Mé je stříbro a mé je zlato.“ (Agg. 2:8, 2:9, „KB“) „Mně patří každé lesní divoké zvíře, zvířata na tisíci horách. Dobře znám každého okřídleného tvora na horách a u mne jsou velká množství zvířat z otevřených polí. Kdybych měl hlad, neřekl bych ti to, neboť mně patří úrodná země a její plnost. Mám jíst maso silných býků a mám pít krev kozlů?“ (Žalm 50:10–13) Jehova Bůh jistě nepotřebuje od nikoho žádné dary, protože je sám v sobě úplný. Má existenci sám v sobě.

2. Co uznával David ohledně dobrovolných obětních darů Jehovovi?

² David, syn Jesseho z kmene Juda, byl jako mládenec poučován o mojžíšovském Zákoně, a proto věděl, že Jehovovi patří celá zem. (2. Mojž. 19:5) V pozdějších letech, když přispíval ke stavbě chrámu, který měl být postaven v Jeruzalémě, oslovil David v modlitbě Nejvyššího slovy: „Kdo. . . jsem já a kdo je můj lid, abychom měli sílu k přinášení takových dobrovolných darů? Vždyť všechno je od tebe, a dali jsme ti z tvé vlastní ruky. Jehovo, náš Bože, všechna ta hojnost, kterou jsme připravili, abychom ti postavili dům pro tvé svaté jméno, z tvé ruky to je a tobě to všechno patří.“ — 1. Par. 29:14, 16.

3. a) Jaké otázky mohou vzniknout ohledně darů Jehovovi? b) Jak Písmo odpovídá na takové otázky?

³ Tak David uznal, že my lidé nemůžeme Všemohoucího nijak obohatit. Skutečně, ať dáváme cokoli, vracíme jen malou část toho, co jsme obdrželi ze zdroje ‚všeho dobrého, co dostáváme, a každého dokonalého daru‘. (Jak. 1:17) Znamená to však, že nemá žádnou cenu přinášet dary našemu stvořiteli? Odmítá s opovržením obětní dary od svých oddaných služebníků? Boží slovo odpovídá: Nikoli. Jehova Bůh zve pokorné ctitele, aby přinášeli své dary. V Žalmu 96:8 čteme: „Přiznejte Jehovovi slávu, která patří jeho jménu; přineste dar a vejděte do jeho nádvoří.“

4. Dary jakého druhu se líbí Jehovovi?

⁴ Jehova ovšem chtěl znamenité obětní dary, které vycházely ze srdce plného ocenění. Měly to být dary, k nimž bylo třeba sebezapření a také promyšlené přípravy spojené s modlitbami. V době, kdy byl v platnosti mojžíšovský Zákon, nemohl například Izraelita přinést k bráně nádvoří svatostánku prostě jakékoli zvíře a očekávat od Boha příznivé uznání. Zákon říkal: „Kdyby snad nějaký muž přinesl Jehovovi oběť společenství, aby splnil slavnostní slib, nebo jako dobrovolný dar, musí to být zdravé zvíře ze stáda velkého nebo drobného dobytka, aby získal schválení. Nesmí na něm být vůbec žádná vada. Nic slepého ani polámaného, nic, co by mělo nějakou řeznou ránu nebo bradavici nebo strupovitost či lišej, nic takového nesmíte předložit Jehovovi.“ — 3. Mojž. 22:21, 22.

5. Jakou výhradu obsahoval Zákon ohledně obilných obětních darů?

⁵ Obilné oběti měly být z jemné mouky. (3. Mojž. 2:1, 4; 6:14, 15; 4. Mojž. 15:4) Tímto požadavkem byla vyloučena veškerá hrubá mouka, ta, která nebyla dobře prosetá. Ano, pouze to nejlepší bylo vhodné jako obětní dar svatému, Jehovovi.

6. Jak záleželo na pohnutce srdce, zda bude oběť od nějakého Izraelity přijatelná?

⁶ Měl-li být obětní dar Jehovovi přijatelný, musel být splněn další důležitý požadavek, totiž že člověk musel mít správnou pohnutku srdce. Kdyby nějaký Izraelita neměl hlubokou vnitřní touhu líbit se stvořiteli, přinášel by oběti nadarmo. Povšimni si, jak je to zdůrazněno v následujících slovech: „ ‚K čemu je mi dobré to množství vašich obětí?‘, říká Jehova. ‚Už mám dost celých zápalných obětí beranů a tuku dobře vykrmených zvířat; a v krvi mladých býků a beránků a kozlů už nemám zalíbení. Když stále přicházíte, abyste viděli mou tvář, kdo to vyžaduje z vaší ruky, abyste šlapali po mých nádvořích? Přestaňte přinášet ještě další bezcenné obilné oběti. Kadidlo — to je pro mne něčím ohavným. . . Vaše novoluní a slavnostní období má duše nenávidí. Staly se mi břemenem, už toho mám dost, abych je snášel. A když vztahujete své dlaně, skrývám před vámi své oči. I když pronášíte mnoho modliteb, nenaslouchám; vaše ruce jsou naplněny krveproléváním.‘ “ (Iz. 1:11–15) Pokud zde nebyla pravá oddanost a duch štědrosti, pak vnější způsoby uctívání bylo možno přirovnat k úplatkům, které měly koupit božskou přízeň. Byly naprosto nepřijatelné.

NÁŠ DAR JEHOVOVI

7. Proč dnes neobětujeme zvířecí oběti?

⁷ Na rozdíl od Izraelitů my, učedníci Ježíše Krista, nepřinášíme oběti na žádném hmotném oltáři. Smlouva Zákona, která přikazovala takové oběti, byla zrušena na základě Ježíšovy smrti na mučednickém kůlu. (Kol. 2:13, 14) To vyvolává otázku: Jaké oběti můžeme přinášet?

8. Co napsal apoštol Pavel o oběti v Římanům 12:1? Jak máme rozumět jeho slovům?

⁸ Duchem pomazaní věřící, kteří se měli vzdát svého hmotného těla a měli při svém vzkříšení přijmout slavné tělo duchovní, povzbuzoval křesťanský apoštol Pavel: „Bratři, skrze Boží slitování [vás] snažně prosím, abyste předkládali svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako svatou službu se svou silou rozumu.“ (Řím. 12:1) Byli tedy povzbuzováni, aby používali své energie a svých schopností ve službě stvořiteli. Tělesné údy jsou nástroji, jejichž prostřednictvím může člověk mluvit a jednat. Aby tedy tito křesťané „předkládali svá těla jako živou, svatou Bohu přijatelnou oběť “, museli být činní a ‚činit všechno k Boží slávě‘. (1. Kor. 10:31) Aby tato oběť byla „svatá“, museli si zachovat mravní a duchovní čistotu. A jedině tehdy, jestliže se ke svému jednání dávali podněcovat nepokryteckou láskou, mohli předkládat svá těla způsobem ‚Bohu přijatelným‘. (1. Kor. 13:3) Jestliže po zralé úvaze se rozhodli žít v plné oddanosti Bohu, pokud jde o postoj, slova a jednání, a jestliže si uvědomovali, že to je správné vzhledem k Božímu slitování, jež jim bylo prokázáno, pak vykonávali svatou službu se svou „silou rozumu“. Bez ohledu na to, jaká je naše nynější naděje, zda nebeská nebo pozemská, nemůžeme sloužit Bohu stejně tak celou duší?

9. Jaké povzbuzení dostáváme v Židům 13:15, 16?

⁹ V dopise Židům se dovídáme ještě více o přijatelných obětech. Židům 13:15, 16 říká: „Skrze [Krista] vždy obětujme Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu. A kromě toho nezapomínejte konat dobro a dělit se o věci s jinými, protože takové oběti se Bohu líbí.“ — Srovnej Ozeáše 14:2.

10. Co zahrnuje „ovoce rtů“? Jakou otázku si v tomto ohledu můžeme položit?

¹⁰ K naší oběti „ovoce rtů“ by také měla patřit účast na splňování Matouše 24:14: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ Věnujeme skutečně to nejlepší, co máme, tomuto důležitému kazatelskému dílu? Využíváme dychtivě příležitosti k vydávání svědectví? Žijeme vzorným křesťanským životem, takže „ovoce rtů“ je přijatelnou obětí chvály? — Řím. 2:21, 22.

11. Proč je užitečné, abychom zkoumali svůj postoj ke křesťanským shromážděním?

¹¹ Veřejné vyjadřování při křesťanských shromážděních také patří k naší oběti. Z toho je jasně patrné, že musíme být přítomni, když se naši spoluvěřící shromažďují k uctívání. Toužíme skutečně být pohromadě s jinými, kteří mají stejně vzácnou víru? Nebo připustíme, aby nám jiná činnost nebo jiné zájmy zbytečně zabíraly čas, kdy bychom mohli být s našimi bratry? Učiníme dobře, budeme-li napodobovat příklad žalmisty, který svou intenzivní tužbu po spojení s Jehovou Bohem ve společnosti ostatních ctitelů přirovnal k touze laně po vodě. Bez vody vysoká zvěř prostě nemůže dál žít. (Žalm 42:1, 2; 42:2, 3, „KB“) Skutečně si uvědomujeme, že nemůžeme žít bez Jehovy, ‚zdroje živé vody‘? — Jer. 2:13.

12, 13. Jak můžeme mít z křesťanských shromáždění ten největší užitek?

¹² Když jsme na shromáždění, jistě bychom chtěli z toho mít ten největší užitek. To se nám může podařit, jestliže se snažíme uplatňovat inspirovanou radu: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a ke znamenitým skutkům, . . . povzbuzujme se navzájem, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Žid. 10:24, 25) Jehovův velký den, kdy má být vykonán jeho soud, musí přijít; nemáme proto dobrý důvod, abychom s modlitbou uvažovali o tom, jak můžeme posilovat a povzbuzovat své bratry? Jistě nechceme, aby kterýkoli z nich byl v neschváleném stavu, až přijde ten den. (Luk. 21:34–36) Je z našich výroků patrné, že máme skutečný zájem o jejich duchovní blaho? Podporujeme svými komentáři při shromáždění lásku, nesobecký zájem o věčné blaho druhých? Povzbuzují naše výroky všechny, aby dále konali znamenité skutky? Aby horlivě ohlašovali „dobré poselství“ a dávali příklad ve všech ohledech každodenního života? — Srovnej Titovi 2:1–14.

¹³ Podněcujeme-li druhé „k lásce a znamenitým skutkům“, burcujeme také sami sebe a vštěpujeme si do mysli a srdce, jak důležité jsou skutky, jež odpovídají víře. To na nás může působit nanejvýš blahodárně, protože tak máme možnost zkoumat se a zlepšovat svůj křesťanský způsob života a svou činnost. A nasloucháme-li tomu, co říkají druzí, a pak uplatňujeme biblické povzbuzení, získáváme štěstí, protože jsme „činiteli slova“. — Jak. 1:22–25.

14, 15. Co ještě zahrnují naše „oběti“ kromě duchovního dávání?

¹⁴ Dopis Židům povzbuzuje k účasti — k tomu, abychom reagovali na potřeby druhých. Příjemcům tohoto dopisu bylo řečeno: „Neustále. . . pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali v utrpení ve velkém zápase, někdy tak, že jste byli vystavováni jako na divadle pohaně a soužení, a někdy tak, že jste se stali účastníky s těmi, kteří měli takové zkušenosti. Projevili jste totiž soucit s těmi, kteří byli ve vězení, a s radostí jste snesli plenění svého majetku, protože jste věděli, že vy sami máte lepší a nepomíjející vlastnictví.“ (Žid. 10:32–34) Vyjadřujeme také soucit s těmi, kteří trpí, a přicházíme jim na pomoc?

¹⁵ Boží služebníci se nacházejí ve velmi rozmanitých situacích. Někteří jsou snad postiženi chudobou. Jiní snad jsou smutní a sklíčení a velmi potřebují útěchu a společenství. Ještě jiní snad jsou sklíčeni vážnými osobními problémy. Je pravda, že Jehova Bůh se postará o to, aby spravedliví nebyli zcela opuštěni. (Žalm 37:25) Neměli bychom však osobně cítit odpovědnost, že máme působit jako Boží nástroj k prokazování laskavosti a pomoci? Nedbalost v tomto ohledu je vážná věc. Apoštol Jan napsal: „Kdokoli. . . má prostředky tohoto světa k živobytí a spatří svého bratra, který má nouzi, a přece před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? Děťátka, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ — 1. Jana 3:17, 18.

PROČ JSME ZVÁNI, ABYCHOM PŘINÁŠELI SVÉ DARY

16, 17. Proč nás Jehova zve, abychom přinášeli „oběti“?

¹⁶ Máme-li být věrní v přinášení svých duchovních obětí, musíme pochopit, proč nás k tomu Jehova Bůh zve. Náš nebeský Otec již zná naše nejvnitřnější myšlenky a postoje. Chce však, abychom projevili svou lásku tak, že jiným prokazujeme pozitivní dobro. Přeje si, aby jeho služebníci byli v projevech laskavosti a štědrosti jako on. (Mat. 5:43–48) Tímto způsobem může k sobě přitrhovat lidi. Jak to? Když druzí pozorují náš chvályhodný způsob života, mohou z toho poznat, že pravé štěstí vyplývá z konání Boží vůle. — Mat. 5:16.

¹⁷ Jehova Bůh nás vytvořil, a proto ví, co je v našem nejlepším zájmu. To je další důvod, proč nás zve, abychom mu přinášeli své dary. Štědrý duch přispívá k tomu, že se již nyní těšíme z pokoje mysli a srdce a také z pravého štěstí. Bible říká: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) Kromě toho můžeme být ujištěni, že náš nebeský Otec nás bohatě odmění nyní i ve věčné budoucnosti. Boží Syn řekl: „Když dáváš dary z milosrdenství, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, aby tvé dary z milosrdenství byly skryté; potom ti tvůj Otec, který se dívá skrytě, odplatí.“ (Mat. 6:3, 4) „Když připravuješ hostinu, pozvi chudé, chromé, kulhavé, slepé, a budeš šťasten, protože nemají nic, čím by ti odplatili. Neboť ti bude odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ — Luk. 14:13, 14.

18. Co by mělo platit o našem dávání a proč?

¹⁸ Jestliže se tedy podíváme na souhrn svých obětí, musíme připustit, že bychom měli být připraveni dávat to nejlepší, co máme. Dávat při shromáždění, také když se dělíme s druhými o „dobré poselství“, dále ve svém postoji, slovech i jednání, ano ve všech oblastech života. V těchto životně důležitých věcech bychom nikdy neměli být polovičatí. Jde o Jehovovo schválení a o to, aby nám byl darován život. Kéž proto žijeme v souladu s biblickým ujištěním: „Bůh. . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ — Žid. 6:10.