Novokřtěnci a „vzor zdravých slov“

APOŠTOL Pavel varoval, že po jeho smrti vniknou do Božího stáda odpadlí křesťané jako „utlačující vlci“ a budou se snažit ‚odvést za sebou učedníky‘. Jak to budou dělat? Tím, že tam vnesou tradice a falešná učení, které zkreslí biblickou pravdu. — Sk. 20:29, 30; 1. Tim. 4:1.

Proto vybízel Pavel mladého muže Timotea: „Stále se drž vzoru zdravých slov, která jsi ode mne slyšel s vírou a láskou, jež jsou ve spojitosti s Kristem Ježíšem. Střez tento znamenitý svěřený majetek prostřednictvím svatého ducha, který v nás přebývá.“ Co byl tento „vzor zdravých slov“? — 2. Tim. 1:13, 14.

Ustanovení „vzoru“

Všechny knihy Křesťanských řeckých písem byly dokončeny v prvním století našeho letopočtu. Ačkoli je zapsali různí pisatelé, zajišťoval Boží svatý duch neboli činná síla, aby byly v souladu nejen samy v sobě, ale i s dřívějšími Hebrejskými písmy. Tak byl vytvořen „vzor“ zdravého biblického učení a křesťané se ho měli držet, stejně jako měli následovat „vzor“, jímž pro ně byl Ježíš Kristus. — 1. Petra 2:21; Jan 16:12, 13.

Co se stalo se „vzorem zdravých slov“ během staletí po smrti apoštolů, kdy panovala v duchovním ohledu temnota? Mnozí upřímní lidé se jej snažili znovu objevit, ačkoli k úplnému obnovení mělo dojít teprve v „čase konce“. (Dan. 12:4) Někdy to byl nějaký osamělý hlas a jindy to byla malá skupina lidí, kteří tento „vzor“ hledali.

Takovou menšinou byli zřejmě valdenští.a Žili ve 12. až 14. století ve Francii, Itálii a jiných oblastech Evropy. Později vznikli z tohoto hnutí novokřtěnci. Kdo byli tito lidé a čemu věřili?

Základní nauky

Novokřtěnci se stali známými poprvé kolem roku 1525 ve Švýcarsku v Curychu. Z tohoto města se rychle šířilo jejich učení do mnoha míst v Evropě. Reformace počátkem 16. století učinila některé změny, ale v očích novokřtěnců nedospěla dost daleko.

Toužili vrátit se ke křesťanskému učení z prvního století, a proto zavrhli více z římskokatolických dogmat než Martin Luther a jiní reformátoři. Novokřtěnci například tvrdili, že oddanost Kristu může projevit pouze dospělý. Prováděli křest dospělých, dokonce i osob, které byly kdysi pokřtěné jako malé děti, a proto dostali jméno novokřtěnci, „anabaptisté“, což znamená „ti, kteří křtí znovu“. — Mat. 28:19; Sk. 2:41; 8:12;10:44–48.

„Pro novokřtěnce bylo skutečnou církví společenství věřících lidí,“ píše dr. R. J. Smithson ve své knize „Anabaptisté — jejich příspěvek k našemu protestantskému dědictví“ (angl.). Považovali se za společenství věřících v rámci společnosti v širším smyslu a zpočátku neměli nijak mimořádně školené ani placené kazatele. Byli to, podobně jako Ježíšovi učedníci, putující kazatelé, kteří navštěvovali města a vesnice a mluvili k lidem na tržištích, v dílnách i v domácnostech. — Mat. 9:35; 10:5–7, 11–13; Luk. 10:1–3.

Každý jednotlivý novokřtěnec měl pocit, že je osobně odpovědný Bohu, má svobodnou vůli a projevuje svou víru skutky, přičemž uznává, že záchrana nevyplývá pouze ze skutků. Jestliže někdo jednal proti víře, mohl být ze sboru vyloučen. Znovupřijetí následovalo pouze na základě důkazů skutečného pokání. — 1. Kor. 5:11–13; srovnej s 2. Korinťanům 12:21.

Jejich názor na svět

Novokřtěnci si uvědomovali, že nemohou svět reformovat. Ačkoli se církev stala od doby římského císaře Konstantina ve 4. století n. l. spojencem státu, pro ně to neznamenalo, že se stát stal křesťanským. Z Ježíšových slov věděli, že křesťan nesmí být „částí světa“, i kdyby to mělo za následek pronásledování. — Jan 17:15, 16; 18:36.

Novokřtěnci uznávali, že je správné stát respektovat a poslouchat, pokud nedochází k rozporu mezi křesťanským svědomím a světskými zájmy. Novokřtěnci se však nevměšovali do politiky, nezastávali občanské úřady smírčích soudců a nepronášeli žádnou přísahu. Odmítali všechny formy násilí, neúčastnili se válek ani vojenské služby. — Mar. 12:17; Sk. 5:29; Řím. 13:1–7; 2. Kor. 10:3, 4.

Novokřtěnci si zachovávali vysokou morální úroveň a žili střízlivým, jednoduchým životem, v podstatě bez hmotařských zájmů, pokud jde o majetek a tužby. Navzájem se milovali, a proto často vytvářeli osady, ačkoli většinou zamítali život v obci. Vycházeli však z toho, že všechno patří Bohu, a proto byli vždy ochotni užívat svého hmotného majetku ve prospěch chudých. — Sk. 2:42–45.

Některé jejich spisy svědčí o tom, že na základě důkladného studia Bible, především Křesťanských řeckých písem, někteří novokřtěnci odmítali nauku o trojici, o Bohu ve třech osobách. Jejich způsob uctívání byl obvykle zcela prostý a Pánovu večeři konali na zvláštním místě. Odmítali tradiční římskokatolické, luteránské a kalvínské názory a tento vzpomínkový akt považovali za vzpomínku na Ježíšovu smrt. R. J. Smithson píše, že „to pro ně byl nejslavnostnější akt, jehož se může křesťan účastnit, a že při něm věřící obnovoval svou smlouvu, že bezvýhradně věnuje svůj život Kristově službě“.

Pronásledování — a po něm

Lidé novokřtěnce nechápali, stejně jako nechápali první křesťany. Dívali se na ně jako na osoby, které rozvracejí zavedený společenský pořádek, ‚převracejí obydlenou zem‘. (Sk. 17:6) Ve švýcarském městě Curychu rozpoutaly úřady, jež byly ve spojení s reformátorem Huldrychem Zwinglim, proces proti anabaptistům zejména proto, že odmítali křest malých dětí. V roce 1527 surově utopili Felixe Manze, jednoho z vůdců novokřtěnců, a švýcarské novokřtěnce tak rozhořčeně pronásledovali, že je téměř vyhladili.

V Německu byli novokřtěnci krutě pronásledováni nejen ze strany katolíků, ale i protestantů. Císařským mandátem vyneseným v roce 1528 byl určen trest smrti každému, kdo by se stal novokřtěncem — a to bez jakéhokoli soudu. Pronásledování v Rakousku vedlo k tomu, že většina novokřtěnců hledala útočiště na Moravě, v Čechách a v Polsku a později v Maďarsku a v Rusku.

Po smrti celé řady původních vůdců se nutně museli dostat do popředí extrémisté. Ti způsobili nevyrovnanost, která vedla ke značnému zmatku, a následkem toho docházelo k odklonu od původních měřítek, jimiž se vyznačovala raná doba. Tragicky se to projevilo v roce 1534, kdy na sebe takoví extrémisté strhli vládu nad městem Munsterem ve Vestfálsku. V následujícím roce bylo za velkého krveprolití a utrpení město dobyto zpět. Tato epizoda byla v rozporu s pravým učením novokřtěnců a způsobila jim velmi špatnou pověst. Někteří následovníci se chtěli zříci jména novokřtěnci a přijmout označení „baptisté“. Ale bez ohledu na jméno, které si vybrali, stále se stávali obětí odporu, zejména katolické inkvizice.

Posléze se skupiny novokřtěnců ve snaze získat větší svobodu a pokoj vystěhovaly. Dnes je nacházíme v Severní a Jižní Americe i v Evropě. Mnohé náboženské společnosti byly ovlivněny jejich ranými naukami. Patří k nim kvakeři, dnešní baptisté a Plymoutští bratři. Kvakeři sdílejí s novokřtěnci nenávist k válce a myšlenku o vedení „vnitřním světlem“.

Na dvou určitých skupinách je jasně patrné, že novokřtěnci přežili až dodnes. Především jsou to Hutterští bratři, pojmenovaní podle vůdce ze 16. století, Jacoba Huttera. Založili společné osady v Anglii, v západní Kanadě, v Paraguayi a ve Spojených státech v Jižní Dakotě. Druhou skupinou jsou mennonité. Jejich jméno pochází od Menna Simonse, který velmi přispěl k tomu, aby byla v Holandsku zahlazena špatná pověst, k níž došlo následkem munsterské události, Simons zemřel roku 1561. Dnes jsou mennonité, a také Amiští mennonité, v Evropě i v Severní Americe.

„Vzor“ v dnešní době

Ačkoli snad novokřtěnci hledali „vzor pravých slov“, nepodařilo se jim jej objevit. K. S. Latourette ve své knize „Dějiny křesťanství“ (angl.) kromě toho poznamenává: „Původně se vyznačovali horlivou misionářskou činností, ale v důsledku pronásledování se pak značnou měrou stáhli do sebe a trvání své existence zajišťovali spíše rozením dětí než získáváním jiných pro víru.“ A totéž platí i dnes o těch malých skupinách, které pocházejí z hnutí novokřtěnců. Jejich tužba oddělit se do světa a jeho způsobu jednání je vede k tomu, že si zachovávají určitý způsob oblékání, k čemuž je podněcuje i jejich způsob života často v separovaném společenství.

Je tedy dnes opravdu možné najít „vzor zdravých slov“? Ano, ale je k tomu třeba času a lásky k pravdě. Co kdybys prozkoumal, zda to, čemu věříš, odpovídá božsky zjevenému „vzoru“? Není obtížné rozhodnout, co je lidmi vytvořená tradice a co je biblická skutečnost. Svědkové Jehovovi v místě, kde bydlíš, ti rádi pomohou, protože oni sami si velmi váží toho, že dostali pomoc, aby porozuměli „vzoru zdravých slov“.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 39]

Svědkové Jehovovi pomáhají mnohým lidem porozumět „vzoru zdravých slov“