Boží nezasloužená laskavost — neopomíjej její účel!

„MLUVIT o náboženství. . . to je přece pastorova práce“, prohlásil jeden člen církve. (Kurzíva od nás.) Jiní připustili: „Poměrně málo křesťanů se snaží dělit se o svou víru s druhými.“ (Kurzíva od nás.) Takové výroky jasně vystihují, že pro většinu těch, kteří dnes chodí do kostela, není křesťanství o mnoho víc než pasivní víra v Boha a v Krista jako Mesiáše.

Jaký názor máš ty? Ježíšovi učedníci se o svou víru dělili s druhými. (Luk. 8:1) Měli by to dnes křesťané také dělat? Anebo, jestliže již Bůh nežádá od vyznavačů křesťanství, aby byli evangelisty, co od nich očekává? Má dnes Bůh s křesťany nějaké předsevzetí? Ano. A právě proto má pro nás smysl Pavlova výstraha Korintským křesťanům, ne aby „přijímali Boží nezaslouženou laskavost a opomíjeli její účel“. (2. Kor. 6:1) Podívejme se proč.

Odhalení Božího předsevzetí

Korintští křesťané stejně jako Pavel přijali výkupní oběť Ježíše Krista. Pro jejich víru v toto opatření je Bůh prohlásil za spravedlivé. To, že prostřednictvím Pavlovy služby přijali mesiášské pravdy, je osvobodilo ze zotročení falešnými pohanskými a nemravnými zvyklostmi, jimiž byl pověstný starověký Korint. Jehovova nezasloužená laskavost pro ně znamenala osvobození. Byla však taková nezasloužená laskavost bez účelu?

Ne. Když je Jehova osvobodil, měl stejné předsevzetí, jako když osvobodil Pavla od nebiblických tradic Pavlových otců. Sám Pavel ten záměr objasňuje: „Stal jsem se jeho služebníkem podle velkorysého daru Boží nezasloužené laskavosti, která mi byla dána. . . abych oznamoval národům dobré poselství o Kristově nevystižitelném bohatství.“ (Ef. 3:7, 8; srovnej Galaťanům 1:15, 16.) Ano, účelem Boží nezasloužené laskavosti bylo, aby se jeho služebníci chopili pravého uctívání — aby vyvyšovali jméno Jehova a oznamovali je v křesťanské službě stejně jako Pavel. — Řím. 10:10.

Když ale psal Pavel svůj první dopis Korinťanům, bylo zřejmé, že mnozí opomíjejí účel Boží nezasloužené laskavosti. Jak to? Místo, aby zachovávali způsob uctívání, který je čistý a přijatelný v Božích očích, dovolili, aby nemravný vliv obyvatel Korintu otupil jejich smysly. Přicházely zprávy jak o rozepřích, tak o smilstvu mezi nimi. (1. Kor. 1:11; 5:1, 2) Většina těch, kteří patřili ke sboru, se dala napravit Pavlovou radou. Pavel však nechtěl, aby se ještě dále rozptylovali od křesťanské služby. Proto jim později připomněl, ne aby „přijímali Boží nezaslouženou laskavost a opomíjeli její účel.“ — 2. Kor. 6:1.

Starověký příklad

Podobná situace vznikla již o staletí dříve. Na jaře 537 př. n. l. propustil Jehova Bůh prostřednictvím perského krále Cyra svůj vyvolený národ Izrael z babylónského zajetí. Účel jejich osvobození uvedl sám Cyrus v následujícím výnosu: „Kdokoli je mezi vámi ze všeho jeho lidu, kéž se jeho Bůh prokáže s ním. Ať tedy vyjde do Jeruzaléma, který je v Judě, a znovu staví dům Jehovy, Boha Izraele.“ — Ezra 1:1–3.

Ano, byl Jehovův ustanovený čas k obnově pravého uctívání v judské zemi. Dík Jehovově nezasloužené laskavosti měli Židé, kteří se vrátili do vlasti, přednost znovu postavit jeho chrám v Jeruzalémě. Přijali výzvu, usadili se v rodné zemi a zahájili obnovu chrámu. — Ezra 1:5–11.

Zakrátko si však tento navrácený židovský národ nechal zabránit v díle odporem zvnějšku. Místo aby chovali v mysli jasný a pevný účel svého osvobození, začali říkat: „Nepřišel čas, čas Jehovova domu, aby byl vystavěn.“ (Ag. 1:2) Proto byly práce na obnově asi na 16 let zastaveny.

Mezitím se věnovali sobeckým zájmům, kladli větší důraz na hmotné věci, tělesné pohodlí, než na obnovu posvátného Jehovova domu. (Ag. 1:3–9) U Agea 1:4 čteme: „Je čas, abyste bydleli ve svých obkládaných domech, zatímco tento dům je zpustlý?“ Jehovův dům uctívání byl „zpustlý“, stály jen základy zatímco Židé bydleli ve svých domech s dobrou střechou a stěnami pěkně obloženými znamenitým dřevem.

Skrze své proroky Agea a Zecharjáše připomněl Jehova Židům účel jejich osvobození, a obnova byla posléze dokončena. Avšak každý, kdo si dál více cenil hmotného majetku než přednosti postarat se o obnovu pravého uctívání v Jeruzalémě, zjevně opomíjel účel Boží nezasloužené laskavosti.

Účel našeho osvobození

Co se můžeme dnes naučit z příkladu Židů, kteří se vrátili do vlasti v roce 537 př. n. l., a od korintských křesťanů z Pavlovy doby? Jako oddaní služebníci Jehovy Boha jsme také zažili osvobození. Dík jeho nezasloužené laskavosti už nejsme zotročeni falešnými naukami a tradicemi Velkého Babylóna ani ničemností tohoto starého světa. (Jan 8:32; 2. Kor. 4:4–6) Takové osvobození a svoboda, kterou to přináší, dávají příležitost ukázat Bohu, že oceňujeme jeho lásku k nám. (1. Jana 4:9) Jak?

Tím, že neopomíjíme účel jeho nezasloužené laskavosti. Je stejný jako u dřívějších Jehovových služebníků: chopit se pravého uctívání. Stejně jako za Pavlovy doby to znamená i dnes, že bychom měli ‚oznamovat národům dobré poselství o Kristu‘. (Ef. 3:8) Proto se všichni, kdo přijímají Boží nezaslouženou laskavost, musí podílet na křesťanské službě. Znamená to, že jako oddaní služebníci Jehovy Boha máme odpovědnost oznamovat pravdu jiným, velebit a chválit Boží jméno a sloužit Bohu uctíváním, které je čisté a svaté. — Mat. 28:19, 20; Hebr. 13:15; Jak. 1:27.

‚Neopomíjej její účel‘

Není snad možné, že někomu z nás hrozí nebezpečí, že ‚opomine účel‘ Boží nezasloužené laskavosti jako ti raní křesťané? Ano. Mnozí z nás musí jako oni pobývat v práci nebo ve škole s lidmi, kteří pěstují sexuální nemravnost, kradou, lžou a podvádějí a dělají jiné věci odporné Jehovovi Bohu. (1. Kor. 6:9, 10; Gal. 5:19–21) Je tedy životně nutné vyhýbat se společenství s takovými osobami, aby nám nezachutnalo to, co je špatné. (1. Kor. 15:33) Taková společenství mohou jedině oslabit naší víru. Pavel přiléhavě napsal Titovi: „Vždyť Boží nezasloužená laskavost, která přináší záchranu lidem všeho druhu, byla zjevena a poučuje nás, abychom odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili uprostřed tohoto nynějšího systému věcí se zdravou myslí a spravedlností a zbožnou oddaností.“ — Tit. 2:11, 12.

Někteří snad dojdou k závěru, že naplňují svou službu, když se účastní shromáždění v sále království, pravidelně se podílejí na zvěstování dobrého poselství o Božím království a nepěstují žádné nemravné chování. Je však třeba uvažovat ještě o něčem. Ježíš řekl: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů.“ (Mat. 6:24) Co tím myslel? Že sice můžeme věnovat část svého času podpoře dobrého poselství, ale naším hlavním životním zájmem může být honba za dalšími a dalšími hmotnými věcmi. Pravda, vyhlídka na nový svět pod vládou Ježíše Krista nás může opravdu přitahovat, ale zároveň můžeme chtít získat co nejvíc z tohoto světa, dokud trvá. Takový postoj nás může jedině odvést od skutečného účelu našeho osvobození. Neodvedl snad podobný postoj k hmotným zájmům Židy, kteří se vrátili do vlasti, od splnění účelu jejich osvobození?

Neukazují naše skutky, že opomíjíme účel svého osvobození z tohoto ničemného starého světa a jeho falešného náboženství? Pavel řekl Korinťanům, že „nyní je zvláště přijatelný čas“ pomáhat jiným k získání záchrany. (2. Kor. 6:2) Dnes, kdy je nadcházející zničení tohoto ničemného světa na dosah, jsou Pavlova slova mnohem naléhavější. Je sice zjevné, že většina těch, kteří dnes chodí do kostela, se nedělí o svou víru s jinými, ale křesťané, kteří projevují srdečnou lásku k Jehovovi Bohu, budou pokládat za přednost, že se plně podílejí na křesťanské službě, kterou jim Bůh přidělil. Všichni, kdo věrně oznamují dobré poselství o tomto přijatelném čase a slouží Jehovovi v uctívání, které je čisté a svaté, to mohou dělat s jistotou, že ‚přijali Boží nezaslouženou laskavost a neopominuli její účel‘. — 2. Kor. 6:1.