Jak se káže v zemi protikladů

KLOKANI, koalové, vombati, ptakopyskové, Ayersova skála a Velký bariérový útes — to jsou názvy, které se lidem vybaví při myšlence na Austrálii. Možná tě to překvapí, ale většina Australanů pravděpodobně Ayersovu skálu ani Velký bariérový útes nikdy nenavštívila a koalu, vombata či ptakopyska neviděla jinde než v zoologické zahradě. Je to tím, že osmdesát pět procent obyvatel Austrálie — kterých je 17,3 miliónu — žije v pěti velkých přímořských městech.

Kdybychom se vydali směrem od pobřeží, dostali bychom se asi po dvou stech kilometrech tam, kde začíná pověstný australský buš. Příroda mění svůj ráz — svěží deštný prales a úrodný zemědělský kraj přecházejí v horkou, suchou krajinu, kde přežívá jen křoví a odolné traviny. Buš však není bez života. Jsou tu velké ranče, jimž se říká stanice, na kterých se chovají ovce nebo skot a které se rozkládají na stovkách čtverečních kilometrů. Ještě dále ve vnitrozemí jsou vyprahlé pouště, kde lidé, kteří nejsou vhodně vybaveni, mohou přijít o život.

Dobrá zpráva se šíří

Takové je tedy australské prostředí, v němž se káže dobrá zpráva o Božím Království. Na Jehovův slib, že nastane spravedlivý nový svět, reagují každoročně tisíce lidí. V minulém služebním roce přesáhl počet zvěstovatelů Království padesát sedm tisíc, což znamená, že za deset let se jejich počet téměř zdvojnásobil. Zatímco většina zvěstovatelů, podobně jako převážná část obyvatelstva, je soustředěna v přímořských městech, dobrá zpráva se šíří i ve vnitrozemí.

Chtěli bychom se alespoň letmo podívat, jaké to je kázat v této rozlehlé zemi protikladů. Připojme se tedy k jednomu z našich pěti oblastních dozorců, který s manželkou navštíví některé sbory v odlehlých částech australského buše. Na svých cestách projíždějí celým státem Západní Austrálie, polovinou státu Queensland a Severním teritoriem — tedy oblastí o celkové rozloze více než 4,7 miliónu kilometrů čtverečních. To odpovídá téměř rozloze Evropy, vyjma území bývalého Sovětského svazu.

Naše cesta začíná v Perthu, hlavním městě Západní Austrálie. V tomto zcela moderním městě, kde žije 1,2 miliónu obyvatel, je v současné době čtyřicet devět sborů svědků Jehovových. Kromě anglických sborů jsou tu sbory, kde hlavním jazykem je řečtina, italština, portugalština a španělština, a také menší skupiny, kde se mluví jinými jazyky. Jeden sbor tvoří výlučně domorodí bratři a sestry, kteří se ve svém kazatelském úsilí soustředí na původní obyvatelstvo tohoto kontinentu. Na poselství o Království nyní reaguje velký počet těchto pokorných lidí. Jaká je však situace mimo velká města?

Z Perthu se vydáváme na cestu dlouhou tisíc osm set kilometrů na sever do Port Hedlandu, kde se má konat krajský sjezd. Většina z dvou set osmdesáti devíti přítomných na sjezd přicestovala ze vzdálenosti dvou set až sedmi set kilometrů. Pocházejí z odlehlých oblastí, kde nejbližší sbor bývá v některých případech vzdálen i dvě stě padesát kilometrů a musí se tam cestovat po vozových cestách, které jsou plné ostrých kamenů, jež často prorazí pneumatiku. Tři místní sbory si nedávno postavily sály Království metodou rychlostavby.

Rychlostavby sálů v odlehlých oblastech

Je to veliký rozdíl stavět sál Království ve větším nebo menším městě — a stavět ho v některé odlehlé oblasti! Většinu stavebního materiálu je nutno přivézt nákladními automobily z jihu, z Perthu vzdáleného tisíc šest set kilometrů. Tuto vzdálenost — a někdy ještě delší — překonávají ve stanovený víkend stovky bratrů a sester, aby v horku, kdy teplota dosahuje čtyřiceti i pětačtyřiceti stupňů Celsia, postavili sál Království. Takový příliv lidí do malých, izolovaných obcí je sám o sobě vynikajícím svědectvím. Když se stavěl sál Království v důlním městečku Tom Price, kde se těží železná ruda, místní noviny prohlásily na přední straně: „Vřele vítáme dobrovolné řemeslníky a pomocné pracovníky, kteří se v Tom Price podílejí na třídenní ‚rychlostavbě‘ sálu Království svědků Jehovových.“

Zdálo se, že skoro každý obyvatel městečka touží na stavbě spolupracovat. Jeden majitel nákladního automobilu štědře nabídl, že přiveze padesát tun materiálu, a místo obvyklé ceny jedenáct tisíc australských dolarů požadoval od bratrů pouze příspěvek na benzín. Místní malířská firma věnovala sto litrů barvy. Stavební firma poskytla stroje a důlní společnost dala bratrům zdarma k dispozici jeřáb. Problémem bylo najít ubytování pro tři sta návštěvníků, ale i zde byla spolupráce městského obyvatelstva vynikající. Někteří lidé telefonicky nabídli přenocování. Jeden muž bratrům zatelefonoval a sdělil jim, že nebude o víkendu doma, ale že nechá zadní dveře nezamčené. Řekl: „Po celou dobu stavby bude dům váš.“

K humorné události došlo, když několik bratrů dostalo adresu místa, kde si mohou vyzvednout obytný přívěs, který patří místnímu kraji. Zarazilo je, když na vratech četli nápis: „Nepřejeme si žádné náboženské návštěvy.“ Přívěs tam však stál. Oznámili tedy paní domu, že si přívěs, který byl plný harampádí, odvážejí. Zatímco jej vyklízeli, znenadání si uvědomili, že to není ten přívěs, který patří kraji! Když se majitel přívěsu vrátil domů, jeho manželka mu sdělila, že mu svědkové Jehovovi vzali přívěs. Bratři se s přívěsem, nyní již vyklizeným, zanedlouho vrátili a vysvětlili svůj omyl. Následoval pěkný rozhovor a tito manželé, kteří bývali odpůrci, měli mnoho otázek týkajících se nás a našeho díla. Dokonce zatoužili podívat se na nový sál Království.

Má-li se v této oblasti kázat dobrá zpráva, je potřeba vytrvalosti. Především je tu všechno daleko. Jedna průkopnice a její manžel pravidelně jezdí po prašných cestách z Port Hedlandu do Marble Baru a zpět, což je cesta dlouhá tři sta padesát kilometrů. Vykonávají tam opětovné návštěvy a vedou biblická studia. Marble Bar patří k nejteplejším místům v Austrálii — od října do března teploty často přesahují padesát stupňů Celsia.

Na nejsevernější konec Austrálie

Dva tisíce pět set kilometrů na sever leží Darwin, který je dalším městem, kde se koná krajský sjezd. Oblastní dozorce s manželkou využívají dlouhé hodiny za volantem k tomu, že pokračují ve svém osobním studiu. Nejdříve čtou denní text a uvažují o něm. Pak poslouchají čtení z Bible nahrané na kazetách. Střídají se v řízení a střídají se také ve čtení článků ze Strážné věže a Probuďte se!

Dopravní značka varuje před „silničními vlaky“. To jsou mohutné tahače, jež mají pohon na všechna čtyři kola a táhnou za sebou tři nebo čtyři přívěsy. Tahač s přívěsem měří až padesát pět metrů. Při předjíždění je tedy nutné mít dostatek prostoru. „Silniční vlaky“ se používají k přepravě dobytka a jiného zboží do malých odlehlých měst.

Počasí je tu neustále horké a zem suchá. Tuto vyprahlou krajinu by si člověk mohl splést s rozsáhlým hřbitovem, protože půda je celá pokryta stejnoměrně rozmístěnými mraveništi. Tato mraveniště mají různou barvu podle toho, z jaké půdy si je mravenci postavili, a mají i různou výšku — od jednoho do dvou a půl metru. Naši cestovatelé nyní přijíždějí k řece Victoria a jejich pozornost upoutají četné, podomácku vyrobené nápisy. „Pozor: Zákaz koupání. V těchto řekách jsou lidožraví krokodýli!“ hlásá jeden z nich. Cestovatelé se tedy moudře rozhodnou, že najdou jiný způsob, jak se vykoupat a ochladit.

Konečně přijíždějí až na nejsevernější cíp Austrálie, všeobecně známý jako „Horní konec“. Darwin, hlavní město Severního teritoria, je domovem pro dva velké sbory svědků Jehovových. Při krajském sjezdu je jasně patrné, že Darwin je po kulturní stránce pestré město. Představíme ti třicetiletého Charlese, který pochází z Indonésie, z Východního Timoru zmítaného válkou. Charlesovi rodiče byli Číňané a vychovali ho v uctívání předků. Také se velmi věnoval bojovým sportům. Byl ve velké míře spojen se spritismem, a proto pro něj nebylo snadné opustit to všechno. Pamatoval však na Ježíšův slib „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“, a tak se od svého předchozího způsobu života oprostil. (Jan 8:32) „Dnes,“ říká, „mám před Jehovou čisté svědomí a v současné době sloužím jako služební pomocník. Mým cílem je zúčastnit se školy služebního vzdělávání.“

Nyní tě seznámíme s Beverly z Papuy-Nové Guiney. „Zpočátku mi chyběla sebedůvěra, když jsem vydávala svědectví bělochům,“ přiznává Beverly. „Angličtina byla totiž můj druhý jazyk a dělalo mi potíže rozumět některým výrazům a australské výslovnosti. Pamatovala jsem však na to, že Bible nám říká, abychom důvěřovali Jehovovi, abychom ochutnali a viděli, že je dobrý, a tak jsem v lednu 1991 začala sloužit plným časem jako průkopnice. Žena, s níž jsem vedla své první biblické studium, je nyní průkopnicí. Dvě z jejích dcer také přijaly pravdu a jedna z nich je společně se svým manželem v průkopnické službě.“

Než opustíme Darwin, vydejme se narychlo ještě dvě stě padesát kilometrů východním směrem do národního parku Kakadu, který je věhlasný svou rozmanitostí ptactva. Setkáváme se tu s Debbií, která je v celé této oblasti jedinou zvěstovatelkou dobré zprávy. Ptáme se jí, jak si dokáže v takovém odloučení uchovat duchovní sílu. Odpovídá: „Především modlitbou . . . A také čerpám útěchu z takových veršů, jako je například Izajáš 41:10, kde se říká: ‚Neboj se, vždyť jsem s tebou. Nehleď upřeně kolem, vždyť jsem tvůj Bůh. Chci tě opevnit. Chci ti skutečně pomoci. Chci tě skutečně pevně držet svou pravicí spravedlnosti.‘ “

V Jilkminganu, čtyři sta padesát kilometrů na jih od Darwinu, se scházíme s malou skupinou domorodých obyvatel. Toto společenství domorodců bylo mnoho let považováno za obec svědků Jehovových, protože se tu velmi mnoho lidí pravidelně účastnilo krajských i oblastních sjezdů, ačkoli nikdo z nich nebyl pokřtěný. Jejich komunita byla vyhlášená svou čistotností. Je radostné, že nyní se někteří z nich pevně postavili na stranu pravdy a jsou pokřtěni. Patří k prvním venkovským domorodcům, kteří se dali pokřtít. Tento pokorný lid musí mít skutečnou odvahu a opravdově se spoléhat na Jehovova svatého ducha, má-li se oprostit od staletých tradic a kmenových spiritistických praktik.

Před odjezdem z buše navštěvujeme Alice Springs

Je načase, abychom opustili „Horní konec“ a vydali se tisíc šest set kilometrů na jih, do Alice Springs, který leží v „červeném středozemí“ tohoto světadílu, nedaleko slavné Ayersovy skály. Zdejší klimatizovaný sál Království poskytuje pohodlné prostory krajskému sjezdu, na němž se účastní sto třicet — ne-li více — osob z dvou místních sborů. Opět se můžeme těšit z pohledu na smíšené křesťanské společenství Polynésanů, Evropanů a místních domorodců.

A nyní Alice Springs opouštíme a vydáváme se na poslední úsek cesty s naším cestujícím oblastním dozorcem a jeho manželkou. Tentokrát jedeme asi dva tisíce kilometrů napříč světadílem směrem na sever a na východ. Loučíme se přitom s bušem a přijíždíme k bujným tropickým deštným pralesům Queenslandu. Zde, na pobřeží severního Queenslandu — v kraji Velkého bariérového útesu —, je mnoho sborů a vysoký poměr svědků k počtu obyvatel.

Naše cestování však neskončí, dokud se nezúčastníme ještě jednoho krajského sjezdu. V Cairns — tropickém queenslandském městě proslaveném nedalekým bariérovým útesem — nastupujeme na palubu letadla a opouštíme australskou pevninu. Jakoby skokem se přehoupneme přes severní špičku Yorského mysu a přes Torreský průliv a přistáváme na ostrově nazývaném Čtvrtek. Je tu malý sbor s třiadvaceti zvěstovateli. Na třiašedesát účastníků sjezdu — již posledního na naší cestě — je radost pohledět.

Věříme, že tě tento letmý pohled na dílo kázání o Království v této zemi protikladů potěšil. Snad se ti jednoho dne naskytne příležitost navštívit nás v této úchvatné zemi „u protinožců“ a setkat se osobně s bratry a sestrami, kteří zde, na tomto jedinečném místě, věrně slouží.

[Mapa a obrázky na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Port Hedland

Tom Price

Marble Bar

Newman

Darwin

Katherine

Alice Springs

Ayers Rock

Thursday Island

Cairns

Brisbane

Sydney

Canberra

Melbourne

Hobart

Adelaide

Perth

[Obrázek na straně 24]

Perth, hlavní město Západní Austrálie

[Obrázek na straně 25]

Vydávání svědectví na ulici přináší dobré výsledky