Proč prosí o odpuštění?

MYŠLENKA, že by se církve měly kát ze svých prohřešků a reformovat se, není nová. Náboženský slovník Religioni e miti (Náboženství a mýty) říká, že lidi ve středověku fascinovala tušená celistvost prvotní církve a mnohé vedla k tomu, že volali po reformě.

V roce 1523, kdy se Martin Luther rozešel s Římem, se papež Hadrián VI. snažil odvrátit rozkol a poslal norimberskému sněmu tuto zprávu: „Víme jistě, že i u této Svaté stolice se už po mnoho let dějí věci ohavné a zavrženíhodné. . . . Hodláme se se vší horlivostí zasadit, aby se nejprve napravil římský dvůr, u něhož je snad třeba hledat počátek všeho zla.“ Toto doznání však schizma neodvrátilo a ani neodstranilo zkaženost papežského dvora.

Později byly církve kritizovány za to, že v době holocaustu mlčely. Také byly obviňovány z toho, že své členy neodrazovaly od účasti ve válkách. V roce 1941, kdy byla druhá světová válka v plném proudu, se kněz Primo Mazzolari ptal: „Proč Řím výrazně nezareaguje na úpadek katolictví, jako to dělal a stále dělá v případě mnohem méně nebezpečných doktrín?“ Co bylo nebezpečnější než zmíněné doktríny? Tento kněz měl na mysli šovinismus, který v té době rozděloval svět.

Skutečností však zůstává, že donedávna představitelé náboženství doznávali vinu spíše výjimečně než zpravidla. V roce 1832 papež Řehoř XVI. reagoval na výroky lidí, kteří katolickou církev vybízeli k ‚sebeobnově‘: „Je zjevně absurdní pomýšlet na nějakou ‚obnovu nebo nápravu‘ v zájmu bezpečí a rozvoje [církve], jako kdyby snad církev mohla chybovat.“ A co s chybami, které byly tak očividné, že se nedaly popřít? Byly přijaty různé metody, jak je vysvětlit. Někteří teologové například prosazovali názor, že církev je svatá i hříšná. Sama instituce je údajně svatá a Bůh ji chrání před chybami. Její členové jsou však hříšní. Když jsou tedy ve jménu církve páchány hrůznosti, neměla by být volána k odpovědnosti instituce, ale lidé z církve. Dává to smysl? Římskokatolickému teologovi Hansi Küngovi ne, protože ten napsal: „Neexistuje žádná ideální církev vznášející se nad světem lidstva.“ Dále upřesnil: „Církev, která nemá hříchy, vlastně tvrdí, že neexistuje.“

Ekumenismus a morální autorita

Možná si kladete otázku, co vedlo církve k tomu, že dnes prosí o odpuštění. Nejprve protestanté a pravoslavní připustili, že nesou odpovědnost za „minulé neshody“ mezi různými denominacemi. Stalo se to na ekumenické konferenci „Víra a řád“, která se konala ve švýcarském Lausanne v roce 1927. Po čase se připojila i římskokatolická církev. Zvláště po druhém vatikánském koncilua vysoce postavení preláti a rovněž i papežové s rostoucí pravidelností žádají o odpuštění za rozdělení křesťanstva. Proč? Očividně chtějí, aby křesťanstvo bylo jednotnější. Katolický historik Nicolino Sarale uvedl, že Jan Pavel II. „projektem doznávání ‚mea culpa‘ sleduje jistou strategii a tou je ekumenismus“.

Jde však o více než o ekumenismus. Dnes je nechvalně proslulá minulost křesťanstva dobře známa. „Katolík nemůže nad takovou minulostí jen krčit rameny,“ říká teolog Hans Urs von Balthasar. „Církev, k níž patří, dělala nebo připouštěla věci, které bychom v dnešní době jistě neschvalovali.“ Papež proto ustanovil komisi, která má „osvětlit tmavé stránky církevní historie, aby . . . bylo možné žádat o odpuštění“. Jiným důvodem, proč je církev ochotná k sebekritice, je zjevně to, že chce být opět autoritou v mravních otázkách.

Když historik Alberto Melloni rozebíral, proč církev prosí o odpuštění, v podobném smyslu napsal: „Někdy se vlastně prosí o to, aby se upustilo od obviňování.“ Katolická církev se zjevně snaží setřást tíživou minulost, aby si u veřejnosti opět získala vážnost. Je však třeba poctivě říci, že podle toho, jak to vypadá, více usiluje o pokojné vztahy se světem než s Bohem.

Takové chování nám připomíná Saula, prvního krále Izraele. (1. Samuelova 15:1–12) Dopustil se politováníhodné chyby, a když byla odhalena, nejprve se snažil ospravedlnit se před Samuelem, věrným Božím prorokem, a svou chybu zamluvit. (1. Samuelova 15:13–21) Král nakonec musel Samuelovi přiznat: „Zhřešil jsem; překročil jsem totiž Jehovovo nařízení.“ (1. Samuelova 15:24, 25) Ano, přiznal svou chybu. Avšak to, co pak řekl Samuelovi, ukazuje, co pro něj bylo podstatnější: „Zhřešil jsem. Teď mě, prosím, pocti před staršími muži mého lidu a před Izraelem.“ (1. Samuelova 15:30) Saul si zjevně dělal větší starosti s tím, jak se na něj dívá Izrael, než s tím, že by se měl smířit s Bohem. Jeho postoj nevedl k tomu, že by Saul získal Boží odpuštění. Myslíte, že podobný postoj církví povede k tomu, že dosáhnou Božího odpuštění?

Ne všichni souhlasí

Ne všichni lidé souhlasí s tím, že by církve měly veřejně prosit o odpuštění. Pro některé římské katolíky je například nepříjemné, když jejich papež prosí o odpuštění za otrokářství nebo když rehabilituje „kacíře“, třeba Husa a Kalvína. Podle vatikánských zdrojů kardinálové, kteří se zúčastnili konzistoře konané v červnu 1994, kritizovali dokument, jenž je vybízel k „přezkoumání svědomí“ vzhledem k minulému tisíciletí katolicismu. Když papež přesto chtěl, aby myšlenka z této vybídky byla obsažena i v encyklice, italský kardinál Giacomo Biffi vydal pastýřský list, v němž tvrdil: „Církev nemá hřích.“ Nicméně připustil: „Když budeme prosit o odpuštění duchovenských chyb z minulých staletí . . . , možná budeme přijatelnější.“

„Vyznání hříchu je jedním z nejspornějších témat v katolické církvi,“ říká vatikánský zpravodaj Luigi Accattoli. „Jestliže papež uzná, že se misionáři dopouštěli chyb, někteří misionáři s tím budou v dobré víře nesouhlasit.“ Jeden římskokatolický žurnalista podotkl: „Pokud má papež tak hroznou představu o církevní historii, je těžké pochopit, jak v dnešní době může tutéž církev představovat jako obhájce ‚lidských práv‘, ‚matku a učitelku‘, která jako jediná dokáže vést lidstvo do skutečně skvělého třetího tisíciletí.“

Bible varuje před zdánlivým pokáním, které není motivováno ničím jiným než obavou před přistižením. Tento druh pokání vede u kajícníka zřídka k trvalé nápravě. (Srovnej 2. Korinťanům 7:8–11.) Pokání, které je z Božího hlediska hodnotné, je doprovázeno ‚ovocem, které přísluší pokání‘ — tedy doklady toho, že pokání je upřímné. (Lukáš 3:8)

Bible říká, že ten, kdo činí pokání a vyznání, musí opustit nesprávné skutky, musí je přestat dělat. (Přísloví 28:13) Došlo k tomu? Římskokatolická církev a jiné církve sice mnohokrát doznaly svou vinu, ale co se dělo v nedávných občanských nepokojích ve střední Africe a východní Evropě, do nichž se zapojilo mnoho „křesťanů“? Jednaly církve jako mírotvorci? Postavili se všichni církevní představitelé jednotně proti hrůznostem, které páchali jejich členové? Nepostavili. Naopak, někteří duchovní se osobně podíleli na zabíjení.

Boží soud

Kardinál Biffi o papežových opakovaných doznáních mea culpa ironicky poznamenal: „Nebylo by vzhledem k minulým hříchům lepší, kdybychom počkali na univerzální soud?“ To není od věci, protože souzení celého lidstva je bezprostředně před námi. Jehova Bůh zná všechny temné stránky náboženských dějin. Brzo povolá viníky k odpovědnosti. (Zjevení 18:4–8) Je ale už nyní možné najít způsob uctívání, který není poskvrněn krví, vražednou netolerancí a jinými zločiny, za něž se nyní církve křesťanstva omlouvají? Je to možné.

Jak to udělat? Musíme uplatnit pravidlo, které nám dal Ježíš Kristus: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ Historie, kterou by některá náboženství nejraději nechala zapomenout, nám pomáhá určit totožnost nejen těch, jež Ježíš nazval ‚falešnými proroky‘, ale také těch, kdo nesou „znamenité ovoce“. (Matouš 7:15–20) A to je kdo? Můžete na to přijít sami, když budete se svědky Jehovovými zkoumat Bibli. Zjistěte si, kdo dnes neusiluje o to, aby si zachoval vliv ve světě, ale naopak o to, aby uplatnil Boží slovo. (Skutky 17:11)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Církve se omlouvají za ukrutnosti, jakou je třeba tato

[Podpisek]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck