Bude církev konat to, co papež kázal?

JAK odpověděli irští katolíci na papežovu výzvu, aby skončili s desetiletým násilím, v němž bylo zabito asi 2 000 lidí?

Stejně jako odpověděli na více než 30 výzev papeže Pavla VI. za mír v Irsku. Zavrhli je! „Věříme s dobrým svědomím,“ odpověděla katolická irská republikánská armáda, „že síla je jediným prostředkem, jak odstranit zlo britské přítomnosti v Irsku.“

Irští katolíci v severním Irsku věří, že jsou utiskováni protestantskou většinou. Proto katolíci odmítají papežovu výzvu a citují svou církevní nauku, že má být použito násilí k dosažení práva.a Nacházejí irští katolíci nějaký precedent, že se odvažují tak zvané „spravedlivé války“?

KATOLICKÁ CÍRKEV A VÁLKA

Papež Jan Pavel II. prohlásil ve své řeči před Spojenými národy: „Katolická církev na každém místě země hlásá poselství míru, modlí se o mír, vychovává k míru.“ Ale co zjevují dějinné skutečnosti? Katolický historik E. I. Watkin napsal:

„I když je bolestné to připustit, nemůžeme v zájmu nesprávného poučení nebo falešné loajality popřít nebo nevšímat si historické skutečnosti, že biskupové důsledně podporovali všechny války, které vedly vlády jejich zemí. Nevím opravdu ani o jediném případě, že by národní hierarchie odsoudila nějakou válku jako nespravedlivou . . . Ať je oficiální teorie jakákoli, v praxi ‚moje země má vždy pravdu‘ bylo pravidlem, kterým se řídili všichni katoličtí biskupové v době války. I když při jiných příležitostech mluvili v Kristově jménu, když šlo o bojovný nacionalismus, mluvili jako mluvčí césara.“ — „Mravnost a střely“, vydal Charles S. Thompson, str. 57, 58, angl.

Ano, mnozí irští katolíci dělají to, co dělali katolíci během minulých konfliktů. Bojují. Někdo může namítnout: „Ale církev to neschvaluje. Papež je vyzývá, aby ‚se odvrátili od cest násilí‘.“ Avšak ukázal papež nebo místní katolická hierarchie, že opravdu odsuzují boje v Irsku? Exkomunikovali katolíky, kteří pokračují ve své vražedné činnosti? Ne, takoví lidé jsou stále katolíky v dobrém postavení! Totéž je ovšem pravda o protestantských teroristech.

Za druhé světové války podobně odmítl papež exkomunikovat takové katolické vůdce jako Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa nebo milióny členů církví v armádách. Je dobře známá historická skutečnost, že katolická církev v Německu žehnala nacistickému válečnému úsilí.

Proč téměř všichni němečtí katolíci podporovali nacisty ve válečném úsilí? Katolický učenec a vychovatel Gordon Zahn vysvětluje proč: „Německý katolík, který hledal u svých náboženských nadřízených duchovní vedení a řízení, pokud šlo o službu v Hitlerových válkách, dostával stejné odpovědi, jaké by dostal od samotného nacistického vládce.“

A přece papež přednášel ve Spojených národech: „Žádná válka. Již nikdy válka.“ Krásná slova — slova převzatá z Bible! (Iz. 2:4) Ale jak prázdně znějí, když přicházejí od hlavy církve, jejíž členové důsledně podporovali války svých zemí se schválením a požehnáním svých duchovních!

ZARUČENÍ NÁBOŽENSKÉ SVOBODY

Papež Jan Pavel II. pronesl výřečnou žádost před Spojenými národy, že lidem mají být všude zaručena „plná práva pod jakýmkoli politickým režimem nebo systémem“. Ale drží se katolická církev cesty, kterou papež vyžaduje na politických státech světa?

Stálé pronásledování mnohých nekatolíků v zemích ovládaných katolíky, jako například v Argentině, odpovídá, že nikoliv. V šedesátých letech kardinál Arriba y Castro ujišťoval: „Musíme pamatovat na to, že pouze katolická církev má právo kázat evangelium. Proselytismus v katolickém státě je špatný a musí být potlačován.“ Kardinál Ottaviani, v té době nejmocnější prelát po papeži Pavlu VI., vyjádřil v základě tentýž názor. „The Catholic World“ z března 1965 o něm napsal:

„Jeho představa náboženské snášenlivosti se dá krátce vyjádřit takto: Ačkoli se nedá říci, že pravda a omyl se týkají práv, je nutno se držet toho, že lidem, kteří vyznávají pravdu, by měla být zaručena práva, jež jsou odepřena těm, kteří vyznávají omyl. Na základě toho bude katolická církev, když je dost silná, vyžadovat, aby jí státy udělily privilegované postavení a omezily činnost jiných náboženských skupin. Jestliže však je sama církev v menšině, pak bude vyžadovat svobodu zaručenou liberálním státem, nebo bude protestovat ve jménu lidských práv proti utiskování režimem.“

A opět mnoha posluchačům zněla papežova slova nejen prázdně, ale dokonce pokrytecky, jestliže se na ně dívali ve světle názorů katolické církve na utiskování druhých. Papež Jan Pavel II. může být upřímný ve své touze, aby byla všem zaručena náboženská svoboda. Během Druhého vatikánského koncilu, když byl ještě biskupem Karolem Wojtylou z polského Krakova, tvrdil, že církev nemůže vyžadovat náboženskou svobodu, pokud ji neposkytne druhým. Čas ukáže, bude-li církev provádět to, co papež v tomto ohledu kázal.

DĚLIT SE O MAJETEK S CHUDÝMI

Snad nejnaléhavější papežovou výzvou během jeho návštěvy Ameriky bylo zavržení hmotařství a to, aby se lidé dělili s chudými. Několik hodin po řeči ve Spojených národech řekl osmdesáti tisícům posluchačů na newyorském Yankee stadiónu: „Musíme nalézt prostou cestu života. Není totiž správné, aby se životní standard bohatých zemí udržoval tím, že se využívá velká část rezerv energie a surovin, jež mají sloužit celému lidstvu.“

Jaký ohlas však mohla mít tato slova, když přicházela od muže oblečeného do královských rouch, který jezdí v nádherných limuzínách a žije ve značném přepychu? Biskup Mariano Caviola, generální sekretář biskupské konference na Filipínách v roce 1970, něco podobného naznačil: „Když biskupové [a my můžeme dodat, papež] odsuzují úplatky a korupci ve vládě nebo mluví o zneužívání bohatství, někteří lidé se ptají, zda se tím takříkajíc nemluví o provazu v domě oběšencově.“

Vnější projevy bohatství katolické církve se dotýkaly mnoha katolíků. Kanadský „The Province“ přinesl názor augustiánského mnicha Roberta Adolfse 2. září 1967:

„Otec Adolfs říká přímo, že církev může přežít jen tehdy, jestliže bude následovat příklad Ježíše Krista, zbaví se vší ‚knížecí nádhery‘ a vezme na sebe pokornou úlohu služebníků . . .

Říká, že papež a stejně tak kardinálové a biskupové by již neměli nosit umělecká roucha, koruny a jiné doplňky, které ‚se spíše hodí na královský dvůr‘ než pro služebníka, který myje nohy svým bratřím.“

Papež Jan Pavel II. se do určité míry snažil vyhnout se obrazu pompy a nádhery. Jako jeho předchůdce Jan Pavel I. zamítl pro audience křeslo papežského trůnu. Ale stačí to?

V roce 1971 navrhl kardinál Jose Clements, hlava bolivijské katolické církve, aby se církev zbavila pokladů, nahromaděných po staletí, a použila peníze ke stavbě domů, škol, silnic a průmyslu. „Pravá chudoba dodává církvi autoritu a důvěryhodnost,“ řekl.

Ale poslechne církev jeho návrh? Bude se dělit o své bohatství s chudými, jak to papež poradil bohatým národům? V minulosti neměla sklon to dělat; učiní-li to nyní, se teprve uvidí.

Opravdu důležitá otázka však není: Bude církev konat to, co papež kázal?, ale spíše: Bude dělat to, co učí Bible?

BOŽÍ ZASLÍBENÍ NĚČEHO NOVÉHO

Ve skutečnosti nepřineslo papežovo poselství Spojeným národům nic nového. V základě to bylo totéž poselství jako poselství Pavla VI., který před 14 lety ve Spojených národech prohlásil: „Lidé Země se obracejí ke Spojeným národům jako k poslední naději na svornost a mír; chceme zde složit s jejich holdem cti a naděje také svůj vlastní hold.“

Katolická církev se soustavně zastávala té nebo oné lidské vlády k vyřešení lidských problémů. Proto nepřekvapuje, že její vůdcové schvalovali Spojené národy. Ale zeptejme se: Udělal by to Kristus? Četl jsi například někdy, že by vzdával hold římskému císařství jako poslední naději na svornost a mír?

To tedy nebylo Kristovo poselství. Námětem učení Krista bylo Boží království, něco docela jiného, než mohli poskytnout lidé. V Bibli je více než 140 zmínek o Božím království, které učinil Ježíš a jeho učedníci. Věděli, že to má být skutečné panství s Kristem, „Knížetem pokoje“, jako Bohem ustanoveným vládcem. (Iz. 9:6) Bible učí, že toto královské panství „rozdrtí a ukončí všechna tato království [lidského původu, včetně Spojených národů] a samo bude stát na neurčitý čas“. — Dan. 2:44; Mat. 6:9, 10.

Boží království bude novým panstvím pro zemi. V Bibli se o něm mluví jako o „nových nebesích“ — nové nebeské správě. Bude vládnout nad „novou zemí“ — novou společností lidí, kteří se přidržují Božích spravedlivých zákonů. Apoštol Petr napsal: „Jsou však nová nebesa a nová země, které očekáváme podle jeho [Božího] zaslíbení, a v těch bude bydlet spravedlnost.“ — 2. Petra 3:13.

Jakou znamenitou příležitost měli oba, papež Pavel VI. a Jan Pavel II., aby předložili Spojeným národům biblické poselství o Božím přicházejícím světovém panství! To se jistě mohlo očekávat od toho, kdo tvrdí, že je nástupcem Petra a zástupcem Ježíše Krista. Ale ani slovem se tito muži nezmínili o Božím zaslíbení něčeho nového!

Papež tedy opravdu není poslem skutečné naděje. Nenásledoval věrně příklad Ježíše Krista, který oznamoval jméno a předsevzetí svého Otce. Je pravda, že Jan Pavel II., známý svým zpěvem, použil v jedné písni Boží jméno, a dokonce prohlašoval k harlémskému zástupu v New Yorku: „Hallelujah je naše píseň.“ Ale kdo si uvědomil, že výraz „Hallelujah“ obsahuje Boží jméno a znamená: „Chvalte Jah (Jehovu)“? b

Papež zřejmě neprožíval ducha této písně. Neoznámil Boží jméno Jehova. Ani nešel ve šlépějích Ježíše Krista, který řekl: „Také jiným městům musím oznamovat dobré poselství o Božím království, protože k tomu jsem byl vyslán.“ — Lukáš 4:43; Jan 17:6.

[Poznámky pod čarou]