Křesťanský názor na smuteční zvyklosti

NÁHLÁ, neočekávaná smrt milovaného člověka je mimořádně tragická. Působí otřes, po němž následuje silná citová bolest. Když pozorujeme, jak ten, koho milujeme, umírá po dlouhé a bolestivé nemoci, vnímáme tuto situaci odlišně, ale zármutek a pocit těžké ztráty v nás zůstává.

Bez ohledu na to, za jakých okolností milovaný člověk zemřel, potřebují pozůstalí oporu a útěchu. Stává se také, že křesťan, jemuž zemřel někdo blízký, musí navíc čelit pronásledování ze strany těch, kdo trvají na zachovávání nebiblických smutečních zvyklostí. Je to běžné nejen v mnoha afrických zemích, ale také na některých jiných místech na zemi.

Co pomůže křesťanovi, jemuž někdo zemřel, vyvarovat se nebiblických smutečních zvyklostí? Jakou pomoc mu mohou v takových obtížných dobách poskytnout spoluvěřící? Pro každého, kdo se chce líbit Jehovovi, jsou odpovědi na tyto otázky důležité, protože „způsob uctívání, který je čistý a neposkvrněný ze stanoviska našeho Boha a Otce, je takový: Starat se o sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se bez poskvrny od světa.“ (Jakub 1:27)

Spojitost s náboženskými názory

Společným jmenovatelem mnoha smutečních zvyků je víra, že mrtví žijí dál v neviditelné říši předků. Mnozí z pozůstalých mají pocit, že k usmíření mrtvých je nutné provést určité obřady. Nebo se bojí, aby nevyvolali nelibost sousedů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že kdyby tyto rituály nebyly provedeny, jejich obec by mohla utrpět nějakou škodu.

Pravý křesťan nesmí podlehnout strachu z člověka a nesmí se podílet na zvyklostech, které se nelíbí Bohu. (Přísloví 29:25; Matouš 10:28) Bible ukazuje, že mrtví si nejsou ničeho vědomi. Říká že, ‚živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic. Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.‘ (Kazatel 9:5, 10) Jehova Bůh proto ve starověku varoval své ctitele, aby se nikdo z nich nepokoušel usmiřovat mrtvé nebo s nimi komunikovat. (5. Mojžíšova 14:1; 18:10–12; Izajáš 8:19, 20) Tyto biblické pravdy jsou v rozporu s mnoha všeobecně rozšířenými smutečními zvyky.

Co lze říci o „sexuální očistě“?

V některých středoafrických zemích se očekává, že ovdovělý manželský druh bude mít pohlavní styky s blízkým příbuzným zemřelého. Tvrdí se, že pokud k tomu nedojde, bude zemřelý škodit pozůstalé rodině. Tomuto rituálu se říká „sexuální očista“. Bible však každý pohlavní styk, k němuž dojde mimo manželství, označuje jako „smilstvo“. Křesťané mají ‚prchat před smilstvem‘, a proto odvážně odporují tomuto nebiblickému zvyku. (1. Korinťanům 6:18)

Podívejme se, co se stalo vdově Mercy.a Když v roce 1989 zemřel její manžel, příbuzní chtěli, aby podstoupila sexuální očistu a měla styk s jedním z nich. Odmítla to a vysvětlila jim, že tento obřad je v rozporu s Božím zákonem. Když příbuzní viděli, že nic nezmohou, zahrnuli ji nadávkami a odešli. Za měsíc na to jí vyplenili dům a sebrali jí ze střechy železné plechy. „Tvoje náboženství se o tebe může postarat,“ řekli.

Mercy dostala útěchu od členů sboru, a ti jí dokonce postavili nový dům. Na sousedy to zapůsobilo takovým dojmem, že se někteří rozhodli podílet se na stavbě; první, kdo přinesl trávu na výrobu střechy, byla náčelníkova manželka, a ta byla katolička. Svým věrným chováním Mercy povzbudila své děti. Čtyři z nich se od té doby zasvětily Jehovovi Bohu a jeden syn se nedávno účastnil školy služebního vzdělávání.

Někteří křesťané se kvůli této zvyklosti, „sexuální očistě“, nechali přimět k tomu, aby uzavřeli manželství s nevěřícím. Například jeden vdovec, kterému bylo přes 70 let, se narychlo oženil s mladou dívkou, která byla příbuznou jeho zemřelé manželky. Mohl tedy říci, že tím splnil sexuální očistu. Takové jednání však je v rozporu s biblickou radou, že by křesťan měl vstoupit do manželství „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39)

Obřadní celonoční bdění

V mnoha zemích se smuteční hosté shromažďují v domě zemřelého a celou noc bdí. K takovému nočnímu bdění často patří slavnostní pohoštění a hlasitá hudba. Tvrdí se, že jsou tím usmiřováni mrtví a že pozůstalá rodina je chráněna před kouzly. Bývají pronášeny lichotivé řeči, aby byla získána přízeň mrtvého. Po pronesení takové řeči někdy smuteční hosté zazpívají nějakou náboženskou píseň a pak povstane další řečník se svým proslovem. Tak to pokračuje až do úsvitu.b

Pravý křesťan se takového obřadního celonočního bdění neúčastní. Bible totiž ukazuje, že mrtví nemohou živým ani pomáhat, ani škodit. (1. Mojžíšova 3:19; Žalm 146:3, 4; Jan 11:11–14) Písmo odsuzuje pěstování spiritismu. (Zjevení 9:21; 22:15) Křesťanská vdova však asi těžko druhým lidem zabrání v provozování nějakých spiritistických zvyků. Příbuzní třeba trvají na tom, že budou v jejím domě držet celonoční bdění. Jak mohou spoluvěřící pomoci křesťanům, kterým někdo zemřel a kteří ještě mají toto soužení navíc?

Starší ve sboru často mohou pozůstalé křesťanské rodině poskytnout podporu tím, že s příbuznými a sousedy promluví. Při takové rozmluvě si možná tito lidé dají říci, pokojně z domu odejdou a další den se opět shromáždí k pohřbu. Co když to však někteří udělat nechtějí? Dalším pokusům o rozmluvu by mohli odporovat násilím. ‚Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale za zlých okolností se musí ovládat.‘ (2. Timoteovi 2:24) Jestliže tedy příbuzní nevyjdou vstříc a agresivně se ujmou vedení, křesťanská vdova a její děti tomu možná nebudou schopni zabránit. Pokud se však nějaký obřad spojený s falešným náboženstvím koná v jejich domě, nebudou se ho účastnit, protože poslouchají biblický příkaz: „Nedejte se nerovně spojit jhem s nevěřícími.“ (2. Korinťanům 6:14)

Tato zásada platí i v případě pohřbu. Svědkové Jehovovi se nepodílejí na zpěvu, modlitbách či rituálech vedených duchovním nějakého falešného náboženství. Jestliže křesťané, kteří jsou blízkými rodinnými příslušníky, považují za nutné být při takovém obřadu přítomni, nepodílejí se na něm. (2. Korinťanům 6:17; Zjevení 18:4)

Důstojný pohřební obřad

Pohřební obřad, který provádějí svědkové Jehovovi, neobsahuje žádné rituály k usmiřování mrtvých. Je pronesen biblický proslov, a to v sále Království nebo v pohřební síni nebo v domě zemřelého či u hrobu. Účelem proslovu je poskytnout pozůstalým útěchu vysvětlením, co Bible říká o smrti a o naději na vzkříšení. (Jan 11:25; Římanům 5:12; 2. Petra 3:13) Může se zpívat píseň založená na Písmu a obřad je zakončen utěšující modlitbou.

Nedávno byl proveden takový obřad při pohřbu jedné svědkyně Jehovovy. Shodou okolností to byla nejmladší sestra Nelsona Mandely, prezidenta Jihoafrické republiky. Po obřadu prezident řečníkovi upřímně poděkoval. Obřadu se účastnilo mnoho hodnostářů a vysokých úředníků. „To byl nejdůstojnější pohřeb, jakého jsem se kdy účastnila,“ řekla jedna členka vládního kabinetu.

Je přijatelné nosit smuteční oblečení?

Svědkové Jehovovi truchlí nad smrtí toho, koho milovali. Je možné, že dají průchod slzám podobně jako Ježíš. (Jan 11:35, 36) Nepovažují však za nutné dávat svůj zármutek najevo veřejně nějakým vnějším symbolickým způsobem. (Srovnej Matouše 6:16–18.) V mnoha zemích se očekává, že vdovy budou nosit zvláštní smuteční oděv, aby byl mrtvý usmířen. Tyto oděvy se musí nosit po pohřbu ještě několik měsíců, nebo dokonce celý rok a ukončení tohoto období je příležitostí k další oslavě.

Nenosit smutek se považuje za urážku mrtvého. V některých částech Svazijska proto kmenoví náčelníci vyhnali svědky Jehovovy z jejich příbytků a pozemků. Ale o tyto věrné křesťany se vždy postarali jejich duchovní bratři žijící na jiných místech.

Svazijský Nejvyšší soud vydal výnos ve prospěch svědků Jehovových a rozhodl, že jim má být dovoleno, aby se vrátili do svých domovů a ke své zemědělské půdě. V jiném případě bylo jedné křesťanské vdově dovoleno, aby zůstala ve svém domě a ponechala si svou půdu, když ukázala dopis a magnetofonovou nahrávku, v nichž její manžel před smrtí jednoznačně prohlásil, že nemá nosit smuteční oděv. Mohla tedy dokázat, že má svého manžela skutečně v úctě.

Je velmi cenné, jestliže člověk před svou smrtí jasně uvede pokyny ke svému pohřbu, zejména v místech, kde se běžně provádějí nebiblické obřady. Podívejme se, co udělal například Victor, který žil v Kamerunu. Dal písemné pokyny o tom, jak má probíhat jeho pohřeb. Mezi členy jeho rodiny bylo mnoho vlivných osob, v jejichž kultuře se ve spojitosti s mrtvými dodržují přísné tradice včetně uctívání lidské lebky. Victor byl váženým členem rodiny a věděl, že by se pravděpodobně totéž dělo i s jeho lebkou. Dal proto jasné pokyny, jak mají svědkové Jehovovi uspořádat jeho pohřeb. Jeho manželce a dětem to dodatečně velmi usnadnilo situaci a celé obci bylo vydáno pěkné svědectví.

Nenapodobujme nebiblické zvyklosti

Někteří jednotlivci sice získali biblické poznání, ale báli se odlišovat se od druhých. Aby se vyhnuli pronásledování, pokusili se vyhovět sousedům a vyvolat dojem, že drží tradiční bdění u mrtvého. Je sice chvályhodné navštívit pozůstalé a poskytnout osobní útěchu, ale to neznamená, že by se každou noc před vlastním pohřbem měl v domě zemřelého konat malý smuteční obřad. Pro pozorovatele by se to mohlo stát příčinou ke klopýtání, protože by mohli získat dojem, že účastníci ve skutečnosti biblickému poučení o stavu mrtvých nevěří. (1. Korinťanům 10:32)

Bible nabádá křesťany, aby uctívání Boha postavili na první místo v životě a aby moudře využívali svůj čas. (Matouš 6:33; Efezanům 5:15, 16) Na některých místech však byla kvůli pohřbu přerušena na týden nebo i na delší dobu činnost sboru. Tento problém se neomezuje pouze na Afriku. Z Jižní Ameriky přišla v souvislosti s jedním pohřbem tato zpráva: „Na třech křesťanských shromážděních byla mimořádně nízká účast. Asi deset dnů nikdo nevyšel do kazatelské služby. Dokonce i lidé mimo sbor a zájemci, kteří studují Bibli, byli překvapeni a zklamáni, když viděli, že se dění kolem pohřbu účastní někteří z našich bratrů a sester.“

Někde může být zvykem, že po pohřbu rodina pozůstalých pozve několik blízkých přátel k sobě domů na malé občerstvení. Ale na mnoha místech v Africe se stává, že stovky lidí, kteří se účastní pohřbu, jdou potom do domu zesnulého a očekávají hostinu, při které jsou často obětována zvířata. Někteří jednotlivci spojení s křesťanským sborem tento zvyk napodobovali, což budilo dojem, že pořádají tradiční hostinu k usmíření mrtvého.

Pohřební obřad, který konají svědkové Jehovovi, není pro pozůstalé nákladným finančním břemenem. Proto by nemělo být nutné činit nějaké zvláštní opatření, aby ostatní poskytli peníze ke krytí nadbytečných pohřebních výdajů. Jestliže chudá vdova nemá prostředky k vyrovnání nezbytných nákladů, jiní členové sboru jí jistě rádi vypomohou. Jestliže je taková pomoc nedostatečná, starší mohou zorganizovat materiální výpomoc pro ty, kdo toho jsou hodni. (1. Timoteovi 5:3, 4)

Pohřební zvyky nemusí být vždy v rozporu s biblickými zásadami. Pokud s nimi v rozporu jsou, křesťané jsou rozhodnuti jednat v souladu s Písmem.c (Skutky 5:29) To sice může vyvolat určité soužení navíc, ale mnozí Boží služebníci mohou dosvědčit, že v takových zkouškách úspěšně obstáli. Dosáhli toho díky síle od Jehovy, ‚Boha veškeré útěchy‘, a s láskyplnou pomocí spoluvěřících, kteří je potěšili v jejich soužení. (2. Korinťanům 1:3, 4)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 23]

Jejich pevný postoj vedl k požehnání

Sibongili je statečná křesťanská vdova žijící ve Svazijsku. Když jí nedávno zemřel manžel, odmítla řídit se zvyklostmi, které mají podle názoru mnoha lidí vést k usmíření mrtvých. Kupříkladu si neoholila hlavu. (5. Mojžíšova 14:1) Osm členů její rodiny se rozzlobilo a hlavu jí oholili násilím. Také nedovolili, aby ji svědkové Jehovovi navštívili a poskytli jí útěchu. Ale jiní lidé, které poselství o Království zajímalo, byli rádi, že ji mohli navštívit a od starších jí přinesli povzbuzující dopisy. V den, kdy si měla Sibongili obléknout zvláštní smuteční oděv, se stalo něco nečekaného. Jeden vlivný člen rodiny svolal příbuzné ke schůzce, na které se mělo mluvit o tom, že Sibongili odmítá dodržovat tradiční smuteční zvyky.

Sibongili vypráví: „Ptali se mě, zda mi moje náboženské přesvědčení dovoluje vyjadřovat smutek nošením černého smutečního oděvu. Když jsem jim vysvětlila svůj postoj, řekli mi, že mě nutit nebudou. K mému překvapení se mi všichni omluvili za to, jak hrubě se mnou zacházeli, a za to, že mi proti mé vůli oholili hlavu. Všichni mě požádali, abych jim to odpustila.“ Později Sibongilina sestra vyjádřila přesvědčení, že svědkové Jehovovi jsou pravým náboženstvím, a požádala o biblické studium.

Povšimněme si jiného příkladu: Jihoafričanu Benjaminovi bylo 29 let, když se dozvěděl, že mu náhle zemřel otec. Benjamin byl tehdy ve své rodině jediným svědkem Jehovovým. Očekávalo se, že při pohřebním obřadu všichni postupně projdou kolem hrobu a hodí na rakev hrst země.d Po pohřbu si všichni členové nejbližší rodiny dali oholit hlavu. Benjamin se na těchto obřadech nepodílel, a proto mu sousedé a členové rodiny předpovídali, že ho duch jeho mrtvého otce potrestá.

„Spolehl jsem se na Jehovu, a proto se mi nic nestalo,“ říká Benjamin. Členové rodiny si toho povšimli. Během doby mnozí z nich začali studovat Bibli se svědky Jehovovými, zasvětili se Bohu a symbolizovali to křtem. A Benjamin? Stal se celodobým evangelistou. Posledních několik let má znamenitou výsadu — slouží sborům svědků Jehovových jako cestující dozorce.

[Poznámka pod čarou]