Usilovně jsem se snažil být ‚dělníkem, který se nemá zač stydět‘

VYPRÁVÍ ANDRÉ SOPPA

Zuřila II. světová válka a nesla s sebou nepopsatelné krveprolévání a zoufalství. Sloužil jsem jako signalista německého námořnictva u norského Narviku a viděl jsem na vlastní oči, jak nelidsky jedná člověk s člověkem. V bezpečí fjordů jsem za nocí pozoroval nadpozemskou nádheru polární záře a začal jsem hluboce přemýšlet o životě. Bylo mi jasné, že Bůh, který stvořil takové věci, není odpovědný za válečné šílenství.

NARODIL jsem se v roce 1923 v malé vesničce Lassoth (v dnešním Polsku) nedaleko českých hranic a vyrůstal jsem v chudé selské rodině. Rodiče byli aktivními katolíky a náboženství mělo v našem životě významnou roli. Záhy jsem však začal o našem náboženství pochybovat. V naší vesnici byly tři protestantské rodiny, a katolická obec se s nimi nestýkala. To jsem nemohl pochopit. Ve škole jsme se učili katechismus. Jednou jsem požádal kněze, aby nám vysvětlil Trojici, ale jedinou odpovědí, kterou jsem dostal, bylo deset ran rákoskou. Když mi bylo 17 let, stalo se něco, co prohloubilo mé zklamání z církve. V rozmezí jednoho měsíce zemřeli mamince oba rodiče, a ona neměla dost peněz, aby mohla zaplatit církevní pohřeb. Zeptala se proto kněze, zda by mu mohla zaplatit později. „Rodiče přece měli nějaké věci, ne?“ odpověděl. „Prodejte je a peníze dejte za pohřeb.“

Už o několik let dříve, potom co se v roce 1933 ujal moci Hitler, jsme měli přestat mluvit polsky a měli jsme mluvit německy. Ti, kdo to odmítli nebo nebyli schopni se německy naučit, postupně mizeli — později jsme se dozvěděli, že byli posíláni do koncentračních táborů. Německé jméno dostala i naše vesnice, pojmenovali ji Grünfliess. Ze školy jsem vyšel ve 14 letech, a protože jsem nebyl v Hitler-jugend těžko jsem hledal práci. Nakonec jsem však byl přijat jako kovářský učeň. Jakmile začala válka, v kostele byly pronášeny modlitby za Hitlera a za německá vojska. Přemýšlel jsem, zda se podobně modlí o vítězství také lidé na té druhé straně.

Služba v německém námořnictvu

V prosinci roku 1941 jsem vstoupil do německého námořnictva a začátkem roku 1942 jsem byl poslán na průzkumnou loď k norskému pobřeží. Naší povinností bylo sloužit v konvoji mezi městy Trondheim a Oslo a poskytovat ozbrojený doprovod lodím, na nichž se přepravovalo vojsko, munice nebo jiný náklad. Právě tam na moři jsem při službě zaslechl, jak si dva námořníci povídají o tom, že Bible předpovídá konec světa. Báli se sice mluvit otevřeně, ale řekli mi, že jejich rodiče jsou svědky Jehovovými, oni sami že se však jejich příkladem neřídili. O svědcích Jehovových jsem tehdy slyšel poprvé.

Když válka skončila, dostali jsme se do britského zajetí, odkud nás Britové předali Američanům, aby nás převezli zpět do Německa. My, kteří jsme nyní měli domov v sovětské zóně, jsme byli posláni do zajateckého tábora v Liévin v severní Francii, aby tam pracovali v uhelných dolech. To bylo v srpnu 1945. Vzpomínám si, že jsem se tehdy jednoho ze svých francouzských strážců zeptal, jakého je náboženství. „Jsem katolík,“ odpověděl. Já jsem byl také katolík, a proto jsem se ho zeptal, co jsme jeden druhému udělali. „Nemá smysl chtít to pochopit. Prostě to tak je,“ odpověděl. Mně se zdálo absurdní, že by lidé téhož náboženství měli proti sobě bojovat a navzájem se zabíjet.

V uhelných dolech zazářil paprsek světla

Když jsem první den pracoval v uhelných dolech společně s místními horníky, jeden z nich, jistý Evans Emiot, se se mnou rozdělil o svou svačinu. Pocházel ze Spojených států, z Ohia, ale už řadu let žil ve Francii. Vyprávěl mi o tom, že jednou už na světě nebudou války. Žasl jsem nad tím, jak byl laskavý. Nedával mi najevo žádné nepřátelství, ačkoli jsem byl Němec, a on byl Američan. Pak jsme ztratili kontakt a setkali jsme se teprve začátkem roku 1948. Tehdy mi dal brožuru „Kníže pokoje“. V ní jsem se konečně dočetl o dobrotivém Bohu, který nenávidí války — to byl Bůh, jakého jsem si představoval, když jsem kdysi pozoroval polární záři. Rozhodl jsem se, že náboženství, které o tom učí, musím najít. Evans však pracoval v jiné části dolů, já jsem nenašel způsob, jak se s ním setkat. V zajateckém táboře jsem obešel všechny možné náboženské skupiny a vyptával jsem se, zda někdo neví o této brožuře něco bližšího, ale marně.

V dubnu 1948 jsem byl nakonec ze zajateckého tábora propuštěn a začal jsem pracovat na svobodě. Hned první neděli jsem ke svému překvapení zaslechl z ulice zvonění. Opravdu jsem byl rád, že jsem uviděl Evanse! Byl tam se skupinou svědků Jehovových, kteří na sobě nosili reklamní tabule oznamující název veřejné přednášky. Na zvonek tehdy zvonil Marceau Leroy, který je nyní členem výboru odbočky ve Francii. Představili mě jednomu Polákovi, který se jmenoval Joseph Kulczak, mluvil německy a za svou víru trpěl v koncentračních táborech. Pozval mě, abych ten večer přišel na shromáždění. Tomu, co se tam říkalo, jsem příliš nerozuměl, ale když každý z přítomných zvedl ruku, zeptal jsem se někoho, kdo seděl vedle mě, oč jde. „To jsou ti, kdo mohou jít příští týden kázat do města Dunkerque.“ „Mohu jít také?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě!“ zněla odpověď. A tak jsem následující neděli kázal dům od domu. Ne každý nás sice přijal přátelsky, ale mně se ta činnost líbila, a brzy jsem už kázal pravidelně.

Učím se ovládat svůj temperament

Krátce nato začali svědkové kázat v barácích, kde žili propuštění němečtí zajatci. Nebylo to pro mě lehké, protože jsem byl známý svou prudkou povahou. Když mě někdo nechtěl brát vážně, vyhrožoval jsem mu: „Dej si pozor, nebo uvidíš!“ Dokud jsem ještě pracoval v dolech, jednou jsem dokonce jednoho muže zbil, když se posmíval Jehovovi.

S Jehovovou pomocí jsem však dokázal svou osobnost měnit. Když jsme jednoho dne kázali v těchto barácích, několik podnapilých mužů začalo některé ze svědků obtěžovat. Bratři, se kterými jsem tam byl, věděli, že jsem prudký, a snažili se mi zabránit, abych se do ničeho nepletl. Jeden z těch mužů však vykročil, výhružně se ke mně přiblížil a začal si svlékat kabát. Sestoupil jsem s kola, podal jsem mu je, aby je podržel, a sám jsem si dal ruce do kapes. Byl tím tak překvapen, že vyslechl, co jsem mu chtěl povědět. Řekl jsem mu, aby se šel domů vyspat a potom aby přišel na veřejnou přednášku. A skutečně, ve tři odpoledne tam byl! Nakonec přijalo poselství asi 20 bývalých vězňů. Já sám jsem byl pokřtěn v září 1948.

Plný, ale obšťastňující denní rozvrh

Dostal jsem za úkol odpovědnost pečovat o obvody, ve kterých jsme kázali, a měl jsem také vyhledávat místa, kde bychom mohli konat veřejné přednášky. Někdy jsem kvůli tomu před druhou směnou v dolech jezdíval na svém malém motocyklu do míst vzdálených asi 50 kilometrů. O víkendech jsme potom jezdili do obvodu autobusem. Společně s řečníkem vždy vystoupili dva nebo čtyři zvěstovatelé. Když jsme ve větších městech našli vhodné místo, vzali jsme kufry, naskládali jsme je na sebe a použili je pak jako řečnický pult. Často jsme na sobě nosili plakáty oznamující námět veřejné přednášky, na kterou jsme lidi zvali.

V roce 1951 jsem se seznámil s Jeannette Chauffourovou, svědkyní z Remeše. Byla to láska první pohled — a za rok, 17. května 1952, jsme se vzali. Přestěhovali jsme se do Pecquencourtu, hornického městečka nedaleko města Douai. Brzy jsem však začal pociťovat zdravotní potíže. Zjistilo se, že mám silikózu, plicní onemocnění, které vzniklo při práci v dolech — jiné zaměstnání jsem ale nemohl najít. Když jsme tedy byli v roce 1955 při mezinárodním sjezdu v Norimberku požádáni, abychom pomáhali malému sboru v Kehlu, nevelkém průmyslovém městě na Rýnu, nic nám nebránilo se tam přestěhovat. Tehdy bylo v tom sboru jen 45 zvěstovatelů. Spolupracovali jsme s tímto sborem sedm let, a počet zvěstovatelů za tu dobu vzrostl na 95.

Další služební výsady

Sbor již měl pevný základ, a proto jsme požádali Společnost, zda bychom mohli být přiděleni do Francie jako zvláštní průkopníci. K našemu velkému překvapení jsme byli přiděleni do Paříže. Strávili jsme tam osm měsíců a byla to doba velmi radostná. Společně s Jeannette jsme měli výsadu vést 42 biblických studií. Pět z našich zájemců se dalo pokřtít ještě za našeho pobytu v Paříži, a dalších jedenáct zájemců přijalo pravdu později.

Žili jsme v Latinské čtvrti, a proto jsme se často setkávali s profesory ze Sorbonny. Jeden profesor filozofie, který už byl v důchodu a věnoval se uzdravování vírou, studoval Bibli a nakonec se stal svědkem Jehovovým. Jednoho dne jsem také začal mluvit o Bibli s jedním stavebním inženýrem, který se stýkal s jezuitskými učiteli. Přišel k nám do bytu ve tři hodiny odpoledne a odešel večer v deset. K našemu překvapení stál za půl druhé hodiny opět u našich dveří. Mluvil s jedním jezuitou, a ten mu na jeho otázky o biblických proroctvích nedovedl odpovědět. V jednu hodinu po půlnoci šel ten muž domů a v sedm ráno přišel znovu. Také on se během doby stal svědkem Jehovovým. Taková žízeň po pravdě byla pro mou manželku i pro mě velkým povzbuzením.

Když skončila naše služba v Paříži, byl jsem pozván, abych sloužil jako cestující dozorce ve východní části Francie. Bylo pro nás skutečně radostné navštěvovat sbory, v nichž se mluvilo francouzsky a německy, a posilovat tamní bratry. Při návštěvě sboru v Rombas v kraji Lorraine jsem se setkal se Stanislasem Ambroszczakem. Tento Polák kdysi za války sloužil na ponorce, která patřila Spojencům, a bojoval v norských vodách. Plavili jsme se kdysi ve stejných vodách, ale byli jsme na nepřátelských stranách. Nyní jsme byli bratry a společně jsme pracovali ve službě našemu Bohu, Jehovovi. Při jiné příležitosti jsem na jednom sjezdu v Paříži zahlédl muže, který mi byl povědomý. Byl to velitel toho tábora v severní Francii, v němž jsem kdysi byl jako zajatec. Nyní jsme společně pracovali při sjezdu a měli jsme z toho velkou radost. Boží slovo má tak velkou moc, že bývalé nepřátele změní v bratry a blízké přátele!

Služby cestujícího dozorce jsem žel musel po čtrnácti letech zanechat, protože se mi zdraví zhoršovalo. S manželkou jsme však byli rozhodnuti dále sloužit Jehovovi co nejlépe. Našli jsme si tedy ubytování a zaměstnání ve městě Mylhúzách ve východní Francii a stali jsme se průkopníky (celodobými evangelisty).

V průběhu let jsem měl další důvod k velké radosti, protože jsem se mohl podílet na výstavbě sálů Království. V roce 1985 jsem byl požádán, abych zorganizoval stavební tým pro východní Francii. Měli jsme zkušené řemeslníky, vyškolili jsme ochotné dobrovolníky, a vytvořili jsme tak tým, který se podílel na stavbě nebo přestavbě více než 80 sálů k uctívání Jehovy. A v roce 1993 jsem měl opravdu velkou radost z toho, že jsem mohl pracovat na stavbě sjezdového sálu a pěti sálů Království ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe!

Navzdory těžkostem jdu neochvějně dál

Po více než padesáti letech mé teokratické činnosti mohu rozhodně říci, že můj život byl naplněn velkou radostí a že jsem se těšil z mnoha služebních výsad. Je mi líto, že v prosinci roku 1995 zemřela má drahá manželka, s níž jsem prožil 43 let. Prožíval jsem tehdy velký zármutek — a smutek pociťuji až dosud —, ale Jehova mi dává sílu, a moji duchovní bratři a sestry mi projevují lásku a podporují mě. A tak, jak čas plyne, má bolest se poněkud zmírňuje.

Jasně si pamatuji, co v roce 1963 řekl jeden pomazaný bratr na sjezdu v Mnichově. „André,“ řekl, „nedívej se nalevo ani napravo. Bratři v koncentračních táborech procházeli zkouškami. Nyní je na nás, abychom pokračovali. Nikdy nesmíme litovat sami sebe. Jdi tedy neochvějně dál!“ Pamatuji si ta slova stále. Dnes už nemohu dělat tolik, co dříve, protože mám špatné zdraví, a léta mi přibývají, ale stále čerpám útěchu ze slov zapsaných v Hebrejcům 6:10: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ Ano, práce v Jehovově službě je největší výsadou, jakou kdo může mít. Uplynulých padesát let jsem usiloval o stejný cíl, o jaký usiluji i dnes, totiž být ‚dělníkem, který se nemá zač stydět‘. (2. Timoteovi 2:15)

[Obrázek na straně 22]

Na lodi tohoto druhu jsem sloužil v norských fjordech

[Obrázek na straně 23]

Při kazatelské službě v severní Francii jsme jezdili na kolech

[Obrázek na straně 23]

Naskládané kufry sloužily při veřejné přednášce jako řečnický pult

[Obrázky na straně 24]

S manželkou Jeannette při naší svatbě v roce 1952