Rodiče nás učili milovat Boha

VYPRÁVÍ ELIZABETH TRACYOVÁ

Ozbrojení muži, kteří nás o něco dříve ten den napadli, teď přinutili maminku a tatínka, aby vystoupili z auta. Moje sestra a já jsme zůstaly samy na zadním sedadle a říkaly jsme si, zda své rodiče ještě někdy znovu uvidíme. Co předcházelo tomuto děsivému zážitku, který jsme měli blízko Selmy v americkém státě Alabama v roce 1941? A jak s tím souviselo to, co nás rodiče učili?

KDYŽ byl můj tatínek, Dewey Fountain, ještě velmi malý, jeho rodiče zemřeli, a tak ho na jedné farmě v Texasu vychovávala jistá příbuzná. Později začal pracovat na naftových polích. V roce 1922, když mu bylo 23 let, se oženil s Winnie, krásnou, mladou dívkou z Texasu, a začal plánovat, že se usadí a založí rodinu.

Tatínek postavil dům v lesnaté oblasti ve východním Texasu blízko městečka Garrison. Tam pěstoval nejrůznější plodiny včetně bavlny a kukuřice. Také choval různá hospodářská zvířata. Časem jsme přišly na svět my, děti — Dewey mladší v květnu 1924, Edwena v prosinci 1925 a v červnu 1929 jsem se narodila já.

Rodiče poznávají biblickou pravdu

Maminka a tatínek si mysleli, že Bibli rozumí, protože byli členy Církve Kristovy. Ale v roce 1932 G. W. Cook zanechal tatínkovu bratru Monroe Fountainovi knihy Osvobození a Vláda, které vydala Watch Tower Society. Strýček Monroe dychtil po tom, aby se s mými rodiči podělil o to, co se učí. Proto se často zastavoval v době snídaně, přečetl jeden článek ze Strážné věže, a pak si u nás časopis „náhodou“ zapomněl. Maminka s tatínkem si ho potom četli.

Jedno nedělní ráno strýček Monroe pozval tatínka k sousedovi na biblické studium. Ujistil ho, že mu pan Cook odpoví z Bible na všechny otázky. Když se tatínek vrátil ze studia, vzrušeně řekl rodině: „Dostal jsem odpovědi na všechny své otázky a ještě další informace! Myslel jsem, že to všechno znám, ale když se pan Cook pustil do vysvětlování pekla, duše, Božího záměru se zemí a toho, jak jej uskuteční Boží Království, začal jsem mít pocit, že o Bibli ve skutečnosti nevím nic!“

Náš dům byl něco jako společenské středisko. Příbuzní a přátelé k nám chodili na návštěvu, dělali karamely a sladký popcorn, zpívali a maminka hrála na klavír. Postupně byly tyto činnosti nahrazeny rozhovory na biblická témata. Ačkoli jsme my, děti, nemohly rozumět všem věcem, o kterých se hovořilo, silná láska našich rodičů k Bohu a k Bibli byla tak zřejmá, že si každý z nás vypěstoval podobnou lásku k Bohu i k jeho Slovu.

Ostatní rodiny daly svůj domov také k dispozici pro každotýdenní biblické rozhovory, které se obvykle soustředily okolo námětu v nejnovějším časopise Strážná věž. Když se shromáždění konala u rodin ze sousedních měst Appleby a Nacogdoches, nasedli jsme do naší fordky model A a cestovali jsme tam za každého počasí.

Jednají podle toho, co se naučili

Zanedlouho rodiče pochopili, že je nezbytně nutné jednat. Láska k Bohu vyžadovala, aby se člověk o to, co poznává, dělil s druhými. (Skutky 20:35) Ale tento krok, veřejně prohlašovat svou víru, byl náročným úkolem, a to zvláště proto, že naši rodiče byli od přirozenosti ostýchaví a pokorní lidé. Podněcovala je však jejich láska k Bohu, a to jim pomáhalo, když nás učili, abychom vkládali hlubokou důvěru v Jehovu. Tatínek to vyjádřil takto: „Jehova dělá kazatele z farmářů!“ V roce 1933 maminka a tatínek symbolizovali své zasvěcení se Jehovovi křtem ve vodě v jednom rybníku blízko Hendersonu v Texasu.

Na začátku roku 1935 napsal tatínek Watch Tower Society a chtěl zodpovědět řadu otázek týkajících se křesťanské naděje na věčný život. (Jan 14:2; 2. Timoteovi 2:11, 12; Zjevení 14:1, 3; 20:6) Odepsal mu přímo Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Společnosti. Místo odpovědí na otázky bratr Rutherford tatínka pozval, aby se v květnu zúčastnil sjezdu svědků Jehovových ve Washingtonu.

‚To nepůjde!‘ pomyslel si tatínek. ‚Jsme farmáři a musíme se starat o 26 hektarů polí se zeleninou. V té době budeme všechno sklízet a vozit na prodej.‘ Brzy potom však přišla povodeň a odplavila tatínkovy výmluvy pryč — plodiny, ploty i mosty. Spolu s dalšími svědky jsme se tedy vydali na sjezd pronajatým školním autobusem, který nás odvezl 1 600 kilometrů na severovýchod.

Tatínek a maminka byli na sjezdu nadšeni jasným vysvětlením totožnosti ‚velkého zástupu‘, který přežije ‚velké soužení‘. (Zjevení 7:9, 14) Naděje na věčný život na rajské zemi podněcovala maminku a tatínka po zbytek jejich života, a oni povzbuzovali nás, děti, abychom „se pevně chopili skutečného života“, což pro nás znamenalo věčný život na zemi, který nabízí Jehova. (1. Timoteovi 6:19; Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4) I když mi bylo teprve pět let, byla jsem opravdu ráda, že jsem byla s rodinou při této šťastné události.

Po návratu ze sjezdu naše rodina znovu zasázela plodiny a později jsme měli tak hojnou úrodu jako nikdy dříve. Mamince a tatínkovi to jistě pomohlo, aby se přesvědčili, že když budou vkládat plnou důvěru v Jehovu, nikdy to nezůstane bez odměny. Rodiče se začali věnovat zvláštní formě kazatelského díla — souhlasili s tím, že každý z nich stráví měsíčně 52 hodin ve službě. A pak, když přišlo další období sázení, prodali naprosto všechno! Tatínek nechal postavit obytný přívěs dlouhý 6 metrů a široký 2,4 metru, ve kterém naše pětičlenná rodina mohla bydlet. Pak koupil úplně nový dvoudveřový Ford sedan, za kterým jsme mohli přívěs tahat. Strýček Monroe udělal totéž, a se svou rodinou se také přestěhoval do obytného přívěsu.

Rodiče nás učí pravdu

V říjnu 1936 tatínek a maminka začali s průkopnickou neboli celodobou službou. Jako rodina jsme začali sloužit v okresech na východě Texasu, kde se poselství o Království předtím kázalo jen zřídka. Téměř rok jsme se stěhovali z místa na místo, ale dá se říci, že se nám tento způsob života opravdu velmi líbil. Maminka a tatínek nás učili slovem i příkladem, abychom byli jako první křesťané, kteří se velmi namáhali, aby mohli druhým lidem předávat biblickou pravdu.

My, děti, jsme se obdivovaly především mamince, a to kvůli obětem, které přinesla, když se vzdala svého domova. S jednou věcí se však nerozloučila, a to se svým šicím strojem. Toto rozhodnutí bylo moudré. Maminka byla šikovná švadlena, a proto jsme vždy chodili pěkně oblečení. Na každém sjezdu jsme měli hezké nové šaty.

Dobře si pamatuji, když do naší oblasti přijel Herman G. Henschel se svou rodinou v automobilu, který patřil Watch Tower Society a byl vybavený reproduktorem. Auto zaparkovali v hustě zalidněné oblasti, přehráli krátkou přednášku, a pak u lidí vykonávali osobní návštěvy, aby jim poskytli další informace. Dewey mladší se těšil z přátelství s Hermanovým synem Miltonem, kterému tehdy bylo asi patnáct let. Milton je nyní prezidentem Watch Tower Society.

Během sjezdu v roce 1937 v Columbu v Ohiu byla pokřtěna Edwena a mamince a tatínkovi byla nabídnuta výsada sloužit jako zvláštní průkopníci. Tehdy to znamenalo měsíčně strávit v kazatelském díle nejméně 200 hodin. Když na to vzpomínám, uvědomuji si, jak hodně mi maminčin znamenitý příklad pomáhá, abych nyní podporovala svého manžela v úkolech, které jako křesťan dostává.

Když tatínek zahájil biblické studium s nějakou rodinou, vzal s sebou nás, děti, abychom jejich dětem poskytly dobrý příklad. Nechal nás vyhledávat a číst biblické texty a odpovídat na některé základní otázky. Výsledkem je, že mnoho z těch mladých lidí, se kterými jsme studovali, dodnes věrně slouží Jehovovi. Pevný základ byl ovšem položen také pro nás, abychom nadále milovali Boha.

Když můj bratr Dewey vyrostl, bylo pro něj obtížné žít v takových stísněných podmínkách se dvěma mladšími sestrami. Proto se v roce 1940 rozhodl odejít a začal se věnovat průkopnické službě s jiným svědkem. Nakonec se oženil s Audrey Barronovou. Také Audrey byla vyučována našimi rodiči mnoha věcem a maminku a tatínka si velmi zamilovala. Když šel Dewey v roce 1944 do vězení kvůli své křesťanské neutralitě, Audrey s námi nějaký čas bydlela v našem malém obytném přívěsu.

Na velkém sjezdu v St. Louis v Missouri v roce 1941 mluvil bratr Rutherford přímo k dětem ve věku od 5 do 18 let, které seděly vpředu ve zvláštním sektoru. Edwena a já jsme poslouchaly jeho klidný, jasný hlas; byl jako milující otec, který doma vyučuje své vlastní děti. Povzbuzoval rodiče: „Dnes před sebou Ježíš Kristus shromáždil členy svého smluvního lidu a velmi důrazně je vybízí, aby vyučovali své děti, jak chodit po cestě spravedlnosti.“ Pak dodal: „Udržte je doma a učte je pravdě!“ Jsme šťastní, že to naši rodiče dělali.

Na tomto sjezdu jsme dostali novou brožuru Jehovah’s Servants Defended (Jehovovi služebníci obhájeni). Byl v ní uveden přehled soudních případů, které svědkové Jehovovi vyhráli, včetně případů projednávaných před Nejvyšším soudem Spojených států. Tatínek ji s námi probíral při rodinném studiu. Ani jsme netušili, že jsme se tak připravovali na to, co se o několik týdnů později stalo v Selmě ve státě Alabama.

Napadeni lůzou v Selmě

Ráno toho dne, kdy jsme měli ten děsivý zážitek, tatínek doručil šerifovi, starostovi a náčelníkovi policie v Selmě kopie dopisu, který popisoval naše ústavní právo vykonávat kazatelskou službu pod ochranou zákona. Oni se však přesto rozhodli, že nás donutí odejít z města.

Pozdě odpoledne přijelo k našemu obytnému přívěsu pět ozbrojených mužů. Maminku, sestru a mě vzali jako rukojmí. Všechno uvnitř prohledali, aby našli něco podvratného. Tatínkovi, který byl venku, nařídili, aby obytný přívěs připojil k autu, a přitom na něj celou dobu mířili pistolemi. V tuto chvíli jsem se nebála. Ti muži si mysleli, že jsme nebezpeční, a to mně a sestře připadalo tak směšné, že jsme se začaly chichotat. Brzy jsme se však uklidnily, stačil jeden tatínkův pohled.

Když jsme byli připraveni odjet, ti muži chtěli, abychom Edwena a já jely v jejich autě. Ale tatínek pevně trval na svém. „Jen přes mou mrtvolu!“ prohlásil. Po krátkém dohadování mohla naše rodina cestovat pohromadě a ozbrojení muži nás ve svém autě následovali. Asi 25 kilometrů za městem nám dali znamení, abychom na kraji silnice zastavili. Pak odvedli maminku a tatínka pryč. Muži se jeden po druhém snažili rodiče přesvědčit: „Vzdejte se toho náboženství. Vraťte se na farmu a pořádně vychovávejte své dcery!“ Tatínek se s nimi pokoušel rozmlouvat, ale marně.

Nakonec jeden muž řekl: „Jděte, a jestli se někdy vrátíte do Dallaského okresu, zabijeme vás všechny!“

Když nás pustili, pokračovali jsme opět všichni pohromadě ještě několik hodin v cestě, a pak jsme zastavili na noc. Číslo jejich auta jsme si stihli zapsat. Tatínek ihned všechno oznámil Watch Tower Society a o několik měsíců později byla totožnost mužů zjištěna a byli zatčeni.

Misionářská škola Gilead

V roce 1946 byla Edwena pozvána do 7. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která probíhala v South Lansingu ve státě New York. Albert Schroeder, jeden z instruktorů, se o znamenitých vlastnostech Edweny zmínil svému bývalému partnerovi v průkopnické službě Billovi Elrodovi, který tehdy sloužil v betelu, ve světovém ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu.a Edwena a Bill se seznámili a asi rok potom, co Edwena absolvovala Gilead, se vzali. Mnoho let vytrvávali v celodobé službě, včetně pěti let, kdy společně sloužili v betelu. Pak jednoho dne v roce 1959 bratr Schroeder oznámil 34. třídě Gileadu, že se jeho milý přítel stal otcem dvojčat, chlapečka a holčičky.

Když jsem se svými rodiči ke konci roku 1947 sloužila v Meridianu ve státě Mississippi, dostali jsme všichni tři pozvání, abychom se zúčastnili 11. třídy školy Gilead. Velmi nás to překvapilo, protože já jsem ještě nedosahovala věku požadovaného pro tuto školu a rodiče ho již překročili. Byla však učiněna výjimka a dostali jsme nezaslouženou výsadu dalšího biblického poučování.

Misionářská služba s rodiči

Naším misionářským přidělením byla Kolumbie v Jižní Americe. Do misionářského domova v Bogotě, kde už žili tři další misionáři, jsme však přijeli až v prosinci 1949, více než rok po naší graduaci. Tatínek zpočátku skoro došel k závěru, že by bylo jednodušší naučit místní lidi anglicky než jeho španělsky. Ano, zažívali jsme těžkosti, ale požehnání bylo velké! V roce 1949 nebylo v Kolumbii ani sto svědků, ale teď jich je více než 100 000!

Po pěti letech služby v Bogotě byli maminka a tatínek posláni do města Cali. Mezitím jsem se v roce 1952 provdala za Roberta Tracyho, který v Kolumbii také sloužil jako misionář.b Tam jsme zůstali do roku 1982, kdy jsme byli přiděleni do Mexika, kde sloužíme dosud. Rodiče se nakonec v roce 1968 museli ze zdravotních důvodů vrátit do Spojených států. Když opět nabyli zdraví, sloužili jako zvláštní průkopníci blízko Mobile v Alabamě.

Péče o rodiče

Jak léta ubíhala, mamince a tatínkovi začalo ubývat sil a potřebovali větší podporu a pozornost. Na svou žádost dostali přidělení blízko Edweny a Billa v Athens v Alabamě. Později náš bratr Dewey mladší navrhl, že bude rozumné, aby celá rodina bydlela blízko u sebe v Jižní Karolíně. Bill tedy přestěhoval svou rodinu do Greenwoodu i s maminkou a tatínkem. To, že se tak láskyplně přizpůsobili, umožnilo Robertovi a mně, abychom pokračovali v misionářské službě v Kolumbii. Věděli jsme totiž, že je o mé rodiče dobře postaráno.

V roce 1985 byl tatínek postižen mrtvicí, po které ztratil řeč a zůstal upoutaný na lůžko. Sešli jsme se proto na rodinné poradě, abychom zvážili, jak se o rodiče co nejlépe postarat. Bylo rozhodnuto, že Audrey bude mít na starosti hlavní péči o tatínka a že Robert a já nejvíce pomůžeme, když budeme každý týden posílat dopis s povzbuzujícími zkušenostmi, a co nejčastěji je budeme navštěvovat.

Poslední návštěvu tatínka si dosud živě pamatuji. Nemohl normálně mluvit, ale potom, co jsme mu řekli, že se vracíme do Mexika, podařilo se mu s velkou námahou a pohnutím vyslovit jedno slovo: „Adios!“ Podle toho jsme poznali, že ve svém srdci podporuje naše rozhodnutí pokračovat v misionářském přidělení. Zemřel v červenci 1987 a maminka zemřela o devět měsíců později.

V dopise, který jsem dostala od své ovdovělé sestry, je pěkně vyjádřeno, jak si vážíme toho, co nás rodiče naučili. „Své bohaté křesťanské dědictví chovám jako poklad a nikdy ani na chvíli necítím, že bych byla šťastnější, kdyby nás rodiče vychovávali jinak. Jejich příklad silné víry, obětavosti a naprosté důvěry v Jehovu mi v životě pomáhá zvládat období sklíčenosti.“ Závěrem Edwena napsala: „Děkuji Jehovovi za rodiče, kteří nám slovem i příkladem ukázali štěstí, které můžeme zažít, jestliže svůj život zaměříme na službu našemu milujícímu Bohu, Jehovovi.“

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 22 a 23]

Fountainovi: (zleva doprava) Dewey, Edwena, Winnie, Elizabeth, Dewey mladší; vpravo: Elizabeth a Dewey mladší na blatnících automobilu Henschelových (1937); vpravo dole: šestnáctiletá Elizabeth nosí plakáty