Vojáci pretoriánské gardy slyší dobrou zprávu

Je rok 59 n. l. Do Říma vstupuje Capenskou branou skupina vězňů v doprovodu unavených vojáků. Na pahorku Palatin se tyčí palác císaře Nerona, který je střežen vojáky pretoriánské gardy oblečenými v tógách, pod nimiž skrývají své meče.a Setník Julius vede vězně přes římské fórum na pahorek Viminál. Procházejí kolem zahrady s mnoha oltáři zasvěcenými římským bohům a kolem rozlehlého prostranství, které slouží k vojenským cvičením a přehlídkám.

Mezi vězni je také apoštol Pavel. O několik měsíců dříve, když se plavil na lodi zmítané bouří, ho Boží anděl ujistil: „Budeš stát před césarem.“ (Sk. 27:24) Pavel si možná říká, že se tato slova zřejmě brzy splní. Když se rozhlíží po hlavním městě Římské říše, nepochybně mu na mysli vytane výrok, kterým ho před několika lety v jeruzalémské pevnosti Antonia povzbudil Pán Ježíš. Řekl mu: „Buď odvážný! Jak jsi totiž důkladně svědčil o mně v Jeruzalémě, tak budeš vydávat svědectví i v Římě.“ (Sk. 23:10, 11)

Pavel se možná na okamžik zastaví a zadívá se na pretoriánský tábor — velkou pevnost s vysokými hradbami, které jsou postavené z červených cihel a zakončené cimbuřím a věžemi. V pevnosti jsou ubytováni jednak členové pretoriánské gardy, kteří slouží jako císařova osobní stráž, a jednak příslušníci městských policejních složek. Celkem jde o 12 kohortb pretoriánů a několik městských kohort. V této mohutné stavbě, která je připomínkou moci římského císaře, tak bydlí tisíce vojáků včetně jezdectva. Pretoriánská garda je mimo jiné zodpovědná za vězně z provincií, a proto Julius přivádí Pavla a ostatní vězně právě do pretoriánského tábora. Po nebezpečné několikaměsíční cestě konečně dorazili do cíle. (Sk. 27:1–3, 43, 44)

Na cestě do Říma došlo k několika mimořádným událostem. Během prudké bouře Pavel dostal od Boha vidění, na jehož základě předpověděl, že loď sice ztroskotá, ale všichni přežijí. Později byl Pavel uštknut jedovatým hadem, ale nic se mu nestalo. Na ostrově Malta také uzdravil několik lidí, takže o něm místní obyvatelé začali říkat, že je bohem. Zprávy o těchto událostech se k příslušníkům pretoriánské gardy určitě donesly.

Ještě předtím než Pavel spolu s ostatními vězni dorazil do Říma, setkal se s místními bratry, kteří mu „přišli . . . vstříc až k Appiovu tržišti a Třem krčmám“. (Sk. 28:15) Pavel si určitě přál kázat dobrou zprávu i v Římě. Nezabrání mu v tom ale jeho vězeňská pouta? (Řím. 1:14, 15) Někteří odborníci uvádějí, že vězňové bývali nejprve odvedeni k veliteli pretoriánské gardy. Pokud to tak bylo, Pavel se pravděpodobně dostal před pretoriánského prefekta, který se jmenoval Afranius Burrus a který byl možná druhým nejmocnějším mužem v Římě hned po císaři.c V každém případě apoštol Pavel už nebyl střežen setníkem, ale řadovým vojákem z pretoriánské gardy. Dostal svolení pronajmout si dům, přijímat návštěvy a „bez zábrany“ jim kázat. (Sk. 28:16, 30, 31)

Je možné, že Burrus ještě předtím, než případ postoupil Neronovi, apoštola Pavla vyslýchal — buď v paláci, nebo v pretoriánském táboře. Pavel tuto jedinečnou příležitost využil k tomu, aby vydal „svědectví malým i velkým“. (Sk. 26:19–23) Ať už Burrus považoval apoštola Pavla za vinného, či nevinného, nenechal ho uvrhnout do vězení v pretoriánském táboře.d

Dům, který si Pavel pronajal, byl dost velký na to, aby se zde mohl scházet s „židovskými předními muži“, kteří přicházeli „do jeho ubytovacího místa ve větším počtu“. Jeho nedobrovolnými posluchači jsou také pretoriáni, kteří slyší, jak Židům „od rána do večera“ vydává „důkladné svědectví“ o království a o Ježíšovi. (Sk. 28:17, 23)

Jednotlivé pretoriánské kohorty se střídají v úloze palácové stráže, a to každý den ve dvě hodiny odpoledne. Také Pavlova stráž se pravidelně střídá. Během dvou let, kdy je apoštol ve vazbě, vojáci slyší, jak diktuje své dopisy Efezanům, Filipanům, Kolosanům a Hebrejcům, a vidí ho, jak píše osobní dopis Filemonovi. V době svého uvěznění se Pavel také věnuje uprchlému otroku Onesimovi, „kterému . . . se stal otcem“, a posílá ho zpátky k jeho pánovi. (Filem. 10) Navíc se Pavel nepochybně snaží mluvit se svými strážci. (1. Kor. 9:22) Zkusme si představit, jak se někoho z vojáků ptá na účel jednotlivých částí jeho výzbroje a potom tyto informace využívá v působivém znázornění. (Ef. 6:13–17)

Pavlovo uvěznění přispělo „k pokroku dobré zprávy“, a to nejen mezi pretoriánskou gardou. (Fil. 1:12, 13) Vojáci z pretoriánského tábora jsou v kontaktu s lidmi po celé Římské říši, včetně císaře a členů jeho velké domácnosti. Někteří z této domácnosti, která je tvořena rodinnými příslušníky císaře, služebníky a otroky, se také stávají křesťany. (Fil. 4:22) Pavlova smělost navíc dodává odvahu bratrům v Římě, aby i oni dokázali „nebojácně mluvit Boží slovo“. (Fil. 1:14)

Pavlova služba v Římě je povzbuzením také pro nás, kdo kážeme „v příznivém období [i] v období obtížném“. (2. Tim. 4:2) Někteří z nás nemohou vycházet z domova nebo jsou v pečovatelském domě či v nemocnici. Jiní jsou za svou víru dokonce vězněni. Ať už jsou naše okolnosti jakékoli, můžeme vydávat svědectví těm, kdo se za námi zastaví — možná pečovatelce nebo řemeslníkovi, který nám přijde něco opravit. Když při každé příležitosti odvážně kážeme, jsme svědky toho, že „Boží slovo [nemůže být] spoutáno“. (2. Tim. 2:8, 9)