Nový pohled na papeže Pia XII. a jeho vztah k nacistům

BYLO správné mlčet? Polemika nad mlčením Pia XII. o nacistických zvěrstvech během druhé světové války střídavě propukala po třicet let. Kritikové říkají, že papežův protest proti jednání nacistů by býval zachránil milióny životů. Ale nynější papež, Pavel VI., tvrdí, že „protestní postoj a zavržení by byly nejen zbytečné, ale také škodlivé“.

Proč však opět vynášet tuto věc na světlo? Nehýbe se tu jen s mrtvou záležitostí? Ne. Sám Vatikán ji udržuje naživu. Úředníci Vatikánu dokonce zrušili padesát let trvající politické průtahy se zveřejňováním archivních dokumentů. Uvědomují si, že i kdyby tomu lidé nerozuměli, kritikové mají velmi silný důvod, aby vysvětlili morální selhání církve.

Mnoho upřímných členů církve potřebuje znát odpověď. Vědí, že i papež Pavel VI. byl zapleten do tehdejších záležitostí jako blízký pomocník Pia XII. Jezuitský výbor tedy publikuje od roku 1965 vybrané dokumenty z Vatikánu. Poslední, nazvaný „Svatá stolice a válečné oběti“, vyšel v dubnu 1974. Přináší nějaký nový poznatek?

Hlubší problém

Novinové zprávy osvětlují prokázanou skutečnost, že Vatikán přijímal mnoho informací o nacistických zvěrstvech hned od samého začátku. Ale mnohem významnější je jiný málo známý článek. Ukazuje, že jeden z důvěrných pomocníků Pia XII. vznesl otázku, která je hlouběji zkoumána než otázka, proč papež nepromluvil proti nacistům. O „monsignorovi“ Domenico Tardinim, pozdějším kardinálovi, je známo, že se pohoršeně zeptal:

„Každý chápe, že Svatá stolice nemůže způsobit, aby se Hitler slušně choval. Kdo však rozumí tomu, že nemůže udržet na uzdě ani jednoho kněze?“

Povrchní rokování o tom, jak mnoho dobrého by byl udělal hlas Pia XII., málem zatlačilo do pozadí tento daleko základnější problém. Čestní křesťané stojí před otázkou: Jak mohla být dokonce na prvním místě páchána nacistická zvěrstva nebýt spolupráce lidí a jejich duchovních vůdců? Devadesát pět procent Němců bylo tehdy buď katolíky nebo protestanty. Téměř 32 milióny, přes 40 procent, byli katolíci, což byla téměř celá populace Rakouska a Itálie, evropských spojenců Německa. I mezi hrůzu vzbuzujícími SS byla v roce 1939 stále čtvrtina katolíků, navzdory tlaku vůdců SS, aby od víry odstoupili. (1)

Sám Pius XII. odhaluje tento vážný problém v nedávno publikovaném soukromém dopise jednomu knězi, který vyvolal rozhořčení „monsignora“ Tardiniho. Jako prezident a kněz vládl během války (1939 až 45) nacistickému protektorátu na Slovensku Josef Tiso.a Pius napsal „monsignorovi“ Tisovi, že doufá, že slovenská vláda a lid, „skoro samí katolíci, by nikdy nejednali násilně a neodstraňovali lidi, kteří patří k židovské rase“, a skutečnost, že „takové kroky jsou podnikány lidem vznešených katolických tradic a vládou, která prohlašuje, že je jejich následovníkem a uchovatelem“, papeže velmi zklamala. — 7. dubna 1943. (2)

Jak však mohlo být vůbec uvažováno o jakékoli formě spolupráce s nacistickým programem rasového vyhlazení mezi lidmi, o nichž sám papež řekl, že byli ‚skoro samí katolíci a vznešených katolických tradic‘? Jistě by morální nauky církve znemožnily „monsignoru“ Tisovi a jeho stádu, aby se jakkoli účastnili na vyvražďování! Dějiny ukazují, zda tomu tak bylo. Upřímní členové církví jistě touží po vysvětlení takového jednání, stejně jako i jednání dalších takzvaných „křesťanských“ národů, spojených s nacisty.

Vatikánský kardinál Eugéne Tisserantb jedno takové vysvětlení uvádí, a to s upřímností a otevřeností, která je vlastní soukromému dopisu příteli.c Po pádu Francie v roce 1940 napsal pařížskému kardinálu Suhardovi a postěžoval si, že „fašistická ideologie a hitlerismus přeměnili svědomí lidí mladších třiceti pěti let, takže jsou ochotni spáchat jakýkoli zločin pro jakýkoli účel, který jim přikáže jejich vůdce“. Ale jak mohlo být tak snadno „přeměněno“ toto svědomí vychovávané církví? A navíc, Hitler na něm pracoval pouze asi sedm let, zatímco církev vychovávala své stádo přes dobrých tisíc let!

„Podstata křesťanství“

Jistěže papež Pius mohl něco udělat vzhledem k neoprávněnému zásahu nacistů do tradičního území církve — do lidského svědomí! Kardinál Tisserant však naříká:

„Od začátku listopadu [1939] jsem vytrvale žádal Svatou stolici, aby vydala svůj okružní list všem věřícím o povinnostech jednotlivce poslouchat to, co diktuje svědomí, protože to je podstata křesťanství.“ (Kurzíva od nás.)

Avšak historie neodhaluje žádné papežovo prohlášení o této „podstatě křesťanství“ během války. Tisserant ve skutečnosti učinil melancholickou předpověď: „Obávám se, že historie bude mít důvod, aby vytýkala Svaté stolici, že sledovala politiku, která vyhovovala jí a velmi málo jiným. To je nanejvýš smutné.“ (3)

Papežova „politika“ diplomatické obezřetnosti v jednání s nacisty bezpochyby zajistila Vatikánu a církvi „prospěch“ z přežití. Pius sám upozornil německé biskupy na to, aby „se vyhnuli větším pohromám a nebezpečí z represálií a nátlaku“ nebo zlu tím, že projeví „zdrženlivost“ ve svých prohlášeních. Napsal, že je to „jedna z pohnutek k omezením“, která uložil ve svém prohlášení. — 30. dubna 1943. (4)

Toto vysvětlení nám pomáhá porozumět tomu, proč se Pius sám choval tak opatrně. Není však vysvětleno jedno: Proč duchovní, kněží a jejich stáda téměř do posledního člověka přihlíželi jako svědkové, spolupracovali nebo dokonce sami páchali nacistická zvěrstva? Co se stalo s jejich svědomím?

Církev a svědomí

Odpověď spočívá ve výchově, kterou jejich svědomí přijalo. Jak měl například věrný katolík rozumět pastorálnímu dopisu Pia XII. z 8. prosince 1939, který měl název Asperis Commoti Anxietatibus,adresovanému kaplanům v různých armádách válčících národů, z nichž na 500 jich sloužilo v Hitlerově vojsku? Pobízel kaplany na obou stranách, aby důvěřovali svým vlastním vojenským biskupům a dívali se na válku jako na projevení vůle nebeského Otce, který vždy obrací zlo v dobro, a „aby jako bojovníci pod vlajkami svých zemí bojovali také za církev“. (Kurzíva od nás.) (5)

Tato zmatená nesrovnalost se opět projevuje v papežových dopisech biskupům na obou válčících stranách. V dopise německým biskupům z 6. srpna 1940 vyjádřil Pius svůj obdiv nad katolíky, jež „věrně až do smrti dokazují svou ochotu obětovat se a strádat jako druzí příslušníci [německého] národa“. Avšak právě před devíti měsíci papež adresoval podobné poselství francouzským biskupům, kterým radil, že mají právo podporovat všechna opatření, jež chrání jejich zemi před stejně „věrnými“ německými katolíky! (7) Duchovní italské metropole obdrželi podobnou radu krátce před tím, než Itálie vstoupila do války proti Spojencům. (8)

A tak když hlava církve mluvila o záležitostech, které působily na svědomí, a stejně tak mluvili téměř všichni jeho duchovní, schvalovala tím svědomí těch, kteří „věrně“ sloužili v ozbrojených silách v jakékoli hodnosti. Když se totiž berlínský dopisovatel vatikánských oficiálních novin L’Osservatore Romano jednou zeptal Pia XII., zda bude protestovat proti vyhlazování Židů, papež mu řekl, že by nemohl „zapomenout na milióny katolíků, kteří slouží v německém vojsku. Mám je přivést do konfliktu se svědomím?“ (9)

Měli protestantští duchovní o něco menší odpovědnost? Nuže, všimněme si, jaký telegram zaslala duchovní rada německé evangelické (luteránské) církve, nejvyšší protestantský orgán, osobně Hitlerovi 30. června 1941:

„Ať vám a našemu národu pomáhá všemocný Bůh, proti dvojnásobnému nepříteli [Anglii a Rusku]. Vítězství musí být naše a hlavním obsahem našich tužeb a jednání musí být jeho získání. . . ve všech svých modlitbách je [církev] s vámi a s našimi vojáky, kterým se nikdo nevyrovná a kteří se nyní chystají odstranit těžkými údery kořen této hromadné nákazy.“ (10)

Co jiného mohla stáda dělat, když byla svými „pastýři“ takto řízena? Co skutečně dělala, mluví samo za sebe.

Byl tehdy, v roce 1933, Hitlerův pohrdavý postoj k církvi v pořádku? Jízlivě tvrdil, že „faráři. . . nám zradí svého Boha. Zradí cokoli pro své ubohé postavení a příjmy. . . Proč bychom se měli hádat? Pohltí cokoli, aby si udrželi své hmotné výhody.“ (11) (Během celé války poskytovala Hitlerova vláda rozsáhlé státní podpory církvi.) (12)

Aby člověk pochopil skutečnost, kterou Hitler říkal o církvích, musí se zeptat sám sebe: „Kdybych byl během tohoto období upřímným členem církve v Německu, Rakousku či Itálii, co by mi doporučili moji duchovní vůdci — a co bych udělal?“ Snad bys řekl: „Hitlerovi bych nesloužil.“ Čemu by ses vystavil, ne ze strany nacistů, ale ze strany svých duchovních vůdců?

Svědomí proti církvi

Katolický učenec a vychovatel Gordon Zahn při svém pátrání našel průkazné svědectví o tom, že pouze jeden z 32 miliónů německých katolíků odmítl z důvodu svědomí sloužit v Hitlerově armádě. Nehledě na členy církve, kteří byli obžalováni z politického odporu k nacismu, našel celkový počet sedmi osob v Německu a katolickém Rakousku, které z důvodu svědomí odmítly vojenskou přísahu. (13) Pravděpodobně se divíš, proč jich našel tak málo.

Zahn odpovídá, že jeho obsáhlé rozhovory s lidmi, kteří znali tyto muže, přinesly „naprostou jistotu, vyjádřenou téměř každým z informátorů, že by žádný katolík, který se rozhodl odmítnout vojenskou službu, nebyl podpořen svými duchovními vůdci.“ Je ironické, že těch několik, kteří odmítli a drželi se toho, způsobili svým „duchovním vůdcům“ vlastně nesnáze.

Například když arcibiskup Konrád Gröber z Freiburgu žádal nacistický soud o milost pro kněze, který odmítl vojenskou službu, napsal, že kněz byl „idealistou, který se naprosto odcizil skutečnosti. . . který chtěl pomoci svému lidu a vlasti, avšak vycházel z chybných předpokladů“. (14) Jiným bylo vězeňskými kaplany odepřeno svaté přijímání, protože porušili svou „křesťanskou povinnost“ a nesložili nacistickou vojenskou přísahu. (15)

Případ rakouského rolníka Franze Jägerstättera, který byl ověřen, objasňuje, s čím musel od svých duchovních vůdců počítat člen církve. Jägerstätter byl pro svůj postoj později uvězněn v Linci v Rakousku a nakonec byl sťat. Vězeňský katolický kaplan píše, že se „pokoušel objasnit mu, že musí mít na mysli svoje a rodinné blaho, i když sleduje své osobní ideály a zásady“ — stejně jako o tom diskutoval kněz z Jägerstätterovy vesnice dlouho předtím, než byl Jägerstätter uvězněn. „Zdálo se, že se přiklonil k mému názoru,“ říká kaplan „a slíbil, že bude následovat mé doporučení a složí [nacistickou vojenskou] přísahu.“ (16)

Byla tato rada od nacisty? Ne — byla od kněze, který byl ještě dlouho po válce v dobrém postavení. To však nebyl jediný nátlak duchovních vůdců. Biskup Fliesser z téže linecké diecéze prozrazuje, že on také „znal osobně Jägerstättera“ a dokazoval, „že to nemělo význam“, že Jägerstätter nebyl odpovědný „za akce [nacistického] civilního úřadu“. Biskup řekl, že byl „naprosto vyjímečným případem, jenž byl více obdivován než napodobován“. Biskup Fliesser psal po válce jednomu knězi a vysvětloval, proč nedovolil zveřejnění Jägerstätterova příběhu v církevním listu linecké diecéze. Řekl, že by mohl příběh „vzbudit zmatek a znepokojit svědomí“.

Biskup Fliesser se tedy díval na člověka, který následoval své svědomí, jako na „výjimečný případ“ — jenž nemá být napodobován. Dále pokračoval, že „považuje za větší hrdiny příkladné mladé katolíky, seminaristy, kněze a hlavy rodin, kteří bojovali a umírali, a tak hrdinně plnili svou povinnost“. I právní zástupce Feldmann, jmenovaný nacistickým soudem, použil tento argument, když se snažil, aby se Jägerstätter dopustil kompromisu, a poukazoval na milióny katolíků, včetně duchovenstva, kteří bojovali s „čistým“ svědomím. Feldmann si vzpomíná, že jej nakonec vybídl, aby uvedl jediný případ biskupa, který nějakým způsobem zradil nacistickou vojenskou službu. Jägerstätter o žádném nevěděl. Ty víš?

Pak se biskup Fliesser vrátil k odmítnutému článku, který se jmenoval „Hrdinná důslednost“, a hanlivě mluvil o „badatelích Bible [svědkové Jehovovi] a o adventistech, kteří ve své ‚důslednosti‘ raději umírali v koncentračních táborech, než aby nosili zbraně“. Řekl, že byli ovlivněni „mylným svědomím“ a že „poučnějšími a lepšími vzory pro lidi“ jsou „hrdinové“, kteří bojovali „ovlivněni čistým a správným svědomím“. (18)

Proto i po válce dobře postavený rakouský biskup považoval za „správné“ svědomí členů církve, kteří připustili, aby byli nahnáni do nacistické armády a pobíjeli své spoluvěřící. Ti, kteří raději stáli tváří v tvář smrti v koncentračních táborech, než aby sloužili nacistům, byli, podle biskupa, pochybnými zbabělci. Co si myslíš ty?

Svými skutky za Hitlerovy vlády církev podporovala názor biskupa Fliessera na křesťanské badatele Bible. Úřední noviny pasovské katolické diecéze v Německu ze 6. května 1933 oznamují, že církev přijala úkol, aby podala zprávu o všech svědcích Jehovových v Bavorsku, kteří nadále vykonávají svou víru po tom, co byli v předchozím měsíci zakázáni. (19)

Je významné, že statečný postoj těchto jednotlivých křesťanů měl vliv na katolíka Franze Jägerstättera. Gordon sám podává zprávu o tom, že si pastor z vesnice povšiml, jak „Franz často s obdivem mluvil o jejich věrnosti“, a vesničané, kteří jej znali, učinili nejeden závěr ze skutečnosti, že „strávil hodiny hovorem o náboženství a studiem Bible“ se svou sestřenicí, badatelkou Bible, jedinou nekatoličkou ve vesnici. (20)

Ani nacistické pomlouvačné programy proti Židům nezastrašily svědky od povinnosti svědomitě projevovat křesťanskou laskavost ke komukoli. Dřívější vydavatel časopisu Danziger Informator J. Kirschbaum napsal 2. července 1939 do newyorského židovského deníku Der Tog zprávu, že když v polském Gdansku „jako epidemie začaly všechny druhy obchodů potravinami vylepovat dobře známá označení ‚Juden unerwünscht‘ [Židé nejsou vítáni]“, svědkové poskytovali „svým židovským sousedům či pouhým známým jídlo nebo mléko, aniž by za to žádali jakoukoli odměnu“.

Tento židovský autor také žasl nad dětmi německých svědků, jež v protikladu ke svým katolickým a protestantským spolužákům „odmítají pro své svědomí zdravit hákový kříž a používat pozdrav ‚Heil Hitler!‘ a všechny pohrůžky dětem jsou. . . zbytečné. Děti jasně a zřetelně oznamují, že jedině Bůh může být zdraven ‚Heil!‘, ale ne člověk, neboť takový čin je rouháním“.

Proč takový rozpor?

Vzhledem k těmto dějinným skutečnostem se musejí přemýšliví křesťané ptát: Jak mohla organizace, která měla všechny možnosti a dobře přes tisíc let vychovávala svědomí věřících, ‚předložit důkaz pouze o jediném německém katolíkovi mezi 32 milióny (0,000003 %), jehož svědomí mu nedovolilo bojovat s nacisty? Podle historika J. S. Conwaye však mezi 19 000 německými svědky Jehovovými v roce 1933 „trpěla větší část (97 procent) nějakou formou pronásledování, než kdokoli z jiných církví“. Jsou jako první na „Listině sekt zakázaných od roku 1933“, kterou dalo do oběhu vedení gestapa 7. června 1939. — Z knihy Pronásledování církví nacisty 1933–45, str. 196, 370, angl.

Proč byli svědkové Jehovovi tak pronásledováni? V protikladu k některým členům církví, kteří byli pronásledováni pro antinacistickou politickou činnost, Conway píše, že odpor svědků Jehovových „byl soustředěn hlavně proti jakékoli spolupráci s nacisty a proti službě v armádě. Svou věc opírali o přikázání Bible a odmítali vzít zbraně i proti nepřátelům národa. . . a tak prakticky všichni stáli pod rozsudkem smrti“. (Str. 198, Kurzíva od nás.) Nacisté skutečně popravili 203 z 253 svědků odsouzených k smrti, 635 jich zemřelo ve vězení a 6019 bylo odsouzeno k vězení dohromady na 13 924 let.

Avšak nebyli katolíci a protestanté, jež sloužili Hitlerovi, pod stejným „přikázáním Bible“? Ano, byli, a stejně jako duchovní vůdci v Ježíšových dnech znali Boží zákon. Ježíš se přece divil „jak důmyslně obcházíte Boží přikázání, abyste zachovali svou vlastní tradici!“ — Marek 7:9, katolická Jeruzalémská bible.

Když se obrátíš na Novou katolickou encyklopedii, na heslo „Pacifismus“, můžeš si všimnout, jak dnešní náboženští vůdci ‚důmyslně obcházejí Boží přikázání‘. Zde mimo jiné encyklopedie tvrdí: „Ani zde neexistuje žádný vnitřní rozpor mezi spravedlivou válkou a Kristovým příkazem milovat své nepřátele. Spravedlivá válka vyjadřuje nenávist ke špatnému skutku spíše než k tomu, kdo dělá zlo. . . katolíci jistě nejsou vázáni k tomu, aby si utvořili názor, zda v nějaké příští válce budou snad splněny podmínky pro ospravedlnění. . .“ — 1967, svazek 10, str. 856, angl.; viz rovněž heslo „Morálka války“.

Jak toto „důmyslné“ uvažování vypadá v praxi? Kolik válek z jakýchkoli příčin, kterých se zúčastnilo katolické i protestantské obyvatelstvo, můžeš v dějinách nalézt, jež nesplnily „podmínky pro ospravedlnění“, takže stádo odmítlo bojovat za své politické pány? Kdyby dnes církve stály před stejnými okolnostmi jako v době nacistů, věříš upřímně, že by jednaly jinak? Mohou se například evropští a američtí katolíci cítit bezpečni a věřit, že milióny polských, maďarských a českých katolíků nenapadnou své spoluvěřící, kdyby došlo ke střetnutí mezi Východem a Západem? Nebo je realističtější názor, který vyjádřil katolický časopis St. Anthony Messenger, že kněží a pastoři „často vzbuzují dojem, že budou žehnat jakékoli válce či dobrodružství, o jehož počátku státníci rozhodnou“? — Květen 1973, str. 21., angl.

Avšak Ježíš Kristus, jehož učedníky se nazývají, dal křesťanským učedníkům toto pravidlo: „Podle toho všichni lidé poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Učedníkovi, jenž se snažil násilím jej bránit — jistě ze „spravedlivého“ důvodu — rovněž řekl: „Zastrč zase svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne.“ — Jan 13:35; Mat. 26:52, Katolický překlad dr. Petrů.

Kdybys byl požádán, abys zjistil totožnost těch, kteří jsou opravdu hodni toho, aby se dnes nazývali „křesťané“, a použil vodítko, stanovené samotným Ježíšem, mohl bys poctivě vyčlenit některou z křesťanských církví? Kdo ve skutečném životě projevil jako poznávací znamení opravdovou lásku, kterou měl sám Kristus? Kdo ‚nemiluje slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou‘? (1. Jana 3:18, Katolický překlad Confraternity) Dějiny mluví samy za sebe. Čestní lidé o tom budou přemýšlet. Mnozí dnes využívají pomoci, kterou svědkové Jehovovi zdarma nabízejí, aby si vypěstovali biblicky školené křesťanské svědomí, jež ve zkoušce neselže.

Prameny

(1) Vnitřní SS-zpráva, Národní archiv, Washington, T-580, cívka 42, spis 245.

(2) The Vatican in the Age of the Dictators, Anthony Rhodes, 1973 str. 347

(3) Tisserant Suhardovi, 11. června 1940 (uloženo ve Spolkovém archivu v Koblenzi, R 43 II/1440a).

(4) Documentation Catholique, Paris, 2. února 1964.

(5) Uveřejněno v Seelsorge und kirchliche Verwaltung im Krieg, Konrad Hoffmann, 1940, str. 144.

(6) Pius XII. a němečtí biskupové, kopie v biskupském ústředním archivu v Regensburgu.

(7) Citováno v Was sagen die Weltkirchen zu diesem Krieg? Zeugnisse und Urteile, Mathes Ziegler, 1940, str. 107–112.

(8) Zpráva z 24. dubna 1940, citováno v Der Vatikan und der Krieg, Alberto Giovanetti, 1961, str. 300.

(9) Prohlášení z 11. března 1963 v Berlíně, uveřejněno v Summa iniuria oder Durfte der Papst schweigen?, Fritz J. Raddatz, 1963, str. 223.

(10) Kirchliche Jahrbuch für die Evangelische Kirche in Deutschland 1933–1944 (Gütersloh, 1948), str. 478, 479.

(11) Gespräche mit Hitler, Hermann Rausching, 1940, str. 51, 53.

(12) Viz 17. a 18. článek konkordátu mezi Německou říší a Svatou stolicí z 20. června 1933, uveřejněné v Reichsgesetzblatt (III. část) z 18. září 1933.

(13) Die deutschen Katholiken und Hitlers Kriege, Gordon Zahn, 1965, str. 84, 85.

(14) Kopie ve spisech ordinariátu freiburské arcidiecéze.

(15) Franz Reinisch: Ein Märtyrer unserer Zeit, Heinrich Kreutzberg, 1953, str. 86

(16) Er folgte seinen Gewissen, Gordon Zahn, 1964, str. 90.

(17) Tamtéž, str. 102.

(18) Dopis z 27. února 1946, v Jägerstätter-Akte fary v St. Radegund, Rakousko.

(19) Oberhirtliches Verordnungsblatt für die Diözese Passau, č. 10, 6. května 1933, str. 50, 51.

(20) Er folgte seinen Gewissen, Gordon Zahn, 1964, str. 127–129.

[Poznámky pod čarou]