Pokoj s druhými je důležitý pro štěstí
BÁSNÍK staré doby napsal pod inspirací: „Hle, jak je dobré a jak příjemné, přebývají-li bratři spolu v jednotě!. . . Je to jako rosa Hermonu, která sestupuje na hory Sionské. Neboť Jehova přikázal, aby tam bylo požehnání i život na neurčitý čas.“ — Žalm 133:1–3.
Pokoj s druhými je skutečně důležitý, aby člověk byl šťastný. Bůh si velmi cení pokoje. Abychom se mohli těšit z pokoje, musíme se svými bližními jednat nestranicky. Ti, kteří tvrdí, že jsou křesťané, měli by vyhledávat pokoj s druhými tím, že jednají podle práva a s láskou.
Když byl Ježíš Kristus na zemi, mluvil k zástupu Židů o těžkostech mezi jednotlivci a řekl: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tu si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam svůj dar před oltářem a odejdi; nejprve se smiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ — Mat. 5:23, 24.
V SOULADU S DŘÍVĚJŠÍMI PŘÍKAZY
V souladu s dřívějšími příkazy myslel Ježíš nepochybně na Boží zákon, který podle 3. Mojžíšovy 6:2–7 zněl:
„V případě, že duše hřeší tím, že se opravdu chová nevěrně k Jehovovi a ošidí svého společníka o něco, co má v péči nebo co mu je svěřeno do rukou nebo co uloupil, nebo oklame svého společníka, nebo najde něco ztraceného a jedná s tím skutečně podvodně a opravdu křivě přísahá v některé ze všech věcí, kterými člověk může hřešit, pak se musí stát, že jestliže hřeší a opravdu je vinen, musí vrátit uloupenou věc, kterou uloupil, nebo vynucenou věc, kterou si vzal lstí, nebo svěřenou věc, která mu byla dána do péče, nebo ztracenou věc, kterou našel, nebo cokoli, o čem křivě přísahal, a musí za to poskytnout náhradu v plné hodnotě a přidá k tomu pětinu. Tomu, komu to patří, to dá v den, kdy je dokázána jeho vina. A jako svou oběť za vinu přinese knězi pro Jehovu zdravého kozla ze stáda malého dobytka podle odhadnuté hodnoty, jako oběť za vinu. A kněz za něho učiní smíření před Jehovou, a tak mu bude odpuštěno cokoli ze všech věcí, které by mohl učinit a čím by se mohl provinit.“
U těchto případů uvedených v Zákoně šlo o to, že Izraelita svého společníka dosti závažně podvedl. Věděl, že jeho společník má něco proti němu. Nešlo o vymyšlené, ale skutečné bezpráví. Jakou by mělo cenu, kdyby šel přestupník do chrámu, aby přinesl oběť a předstíral, že uctívá Jehovu a slouží mu, kdyby se před ním objevil jako zloděj, lhář nebo vyděrač? Pro Boha by nebyla jeho oběť přijatelná a nepožehnal by ji, později totiž prohlásil skrze svého proroka Samuela králi Saulovi: „Má Jehova tolik potěšení ze zápalných obětí a obětních darů jako z poslušnosti hlasu Jehovova? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je lepší než tuk beranů.“ — 1. Sam. 15:22.
Z těchto důvodů Ježíš odsoudil zákoníky a farizey: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost.“ — Mat. 23:23.
V zákoně o podvodu a vyděračství šlo vlastně o Boží milosrdné opatření. Sloužilo podvedenému, ale i tomu, jehož svědomí jej usvědčovalo před soudci a přimělo jej, aby se přiznal nebo uznal svou vinu a napravil svou chybu. Kdyby to nebyl učinil, Bůh by mu neodpustil. — 2. Mojž. 22:1, 4, 7; 3. Mojž. 6:2–7.
Očekávalo se, že přestupník ukáže vážnost svého pokání tím, že poskytne náhradu i nejbližšímu příbuznému poškozeného, jestliže ten mezitím zemřel. — 4. Mojž. 5:7, 8.
ŽÍT V POKOJI SE SPOLUKŘESŤANY
Dnes je tomu podobně, jestliže křesťan ví, že jeho bratr proti němu něco má, a jde-li o skutečné — ne vymyšlené — bezpráví (i když podvedený bratr o tom neví), nemůže očekávat, že Bůh přijme jeho uctívání, pokud vše nedá se svým bratrem do pořádku. V Izraeli musela být při podvodu nebo vyděračství vrácena tatáž hodnota, zvýšená o dvacet procent. Bylo tomu jednak proto, že podvedený mohl mezitím využít svůj majetek se ziskem, jednak to mělo zastrašit přestupníka, aby se zdržel od dalších podvodných činů. Navíc musel obětovat kozla, což bylo pro Izraelitu dost nákladné další vydání, vzniklé jeho hříchem.
Když má dnes křesťan něco urovnat, neměl by to dělat s nechutí nebo rozmrzele, ale měl by s upřímností a otevřeností pokorně přiznat svůj přestupek. A je-li v jeho moci, měl by to uspořádat tak, aby poškozenému nevznikla další škoda, když po nějaký čas nemohl užívat peníze nebo něco cenného. Měl by se radovat, že mu Bůh prokázal milosrdenství a dovolil mu, aby napravil bezpráví, a měl by si přát z celého srdce, aby opět získal dobrý vztah především k Bohu, ale též ke svému bližnímu. Neboť jak ukazuje Zákon, takový přestupník se choval „nevěrně k Jehovovi“. — 3. Mojž. 6:2.
Srdečné úsilí upravit záležitost by dokazovalo, že přestupník své vážnější chyby opravdu lituje a má přání jednat správně.
Když křesťan přizná bezpráví, které učinil bratrovi, a opět je napraví, může jak Bůh, tak i křesťanský sbor poznat, že upřímně lituje, a je možno jednat s ním milosrdně. Zloděj nebo vyděrač, který se snaží zatajit svůj hřích, ale je odhalen, je stejně jako pod Zákonem v nebezpečí, že bude vyloučen ze sboru, jestliže se nepřizná ke svému špatnému skutku a není ochoten nahradit škodu. — Žalm 32:5; Job 31:33.
Teprve když křesťan pokud možno napraví škodu vzniklou jeho vážnějším proviněním, může přinášet své obětní dary: modlitbu a službu Jehovovi. Nejdůležitějšími věcmi v Jehovových očích jsou spravedlnost, milosrdenství a věrnost, ne pouhá služba rtů nebo vnější zdání spravedlnosti. Jak může někdo mít pokoj s Bohem, když špatně jednal s Božím služebníkem? Jak by se potom mohl přibližovat k Bohu s pokojnou myslí a dobrým svědomím? Když však má špatné svědomí, má dělat, co je v jeho silách, aby napravil bezpráví a opět uzavřel mír se svým bratrem. Pak jej bude Bůh milovat a vyslyší jeho modlitbu. Pak ‚Jehova přikáže, aby byla požehnána‘ jednota sboru, aby sbor měl duchovní blahobyt a vyhlídku na „život na neurčitý čas“. Žalm 133:3.