Mírnost — příznak síly, nebo slabosti?

CO je příjemnější — bouřlivý, studený deštivý den, nebo mírný slunečný jarní den? S kým je nám příjemněji — s drsným, vznětlivým, strohým člověkem, nebo s člověkem, který i za obtížných okolností zachovává rovnováhu a jedná s druhými rozumně? Se kterým z těchto dvou lidí se nejlépe spolupracuje?

Mírné počasí nepociťujeme jako nestálé a nepříjemné a nepovažujeme je za horší než počasí bouřlivé. Stejně tak mírnost neznamená, že je člověk slabý nebo méně výkonný než člověk vznětlivý.

Mírnost tedy neznamená slabost. Také to neznamená, že mírný člověk je zcela netečný a klidný nebo že stále mluví jemně bez ohledu na to, zda je věc důležitá nebo naléhavá. Výrazem „mírný“ nebo „jemný“ je v Bibli překládáno řecké slovo praus. Znalec řečtiny William Barclay říká: „V praus je jemnost, ale za jemností je síla ocele.“a

Jiný slovník poukazuje na to, že výraz, který se v Bibli vyskytuje pro „mírnost“, se vztahuje na „takové rozpoložení ducha, v němž přijímáme [Boží] jednání s námi jako dobré, a proto o něm nediskutujeme a nevzpíráme se mu“. V tomto díle je také řečeno: „[Mírnost] se neprojevuje pouze ve vnějším chování, také ne ve vztazích člověka k ostatním lidem, rovněž ne jen v jeho přirozeném rozpoložení. Je to spíše vnitřní půvab duše.“ To odpovídá Bibli, která poukazuje na to, že pravá mírnost není vrozená vlastnost, ale že to je ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) Vyplývá v prvé řadě z toho, že člověk rozvíjí vztah k Bohu.

Mírnost tedy není pouze vnější klid nebo příjemné chování. Zrcadlí se v ní Boží silná, ale mírná osobnost. Někteří lidé snad mírně mluví a zdá se, že jsou stále laskaví. Mohou však být jako „železná pěst v sametové rukavičce“, protože ve skutečnosti drsnou povahu zakrývají jemnou řečí. Nebo snad jsou neústupní a nerozumní. Ale člověk, který je skutečně mírný, ví, že rozumnost a vyrovnanost by měla být stále patrná, ale nesmí chybět pevnost a přímost. — Kaz. 3:1, 2, 7.

Ježíš o sobě řekl: „Já jsem mírné povahy a pokorný v srdci.“ (Mat. 11:29) Byl však pevný, když to bylo nutné. Při výslechu dal úředník židovského velekněze Ježíšovi políček; Ježíš mu tehdy řekl: „Mluvil-li jsem špatně, vydej svědectví o špatném; ale jestliže jsem mluvil správně, proč mne biješ?“ (Jan 18:22, 23) Ježíš také velmi důrazně napomenul apoštola Petra, když se Petr nevědomky pokoušel podlomit Ježíšovu ryzost. — Mat. 16:21–23.

Ježíš měl sice velkou moc přikazovat (mohl kdykoli povolat dvanáct legií andělů), a přece nikdy nebyl strohý nebo nerozumný. (Mat. 26:53) Činil dobro a nikdy se nevyvyšoval, a přece s ním jednali hůře než s otrokem. Apoštol Petr však řekl: „Když mu spílali, neodpovídal spíláním. Když trpěl, nezačal vyhrožovat, ale dále se svěřoval tomu, který soudí spravedlivě.“ — 1. Petra 2:23.

Mírný člověk tedy mnoho snese a nereaguje přitom stroze. Někdy však přestane mluvit jemně, totiž s lidmi, kteří projevují neposlušného nebo vzpurného ducha. — 1. Kor. 4:21.

Mírnost se projevuje nejen v tónu, ale v první řadě v tom, co člověk říká. K pravé mírnosti je proto třeba uplatňovat biblickou moudrost. Jakub mluví o ‚mírnosti, jež patří k moudrosti‘. (Jak. 3:13) Přísloví říká: „Odpověď, která je mírná, odvrací vztek“ a „mírný jazyk sám může zlomit kost“. (Přísl. 15:1; 25:15) Má-li odpověď zapůsobit na druhé, musí obsahovat moudrost. Taková odpověď může zlomit nejhouževnatější odpor.

Když žena Abigail prosila o milost Davida, který byl na cestě, aby pobil Nábalovu domácnost, nezapůsobil na Davida v prvé řadě jemný tón jejího hlasu, ale její silný, rozumný argument a také to, že jednala s úctou a mírně; to přimělo Davida, že se přestal hněvat. Abigail řekla Davidovi:

„Ať prosím můj pán nezaměřuje své srdce na toho neužitečného muže Nábala, neboť jaké je jeho jméno, takový je on. Nábal je jeho jméno a nerozumnost je u něho. . . A nyní, můj pane, jako že Jehova žije a jako že žije tvá duše, Jehova tě zadržel, aby ses neprovinil krví a aby sis neopatřil záchranu vlastní rukou. . . Protože Jehova učiní tobě, mému pánu, dobro podle všeho, co mluvil.“ — 1. Sam. 25:23–35.

Také Gedeon odpověděl mírně a moudře kmenu Efraim, který s ním vyhledával spor. Bůh nepověřil Gedeona, aby se pustil do války mezi kmeny, a Gedeon nechtěl mít těžkosti s muži kmene Efraim. Jeho mírná odpověď je úplně odzbrojila. Odpověděl: „Co jsem tedy učinil ve srovnání s vámi? Není paběrkování Efraimovo lepší než vinobraní Abiezerovo [nebo Abiezerských, Gedeonových spolubojovníků]? Do vaší ruky dal Bůh madiánská knížata Goréba a Zéba, a co jsem byl schopen učinit já ve srovnání s vámi?“ Zapůsobilo to tak, že „se jejich duch vůči němu uklidnil“. Pravá mírnost vyvolává mírnost i u druhých. — Soud. 8:1–3.

Člověk, který obvykle neprojevuje mírnost, bývá domýšlivý. S pravou mírností je spojena pokora, neboť Písmo nabádá křesťany, aby chodili „se vší pokorou mysli a mírností“. — Ef. 4:2.

Mírnost potřebují všichni ve sboru. Starší mají ‚s mírností poučovat‘ a s mírností mají ‚obnovovat‘ člověka, který učiní nějaký nesprávný krok. (2. Tim. 2:25; Gal. 6:1) Noví a mladší by měli přijímat „s mírností vštěpování slova“, neměli by tomu odporovat. — Jak. 1:21.

Muži sice vedou sbor v modlitbě, mluví s pódia a učí, ale také ženy mohou přispět svým dílem k duchovnímu smýšlení a blahu sboru. Jak? Apoštol Petr ukazuje, že to mohou činit tím, že se zdobí jako „skrytý člověk srdce v neporušitelném rouchu tichého a mírného ducha, který má velkou cenu v Božích očích“. (1. Petra 3:4) Ano, doslovný oděv může být krásný, dokud je nový, ale obnosí se, poškodí se, a dokonce vyjde z módy. Tichý duch však je ‚neporušitelný‘ a Bůh uchová naživu člověka, který má takového ducha.

[Poznámka pod čarou]