Slovníček biblických pojmů

A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P R Ř S Š T U V Y Z Ž

A

• Ab.

  Pátý měsíc židovského náboženského kalendáře a jedenáctý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny července do poloviny srpna. V Bibli se název tohoto měsíce neobjevuje – mluví se o něm jen jako o „pátém měsíci“. (4Mo 33:38; Ezr 7:9; viz příloha B15)

• Abib.

  Původní název prvního měsíce židovského náboženského kalendáře a sedmého měsíce židovského světského kalendáře. Jeho název znamená „zelené klasy“ a šlo o období od poloviny března do poloviny dubna. Po návratu Židů z Babylonu se mu začalo říkat nisan. (5Mo 16:1; viz příloha B15)

• Adar.

  Dvanáctý měsíc židovského náboženského kalendáře a šestý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny února do poloviny března. (Es 3:7; viz příloha B15)

• Achaia.

  V Křesťanských řeckých písmech označuje římskou provincii na jihu Řecka. Jejím hlavním městem byl Korint. Achaia zahrnovala celý Peloponés a střední část pevninského Řecka. (Sk 18:12; viz příloha B13)

• Alabastr.

  Kámen, který se vyskytoval nedaleko Alabastronu v Egyptě. Vyráběly se z něj nádobky na parfémy, které měly obvykle úzké hrdlo. To se dalo dobře uzavřít, aby vzácná vůně neunikala. (Mr 14:3)

• Alamot.

  Hudební termín, který znamená „dívky, mladé ženy“ a zřejmě odkazuje na soprán mladých žen. Pravděpodobně to byl pokyn, aby skladba nebo doprovod zazněly ve vyšší poloze. (1Pa 15:20; Ža 46:ndp)

• Alfa a Omega.

  První a poslední písmeno řecké abecedy. Ve Zjevení jsou společně třikrát použita jako titul Boha. Výraz „Alfa a Omega“ na těchto místech znamená to samé jako „ten první a ten poslední“ a „počátek a konec“. (Zj 1:8; 21:6; 22:13)

• Amen.

  „Tak se staň“ nebo „jistě“. Výraz je odvozený od hebrejského kořenného slova aman, které znamená „být věrný, důvěryhodný“. Vyjadřoval se jím souhlas s nějakou přísahou, modlitbou nebo prohlášením. Ve Zjevení se objevuje jako titul Ježíše. (5Mo 27:26; 1Pa 16:36; Zj 3:14)

• Andělé.

  Z hebrejského slova malʼach a řeckého angelos. Oba výrazy doslova znamenají „posel“, ale když označují duchovní posly, překládají se jako „anděl“. (1Mo 16:7; 32:3; Jk 2:25; Zj 22:8) Andělé jsou mocné duchovní bytosti a Bůh je stvořil dlouho před tím, než stvořil lidi. V Bibli jsou označováni také jako „svaté myriády“, „Boží synové“ a „jitřní hvězdy“. (5Mo 33:2; Job 1:6; 38:7) Bůh je stvořil jednotlivě a nedal jim schopnost se rozmnožovat. Je jich hodně přes sto milionů. (Da 7:10) Z Bible vyplývá, že mají jména a odlišné osobnosti. Přesto jsou pokorní a nechtějí, aby je někdo uctíval. Většina z nich ani neprozradila své jméno. (1Mo 32:29; Lk 1:26; Zj 22:8, 9) Mají různé postavení a dostávají různé úkoly. Například slouží před Jehovovým trůnem, předávají jeho poselství, zasahují ve prospěch Jehovových služebníků na zemi, vykonávají Boží rozsudky a podporují kázání dobré zprávy. (2Kr 19:35; Ža 34:7; Lk 1:30, 31; Zj 5:11; 14:6) V budoucnosti budou po Ježíšově boku bojovat v armagedonské bitvě. (Zj 19:14, 15)

• Antikrist.

  Odpovídající řecký výraz má dvojí význam. Označuje něco, co je proti (anti) Kristu. Také může označovat falešného Krista neboli někoho, kdo se staví na místo Krista. Za antikristy se dají oprávněně označit všichni lidé, organizace nebo skupiny, kteří lživě tvrdí, že zastupují Krista, nebo se prohlašují za Mesiáše anebo kteří se staví proti Kristu a jeho učedníkům. (1Ja 2:22)

• Apoštol.

  Základní význam odpovídajícího slova je „vyslanec“. Označuje Ježíše a další jednotlivce, kteří byli vysláni, aby sloužili druhým. Nejčastěji se tento výraz vztahuje na 12 učedníků, které Ježíš osobně vybral za své zástupce. (Mr 3:14; Sk 14:14)

• Aram, Aramejci.

  Aramejci byli potomci Semova syna Arama. Žili převážně na území, které se rozkládalo od libanonských hor k Mezopotámii a od pohoří Taurus na severu až k Damašku a dál na jih. Této oblasti, v hebrejštině nazývané Aram, se později začalo říkat Sýrie a jejím obyvatelům Syřané. (1Mo 25:20; 5Mo 26:5; Oz 12:12)

• Aramejština.

  Semitský jazyk, který je blízce příbuzný hebrejštině a který používá stejnou abecedu. Původně jím mluvili Aramejci, ale později sloužil jako mezinárodní jazyk využívaný při obchodování a komunikaci v Asyrské a Babylonské říši. Byl také úředním jazykem Perské říše. (Ezr 4:7) V aramejštině byly napsány části knih Ezra, Jeremjáš a Daniel. (Ezr 4:8–6:18; 7:12–26; Jer 10:11; Da 2:4b–7:28)

• Areopag.

  Pahorek v Aténách, severozápadně od Akropole. Označoval se tak i soud, který na tomto místě zasedal. Na Areopag přivedli stoičtí a epikurejští filozofové Pavla, aby vysvětlil, jaké učení hlásá. (Sk 17:19)

• Archanděl.

  Znamená „hlavní anděl“. Předpona „arch“ má význam „hlavní“ nebo „přední“. Z této definice a také ze skutečnosti, že výraz „archanděl“ se v Bibli objevuje jen v jednotném čísle, vyplývá, že archanděl je pouze jeden. Bible ukazuje, že se jmenuje Michael. (Da 12:1; Juda 9; Zj 12:7)

• Armagedon.

  Z hebrejského výrazu Har Megiddón, který znamená „hora Megiddo“. Tento výraz má spojitost s válkou, „která vypukne ve velkém dni Všemohoucího Boha“ a ve které se „králové celého světa“ shromáždí, aby bojovali proti Jehovovi. (Zj 16:14, 16; 19:11–21; viz VELKÉ SOUŽENÍ)

• Áronovi synové.

  Potomci Leviho vnuka Árona, který byl v době platnosti Mojžíšova zákona vybrán za prvního velekněze. Áronovi synové plnili kněžské povinnosti ve svatostánku a později v chrámu. (1Pa 23:28)

• Aselgeia.

  Viz NESTOUDNÉ CHOVÁNÍ.

• Asie.

  V Křesťanských řeckých písmech označuje římskou provincii, která zahrnovala dnešní západní Turecko a také některé ostrovy u pobřeží, například Samos a Patmos. Hlavním městem byl Efez. (Sk 20:16; Zj 1:4; viz příloha B13)

• Astrolog.

  Člověk, který zkoumá pohyby slunce, měsíce a hvězd s cílem předpovědět, co se stane v budoucnosti. (Da 2:27; Mt 2:1)

• Aštoret.

  Kananejská bohyně války a plodnosti, manželka Baala. (1Sa 7:3)

• Azazel.

  Hebrejské jméno, které možná znamená „kozel, který mizí“. V Den smíření byl kozel, který byl „vylosován pro Azazela“, vypuštěn do pustiny a symbolicky tak odnesl hříchy, kterých se národ dopustil v uplynulém roce. (3Mo 16:8, 10)

B

• Baal.

  Kananejský bůh považovaný za majitele oblohy a za dárce deště a plodnosti. Výrazem „Baal“ se označovala také místní méně významná božstva. Toto hebrejské slovo znamená „majitel, pán“. (1Kr 18:21; Ří 11:4)

• Bat.

  Jednotka objemu tekutin, která podle odhadů odpovídala 22 l. Tyto odhady jsou založené na archeologických nálezech úlomků džbánů, na kterých bylo toto slovo napsané. Z odhadovaného objemu batu se odvozuje většina ostatních jednotek objemu sypkých látek a tekutin, o kterých se píše v Bibli. (1Kr 7:38; Eze 45:14; viz příloha B14)

• Belzebub.

  Označení Satana, knížete neboli vládce démonů. Možná jde o jinou podobu jména Baal-zebub, což byl Baal, kterého uctívali Filištíni v Ekronu. (2Kr 1:3; Mt 12:24)

• Bodec.

  Hůl s kovovým hrotem používaná k pobízení dobytka. Bible přirovnává k bodci slova moudrého člověka, která někoho podněcují, aby poslechl dobrou radu. Výraz „vzpírat se proti bodcům“ je odvozený od chování tvrdohlavého býka, který se pobízení vzpírá a tím si sám ubližuje. (Sk 26:14; Sd 3:31; Ka 12:11)

• Boží království.

  Tento výraz označuje především vládu, která je projevem Boží svrchovanosti a jejímž králem je Boží Syn, Kristus Ježíš. (Mt 12:28; Lk 4:43; 1Ko 15:50)

• Bůh vojsk.

  Viz JEHOVA, BŮH VOJSK.

• Bul.

  Osmý měsíc židovského náboženského kalendáře a druhý měsíc židovského světského kalendáře. Jeho název je odvozený od kořene, který znamená „nést, plodit“. Šlo o období od poloviny října do poloviny listopadu. (1Kr 6:38; viz příloha B15)

C

• Cesta.

  Na některých místech v Bibli se tento výraz používá v přeneseném smyslu – označuje způsob jednání, který Jehova buď schvaluje, nebo neschvaluje. O následovnících Ježíše Krista se říkalo, že patří k „té Cestě“. To znamená, že šli po určité životní cestě, kterou výrazně ovlivňovala víra v Ježíše Krista a snaha napodobovat jeho příklad. (Sk 19:9)

• Císař.

  Titul panovníků Římské říše odvozený od římského příjmení Caesar. Z císařů jsou v Bibli jmenovitě uvedeni Augustus, Tiberius a Claudius a nepřímo i Nero. V Křesťanských řeckých písmech se výraz „císař“ vztahuje také na světskou moc, tedy stát. (Mr 12:17; Sk 25:12)

• Cisterna.

  Viz NÁDRŽ NA VODU.

• Cizoložství.

  Dobrovolný pohlavní styk ženatého muže nebo vdané ženy s někým, kdo není jejich manželským partnerem. (2Mo 20:14; Mt 5:27; 19:9)

Č

• Čistota.

  V Bibli se tento výraz někdy vztahuje na doslovnou čistotu. Kromě toho se ale používá v souvislosti s udržením nebo obnovením stavu morální nebo duchovní čistoty – stavu bez vady a poskvrny, bez čehokoli, co špiní, ředí nebo kazí. V Mojžíšově zákoně se tento výraz vztahuje na obřadní čistotu. (3Mo 10:10; Ža 51:7; Mt 8:2, ppč.; 1Ko 6:11)

• Číšník.

  Člen královského dvora, který králi podával víno nebo jiné nápoje. Být číšníkem byla velká čest a zároveň šlo o velmi odpovědné postavení. Nebylo tedy neobvyklé, že se číšník stal královým rádcem. (1Mo 40:1, 2, 11; Ne 1:11; 2:1)

D

• Ďábel.

  Popisné jméno Satana, které se objevuje v Křesťanských řeckých písmech a znamená „pomlouvač“. Toto jméno dostal Satan proto, že je tím hlavním, kdo pomlouvá a falešně obviňuje Jehovu, zpochybňuje jeho výroky a očerňuje jeho svaté jméno. (Mt 4:1; Jan 8:44; Zj 12:9)

• Dagon.

  Bůh Filištínů. Původ jména je nejistý, ale někteří odborníci spojují tento výraz s hebrejským slovem dag (ryba). (Sd 16:23; 1Sa 5:4)

• Dareikos.

  Perská zlatá mince o hmotnosti 8,4 g. (1Pa 29:7; viz příloha B14)

• Dcera.

  V Bibli může toto slovo kromě doslovné dcery označovat také sestru, snachu nebo ženu obecně. (1Mo 6:2; 34:8; Rut 1:11) V takových výrazech, jako je „sionská dcera“, se toto slovo může vztahovat na město nebo na obyvatele toho města. (Iz 1:8)

• Dekapolis.

  Sdružení původně tvořené deseti řeckými městy (název pocházel z řeckého deka, „deset“, a polis, „město“). Jmenovala se tak i oblast východně od Galilejského moře a Jordánu, kde většina těchto měst ležela. Šlo o centra helénistické kultury a obchodu. Ježíš touto oblastí procházel, ale není zmínka o tom, že by některé z těchto měst navštívil. (Mt 4:25; Mr 5:20; viz přílohy A7 a B10)

• Démoni.

  Neviditelní zkažení duchovní tvorové, kteří mají nadlidské schopnosti. V 1. Mojžíšově 6:2 jsou označeni jako „synové pravého Boha“ a v Judovi 6 jako „andělé“. To ukazuje, že nebyli stvořeni zlí. Jsou to andělé, kteří se sami stali Jehovovými nepřáteli, když ho v Noemových dnech neposlechli a přidali se tak k Satanově vzpouře proti němu. (5Mo 32:17; Lk 8:30; Sk 16:16; Jk 2:19)

• Den přípravy.

  Den, který předcházel sabatu a během kterého se Židé na sabat připravovali. Končil při západu slunce v den, který odpovídá pátku. Židovský den totiž začínal a končil večerem. (Mr 15:42; Lk 23:54)

• Den smíření.

  Nejdůležitější svátek Izraelitů, také nazývaný Jom kipur (z hebrejského jóm ha-kippurim, „den přikrytí“). Připadal na 10. etanim a byl to jediný den v roce, kdy velekněz vcházel do Nejsvětější ve svatostánku a později v chrámu. Předložil tam krev obětí za své hříchy, hříchy ostatních Levitů a hříchy lidu. Ten den se také konalo svaté shromáždění a lidé se postili. Zároveň to byl sabat, takže se neměly vykonávat běžné práce. (3Mo 23:27, 28)

• Denár.

  Římská stříbrná mince o hmotnosti 3,85 g, která měla na jedné straně obraz císaře. Byla to denní mzda dělníka. Tato mince se také používala k placení „daně z hlavy“, kterou Římané vybírali od Židů. (Mt 22:17, ppč.; Lk 20:24; viz příloha B14)

• Desátek (desetina).

  Desetiprocentní část, která se odváděla jako poplatek, hlavně pro náboženské účely. (5Mo 26:12; Mal 3:10; Mt 23:23) V době platnosti Mojžíšova zákona Izraelité podporovali Levity tím, že jim každý rok dávali desetinu své úrody a desetinu ze všech zvířat (hovězího dobytka, ovcí a koz), která se jim narodila. Levité zase desetinu z této desetiny dávali kněžím z Áronova rodu. Existovaly i další desátky. Od křesťanů se dávání desátků nevyžaduje.

• Dirigent.

  Odpovídající hebrejský výraz se objevuje v Žalmech a pravděpodobně označuje někoho, kdo upravoval písně a dirigoval pěvecký sbor. Dirigent školil levitské zpěváky, nacvičoval s nimi a vedl je při oficiálních vystoupeních. Jiné překlady používají výrazy jako „ředitel hudby“ nebo „přední zpěvák“. (Ža 4:ndp; 5:ndp)

• Dobrá zpráva.

  V Křesťanských řeckých písmech je tím myšlena dobrá zpráva o Božím království a o záchraně prostřednictvím víry v Ježíše Krista. (Lk 4:18, 43; Sk 5:42; Zj 14:6)

• Dozorce.

  Muž, jehož hlavním úkolem je dohlížet na sbor a pastýřsky o něj pečovat. Řecký výraz episkopos obecně označuje toho, kdo dohlíží a chrání. Pojmy „dozorce“ a „starší“ (presbyteros) se vztahují na stejné postavení v křesťanském sboru, přičemž výraz „starší“ poukazuje na zralost jmenovaného muže a výraz „dozorce“ na úkoly, které jsou s jeho jmenováním spojené. (Sk 20:28; 1Ti 3:2–7; 1Pe 5:2)

• Drachma.

  V Křesťanských řeckých písmech toto slovo označuje řeckou stříbrnou minci, která tehdy vážila 3,4 g. V Hebrejských písmech je zmínka o zlaté drachmě z období Perské říše, která se ztotožňuje s dareikem. (Ne 7:70; Mt 17:24, ppč.; viz příloha B14)

• Duch.

  Hebrejské slovo ruach a řecké slovo pneuma, která se často překládají jako „duch“, mají řadu významů. Vždy se ale vztahují na něco, co je lidským očím neviditelné a co se projevuje jako aktivní síla. Zmíněný hebrejský a řecký výraz může označovat: 1. vítr, 2. životní sílu v pozemských tvorech, 3. sílu, která vychází z obrazného srdce a podněcuje člověka k tomu, aby mluvil nebo jednal určitým způsobem, 4. inspirovaná prohlášení pocházející z neviditelného zdroje, 5. duchovní bytosti nebo 6. Boží aktivní sílu neboli svatého ducha. (2Mo 35:21; Ža 104:29; Mt 12:43; Lk 11:13)

• Dům.

  Toto slovo se v Bibli může vztahovat: 1. na domácnost nebo všechny potomky určitého muže (2Sa 3:6), 2. na vězení nebo i na zemi, kde je člověk zotročený (2Mo 20:2, ppč.), 3. na kněžský rod (1Sa 2:35), 4. na královskou dynastii (1Sa 25:28), 5. na Jehovův svatostánek nebo chrám, a to v doslovném i přeneseném smyslu (2Mo 23:19; 1Pe 2:5), 6. na svatyni falešného boha (1Kr 16:32), 7. na porušitelné lidské tělo i 8. na neporušitelné duchovní tělo (2Ko 5:1) a používá se také v dalších významech.

• Duše.

  Tradiční překlad hebrejského slova nefeš a řeckého psyché. Z toho, jak se tyto výrazy používají v Bibli, je vidět, že v zásadě označují: 1. lidi, 2. zvířata nebo 3. život člověka či zvířete. (1Mo 1:20; ppč.; 2:7; ppč.; Eze 18:4; ppč.; 1Pe 3:20; ppč.) Navzdory tomu, jak se v náboženském kontextu s termínem „duše“ často pracuje, Bible ukazuje, že když jsou výrazy nefeš a psyché použity v souvislosti s pozemskými tvory, vztahují se na něco hmotného, hmatatelného, viditelného a smrtelného. V tomto překladu Bible se výrazy nefeš a psyché nejčastěji překládají slovy, která odpovídají jejich významu v daném kontextu – například slovy „život“, „tvor“, „člověk“ či „bytost“ nebo jednoduše osobním zájmenem (například „já“ místo „má duše“). Na řadě míst je výraz „duše“ uveden v poznámce pod čarou. Pokud se tento výraz v Bibli objeví, ať už v hlavním textu, nebo v poznámce pod čarou, je třeba ho chápat v souladu s výše uvedeným vysvětlením. Dělat něco celou duší znamená dělat to naplno, z celého srdce, zasvětit tomu svůj život. (5Mo 6:5; Mt 22:37) V některých pasážích se můžou výrazy nefeš a psyché vztahovat na touhu nebo chuť nějakého tvora. Jindy můžou označovat mrtvého člověka nebo mrtvolu. (4Mo 6:6; Př 23:2; Iz 56:11; Ag 2:13)

E

• Edom.

  Jiné jméno, které dostal Izákův syn Ezau. Potomci Ezaua (Edoma) obsadili hornatý kraj Seir – oblast mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem. Této oblasti se také začalo říkat Edom. (1Mo 25:30; 36:8; viz přílohy B3 a B4)

• Efa.

  Jednotka objemu sypkých látek. Odpovídala batu, jednotce objemu tekutin, tedy 22 l. Výraz také označoval nádobu k odměřování obilí. (2Mo 16:36; Eze 45:10; viz příloha B14)

• Efod.

  Část kněžského oděvu podobná zástěře. Velekněz nosil zvláštní efod, na kterém byl připevněný náprsník s 12 vzácnými kameny. (2Mo 28:4, 6; viz příloha B5)

• Efrajim.

  Josefův druhý syn. Tímto jménem byl později označován jeden z izraelských kmenů. Po rozdělení Izraele se výraz „Efrajim“ často vztahoval na celé desetikmenné království, protože šlo o jeho nejvýznamnější kmen. (1Mo 41:52; Jer 7:15)

• Elul.

  Šestý měsíc židovského náboženského kalendáře a dvanáctý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny srpna do poloviny září. (Ne 6:15; viz příloha B15)

• Epikurejci.

  Následovníci řeckého filozofa Epikúra (341–270 př. n. l.). Jejich filozofie vycházela z představy, že hlavním cílem života je slast. (Sk 17:18)

• Etanim.

  Sedmý měsíc židovského náboženského kalendáře a první měsíc židovského světského kalendáře. Šlo o období od poloviny září do poloviny října. Po návratu Židů z Babylonu se mu začalo říkat tišri. (1Kr 8:2; viz příloha B15)

• Etiopie.

  Ve starověku se jednalo o zemi jižně od Egypta. Její území zahrnovalo nejjižnější část dnešního Egypta a dnešní Súdán. Občas se tak překládá hebrejské slovo „Kuš“. (Es 1:1)

• Eufrat.

  Nejdelší a nejdůležitější řeka v jihozápadní Asii a jedna ze dvou nejvýznamnějších řek v Mezopotámii. Poprvé se o ní mluví v 1. Mojžíšově 2:14 jako o jedné ze čtyř řek v Edenu. Často se označuje jen jako „Řeka“. (1Mo 31:21) Tvořila severní hranici území, které Bůh přidělil Izraeli. (1Mo 15:18; Zj 16:12; viz příloha B2)

• Eunuch.

  Výraz, který doslova označuje vykastrovaného muže. Na královských dvorech takoví muži často plnili úlohu sloužících nebo opatrovníků královny a vedlejších manželek. Tento výraz se také vztahuje na úředníky, kteří byli na královském dvoře pověřeni různými úkoly, ale nebyli to doslovní eunuchové. Výraz „eunuchové ... kvůli nebeskému království“ se vztahuje na ty, kdo projevují sebeovládání, aby se mohli víc věnovat službě Bohu. (Mt 19:12; Es 2:15; Sk 8:27)

F

• Faraon.

  Titul egyptských králů. V Bibli je jmenovitě uvedeno pět faraonů: Šišak, So, Tirhaka, Neko a Chofra. U dalších faraonů – včetně těch, o kterých se mluví v souvislosti s Abrahamem, Mojžíšem a Josefem – Bible jména neuvádí. (2Mo 15:4; Ří 9:17)

• Farizeové.

  Významná sekta judaismu, která existovala v prvním století n. l. Farizeové neměli kněžský původ, ale striktně dodržovali i ty nejmenší detaily Zákona a na jeho úroveň povýšili i ústní tradice. (Mt 23:23) Stavěli se proti vlivu řecké kultury a jako odborníci na Zákon a tradice měli nad lidmi velkou moc. (Mt 23:2–6) Někteří z nich byli také členy Sanhedrinu. Často se s Ježíšem přeli kvůli zachovávání sabatu, tradicím nebo stykům s hříšníky a výběrčími daní. Někteří farizeové, například Saul z Tarsu, se stali křesťany. (Mt 9:11; 12:14; Mr 7:5; Lk 6:2; Sk 26:5)

• Filistea, Filištíni.

  Filistea byla země, která ležela na jihu izraelského území, podél pobřeží Středozemního moře. Přistěhovalcům z Kréty, kteří se tam usadili, se začalo říkat Filištíni. David si je sice podrobil, ale oni přesto zůstali nezávislí a mezi nimi a Izraelity bylo trvale nepřátelství. (2Mo 13:17; 1Sa 17:4; Am 9:7; viz příloha B4)

G

• Gehenna.

  Řecký výraz pro údolí Hinnom, které leželo jižně a jihozápadně od starověkého Jeruzaléma. (Jer 7:31) V proroctvích se o něm mluví jako o místě posetém mrtvolami. (Jer 7:32; 19:6) Neexistují důkazy, že by zvířata nebo lidé byli do gehenny házeni zaživa, aby byli upáleni nebo mučeni. Gehenna proto nemůže symbolizovat neviditelné místo, kde by byly lidské duše věčně mučeny v doslovném ohni. Ježíš a jeho učedníci používali výraz „gehenna“ jako symbol definitivního trestu v podobě „druhé smrti“ neboli věčného zničení. (Zj 20:14; Mt 5:22; 10:28)

• Gera.

  Jednotka hmotnosti, která odpovídala 1/20 šekelu, tedy 0,57 g. (3Mo 27:25; viz příloha B14)

• Gilead.

  V užším slova smyslu se vztahuje na úrodnou oblast východně od Jordánu, která se táhne na sever i na jih od údolí Jabbok. Někdy se tak označuje celé izraelské území východně od Jordánu, které obývaly kmeny Ruben, Gad a polovina kmene Manasse. (4Mo 32:1; Joz 12:2; 2Kr 10:33; viz příloha B4)

• Gittit.

  Hudební výraz, jehož význam není jistý, ale zdá se, že pochází z hebrejského slova gat. Někteří se domnívají, že gittit označuje melodii písní, které mají souvislost s výrobou vína, protože slovo gat znamená „vinný lis“. (Ža 81:ndp)

• Granátové jablko.

  Ovoce, které se tvarem podobá jablku a které má na jednom konci růžici neboli korunku. Pod tuhou slupkou jsou natěsnané míšky plné šťávy a každý míšek obsahuje růžové nebo červené semínko. Ozdoby ve tvaru granátových jablek zdobily okraj modrého pláště bez rukávů, který nosil velekněz, a také hlavice sloupů Jakin a Boaz, které stály před chrámem. (2Mo 28:34; 4Mo 13:23; 1Kr 7:18)

H

• Hádes.

  Toto řecké slovo odpovídá hebrejskému slovu „šeol“. Označuje obrazný hrob lidstva. (Viz HROB.)

• Hebrejec.

  Tento výraz byl poprvé použitý na Abrama (Abrahama), aby byl odlišen od svých amorejských sousedů. Později označoval Abrahamovy potomky pocházející z jeho vnuka Jákoba. (1Mo 14:13; 2Mo 5:3)

• Hebrejština.

  Jazyk Hebrejců, potomků Abrahama. V Ježíšově době hebrejština obsahovala mnoho výrazů z aramejštiny. Tímto jazykem mluvil Kristus a jeho učedníci. (Sk 26:14)

• Hermes.

  Řecký bůh, syn Dia. Hermes byl považován za posla bohů a boha řečnictví, což vysvětluje, proč byl takto v Lystře mylně označen Pavel. (Sk 14:12)

• Herodes.

  Nositelé tohoto jména patřili k panovnickému rodu, který z pověření Říma vládl Židům. Herodes Veliký je známý tím, že nechal přestavět jeruzalémský chrám, a tím, že ve snaze zabít Ježíše nařídil povraždit malé chlapce. (Mt 2:16; Lk 1:5) Herodes Archelaos a Herodes Antipas, synové Heroda Velikého, byli dosazeni nad částmi území, kterému předtím vládl jejich otec. (Mt 2:22) Antipas byl tetrarcha, ale obvykle ho nazývali králem. Vládl v době Kristovy třiapůlleté služby a během událostí popsaných v prvních 12 kapitolách knihy Skutky. (Mr 6:14–17; Lk 3:1, 19, 20; 13:31, 32; 23:6–15; Sk 4:27; 13:1) Potom krátce vládl vnuk Heroda Velikého Herodes Agrippa I., ale byl usmrcen andělem. (Sk 12:1–6, 18–23) Vládcem se pak stal jeho syn Herodes Agrippa II., který panoval až do židovského povstání proti Římu. (Sk 23:35; 25:13, 22–27; 26:1, 2, 19–32)

• Herodovi stoupenci.

  Také byli známí jako herodiáni. Byla to nacionalistická skupina, která podporovala politické cíle herodovské dynastie podřízené Římu. Pravděpodobně k nim patřili někteří saduceové. Herodiáni se spojili s farizei proti Ježíšovi. (Mr 3:6)

• Higgajon.

  Hudební termín, který určoval, jak má být skladba provedena. V Žalmu 9:16 může označovat buď slavnostní mezihru v podobě hlubokých tónů harfy, nebo slavnostní přestávku k rozjímání.

• Hin.

  Jednotka objemu tekutin a také nádoba o tomto objemu. Hin odpovídal 3,67 l. (2Mo 29:40; viz příloha B14)

• Hlavní zprostředkovatel.

  Základní význam odpovídajícího řeckého výrazu je „hlavní vůdce“. Vztahuje se na Ježíše Krista a poukazuje na jeho zásadní úlohu v tom, aby byli poslušní lidé osvobozeni od smrtících účinků hříchu a mohli žít věčně. (Sk 3:15; 5:31, ppč.; Heb 2:10; 12:2)

• Hrnčíř.

  Výrobce hliněných hrnců, mís a jiných nádob. Hebrejské slovo, které se překládá jako „hrnčíř“, doslova znamená „ten, kdo tvaruje“. K moci, kterou má hrnčíř nad hlínou, se často přirovnává Jehovova moc nad jednotlivci i národy. (Iz 64:8; Ří 9:21)

• Hrob.

  Když u tohoto slova není poznámka pod čarou, označuje doslovné místo, kde je někdo pohřben. Tam, kde poznámka pod čarou je, jde o překlad hebrejského slova „šeol“ nebo řeckého slova „hádes“, která označují obrazný hrob lidstva. V Bibli je tento obrazný hrob popisován jako místo nebo stav, kde neexistuje žádná činnost ani vědomí. (1Mo 47:30; Ka 9:10; Sk 2:31)

CH

• Chaldea, Chaldejci.

  Původně se tyto výrazy vztahovaly na území delty řek Tigris a Eufrat a na národ, který tam žil. Později označovaly celou Babylonii a její obyvatele. Výraz „Chaldejci“ se také vztahoval na skupinu vzdělanců, kteří se věnovali vědě, historii, jazykům a astronomii, ale zabývali se i magií a astrologií. (Ezr 5:12; Da 4:7; Sk 7:4)

• Cherubíni.

  Andělé, kteří mají vysoké postavení a plní zvláštní úkoly. Liší se od serafínů. (1Mo 3:24; 2Mo 25:19, 20; Iz 37:16; Heb 9:5)

• Chléb vystavení.

  Dvanáct chlebů, které byly ve svatostánku a později v chrámu umístěny na stole ve Svaté, a to ve dvou sloupcích po šesti. Říkalo se jim také „navrstvený chléb“ a „chleby předložení“. Sloužily jako oběť Bohu a každý sabat se měnily za čerstvé. Ty, které se odnesly, pak obvykle jedli pouze kněží. (2Pa 2:4; Mt 12:4; 2Mo 25:30; 3Mo 24:5–9; Heb 9:2; viz příloha B5)

• Chleby předložení.

  Viz CHLÉB VYSTAVENÍ.

• Choinix.

  Jednotka objemu sypkých látek. Všeobecně se předpokládá, že to bylo něco přes litr. (Zj 6:6, ppč.; viz příloha B14)

• Chomer.

  Jednotka objemu sypkých látek, která odpovídala jednomu koru. Z odhadovaného objemu jednoho batu se usuzuje, že chomer se rovnal 220 l. (3Mo 27:16; viz příloha B14)

• Choreb, hora Choreb.

  Hornatý kraj kolem hory Sinaj. Jiné jméno pro horu Sinaj. (2Mo 3:1; 5Mo 5:2; viz příloha B3)

• Chrám.

  Stavba v Jeruzalémě, která byla pro Izraelity centrem uctívání Jehovy a která nahradila přenosný svatostánek. První chrám postavil Šalomoun a zničili ho Babyloňané. Druhý chrám postavil Zerubbabel po návratu Židů z vyhnanství v Babyloně a později ho přestavěl Herodes Veliký. V Bibli je chrám často označován jednoduše jako „Jehovův dům“. (1Pa 29:1; 2Pa 2:4; Ezr 1:3; 6:14, 15; Mt 24:1; viz přílohy B8 a B11)

• Chrámoví sluhové.

  Neizraelité, kteří sloužili v chrámu a byli označováni také jako „Netinim“. Hebrejský výraz netinim doslova znamená „ti daní“, což naznačovalo, že byli dáni k dispozici pro službu v chrámu. Mnozí z nich byli pravděpodobně potomky Gibeoňanů, kterým dal Jozue za úkol, „aby sbírali dřevo a čerpali vodu pro lid a pro Jehovův oltář“. (Joz 9:23, 27; 1Pa 9:2; Ezr 8:17)

I

• Ilýrie.

  Římská provincie, která ležela severozápadně od Řecka. Během své služby se tam dostal Pavel, ale není jisté, jestli kázal v samotné Ilýrii, nebo jen po její hranice. (Ří 15:19; viz příloha B13)

• Izrael.

  Jméno, které dal Bůh Jákobovi. Časem se tak začali označovat všichni Jákobovi potomci jako celek. Potomci Jákobových 12 synů byli často nazýváni izraelští synové, izraelský dům, izraelský lid nebo Izraelité. Jméno Izrael se také používalo pro desetikmenné severní království, které se odtrhlo od dvoukmenného jižního, a později i pro pomazané křesťany, „Boží Izrael“. (1Mo 32:28; 2Sa 7:23; Ří 9:6; Ga 6:16)

J

• Jákob.

  Syn Izáka a Rebeky, kterému dal později Bůh jméno Izrael. Stal se praotcem Izraelitů, později nazývaných také Židé. Z jeho 12 synů a jejich potomků vzniklo 12 kmenů izraelského národa. Pro izraelský národ se používalo i jméno Jákob. (1Mo 32:28; Mt 22:32)

• Jasnovidec.

  Člověk, který dostal od Boha schopnost rozpoznat jeho vůli – jako by mu Bůh otevřel oči, a on tak mohl vidět nebo chápat věci, které byly většině lidí skryté. Odpovídající hebrejský výraz je odvozený od kořenného slova, které znamená „vidět“, ať už v doslovném, nebo v přeneseném smyslu. Lidé, kteří se dostali do problémů, si za jasnovidcem chodili pro moudré rady. (1Sa 9:9)

• Jednorozený.

  Odpovídající řecké slovo znamená „jediný svého druhu“. Tento výraz označoval jediné dítě svých rodičů, ať už to byl syn, nebo dcera. (Lk 7:12, ppč.; 8:42, ppč.; Jan 1:18; 3:16, ppč.)

• Jedutun.

  Výraz, který se objevuje v nadpise 39., 62. a 77. žalmu a jehož význam není jistý. Zdá se, že tyto nadpisy obsahovaly pokyny k hudebnímu provedení žalmu – možná určovaly styl nebo hudební nástroj. Jedutun bylo jméno jednoho z levitských hudebníků, a proto může tento styl nebo nástroj souviset s ním nebo s jeho syny.

• Jehova.

  Běžná česká podoba Božího osobního jména, které je v hebrejštině tvořeno čtyřmi písmeny neboli tetragrammatem. V tomto překladu se objevuje víc než 7 000krát. (Viz přílohy A4 a A5.)

• Jehova, Bůh vojsk.

  Tento výraz poukazuje na to, jakou moc má svrchovaný vládce vesmíru Jehova, který velí obrovským vojskům duchovních tvorů. (Ža 24:10; Iz 1:24)

• Jho.

  Tyč nošená na ramenou, na jejíž oba konce se zavěšoval náklad, nebo dřevěná tyč či rám, které se dávaly na krk dvou tažných zvířat (obvykle šlo o hovězí dobytek), aby mohla táhnout vůz nebo zemědělské nářadí. Jho při nošení těžkých břemen často používali otroci, a proto znázorňovalo otroctví, podřízenost jiné osobě a také útlak nebo utrpení. Odstranění nebo zlomení jha představovalo osvobození od otroctví, útlaku a vykořisťování. (3Mo 26:13; Mt 11:29, 30)

• Jitřenka, jitřní hvězda.

  Poslední hvězda, která vychází nad východním obzorem před tím, než se objeví slunce. Ohlašuje tak nový den. (2Pe 1:19; Zj 22:16)

• Jubilejní rok.

  Každý 50. rok, počítáno od roku, kdy Izraelité vstoupili do Zaslíbené země. Během jubilejního roku měla země ležet ladem, měli být propuštěni hebrejští otroci a měla se vrátit dědičná půda, která byla prodána. Byl to v určitém smyslu celoroční svátek, rok svobody, který vrátil národ do stavu, v jakém byl, když ho Bůh založil. (3Mo 25:10)

• Juda, Judsko.

  Juda byl čtvrtý syn Jákoba, kterého měl se svou manželkou Leou. V proroctví na smrtelné posteli Jákob předpověděl, že z Judova rodu přijde velký král, jehož vláda bude trvalá. Jedním z potomků Judy byl Ježíš, když se narodil jako člověk. Jméno Juda se vztahuje také na kmen a později na jižní judské království. To bylo tvořeno kmeny Juda a Benjamín a žili v něm kněží a Levité. Leželo v jižní části země, kde se nacházel Jeruzalém a chrám. Pro toto území se také používá název Judsko. (1Mo 29:35; 49:10; 1Kr 4:20; 12:32; Heb 7:14)

K

• Kadidlo.

  Směs aromatických pryskyřic a balzámů, která pomalu hoří a vydává příjemnou vůni. Ve svatostánku a chrámu se používalo speciální kadidlo ze čtyř složek. Každé ráno a každý večer se pálilo na oltáři pro kadidlo, který byl ve Svaté. V Den smíření se pálilo také v Nejsvětější. Kadidlo představovalo modlitby Božích věrných služebníků. Křesťané nejsou povinni ho používat. (2Mo 30:34, 35; 3Mo 16:13; Zj 5:8)

• Kadidlová pryskyřice.

  Suchá pryskyřice z určitých druhů stromů a keřů z rodu kadidlovník (Boswellia). Když se zapálila, vydávala sladkou vůni. Byla jednou z ingrediencí, ze kterých se vyrábělo svaté kadidlo používané ve svatostánku a v chrámu. Také se přidávala k obilné oběti a umísťovala se na každý sloupec chlebů vystavení ve Svaté. (2Mo 30:34–36; 3Mo 2:1; 24:7; Mt 2:11)

• Kámen úrazu.

  Viz PADNOUT, ZPŮSOBIT PÁD.

• Kanaán.

  Vnuk Noema a čtvrtý syn Chama. Byl předkem 11 kmenů, které obývaly území podél východního pobřeží Středozemního moře mezi Egyptem a Sýrií. Toto území se nazývalo „kananejská země“ nebo prostě „Kanaán“. (1Mo 9:18; 3Mo 18:3; Joz 14:1; Sk 13:19; viz příloha B4)

• Kasiová skořice.

  Produkt získávaný ze skořicovníku čínského (Cinnamomum cassia). Používala se jako vonná látka a jako přísada do svatého oleje pomazání. (2Mo 30:24; Ža 45:8; Eze 27:19)

• Kav.

  Jednotka objemu sypkých látek. Z odhadovaného objemu batu se usuzuje, že kav odpovídal 1,22 l. (2Kr 6:25; viz příloha B14)

• Kemoš.

  Hlavní bůh Moabců. (1Kr 11:33)

• Kislev.

  Devátý měsíc židovského náboženského kalendáře a třetí měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny listopadu do poloviny prosince. (Ne 1:1; Ze 7:1; viz příloha B15)

• Kláda.

  Nástroj k omezení pohybu používaný k trestání. Některé takové nástroje sevřely člověku pouze nohy. Jiné mu možná sevřely nohy, ruce i krk, takže byl ve zkroucené pozici. (Jer 20:2; Sk 16:24)

• Kletba, proklínat.

  Sloveso „proklínat“ znamená „vyhrožovat něčím zlým“ nebo „svolávat zlo na někoho nebo na něco“. Kletbou je často myšlena předpověď něčeho špatného. Pokud ji pronese Bůh nebo jeho představitel, má prorocký význam. (1Mo 12:3; 4Mo 22:12; Ga 3:10)

• Klopýtnout.

  Viz PADNOUT, ZPŮSOBIT PÁD.

• Kněz.

  Muž, který oficiálně zastupoval Boha před lidmi, kterým sloužil, a poučoval je o Bohu a jeho zákonech. Kněz zároveň zastupoval lidi před Bohem: Předkládal za ně oběti a také se za ně přimlouval a prosil za ně. Než začal platit Mojžíšův zákon, úlohu kněze v rodině zastával ten, kdo byl její hlavou. V době platnosti Mojžíšova zákona byli kněžími mužští potomci Árona z kmene Levi. Ostatní muži z kmene Levi jim pomáhali. Když začala platit nová smlouva, vznikl duchovní Izrael – národ kněží, jehož veleknězem je Ježíš Kristus. (2Mo 28:41; Heb 9:24; Zj 5:10)

• Konkubína.

  Viz VEDLEJŠÍ MANŽELKA.

• Kor.

  Jednotka objemu sypkých látek a tekutin. Z odhadovaného objemu batu se usuzuje, že kor odpovídal 220 l. (1Kr 5:11; viz příloha B14)

• Korál.

  Tvrdý materiál podobný kameni, tvořený schránkami drobných mořských živočichů. Vyskytuje se v nejrůznějších barvách, včetně červené, bílé a černé. Velké množství korálů bylo v Rudém moři. V biblických dobách byl vysoce ceněný červený korál, ze kterého se vyráběly korále a jiné ozdoby. (Př 8:11)

• Kořist.

  Osobní majetek, různé předměty z domácnosti, hospodářská zvířata nebo jiné cenné věci, které vítěz bitvy sebral nepříteli. (Joz 7:21; 22:8; Heb 7:4)

• Kouzelnictví.

  Využívání moci, která se připisuje zlým duchům. (2Pa 33:6)

• Královna nebes.

  Titul bohyně uctívané odpadlými Izraelity v době Jeremjáše. Podle některých názorů šlo o babylonskou bohyni Ištar (Astarte). „Královna nebes“ je význam jména sumerské bohyně Inanny, která byla dřívější obdobou Ištar. Kromě toho, že byla spojována s nebem, byla zároveň bohyní plodnosti. V Egyptě byl nalezen nápis, ve kterém je Astarte označena za „Paní nebes“. (Jer 44:19)

• Kratiknoty.

  Zlaté nebo měděné nástroje používané ve svatostánku i v chrámu. Možná se podobaly nůžkám a používaly se ke zkracování knotů v lampách. (2Kr 25:14)

• Kristus.

  Ježíšův titul, který pochází z řeckého slova Christos. To odpovídá hebrejskému slovu překládanému jako „Mesiáš“, tedy „Pomazaný“. (Mt 1:16; Jan 1:41)

• Křest, křtít.

  Odpovídající řecké sloveso znamená „ponořit“. Ježíš stanovil křest jako požadavek pro své následovníky. V Bibli je také zmínka například o Janově křtu, o křtu svatým duchem a o křtu ohněm. (Mt 3:11, 16; 28:19; Jan 3:23; 1Pe 3:21)

• Křesťané.

  Jméno, které Bůh dal následovníkům Ježíše Krista. (Sk 11:26; 26:28)

• Kůl.

  V některých národech se kůly používaly k popravám nebo se na ně věšela mrtvá těla odsouzených. Sloužilo to pro výstrahu nebo k veřejnému pokoření. Asyřané, kteří byli pověstní svými krutými metodami válčení, naráželi zajatce na vrchol špičatého kůlu, který oběti prošel břichem do hrudní dutiny. Naproti tomu židovský zákon stanovoval, že ti, kdo se provinili takovými odpornými zločiny, jako je rouhání nebo modlářství, mají být nejdřív ukamenováni nebo zabiti jiným způsobem a až potom má být jejich tělo pověšeno na kůl nebo na strom jako varování pro druhé. (5Mo 21:22, 23; 2Sa 21:6, 9) Římané někdy oběť ke kůlu jen přivázali. Pak mohlo trvat několik dnů, než takový člověk zemřel bolestí, žízní, hladem a vlivem slunečního žáru. Jindy, jako to bylo v Ježíšově případě, Římané ruce a nohy odsouzeného ke kůlu přibili. (Lk 24:20; Jan 19:14–16; 20:25; Sk 2:23, 36; viz MUČEDNICKÝ KŮL)

• Kvas.

  Směs, která se přidávala do těsta nebo do tekutin, aby způsobila kynutí nebo kvašení. Šlo zejména o část vykynutého těsta, která se uchovávala z předchozí várky. Kvas je v Bibli často používán jako symbol hříchu a zkaženosti, ale také označuje neviditelný a všeprostupující růst. (2Mo 12:20; Mt 13:33; Ga 5:9)

L

• Lepton.

  V době popisované v Křesťanských řeckých písmech to byla nejmenší židovská mince. Byla z mědi nebo bronzu. (Mr 12:42, ppč.; Lk 21:2, ppč.; viz příloha B14)

• Letnice.

  Druhý ze tří hlavních svátků, které měli všichni židovští muži slavit v Jeruzalémě. Řecké označení tohoto svátku znamená „padesátý (den)“. V Křesťanských řeckých písmech se výrazem „Letnice“ označuje svátek, který se v Hebrejských písmech nazývá Svátek žně nebo Svátek týdnů. Slavil se 50. den, počítáno od 16. nisanu. (2Mo 23:16; 34:22; Sk 2:1)

• Levi, Levité.

  Levi byl třetí syn Jákoba, kterého měl se svou manželkou Leou. Také to byl kmen, který nesl Leviho jméno. Z jeho tří synů pocházely tři hlavní oddíly Levitů. Výraz „Levité“ se někdy používal na celý kmen, ale obvykle bez Áronovy kněžské rodiny. Kmen Levi nedostal v Zaslíbené zemi žádné území, ale dostal 48 měst na územích, která byla přidělena ostatním kmenům. (5Mo 10:8; 1Pa 6:1; Heb 7:11)

• Leviatan.

  Zvíře, o kterém je většinou zmínka v souvislosti s vodou, zjevně nějaký vodní živočich. V Jobovi 3:8 a 41:1 se tento výraz nejspíš vztahuje na krokodýla nebo jiné vodní zvíře obrovských rozměrů a síly. V Žalmu 104:26 to může být nějaký druh velryby. Na jiných místech se tento výraz používá obrazně a nedá se ztotožnit s žádným konkrétním zvířetem. (Ža 74:14; Iz 27:1)

• Libanon, pohoří.

  Jedno ze dvou pohoří, které tvoří horské pásmo v Libanonu. Na západě je pohoří Libanon a na východě pohoří Antilibanon. Odděluje je dlouhá úrodná nížina. Pohoří Libanon vystupuje téměř přímo ze Středozemního moře a nadmořská výška většiny jeho vrcholů se pohybuje mezi 1 800 a 2 100 m. Ve starověku Libanon pokrývaly majestátní cedry, které byly mezi okolními národy vysoce ceněné. (5Mo 1:7; Ža 29:6; 92:12; viz příloha B7)

• Log.

  Nejmenší jednotka objemu tekutin, o které je v Bibli zmínka. Podle židovského Talmudu odpovídal 1/12 hinu. Z toho se dá odvodit, že log se rovnal 0,31 l. (3Mo 14:10; viz příloha B14)

• Loket.

  Délková jednotka, která zhruba odpovídala vzdálenosti od lokte až po konec prostředníčku. Izraelité běžně používali loket dlouhý 44,5 cm, ale používali také loket, který byl o dlaň delší a měřil 51,8 cm. (1Mo 6:15; Lk 12:25, ppč.; viz příloha B14)

• Losy.

  Oblázky nebo malé kousky dřeva či kamene, které se používaly, když bylo potřeba něco rozhodnout. Vkládaly se do záhybu oděvu nebo do nádoby a potom se s nimi zatřáslo. Los, který vypadl nebo byl vytažen, určil výsledek losování. Házení losu bylo často spojeno s modlitbou. Výraz „los“ se používá také přeneseně ve významu „podíl“. (Joz 14:2; Ža 16:5; Př 16:33; Mt 27:35)

M

• Magistráti.

  V babylonské státní správě to byli úředníci ve správních okrscích, kteří znali zákony a měli určitou soudní pravomoc. V římských koloniích sloužili magistráti jako zástupci vlády. Měli na starosti udržování veřejného pořádku, spravování financí, vyslýchání a souzení těch, kdo porušili zákon, a vydávání příkazů k vykonání trestu. (Da 3:2; Sk 16:20)

• Machalat.

  Zjevně hudební termín, který se vyskytuje v nadpise 53. a 88. žalmu. Možná souvisel s hebrejským kořenným slovesem, které znamená „slábnout, onemocnět“, a tak doporučoval smutné, melancholické ladění, což by odpovídalo pochmurnému obsahu těchto dvou písní.

• Makedonie.

  Území na sever od Řecka, které získalo významné postavení za vlády Alexandra Velikého a zůstalo nezávislé až do doby, kdy ho dobyli Římané. Když Pavel poprvé navštívil Evropu, byla Makedonie římskou provincií. Pavel tuto oblast navštívil třikrát. (Sk 16:9; viz příloha B13)

• Malkam.

  Pravděpodobně je totožný s Molekem, hlavním bohem Ammonitů. (Sef 1:5; viz MOLEK)

• Malomocenství.

  Závažná kožní nemoc. Slovo „malomocenství“ se v Bibli nevztahovalo pouze na nemoc, kterou pod tímto jménem známe dnes. Postihovala totiž nejen lidi, ale také oblečení a domy. Člověku postiženému touto chorobou se říkalo malomocný. (3Mo 14:54, 55; Lk 5:12)

• Mana.

  Hlavní potravina Izraelitů během jejich 40letého putování pustinou. Dával jim ji Jehova. Každé ráno kromě sabatu se zázračně objevila na zemi pod vrstvou rosy. Když ji Izraelité viděli poprvé, říkali: „Co to je?“, hebrejsky: „Man hu?“ (2Mo 16:13–15, 35) Na jiných místech se o ní mluví jako o „nebeském obilí“ (Ža 78:24), o „chlebu z nebe“ (Ža 105:40) a o „chlebu mocných“ (Ža 78:25). Ježíš mluvil o maně v přeneseném smyslu. (Jan 6:49, 50)

• Maskil.

  Hebrejský termín, který se objevuje v nadpise 13 žalmů a jehož význam není jistý. Možná znamená „rozjímavá báseň“. Někteří se domnívají, že může významově souviset s podobným slovem, které je přeložené jako „sloužit s moudrostí“. (2Pa 30:22; Ža 32:ndp)

• Médie, Médové.

  Médové byli potomci Jafetova syna Madaie. Osídlili Íránskou vysočinu, rozsáhlou náhorní plošinu, kde potom vznikla Médie. Médové se spojili s Babylonem a porazili Asýrii. Jednou z médských provincií byla v té době Persie, ale po tom, co se perský král Kýros vzbouřil, Médie a Persie vytvořily Médo-perskou říši. Ta v roce 539 př. n. l. porazila Novobabylonskou říši. Médové byli přítomni v Jeruzalémě o Letnicích roku 33 n. l. (Da 5:28, 31; Sk 2:9; viz příloha B9)

• Měch.

  Vak vyrobený z celé kůže nějakého zvířete, například kozy nebo ovce, který se používal na víno a další tekutiny. Mladé víno vytvářelo uvnitř měchu tlak, protože kvasí a produkuje oxid uhličitý. Nedávalo se proto do starých měchů, které nebyly pružné a praskaly, ale do nových měchů, které se dokázaly roztáhnout. (Joz 9:4; Mt 9:17)

• Merodak.

  Hlavní bůh města Babylonu. Potom co babylonský král a zákonodárce Chammurabi udělal z Babylonu hlavní město Babylonie, význam Merodaka (Marduka) vzrostl, až nakonec nahradil mnoho dřívějších bohů a stal se mezi babylonskými bohy tím nejvýznamnějším. V pozdější době bylo jeho jméno nahrazeno titulem „Belu“ („Majitel“) a běžně se mu říkalo Bel. (Jer 50:2)

• Měřicí rákos.

  Měřicí rákos byl dlouhý šest loket. Rákos odvozený od běžného lokte měřil 2,67 m a rákos odvozený od dlouhého lokte 3,11 m. (Eze 40:3, 5; Zj 11:1; viz příloha B14)

• Mesiáš.

  Výraz odvozený od hebrejského slova, které znamená „potřený olejem“ nebo „pomazaný“. Stejný význam má slovo „Kristus“, které pochází z řečtiny. (Da 9:25; Jan 1:41)

• Město Davidovo.

  Jméno, které dostalo město Jebus, potom co ho dobyl David a vybudoval v něm své královské sídlo. Říká se mu také Sion. Jde o jihovýchodní a zároveň nejstarší část Jeruzaléma. (2Sa 5:7; 1Pa 11:4, 5)

• Miktam.

  Hebrejské slovo použité v nadpise šesti žalmů (Ža 16, 56–60). Jeho význam není jistý, ale může souviset se slovem „nápis“.

• Míle.

  Délková jednotka, která se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen v Matoušovi 5:41 a pravděpodobně označuje římskou míli, která se rovnala 1 479,5 m. (Viz příloha B14.)

• Milkom.

  Bůh, kterého uctívali Ammonité, pravděpodobně totožný s Molekem. (1Kr 11:5, 7) Král Šalomoun postavil ke konci své vlády pro tohoto falešného boha výšiny. (Viz MOLEK.)

• Mina.

  V Ezekielovi je nazvaná mane. Je to hmotnostní i peněžní jednotka. Z archeologických nálezů vyplývá, že mina měla 50 šekelů a šekel vážil 11,4 g. Mina, o které se píše v Hebrejských písmech, tedy vážila 570 g. Podobně jako v případě loktu mohla kromě běžné miny existovat i královská mina. Mina, o které se píše v Křesťanských řeckých písmech, odpovídala 100 drachmám a vážila 340 g. Šedesát min se rovnalo jednomu talentu. (Ezr 2:69; Lk 19:13; viz příloha B14)

• Mlácení.

  Činnost, při které se obilná zrna oddělují od stébel a plev. Obilí se někdy mlátilo ručně pomocí prutu nebo hole. Pokud ho ale bylo větší množství, používaly se nástroje jako mláticí saně nebo válec, které táhla zvířata. Těmito nástroji se přejíždělo po obilí, které bylo rozprostřené na mlatu – kruhové ploše, která byla obvykle na vyvýšeném místě, kde foukal vítr. (3Mo 26:5; Iz 41:15; Mt 3:12; viz PŘEVÍVÁNÍ)

• Mlýnský kámen.

  Okrouhlý kámen, který byl umístěný na kameni podobné velikosti a používal se k mletí mouky. Uprostřed spodního kamene byl čep, na kterém se vrchní kámen otáčel. V biblických dobách byly ve většině domácností ruční mlýnky, na kterých pracovaly ženy. Mojžíšův zákon zakazoval vzít mlýnek nebo jeho vrchní mlecí kámen do zástavy, protože na mlýnku záviselo, jestli bude mít rodina každý den chleba. Podobnou konstrukci měly i mlýny s velkými mlýnskými kameny, kterými otáčela zvířata. (5Mo 24:6; Mr 9:42)

• Modla, modlářství.

  Modla je předmět zobrazující cokoli reálného nebo vymyšleného, který lidé používají při falešném uctívání. Modlářství je projevování úcty nebo lásky modle, její uctívání nebo zbožňování. (Ža 115:4; Sk 17:16; 1Ko 10:14)

• Mojžíšův zákon.

  Zákon, který dal Jehova Izraelitům roku 1513 př. n. l. v pustině Sinaj prostřednictvím Mojžíše. Prvních pět knih Bible se často nazývá Zákon. (Joz 23:6; Lk 24:44)

• Molek.

  Bůh Ammonitů, pravděpodobně totožný s Malkamem, Milkomem a Molochem. Mohlo jít spíš o titul než o jméno určitého boha. Každý, kdo obětoval Molekovi svoje děti, měl být podle Mojžíšova zákona usmrcen. (3Mo 20:2; Jer 32:35; Sk 7:43)

• Moloch.

  Viz MOLEK.

• Mor.

  Jakákoli rychle se šířící infekční nemoc, která může přerůst v epidemii a způsobit smrt. Mor je často spojován s vykonáním Božího rozsudku. (4Mo 14:12; Eze 38:22, 23; Am 4:10)

• Mstitel krve.

  V Mojžíšově zákoně se tento výraz vztahoval na toho, kdo byl nejbližším mužským příbuzným zabitého člověka a měl povinnost pomstít jeho krev. (4Mo 35:19) Krevní msta vycházela z toho, co o svatosti krve a lidského života řekl Bůh Noemovi. (1Mo 9:5, 6)

• Mučednický kůl.

  Tímto výrazem se překládá řecké slovo stauros, které označuje vztyčený kůl, jako například ten, na kterém byl popraven Ježíš. Neexistují žádné důkazy, že by toto řecké slovo označovalo kříž, který pohané mnoho století před Kristem používali jako náboženský symbol. Výraz „mučednický kůl“ plně vystihuje význam slova v původním jazyce, protože slovo stauros se v Bibli vztahuje také na týrání, utrpení a hanbu, které budou zažívat Ježíšovi následovníci. (Mt 16:24; Heb 12:2; viz KŮL)

• Mut-labben.

  Výraz, který se vyskytuje v nadpise 9. žalmu. Podle tradice znamená „o smrti syna“. Někteří předpokládají, že to byl název nebo možná počáteční slova nějaké známé písně, na jejíž melodii se žalm zpíval.

• Myrha.

  Aromatická pryskyřice, která se získává z různých trnitých keřů nebo malých stromů rodu myrhovník (Commiphora). Byla jednou ze složek, ze kterých se vyráběl svatý olej pomazání. Používala se k navonění oděvů nebo lůžek a přidávala se do masážních olejů a tělových krémů. Používala se také k přípravě mrtvých těl na pohřeb. (2Mo 30:23; Př 7:17; Jan 19:39)

N

• Nádoby na oheň.

  Nádoby ze zlata, stříbra nebo mědi, které se ve svatostánku a v chrámu používaly k pálení kadidla a k odstraňování uhlíků z oltáře a spálených knotů z lamp na zlatém svícnu. Říkalo se jim také kadidelnice. (2Mo 37:23; 2Pa 26:19; Heb 9:4)

• Nadpis.

  Záhlaví, které se objevuje na začátku mnoha žalmů a které uvádí pisatele, historické podrobnosti nebo pokyny k hudebnímu provedení, případně ukazuje, kdy se měl žalm zpívat a za jakým účelem. (Viz nadpis 3., 4., 5., 6., 7., 30., 38., 60., 92. a 102. žalmu.)

• Nádrž na vodu.

  Uměle vytvořená podzemní dutina používaná jako zásobárna vody. Tyto nádrže neboli cisterny byly určené k zachycování a uchovávání dešťové vody nebo vody vytékající z pramenů. Obvykle byly zakryté. (2Pa 26:10)

• Nádvoří.

  Ohraničené prostranství kolem svatostánku a později obezděná prostranství kolem hlavní budovy chrámu. Na nádvoří svatostánku a vnitřním nádvoří chrámu stál oltář pro zápalnou oběť. (Viz přílohy B5, B8 a B11.) Bible se zmiňuje i o nádvořích domů a paláců. (2Mo 27:9; 1Kr 7:12; Es 4:11; Mt 26:3)

• Náprsník.

  Pouzdro ozdobené vzácnými kameny, které nosil izraelský velekněz „na svém srdci“, když vcházel do Svaté. Říkalo se mu „náprsník soudu“, protože obsahoval urim a tumim, pomocí kterých Jehova oznamoval své rozsudky. (2Mo 28:15–30; viz příloha B5)

• Nard.

  Aromatická rostlina (Nardostachys jatamansi) a zároveň drahý vonný olej světle červené barvy, který se z ní připravoval. Ten se vzhledem ke své vysoké ceně často míchal s méně kvalitními oleji a někdy se vyráběly jeho napodobeniny. Stojí za zmínku, že olej, který byl vylit na Ježíšovu hlavu a nohy, byl podle Markova i Janova evangelia „pravý nard“. (Mr 14:3; Jan 12:3)

• Nazaretský.

  Výraz, kterým lidé označovali Ježíše, protože pocházel z Nazaretu. Pravděpodobně souvisí s hebrejským slovem, které je v Izajášovi 11:1 přeložené jako „výhonek“. Výrazem „Nazaretští“ byli později označováni i Ježíšovi následovníci. (Mt 2:23; Sk 24:5)

• Nazirejec.

  Výraz pocházející z hebrejského slova, které znamená „vyčleněný, zasvěcený, oddělený“. Existovaly dva druhy nazirejců – ti, kdo se pro to sami rozhodli, a ti, kdo byli jmenováni Bohem. Muž nebo žena mohli dát Jehovovi zvláštní slavnostní slib, že budou po určitou dobu žít jako nazirejci. Ti, kdo tento slib dobrovolně složili, museli dodržovat tři základní omezení: Nesměli pít alkohol ani jíst nic, co pochází z vinné révy, nesměli si stříhat vlasy a nesměli se dotknout mrtvého těla. Ti, které jmenoval Bůh, zůstali nazirejci po celý život a Jehova stanovil, jaké požadavky musí splňovat. (4Mo 6:2–7; Sd 13:5)

• Nečistota.

  Tento výraz se může vztahovat na doslovnou nečistotu nebo na porušování mravních zákonů. V Bibli ale často označuje to, co bylo nepřijatelné neboli nečisté podle Mojžíšova zákona. (3Mo 5:2; 13:45; Mt 10:1; Sk 10:14; Ef 5:5; viz ČISTOTA)

• Nefilim.

  Viz OBŘI.

• Nechilot.

  Výraz, který se objevuje v nadpise 5. žalmu a jehož význam není jistý. Někteří se domnívají, že označuje dechový nástroj – spojují ho totiž s hebrejským kořenným slovem, které je příbuzné s výrazem chalil (flétna). Může ale také označovat melodii.

• Nejsvětější.

  Nejvnitřnější místnost svatostánku nebo chrámu, ve které se uchovávala truhla smlouvy. Říkalo se jí také Svatá svatých. Podle Mojžíšova zákona směl do Nejsvětější vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou za rok, v Den smíření. (2Mo 26:33; 3Mo 16:2, 17; 1Kr 6:16; Heb 9:3)

• Nestoudné chování.

  Z řeckého výrazu aselgeia. Označuje skutky, které jsou závažným porušením Božích zákonů a ve kterých se odráží nestoudný neboli otevřeně pohrdavý postoj. Takový postoj svědčí o neúctě, nebo dokonce pohrdání autoritou, zákony a měřítky. Tento výraz se nevztahuje na méně závažná provinění. (Ga 5:19; 2Pe 2:7)

• Netinim.

  Viz CHRÁMOVÍ SLUHOVÉ.

• Nezasloužená laskavost.

  Odpovídající řecké slovo (charis) nese především myšlenku něčeho příjemného a poutavého. Často označuje laskavý dar nebo laskavý způsob dávání. Když se mluví o Boží nezasloužené laskavosti, je tím myšlen dar, který Bůh dává, aniž by čekal něco nazpátek. Je tedy vyjádřením Boží ochoty štědře dávat a jeho velkorysé lásky a laskavosti k lidem. Uvedený řecký výraz se někdy překládá také jako „přízeň“ nebo „laskavý dar“. Označuje něco, co člověk dostává, aniž by si to zasloužil – dostává to jen díky štědrosti dárce. (2Ko 6:1; Ef 1:7)

• Nisan.

  Po návratu z vyhnanství v Babyloně se tak začal nazývat abib, první měsíc židovského náboženského kalendáře a sedmý měsíc židovského světského kalendáře. Šlo o období od poloviny března do poloviny dubna. (Ne 2:1; viz příloha B15)

• Novoluní.

  První den každého měsíce židovského kalendáře. Izraelité se tento den scházeli, hodovali a předkládali oběti stanovené právě pro tuto příležitost. Později se novoluní stalo důležitým národním svátkem, kdy se nepracovalo. (4Mo 10:10; 2Pa 8:13; Kol 2:16)

O

• Oběť.

  Dar, který člověk přináší Bohu jako projev vděčnosti nebo na znamení toho, že uznává svoji vinu a prosí o obnovení dobrého vztahu s ním. Lidé začali dobrovolně přinášet různé oběti, včetně těch zvířecích, už v době Ábela a Mojžíšův zákon později stanovil, že oběti jsou povinné. Potom co Ježíš přinesl dokonalou oběť v podobě svého života, zvířecí oběti už nejsou nutné. Křesťané ale dál přináší Bohu duchovní oběti. (1Mo 4:4; Heb 13:15, 16; 1Ja 4:10)

• Oběť díkůvzdání.

  Oběť společenství, kterou lidé přinášeli, když chtěli chválit Boha za jeho péči a věrnou lásku. Při této příležitosti se jedlo maso obětovaného zvířete a také kvašené i nekvašené chleby. Maso se mělo sníst v den, kdy byla oběť přinesena. (2Pa 29:31)

• Oběť pohupování.

  Oběť, při jejímž předkládání kněz zjevně položil své ruce pod ruce dárce, který oběť držel, a pohupoval jimi sem a tam. Obětí mohl kněz pohupovat i sám. Toto gesto symbolizovalo, že oběť je předkládána Jehovovi. (3Mo 7:30)

• Oběť společenství.

  Oběť, kterou člověk dával najevo, že chce mít s Jehovou pokojný vztah. Jedl ji ten, kdo oběť přinesl, jeho rodina a kněží konající službu, včetně toho, který oběť předkládal. Jehovovi připadl příjemný kouř hořícího tuku a také krev představující život. A tak byli kněží, ti, kdo oběť přinesli, a Jehova jakoby u společného jídla, které svědčilo o pokojných vztazích mezi nimi. (3Mo 7:29, 32; 5Mo 27:7)

• Oběť za hřích.

  Oběť přinesená za neúmyslný hřích, který člověk spáchal kvůli slabosti svého nedokonalého těla. Jako oběti se přinášela různá zvířata, od býků po holoubata, a to v závislosti na postavení a možnostech toho, pro koho mělo být vykonáno smíření za hřích. (3Mo 4:27, 29; Heb 10:8)

• Oběť za vinu.

  Byla to oběť za hřích jednotlivce, která se od jiných obětí za hřích trochu lišila. Když ji totiž hříšník přinesl, uznal tím, že zhřešil proti Bohu nebo porušil něčí práva zaručená Zákonem, anebo tím žádal o obnovu určitých práv, o která kvůli svému hříchu přišel, a o prominutí trestu. (3Mo 7:37; 19:22; Iz 53:10)

• Obři.

  Agresivní hybridní synové zhmotnělých andělů a lidských dcer. Žili před potopou a byli označováni také jako „Nefilim“. (1Mo 6:4)

• Obřízka.

  Odstranění předkožky mužského pohlavního orgánu. Pro Abrahama a jeho potomky byla povinná, ale od křesťanů se nevyžaduje. Výraz „obřízka“ se používá i v přeneseném smyslu. (1Mo 17:10; 1Ko 7:19; Flp 3:3)

• Odpadnutí.

  Řecký výraz apostasia je odvozený od slovesa, které doslova znamená „odstoupit od“. Podstatné jméno má význam „zběhnutí“, „opuštění“ nebo „vzpoura“. V Křesťanských řeckých písmech se výraz „odpadnutí“ používá především v souvislosti s těmi, kdo opustili pravé uctívání Boha. (Př 11:9; Sk 21:21, ppč.; 2Te 2:3)

• Ohnivé jezero.

  Symbolické místo, „které hoří ohněm a sírou“ a které je označeno také jako „druhá smrt“. Jsou do něj hozeni nekajícní hříšníci, Ďábel, a dokonce smrt a hrob (neboli hádes). To, že je do něj hozena duchovní bytost, smrt a hádes, kterým oheň nemůže ublížit, ukazuje, že toto jezero není symbolem věčných muk, ale věčného zničení. (Zj 19:20; 20:14, 15; 21:8)

• Oltář.

  Vyvýšené místo nebo stavba z hlíny, kamenů, kamenného bloku nebo dřeva potaženého kovem, na kterých se předkládaly oběti nebo kadidlo. V první místnosti svatostánku i chrámu byl malý „zlatý oltář“ k předkládání kadidla. Byl dřevěný a potažený zlatem. Venku na nádvoří stál větší „měděný oltář“ pro zápalné oběti. (2Mo 27:1; 39:38, 39; 1Mo 8:20; 1Kr 6:20; 2Pa 4:1; Lk 1:11; viz přílohy B5 a B8)

• Omer.

  Jednotka objemu sypkých látek, která odpovídala desetině efa, tedy 2,2 l. (2Mo 16:16, 18; viz příloha B14)

• Onyx.

  Drahý kámen, jde o tvrdou formu achátu nebo pruhovaný chalcedon. Má bílé vrstvy, které se střídají s vrstvami černými, hnědými, červenými, šedými nebo zelenými. Onyxy zdobily oděv, který nosil velekněz. (2Mo 28:9, 12; 1Pa 29:2; Job 28:16)

• Opona.

  Nádherná tkaná látka, na které byli vyšití cherubíni a která ve svatostánku i v chrámu oddělovala Svatou od Nejsvětější. (2Mo 26:31; 2Pa 3:14; Mt 27:51; Heb 9:3; viz příloha B5)

• Osnova.

  Soustava nití, které podélně prochází tkaninou. V pravém úhlu k nim se střídavě nahoru a dolů proplétá soustava nití, která se nazývá útek. (Sd 16:13)

P

• Paběrkovat.

  Sbírat to, co ženci po sklizni úmyslně nebo neúmyslně nechali na poli. Mojžíšův zákon lidem přikazoval, aby okraje svých polí nesklízeli úplně a aby nesesbírali všechny olivy a víno. Právo paběrkovat to, co po sklizni zbylo, dal Bůh chudým, trpícím, cizincům, sirotkům a vdovám. (Rut 2:2)

• Padnout, způsobit pád.

  Myšlenka klopýtnutí a pádu na cestě se v Bibli často používá v přeneseném smyslu. Příslušné výrazy v původních jazycích se podle kontextu dají chápat více způsoby. Například můžou mít význam zhřešit, selhat nebo pohoršit se natolik, že člověk ztratí víru. Někdy jsou použité ve významu způsobit, že někdo jiný zhřeší nebo že ztratí víru a důvěru v Boha, v Ježíše nebo v ty, kdo je zastupují. Proto se překládají nejen jako „klopýtnout“, „padnout“ nebo „způsobit pád“, ale také jako „chybovat“, „být kamenem úrazu“, „pohoršit někoho“ nebo „svést k hříchu“. (Ža 119:165; Mt 5:29; 18:6–8; 2Ko 6:3; Jk 3:2)

• Pamětní hrobka.

  Pohřební místo, kam byl uložen zesnulý člověk. Překládá se tak řecké slovo mnemeion, odvozené od slovesa „připomínat“, což ukazuje, že na člověka, který zemřel, se pamatuje. (Jan 5:28, 29)

• Pánova večeře.

  Doslovné jídlo skládající se z nekvašeného chleba a vína, které slouží jako symboly Kristova těla a krve. Tímto jídlem si podle Bible mají křesťané připomínat Ježíšovu smrt, a proto se Pánově večeři také říká Památná slavnost. (1Ko 11:20, 23–26)

• Papyrus.

  Vodní rostlina podobná rákosu, která se používala k výrobě košíků, nádob nebo člunů. Také se z ní vyráběl materiál podobný papíru, na který se dalo psát a ze kterého se často dělaly svitky. (2Mo 2:3)

• Pec.

  Toto slovo může označovat různé konstrukce určené pro tavení rudy nebo kovu, pro vypalování hliněných a jiných keramických předmětů a pro pálení vápna. V biblických dobách se stavěly z cihel nebo z kamene. (1Mo 15:17; Da 3:17; Zj 9:2)

• Pečeť, pečetidlo.

  Pečetidlo je předmět, kterým se vytvářel otisk (většinou do hlíny nebo vosku) potvrzující platnost dohody, vlastnictví nebo pravost. Starověká pečetidla tvořil kus tvrdého materiálu (kamene, slonoviny nebo dřeva), do kterého byla zrcadlově vyryta písmena nebo nějaký obraz. Výraz „pečeť“ se může v přeneseném smyslu vztahovat na něco, co je pravé, co někomu patří nebo co je skryté či tajné. (2Mo 28:11; Ne 9:38; Zj 5:1; 9:4)

• Pečetní prsten.

  Druh pečetidla, který se nosil na prstu nebo na šňůře, pravděpodobně kolem krku. Byl symbolem moci vládce nebo vysokého úředníka. (1Mo 41:42; viz PEČEŤ, PEČETIDLO)

• Pelyněk.

  Tento výraz označuje různé rostliny, které mají intenzivní hořkou chuť a jsou silně aromatické. Bible ho v přeneseném smyslu používá k popisu hořkých následků nemravnosti, zotročení, nespravedlnosti a odpadlictví. Ve Zjevení 8:11 se „pelyněk“ (řecky apsinthos) vztahuje na hořkou jedovatou látku. (5Mo 29:18; Př 5:4; Jer 9:15; Am 5:7)

• Pergamen.

  Ovčí, kozí nebo telecí kůže upravená tak, aby se na ni dalo psát. Byl trvanlivější než papyrus. Některé svitky, na kterých byly zapsány biblické knihy, byly právě z pergamenu. Pergameny, o které žádal Pavel Timotea, byly možná části Hebrejských písem. Z pergamenu byly vyrobeny i některé ze svitků od Mrtvého moře. (2Ti 4:13)

• Persie, Peršané.

  Země a národ, o kterých se často mluví v souvislosti s Médy. Médové a Peršané zjevně byli příbuzné národy. Zpočátku Peršané ovládali pouze jihozápad Íránské vysočiny. Za vlády Kýra Velikého (který měl podle některých starověkých historiků perského otce a médskou matku) začali Peršané nad Médy dominovat, ale oba národy dál tvořily jednu říši. V roce 539 př. n. l. Kýros dobyl Babylonskou říši a dovolil Židům, kteří byli v zajetí, aby se vrátili do své země. Perská říše sahala od řeky Indus na východě až po Egejské moře na západě. Židé žili pod perskou nadvládou až do roku 331 př. n. l., kdy Peršany porazil Alexandr Veliký. Perská říše se objevuje v prorockém vidění, které měl Daniel, a mluví se o ní také v knihách Ezra, Nehemjáš a Ester. (Ezr 1:1; Da 5:28; 8:20; viz příloha B9)

• Pesach.

  Každoroční svátek, který se slavil 14. abibu (později nazývaného nisan) jako připomínka osvobození Izraelitů z Egypta. Při Pesachu Izraelité porazili a upekli beránka (nebo kozlíka), kterého pak jedli s hořkými bylinami a nekvašeným chlebem. (2Mo 12:27; Jan 6:4; 1Ko 5:7)

• Píď.

  Délková jednotka, která zhruba odpovídala vzdálenosti mezi koncem palce a koncem malíčku při roztažených prstech. Pokud bychom vycházeli z toho, že loket byl dlouhý 44,5 cm, píď by odpovídala 22,2 cm. (2Mo 28:16; 1Sa 17:4; viz příloha B14)

• Pim.

  Jednotka hmotnosti a zároveň suma, kterou požadovali Filištíni za nabroušení různých kovových nástrojů. Při archeologických vykopávkách v Izraeli bylo objeveno několik kamenných závaží, na kterých byly starohebrejskými písmeny napsané souhlásky slova „pim“. Jejich průměrná hmotnost je 7,8 g, což odpovídá asi dvěma třetinám šekelu. (1Sa 13:20, 21)

• Píseň výstupů.

  Výraz, který se objevuje v nadpise 120. až 134. žalmu. Na to, co znamená, panují různé názory. Mnozí se ale domnívají, že těchto 15 žalmů Izraelité radostně zpívali, když vystupovali do Jeruzaléma, ležícího vysoko v judských horách, aby se zúčastnili tří velkých každoročních svátků.

• Písmo.

  Posvátné spisy, které tvoří Boží Slovo. Tento výraz se objevuje pouze v Křesťanských řeckých písmech. (Lk 24:27; 2Ti 3:16)

• Plevy.

  Slupky, které se oddělují od obilných zrn při mlácení a převívání. V přeneseném smyslu plevy představují něco bezcenného a nežádoucího. (Ža 1:4; Mt 3:12)

• Plíseň.

  Kterákoli z mnoha parazitických nemocí rostlin, které jsou způsobené houbami. Předpokládá se, že plíseň, o které se mluví v Bibli, může být rez travní (Puccinia graminis). (1Kr 8:37)

• Pokání.

  V Bibli tento výraz označuje změnu myšlení, která je spojená s upřímnou lítostí nad tím, jak člověk dřív žil, čeho se dopustil nebo co naopak neudělal. Pravé pokání se projevuje tak, že člověk změní své jednání. (Mt 3:8; Sk 3:19; 2Pe 3:9)

• Položit ruce.

  To, že se na někoho položily ruce, znamenalo, že byl pověřen nějakou zvláštní prací, že mu někdo žehná, chce ho uzdravit nebo mu předává dar svatého ducha. Někdy se ruce pokládaly na zvířata před tím, než byla obětována. (2Mo 29:15; 4Mo 27:18; Sk 19:6; 1Ti 5:22)

• Pomazat.

  Odpovídající hebrejské slovo v podstatě znamená „potřít tekutinou“. Když byl člověk nebo předmět pomazán olejem, symbolizovalo to jejich zasvěcení nějaké zvláštní službě nebo účelu. V Křesťanských řeckých písmech se tímto výrazem označuje i vylití svatého ducha na ty, kdo dostávají nebeskou naději. (2Mo 28:41; 1Sa 16:13; 2Ko 1:21)

• Porneia.

  Viz SEXUÁLNÍ NEMRAVNOST.

• Poslední dny.

  Tento a podobné výrazy, jako například „na konci dnů“, se v biblických proroctvích vztahují na dobu, kdy vrcholí určité historické události. (Eze 38:16; Da 10:14; Sk 2:17) Podle povahy proroctví může takové období zahrnovat několik nebo mnoho let. Stojí za pozornost, že Bible používá tento výraz pro „poslední dny“ současného systému, tedy pro období během Kristovy neviditelné přítomnosti. (2Ti 3:1; Jk 5:3; 2Pe 3:3)

• Posvátná služba.

  Služba nebo práce, které jsou svaté, protože přímo souvisí s uctíváním Boha. (Ří 12:1, ppč.; Zj 7:15, ppč.)

• Posvátné tajemství.

  Stránka Božího záměru, která zůstává skrytá až do doby, kdy se ji Bůh rozhodne odhalit, a to jen těm, které vybere. (Mr 4:11; Kol 1:26)

• Posvátný kůl.

  Odpovídající hebrejský výraz (ašera) se vztahuje na: 1. posvátný kůl představující Ašeru, kananejskou bohyni plodnosti, nebo 2. sochu samotné bohyně Ašery. Tyto kůly zjevně stály vzpřímeně a byly alespoň zčásti vyrobené ze dřeva. Mohly to být kůly, které nebyly vyřezávané, nebo dokonce stromy. (5Mo 16:21; Sd 6:26; 1Kr 15:13)

• Posvátný sloup.

  Vzpřímený sloup, který byl obvykle vyrobený z kamene. Zjevně to byl falický symbol Baala nebo jiných falešných bohů. Posvátné sloupy stavěly pohanské národy a Izraelité je v tom někdy napodobovali. (2Mo 23:24; 1Kr 14:23)

• Posvětit.

  Způsobit, že se někdo nebo něco stane svatým, odděleným neboli vyčleněným ke službě či použití pro Boha Jehovu. Často zahrnuje myšlenku očištění. (4Mo 7:1; Mt 6:9; Jan 17:17; 1Ko 1:2)

• Požehnat.

  Viz ŽEHNAT.

• Prak.

  Pruh kůže nebo pás spletený ze zvířecích šlach, sítiny nebo srsti. Do rozšířené střední části se vkládala střela, často kámen. Jeden konec praku se přivázal k ruce nebo k zápěstí a druhý se držel v dlani, aby ho bylo možné pustit, až se prak roztočí. Ve starověku bývali prakovníci součástí vojska. (Sd 20:16; 1Sa 17:50)

• Pravý Bůh.

  Překlad hebrejských výrazů ha-El a ha-Elohim, tedy slov, která znamenají „Bůh“ a u kterých je určitý člen. Tyto výrazy se na mnoha místech používají k odlišení jediného pravého Boha Jehovy od falešných bohů. Překlad „pravý Bůh“, který je na těchto místech použit, proto plně vystihuje význam těchto výrazů. (1Mo 5:22, 24; 46:3; 5Mo 4:39)

• Prefekt.

  Úředník, který měl v babylonské vládě nižší postavení než satrapa. Z Bible vyplývá, že prefektům byli na babylonském dvoře podřízeni moudří muži a že prefekti působili také za vlády krále Dareia Médského. (Da 2:48; 6:7)

• Pretoriánská garda.

  Jednotka římských vojáků, kteří sloužili jako osobní stráž císaře. Pretoriánská garda se stala politickou silou, která měla velký vliv na to, jestli císař zůstane u moci, nebo bude svržen. (Flp 1:13)

• Prokonzul.

  Hlavní správce provincie, která spadala pod římský senát. Měl soudní a vojenskou pravomoc, a přestože se zodpovídal senátu, byl nejmocnějším mužem provincie. (Sk 13:7; 18:12)

• Propast.

  Z řeckého slova abyssos, které znamená „mimořádně hluboký“ nebo „bezedný, nezměrný“. V Křesťanských řeckých písmech tento výraz označuje místo nebo stav uvěznění. Někdy je jím myšlen hrob, ale význam výrazu je širší. (Lk 8:31; Ří 10:7; Zj 20:3)

• Proroci.

  Když se toto slovo píše s velkým počátečním písmenem, vztahuje se na jednu ze tří částí, do kterých Židé rozdělovali Hebrejská písma („Mojžíšův zákon“, „Proroci“ a „Žalmy“). Část zvaná „Proroci“ obsahovala prorocké knihy Hebrejských písem, včetně takzvaných „dřívějších proroků“ (od knihy Jozue až do knih Královských). (Lk 24:44; Jan 6:45; Sk 26:27) Výraz „Zákon a Proroci“ ale označuje celá Hebrejská písma. (Mt 7:12; 22:40)

• Proroctví.

  Poselství od Boha – zjevení Boží vůle nebo její ohlášení. Může to být mravní poučení, příkaz, rozsudek nebo oznámení toho, co se má stát. (Eze 37:9, 10; Da 9:24; Mt 13:14; 2Pe 1:20, 21)

• Prorok.

  Člověk, jehož prostřednictvím Bůh oznamuje svou vůli. Jako Boží mluvčí předávali proroci nejen předpovědi, ale také poučování, příkazy a rozsudky od Jehovy. (Am 3:7; 2Pe 1:21)

• Proselyta.

  Výraz označující konvertitu. V Bibli se vztahuje na člověka, který přijal judaismus. V případě muže to mimo jiné znamenalo, že podstoupil obřízku. (Mt 23:15, ppč.; Sk 13:43)

• Prostitut, prostitutka.

  Člověk, který má mimomanželské pohlavní styky, nejčastěji za peníze. (Odpovídající řecké slovo porne je odvozené od kořene, který znamená „prodávat“.) V Bibli se většinou mluví o prostitutkách, ale jsou v ní zmínky také o prostitutech. Mojžíšův zákon prostituci odsuzoval a peníze zaplacené prostitutce nebo prostitutovi se nesměly přinést jako dar do Jehovovy svatyně. Naproti tomu v pohanských chrámech byla prostituce zdrojem příjmů. (5Mo 23:17, 18; 1Kr 14:24) Bible používá výraz „prostitutka“ také v přeneseném smyslu. Označuje tak lidi, národy nebo organizace, kteří tvrdí, že uctívají Boha, a přitom se věnují nějaké formě modlářství. Například v knize Zjevení se píše o prostitutce zvané „Velký Babylon“, která představuje všechna falešná náboženství a která se stýká s vládci světa, aby získala moc a majetek. (Zj 17:1–5; 18:3; 1Pa 5:25, ppč.)

• Prostředník.

  Ten, kdo zprostředkovává smíření mezi dvěma stranami. V Bibli je tento výraz použitý na Mojžíše, který byl prostředníkem smlouvy Zákona, a na Ježíše, který je prostředníkem nové smlouvy. (Ga 3:19; 1Ti 2:5)

• První plody.

  První plody ze sklizně, první produkty nebo výsledky nějaké činnosti. Jehova od Izraelitů vyžadoval, aby mu první plody přinášeli jako oběť, ať už se jednalo o lidi, zvířata, nebo plody z úrody. Jako národ Izraelité obětovali Bohu první plody při Svátku nekvašených chlebů a o Letnicích. Tento výraz je v přeneseném smyslu použitý na Krista a jeho pomazané následovníky. (5Mo 26:10; Př 3:9; 1Ko 15:23, ppč.; Zj 14:4)

• Prvorozený.

  Vztahuje se především na nejstaršího syna otce (ne matky). V biblických dobách měl prvorozený syn v rodině čestné postavení a po smrti otce se stal hlavou rodiny. Tento výraz označuje také prvorozené samce ze zvířat. (1Mo 25:33; 2Mo 11:5; 13:12; Kol 1:15)

• Přední kněz.

  V Hebrejských písmech jde o jiné označení pro velekněze. V Křesťanských řeckých písmech se výraz „přední kněží“ zjevně vztahoval na významné kněze, možná včetně sesazených velekněží a vůdců 24 kněžských oddílů. (2Pa 26:20; Ezr 7:5; Mt 2:4; Mr 8:31)

• Převívání.

  Činnost, při které se obilná zrna zbavují plev a slámy. Potom co se obilná zrna vymlácením oddělila od plev a sláma se nasekala na malé kousky, celá směs se převívala tak, že se lopatou nebo vidlemi vyhazovala do vzduchu proti větru. Vítr odnesl plevy a slámu pryč, ale těžká zrna dopadla zpátky na mlat. (Rut 3:2; Iz 30:24; Lk 3:17; viz MLÁCENÍ)

• Připomínka.

  Odpovídající hebrejský výraz se často vztahuje na zákony, přikázání, předpisy a varování, které dal Bůh svému lidu. Je odvozený od kořene, který znamená „znovu procházet, opakovat“, a označuje to, co člověku pomáhá vybavit si, jak má jednat. (5Mo 6:17; 2Kr 17:15; Ža 19:7)

• Přísaha.

  Prohlášení, kterým se potvrzuje, že něco je pravda, nebo slavnostní slib, kterým se někdo zavazuje, že něco udělá nebo neudělá. Často je to slib daný někomu v nadřazeném postavení, zejména Bohu. Přísahou Jehova potvrdil svou smlouvu s Abrahamem. (1Mo 14:22; Heb 6:16, 17)

• Přísloví.

  Moudré rčení nebo krátký příběh, které několika málo slovy předávají poučení nebo vyjadřují hlubokou pravdu. V Bibli může mít přísloví podobu záhadného výroku nebo hádanky a pravdu vyjadřuje trefnými slovy, často pomocí metafory. Některá taková rčení se začala běžně používat k vyjádření posměchu nebo pohrdání. (Ka 12:9; 2Pe 2:22)

• Přítomnost.

  V některých pasážích Křesťanských řeckých písem toto slovo označuje období, během kterého Ježíš Kristus vládne jako mesiášský král. Toto období začalo, když Ježíš v nebi usedl na trůn, a probíhá současně s posledními dny tohoto systému. Kristova přítomnost tedy není pouhý příchod následovaný rychlým odchodem. (Mt 24:3)

• Purim.

  Každoroční svátek, který se slavil 14. a 15. adaru. Připomínal záchranu Židů před zničením v době královny Ester. Slovo purim, které nepochází z hebrejštiny, znamená „losy“. Název svátku Purim, známého také jako Svátek losů, vychází z toho, že Haman házel pur (los), aby určil nejvhodnější den k uskutečnění svého plánu vyhladit Židy. (Es 3:7; 9:26)

• Půst.

  Postit se znamená odepřít si po určitou dobu veškeré jídlo. Izraelité se postili v Den smíření a také když prožívali těžkosti nebo potřebovali pomoc od Boha. Židé zavedli čtyři každoroční půsty, aby si připomínali tragické události ze své historie. Křesťané nejsou povinni se postit. (Ezr 8:21; Iz 58:6; Lk 18:12)

• Pytlovina.

  Hrubé plátno, obvykle utkané z tmavé kozí srsti. Používalo se k výrobě pytlů, do kterých se ukládalo například obilí. Do pytloviny se lidé často oblékali na znamení smutku. (1Mo 37:34; Lk 10:13)

R

• Raab.

  Výraz, který se objevuje v knihách Job, Žalmy a Izajáš. (Nevztahuje se na ženu jménem Raab, o které se mluví v Jozuovi.) V knize Job z kontextu vyplývá, že Raab je mořská obluda. Na jiných místech v Bibli tato obluda symbolizuje Egypt. (Job 9:13; Ža 87:4; Iz 30:7; 51:9, 10)

• Ráj.

  Nádherný park nebo zahrada. První takovou zahradou byl Eden, který vytvořil Jehova pro první lidský pár. Když Ježíš mluvil se zločincem, který visel na kůlu vedle něj, naznačil, že země se stane rájem. Ve 2. Korinťanům 12:4 se toto slovo zjevně vztahuje na budoucí ráj a ve Zjevení 2:7 na nebeský ráj. (Pís 4:13; Lk 23:43)

• Rákos.

  Výraz označující řadu rostlin, které obvykle rostou na vlhkých místech. V mnoha případech se toto slovo vztahuje na trsť rákosovitou (Arundo donax). (Job 8:11; Iz 42:3; Mt 27:29; Zj 11:1; viz MĚŘICÍ RÁKOS)

• Roh.

  Zvířecí rohy se používaly jako nádoby na pití a na olej, jako kalamáře a nádobky na kosmetiku a také jako hudební nebo signální nástroje. (1Sa 16:1, 13; 1Kr 1:39; Eze 9:2) Slovo „roh“ se často používalo v přeneseném smyslu a označovalo sílu, dobytí a vítězství. (5Mo 33:17; Mi 4:13; Ze 1:19)

Ř

• Řek.

  Člověk narozený v Řecku nebo v rodině, která odtamtud pocházela. V Křesťanských řeckých písmech se toto slovo používá také v širším významu a vztahuje se na všechny lidi, kteří nebyli Židé, nebo na ty, kdo byli ovlivnění řeckou kulturou a jazykem. (Joe 3:6; Jan 12:20)

S

• Sabat.

  Tento výraz pochází z hebrejského slova, které znamená „odpočinout, přestat“. Byl to sedmý den židovského týdne a trval od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu. Jako „sabat“ se označovaly i některé další sváteční dny v roce a také každý sedmý a padesátý rok. V sabatní den se nesměla vykonávat žádná práce, kromě povinností, které měli kněží sloužící ve svatyni. V sabatních letech měli Izraelité nechat zemi ležet ladem a neměli své krajany nutit, aby jim spláceli dluhy. Požadavky Mojžíšova zákona, které se týkaly zachovávání sabatu, byly rozumné, ale náboženští vůdci k nim postupně přidávali další, takže v Ježíšově době už bylo pro lidi velmi těžké se jimi řídit. (2Mo 20:8; 3Mo 25:4; Lk 13:14–16; Kol 2:16)

• Saduceové.

  Významná sekta judaismu. Jejími členy byli bohatí aristokraté a kněží, kteří měli velký vliv na to, co se odehrávalo v chrámu. Odmítali mnoho ústních tradic, které dodržovali farizeové, i další jejich nauky. Nevěřili ve vzkříšení ani v existenci andělů a odporovali Ježíšovi. (Mt 16:1; Sk 23:8)

• Sáh.

  Délková jednotka pro měření hloubky vody. Odpovídala 1,8 m. (Sk 27:28; viz příloha B14)

• Samaritáni.

  Tento výraz původně označoval Izraelity ze severního desetikmenného království. Ale potom co v roce 740 př. n. l. Samaří dobyli Asyřané, se začal vztahovat i na cizince, které na toto území Asyřané přivedli. V Ježíšově době mělo toto označení spíš náboženský než národnostní nebo politický význam. Většinou se vztahovalo na ty, kdo patřili k náboženské sektě, která působila v okolí starověkého Šekemu a Samaří. Některé názory členů této sekty se od nauk judaismu výrazně lišily. (Jan 8:48)

• Samaří.

  Město postavené na stejnojmenné hoře, které bylo přibližně 200 let hlavním městem severního desetikmenného izraelského království. Zároveň se tak nazývalo celé území tohoto království. V Ježíšově době se výraz „Samaří“ vztahoval na oblast mezi Galileou na severu a Judeou na jihu. Na svých cestách Ježíš v této oblasti většinou nekázal. Občas tudy ale procházel a s místními obyvateli mluvil. Když Petr použil druhý obrazný klíč Království, Samaritáni získali svatého ducha. (1Kr 16:24; Jan 4:7; Sk 8:14; viz příloha B10)

• Sanhedrin.

  Židovský nejvyšší soud, který sídlil v Jeruzalémě. V Ježíšově době měl 71 členů. Patřil k nim velekněz a další muži, kteří úřad velekněze zastávali v minulosti, členové velekněžských rodin, starší, představitelé kmenů a rodin a znalci Zákona. (Mr 15:1; Sk 5:34; 23:1, 6)

• Sarančata.

  Hmyz, který migruje ve velkých hejnech. Podle Mojžíšova zákona byla sarančata čistá, takže se směla jíst. Obrovská hejna sarančat způsobovala značné škody, protože sežrala všechno, co jim stálo v cestě. (2Mo 10:14; Mt 3:4)

• Satan.

  Hebrejský výraz, který znamená „odpůrce“. Pokud je v původních jazycích spojen s určitým členem, vztahuje se na Božího úhlavního nepřítele, který je označován jako „Satan“ nebo „Ďábel“. (Job 1:6; Mt 4:10; Zj 12:9)

• Satrapa.

  Místokrál neboli místodržitel provincie v Babylonské a Perské říši. Satrapa byl v dané provincii nejvyšším vládcem a jmenoval ho přímo král. (Ezr 8:36; Da 6:1)

• Sbor.

  V Hebrejských písmech se toto slovo obvykle vztahuje na izraelský národ. V Křesťanských řeckých písmech označuje buď jednotlivé křesťanské sbory, nebo křesťanský sbor jako celek. (1Kr 12:3; Ří 16:5; 1Ti 3:15)

• Sea.

  Jednotka objemu sypkých látek. Z objemu batu, což je jednotka objemu tekutin, se dá odvodit, že sea odpovídalo 7,33 l. (2Kr 7:1; viz příloha B14)

• Sekta.

  Skupina lidí, kteří se drží nějakého učení nebo následují určitého vůdce a řídí se vlastními naukami. Tímto výrazem jsou označeny například dva významné proudy judaismu – farizeové a saduceové. Také o křesťanství někteří lidé mluvili jako o „sektě“, případně jako o „sektě Nazaretských“. Možná to bylo proto, že křesťany považovali za skupinu, která se odtrhla od judaismu. Sekty se nakonec začaly objevovat i v křesťanském sboru. Ve Zjevení se konkrétně mluví o „Mikulášově sektě“. (Sk 5:17; 15:5; 24:5; 28:22; 2Pe 2:1; Zj 2:6)

• Sela.

  Termín, který souvisí s hudbou nebo recitací a objevuje se v knihách Žalmy a Habakuk. Může označovat přestávku ve zpěvu, v hudebním doprovodu nebo ve zpěvu i v doprovodu. Ta sloužila k tichému rozjímání nebo k tomu, aby vyjádřené emoce ještě víc vynikly. V řecké Septuagintě je tento výraz přeložený slovem diapsalma, které je definované jako „hudební mezihra“. (Ža 3:4; Hab 3:3)

• Serafíni.

  Duchovní tvorové, kteří jsou okolo Jehovova nebeského trůnu. Hebrejský výraz serafim doslova znamená „ti hořící“. (Iz 6:2, 6)

• Sexuální nemravnost.

  Výraz, kterým se překládá řecké slovo porneia a který v Bibli označuje určité sexuální chování, které Bůh zakazuje. Zahrnuje cizoložství, prostituci, pohlavní styky lidí, kteří nejsou manželé, homosexualitu a sodomii. Kniha Zjevení tento výraz používá v přeneseném smyslu, když popisuje jednání náboženské prostitutky označované jako „Velký Babylon“, která se stýká s vládci světa, aby získala moc a majetek. (Zj 14:8; 17:2; 18:3; Mt 5:32; Sk 15:29; Ga 5:19; viz PROSTITUT, PROSTITUTKA)

• Shromáždění.

  V Hebrejských písmech toto slovo často označuje izraelský národ shromážděný při náboženských svátcích nebo při událostech národního významu. (5Mo 16:8; 1Kr 8:22)

• Sion, hora Sion.

  Jiný název opevněného jebusejského města Jebus, které leželo v jihovýchodní části pozdějšího Jeruzaléma. Když David Sion dobyl, vybudoval tam své královské sídlo a Sionu se pak začalo říkat „Město Davidovo“. (2Sa 5:7, 9) Pro Jehovu se Sion stal mimořádně svatou horou tehdy, když tam dal David přenést truhlu smlouvy. Později se označení „Sion“ začalo vztahovat i na areál chrámu na hoře Moria a někdy i na celý Jeruzalém. V Křesťanských řeckých písmech se výraz „Sion“ často používá v přeneseném smyslu. (Ža 2:6; 1Pe 2:6; Zj 14:1)

• Sítina.

  V Bibli se tak označuje kterákoli z trávovitých rostlin, které obvykle rostou v mokřadech. Ve starověku se sítina používala k zapalování ohně v peci nebo se z ní vyráběly provazy. (Job 41:2, ppč.; Iz 58:5)

• Sivan.

  Třetí měsíc židovského náboženského kalendáře a devátý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny května do poloviny června. (Es 8:9; viz příloha B15)

• Slavnostní slib.

  Prohlášení, kterým se člověk zavázal Bohu, že vykoná nějaký skutek, předloží nějakou oběť či dar, ujme se nějaké služby nebo se zřekne některých věcí, které nejsou samy o sobě špatné. Byl stejně závazný jako přísaha. (4Mo 6:2; Ka 5:4; Mt 5:33)

• Slitovnice.

  Víko truhly smlouvy, před které velekněz v Den smíření stříkl krev obětí za hřích. Odpovídající hebrejský výraz pochází z kořenného slovesa, které znamená „přikrýt (hřích)“ nebo možná „vymazat (hřích)“. Slitovnice byla celá ze zlata a na obou jejích koncích byl jeden cherubín. Někdy se označovala jen jako „víko“. (2Mo 25:17–22; 1Pa 28:11; Heb 9:5; viz příloha B5)

• Služební pomocník.

  Překlad řeckého slova diakonos, které se často překládá jako „služebník“ nebo „sluha“. Výraz „služební pomocník“ označuje toho, kdo ve sboru slouží jako pomocník rady starších. Aby mohl tuto službu vykonávat, musí splňovat biblické požadavky. (1Ti 3:8–10, 12)

• Smilstvo.

  Viz SEXUÁLNÍ NEMRAVNOST.

• Smíření.

  V Hebrejských písmech je tento pojem spojený s oběťmi, které lidem umožňovaly předstupovat před Boha a uctívat ho. V době platnosti Mojžíšova zákona se předkládaly oběti za hříchy jednotlivců i celého národa s cílem dosáhnout smíření s Bohem, a to především při každoročním Dni smíření. Tyto oběti poukazovaly na oběť, kterou Ježíš jednou provždy předložil za hříchy celého lidstva a díky které lidé dostali příležitost smířit se s Jehovou. (3Mo 5:10; 23:28; Kol 1:20; Heb 9:12)

• Smlouva.

  Závazná dohoda mezi Bohem a lidmi nebo mezi dvěma lidmi či skupinami lidí. Smluvní strany se v ní zavázaly, že něco udělají nebo dělat nebudou. Někdy smlouva obsahovala závazek pouze pro jednu stranu (pak šlo o smlouvu jednostrannou, tedy v podstatě o slib). Jindy se závazky týkaly obou stran (pak šlo o smlouvu dvoustrannou). Kromě smluv uzavřených mezi Bohem a lidmi se Bible zmiňuje i o smlouvách mezi jednotlivci, kmeny, národy nebo skupinami lidí. Ke smlouvám s dalekosáhlým významem patří smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, Davidem, izraelským národem (smlouva Zákona) a Božím Izraelem (nová smlouva). (1Mo 9:11; 15:18; 21:27; 2Mo 24:7; 2Pa 21:7)

• Soudci.

  Muži, které Jehova povolával, aby zachraňovali jeho lid v době, kdy v Izraeli ještě nevládli králové. (Sd 2:16)

• Soudcovský stolec.

  Obvykle to byla vyvýšená plošina pod širým nebem, na kterou se vystupovalo po schodech. Úředníci, kteří tam seděli, odtamtud oslovovali zástup a oznamovali svá rozhodnutí. Výrazy „Boží soudcovský stolec“ a „Kristův soudcovský stolec“ symbolizují to, jak bude Jehova soudit lidstvo. (Ří 14:10; 2Ko 5:10; Jan 19:13)

• Soudný den.

  Je to období, kdy Bůh volá k odpovědnosti určité skupiny lidí, národy nebo celé lidstvo. Může to být doba, kdy je vykonán rozsudek smrti nad těmi, kdo k němu byli odsouzeni, nebo kdy je některým lidem dána příležitost, aby byli zachráněni a získali věčný život. Ježíš Kristus a jeho apoštolové mluvili o budoucím „soudném dni“, kdy mají být souzeni nejen ti, kdo žijí, ale i ti, kdo už zemřeli. (Mt 12:36)

• Spiritismus.

  Víra, že duchové zemřelých žijí dál i po smrti fyzického těla a že můžou komunikovat s živými lidmi, a to hlavně prostřednictvím určité osoby (média), která je vůči jejich vlivu zvlášť citlivá. Řecký výraz překládaný jako „spiritismus“ je farmakia, což doslova znamená „užívání drog“. V souvislosti se spiritismem se tento výraz začal používat proto, že starověcí kouzelníci běžně užívali drogy při vzývání démonských sil. (Ga 5:20; Zj 21:8)

• Spiritistické médium.

  Člověk, který tvrdí, že dokáže mluvit s mrtvými. (3Mo 20:27; 5Mo 18:10–12; 2Kr 21:6)

• Spravedlnost.

  Hebrejské a řecké výrazy, které se v Biblích tradičně překládají jako „spravedlnost“ nebo „spravedlivý“, se nevztahují jen na nestranné jednání nebo rozhodování podle práva. Popisují také to, co je podle Božích měřítek správné. Když se vztahují na Boha, vyjadřují myšlenku, že se Bůh vždy drží svých měřítek toho, co je správné a spravedlivé, například když soudí nebo projevuje milosrdenství. (2Pa 12:6; Ža 145:17) Když je těmito výrazy označen člověk, většinou to znamená, že jedná podle Božích měřítek a podřizuje se Boží vůli. (Mt 6:33; Lk 1:6) V tomto překladu jsou proto pro takového člověka používány výrazy jako „ten, kdo jedná správně“, „dobrý“, „bezúhonný“ nebo „ten, kdo má Boží schválení“, podle významu v daném kontextu. U mnoha veršů je v poznámce pod čarou zachován tradiční výraz „spravedlivý“. (1Mo 15:6; 5Mo 6:25; Př 4:18; 1Pe 3:12)

• Stan setkávání.

  Výraz, který se vztahoval na Mojžíšův stan i na svatostánek postavený v pustině. „Stan setkávání“ se mu zjevně říkalo proto, že se tam lidé chodili dotazovat Jehovy a vlastně se tak s Jehovou setkávali. (2Mo 33:7; 39:32)

• Starší.

  V Bibli se tak označuje zralý muž, který má určitou pravomoc a odpovědnost ve společnosti nebo národu. Tento výraz se také vztahuje na nebeské tvory, o kterých se píše ve Zjevení. Řecké slovo presbyteros se překládá jako „starší“ v případě, že se týká mužů odpovědných za vedení sboru. (2Mo 4:29; Př 31:23; 1Ti 5:17; Zj 4:4)

• Stoikové.

  Řecká filozofická škola, jejíž zastánci věřili, že ke štěstí vede život v souladu s rozumem a přírodou. Domnívali se, že skutečně moudrý člověk je lhostejný k bolesti i slasti. (Sk 17:18)

• Strážný.

  Člověk, který chrání lidi nebo majetek, často v noci, a který může v případě hrozícího nebezpečí vyhlásit poplach. Strážní stávali na městských hradbách a věžích, aby už zdálky viděli ty, kdo se k městu blížili. Ve vojenském kontextu se používají také výrazy „stráž“ nebo „hlídka“. Jako obrazní strážní sloužili v izraelském národu proroci, kteří lid varovali před hrozícím zničením. (2Kr 9:20; Eze 3:17)

• Strom poznání dobrého a špatného.

  Strom v zahradě Eden, který Bůh použil jako symbol svého práva určovat lidem měřítka toho, co je dobré a co špatné. (1Mo 2:9, 17)

• Strom života.

  Jeden ze stromů v zahradě Eden. Z Bible nevyplývá, že by jeho ovoce mělo samo o sobě schopnost dávat život. Tento strom byl symbolem toho, že Bůh zaručuje věčný život lidem, kterým dovolí jíst jeho ovoce. (1Mo 2:9; 3:22)

• Svatá.

  První a větší oddělení ve svatostánku nebo v chrámu (druhé, nejvnitřnější oddělení se nazývalo Nejsvětější). Ve svatostánku byl ve Svaté zlatý svícen, zlatý oltář pro kadidlo, stůl pro chléb vystavení a zlaté náčiní. V chrámu se ve Svaté nacházel zlatý oltář, deset zlatých svícnů a deset stolů pro chléb vystavení. (2Mo 26:33; Heb 9:2; viz přílohy B5 a B8)

• Svaté znamení zasvěcení.

  Zářící destička z ryzího zlata, na které bylo v hebrejštině vyryto: „Svatost patří Jehovovi.“ Byla připevněná vpředu na turbanu velekněze. (2Mo 39:30; viz příloha B5)

• Svátek chýší.

  Také se mu říkalo Svátek stánků nebo Svátek sklizně. Konal se 15.–21. etanimu. Byla to oslava sklizně na konci zemědělského roku, při které se Izraelité radovali a děkovali Jehovovi za to, že požehnal úrodě. Během svátku lidé bydleli v chýších neboli jednoduchých přístřešcích a připomínali si tak odchod z Egypta. Byl to jeden ze tří svátků, na které měli muži přijít do Jeruzaléma. (3Mo 23:34; Ezr 3:4)

• Svátek nekvašených chlebů.

  První ze tří hlavních svátků, které se každý rok slavily v Izraeli. Začínal 15. nisanu, den po Pesachu, a trval sedm dnů. Na památku odchodu z Egypta se směl jíst jen nekvašený chléb. (2Mo 23:15; Mr 14:1)

• Svátek sklizně, Svátek týdnů.

  Viz LETNICE.

• Svátek zasvěcení.

  Každoroční svátek na připomínku očištění chrámu, který znesvětil Antiochos Epifanés. Oslava začínala 25. kislevu a trvala osm dnů. (Jan 10:22)

• Svatostánek.

  Přenosný stan, který Izraelité po odchodu z Egypta používali při uctívání Jehovy. Byla v něm uložena truhla smlouvy, která symbolizovala Boží přítomnost. Svatostánek sloužil jako místo, kde se předkládaly oběti. Někdy se mu také říkalo „stan setkávání“. Jeho kostru tvořily dřevěné rámy, které byly zakryté lněnými látkami s vyšitými cherubíny. Byl rozdělen do dvou místností – první se nazývala Svatá a ta druhá Nejsvětější. (Joz 18:1; 2Mo 25:9; viz příloha B5)

• Svatý, svatost.

  Vlastnost, která je neoddělitelně spojená s Jehovou. Stav naprosté morální čistoty a posvátnosti. (2Mo 28:36; 1Sa 2:2; Př 9:10; Iz 6:3) Když se vztahuje na lidi (2Mo 19:6; 2Kr 4:9), zvířata (4Mo 18:17), věci (2Mo 28:38; 30:25; 3Mo 27:14), místa (2Mo 3:5; Iz 27:13), období (2Mo 16:23; 3Mo 25:12) nebo činnosti (2Mo 36:4), nese původní hebrejské slovo myšlenku oddělenosti, výlučnosti nebo posvěcení pro svatého Boha, tedy stavu, kdy je něco nebo někdo vyhrazený pro službu Jehovovi. Podobně v Křesťanských řeckých písmech slova překládaná jako „svatý“ a „svatost“ označují oddělenost pro Boha. Vyjadřují také čistotu něčího chování. (Mr 6:20; 2Ko 7:1; 1Pe 1:15, 16)

• Svatý duch.

  Neviditelná aktivní síla, kterou Bůh používá, aby uskutečnil svůj záměr. Svatý je proto, že pochází od Jehovy, který je čistý a spravedlivý v největší možné míře, a také proto, že ho Bůh používá pro dosažení toho, co je svaté. (Lk 1:35; Sk 1:8)

• Svatyně.

  Obecně jde o posvátné místo vyhrazené k uctívání Boha nebo bohů. V Bibli ale tento výraz většinou označuje buď svatostánek, nebo jeruzalémský chrám. Někdy se také vztahuje na Boží nebeský příbytek. (2Mo 25:8, 9; 2Kr 10:25; 1Pa 28:10; Zj 11:19)

• Svitek.

  Dlouhý pás pergamenu nebo papyru, který byl z jedné strany popsaný a většinou se navíjel na tyčku. V době sepisování Bible to byla běžná podoba knihy. Svitky se proto používaly i při psaní a opisování Písma. (Jer 36:4, 18, 23; Lk 4:17–20; 2Ti 4:13)

• Syn člověka.

  Výraz, který se v evangeliích objevuje asi 80krát a vztahuje se na Ježíše Krista. Poukazuje na to, že Ježíš se narodil jako skutečný člověk a nebyl jen duchovní bytostí ve zhmotnělém těle. Také z něj vyplývá, že je to Ježíš, kdo měl splnit proroctví zapsané v Danielovi 7:13, 14. V Hebrejských písmech jsou tímto výrazem označeni Ezekiel a Daniel, aby se zdůraznil rozdíl mezi nimi jako smrtelnými mluvčími a Bohem jako autorem jejich poselství. (Eze 3:17; Da 8:17; Mt 19:28; 20:28)

• Syn Davida.

  Označení, které se často vztahuje na Ježíše. Poukazuje na to, že je Davidovým potomkem, který má na základě smlouvy s Davidem zdědit Království. (Mt 12:23; 21:9)

• Synagoga.

  Toto slovo v původním jazyce znamená „shromažďování, shromáždění“ a na většině míst v Bibli označuje budovu nebo místo, kde se Židé scházeli, aby četli Písmo, učili se, naslouchali kázání a modlili se. V Ježíšově době mělo vlastní synagogu každé větší město v Izraeli a ve velkých městech jich bývalo několik. (Lk 4:16; Sk 13:14, 15)

• Sýrie, Syřané.

  Viz ARAM, ARAMEJCI.

• Syrta.

  Dva rozlehlé mělké zálivy u pobřeží Libye v severní Africe. Starověcí námořníci se jich obávali kvůli jejich zrádným písčitým mělčinám, které se vlivem přílivu a odlivu neustále posouvaly. (Sk 27:17; viz příloha B13)

• Systém.

  Tímto výrazem se překládá řecké slovo aion, když označuje poměry nebo rysy, kterými se určité časové období, epocha nebo věk odlišují od jiných. Když Bible používá pojem „současný systém“, označuje tím poměry převládající ve světě a světský způsob života. (Tit 2:12) Prostřednictvím smlouvy Zákona Bůh zavedl systém, který by se dal nazvat izraelskou nebo židovskou epochou. Prostřednictvím Ježíšovy výkupní oběti Bůh zavedl jiný systém, který se v první řadě týkal sboru pomazaných křesťanů. Tím začala nová epocha, jejíž charakteristické rysy odpovídaly prorockým symbolům obsaženým ve smlouvě Zákona. V množném čísle tento výraz označuje poměry, které existovaly, existují nebo budou existovat v různých obdobích. (Mt 24:3; Mr 4:19; Ří 12:2, ppč.; 1Ko 10:11)

Š

• Šalomounovo sloupořadí.

  Kolonáda na východní straně vnějšího nádvoří chrámu, který existoval v Ježíšově době, všeobecně považovaná za pozůstatek Šalomounova chrámu. Bible se zmiňuje o tom, že se tam Ježíš v zimě procházel a že se tam scházeli první křesťané, aby uctívali Boha. (Jan 10:22, 23; Sk 5:12; viz příloha B11)

• Šebat.

  Jedenáctý měsíc židovského náboženského kalendáře a pátý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny ledna do poloviny února. (Ze 1:7; viz příloha B15)

• Šekel.

  Základní hebrejská hmotnostní i peněžní jednotka. Šekel vážil 11,4 g. Výraz „šekel svatého místa“ mohl být připomínkou toho, že vážit se musí přesně nebo že závaží má odpovídat standardnímu závaží uloženému ve svatostánku. V Bibli se mluví také o „šekelech podle královského kamenného závaží“. Mohlo to být standardní závaží uložené v královském paláci nebo to mohl být „královský“ šekel, který se od obvyklého šekelu lišil. (2Mo 30:13; 2Sa 14:26)

• Šeminit.

  Hudební výraz, který doslova znamená „osmý“ a který se může vztahovat na nižší tóny stupnice. Když se používal v souvislosti s hudebními nástroji, pravděpodobně poukazoval na ty, které vydávaly hluboké tóny. Když se používal v souvislosti s písněmi, zřejmě to znamenalo, že doprovod i zpěv měly zaznít v nižší poloze. (1Pa 15:21; Ža 6:ndp; 12:ndp)

• Šeol.

  Toto hebrejské slovo odpovídá řeckému slovu „hádes“. Označuje obrazný hrob lidstva. (1Mo 37:35, ppč.; Ža 16:10, ppč.; Sk 2:31, ppč.; viz HROB)

• Špalda.

  Druh pšenice (Triticum spelta), u kterého není snadné oddělit zrno od plev. (2Mo 9:32)

• Švagrovské manželství.

  Zvyk, podle kterého se muž měl oženit s vdovou po svém bratrovi, který zemřel, aniž měl syna. Cílem bylo zajistit pokračování rodové linie mrtvého bratra. Tento zvyk, známý také jako levirátní manželství, byl později začleněn do Mojžíšova zákona. (1Mo 38:8; 5Mo 25:5)

T

• Talent.

  Největší hebrejská hmotnostní i peněžní jednotka. Vážil 34,2 kg. Řecký talent byl lehčí – vážil přibližně 20,4 kg. (1Pa 22:14; Mt 18:24; viz příloha B14)

• Tammuz.

  1. Bůh, kterého v Jeruzalémě oplakávaly izraelské ženy, které opustily Jehovu. Podle některých názorů byl Tammuz původně král, který byl po smrti prohlášen za boha. V sumerských textech se Tammuz objevuje pod jménem Dumuzi a je označován za manžela nebo milence bohyně plodnosti Inanny (babylonské Ištar). (Eze 8:14) 2. Čtvrtý měsíc židovského náboženského kalendáře a desátý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny června do poloviny července. (Viz příloha B15.)

• Taršišské lodě.

  Původně se tento výraz vztahoval na lodě, které se plavily do Taršiše (dnešního Španělska). Zdá se ale, že později se tak začaly obecně označovat velké lodě schopné dlouhé plavby. Šalomoun a Jehošafat používali tyto lodě k obchodním účelům. (1Kr 9:26; 10:22; 22:48)

• Tartaros.

  V Křesťanských řeckých písmech se tímto výrazem označuje stav ponížení srovnatelný s uvězněním – stav, do kterého Bůh uvrhl neposlušné anděly v době Noema. To, že se v 2. Petra 2:4 objevuje sloveso tartaroó („uvrhnout do tartaru“), neznamená, že by „anděly, kteří zhřešili“ Bůh uvrhl do Tartaru známého z pohanské mytologie (což byl temný podzemní žalář, kde byli uvězněni nižší bohové). Znamená to, že Bůh tyto anděly zbavil postavení a výsad, které měli v nebi, a uvedl je do stavu naprosté duševní tmy, takže nemůžou rozumět Božím záměrům, podobným jasnému světlu. Temná je také jejich budoucnost. Bible ukazuje, že budou společně se svým vládcem Satanem jednou provždy zničeni. Slovo „tartaros“ tedy označuje stav nejhlubšího ponížení, ve kterém se tito vzpurní andělé nachází. Nejedná se o „propast“ ze Zjevení 20:1–3.

• Tebet.

  Desátý měsíc židovského náboženského kalendáře a čtvrtý měsíc židovského světského kalendáře v době po návratu z vyhnanství v Babyloně. Šlo o období od poloviny prosince do poloviny ledna. Obvykle se o něm mluví jen jako o „desátém měsíci“. (Es 2:16; viz příloha B15)

• Tekutá oběť.

  Oběť tvořená vínem, které se vylévalo na oltář a předkládalo spolu s většinou dalších obětí. Pavel tento výraz použil jako symbol toho, že je ochotný se ve prospěch svých spoluvěřících úplně vydat. (4Mo 15:5, 7; Flp 2:17)

• Ten zlý.

  Označení pro Satana, který se staví proti Bohu a jeho spravedlivým měřítkům. (Mt 6:13; 1Ja 5:19)

• Terafim.

  Domácí bůžkové nebo modly, které lidé někdy žádali o znamení. (Eze 21:21) Někteří se velikostí a tvarem podobali člověku, jiní byli mnohem menší. (1Mo 31:34; 1Sa 19:13, 16) Z archeologických nálezů v Mezopotámii vyplývá, že vlastnictví terafim mělo vliv na to, kdo dostane rodinné dědictví. (To možná vysvětluje, proč Ráchel vzala terafim svému otci.) V Izraeli to tak nejspíš nebylo. V době soudců i v době králů se ale sošky terafim používaly jako modly a byly jednou z věcí, které nechal zničit věrný král Josijáš. (Sd 17:5; 2Kr 23:24; Oz 3:4)

• Tišri.

  Viz ETANIM a příloha B15.

• Trubka.

  Dechový nástroj vyrobený z kovu, kterým se dávala znamení a na který se hrálo. Ve 4. Mojžíšově 10:2 se píše, že Jehova dal pokyn, aby se vyrobily dvě stříbrné trubky, kterými se budou dávat signály ke svolání lidu, ke zrušení tábora nebo k vyhlášení války. Na rozdíl od zahnutých rohů (vyrobených z rohů zvířat) byly tyto trubky pravděpodobně rovné. Trubky také patřily k hudebním nástrojům používaným v chrámu. O tom, jak vypadaly, se Bible nezmiňuje. V knize Zjevení zvuk trubek doprovází vynášení Jehovových rozsudků a další důležité události, za kterými stojí Jehova. (2Pa 29:26; Ezr 3:10; 1Ko 15:52; Zj 8:7–11:15)

• Truhla smlouvy.

  Truhla vyrobená z akáciového dřeva a potažená zlatem, které se také říkalo „truhla svědectví“. Stála v Nejsvětější ve svatostánku a později v Nejsvětější v chrámu, který postavil Šalomoun. Její víko bylo celé ze zlata a byli na něm naproti sobě dva cherubíni. Tím nejdůležitějším, co obsahovala, byly dvě tabulky s Deseti přikázáními, také nazývané „tabulky svědectví“. (2Mo 25:22; 31:18; 5Mo 31:26; 1Kr 6:19; Heb 9:4; viz přílohy B5 a B8)

• Truchlení.

  Vnější projev smutku nad smrtí nebo jiným neštěstím. V biblických dobách bylo běžné, že lidé dodržovali určité období truchlení. Truchlící obvykle hlasitě naříkali, nosili zvláštní oblečení, sypali si popel na hlavu, roztrhli si oděv a bili se do prsou. Někdy byli na pohřby zváni profesionální zpěváci smutečních písní. (1Mo 23:2; Es 4:3; Zj 21:4)

• Turban.

  Pokrývka hlavy tvořená pruhem látky, který byl kolem hlavy ovinutý. Velekněz nosil turban z jemného plátna. Na jeho přední straně byla modrou šňůrkou připevněná zlatá destička. Král nosil turban pod korunou. Job se o turbanu zmínil v přeneseném smyslu, když řekl: „Právo mi bylo rouchem a turbanem.“ (Job 29:14; 2Mo 28:36, 37; Eze 21:26)

U

• Úhelný kámen.

  Kámen, který se klade do rohu budovy, kde spojuje a váže k sobě dvě zdi. Hlavním úhelným kamenem byl úhelný kámen v základech. Zvlášť pevný kámen se obvykle vybíral pro veřejné budovy a městské hradby. V přeneseném smyslu je tento výraz použit v souvislosti se stvořením země. Na jiném místě je řečeno, že Ježíš je „základním úhelným kamenem“ křesťanského sboru, který je přirovnán k domu. (Ef 2:20; Job 38:6)

• Urim a tumim.

  Předměty, které velekněz používal podobně jako losy, aby zjistil, jaká je Boží vůle v otázkách celonárodního významu, které vyžadovaly odpověď od Jehovy. Velekněz měl urim a tumim ve svém náprsníku, když vcházel do svatostánku. Zdá se, že po zničení Jeruzaléma Babyloňany se už urim a tumim nepoužívaly. (2Mo 28:30; Ne 7:65)

• Útek.

  Soustava nití, které příčně prochází tkaninou. Tyto nitě se střídavě nahoru a dolů proplétají osnovou, což je soustava nití, které tkaninou prochází podélně. (3Mo 13:48, ppč.)

• Útočištná města.

  Šest levitských měst, do kterých mohl před mstitelem krve uprchnout ten, kdo někoho neúmyslně zabil. Tato města, která byla rozmístěna v Zaslíbené zemi, určili pod Jehovovým vedením Mojžíš a později Jozue. Když se uprchlík do útočištného města dostal, musel starším v městské bráně oznámit, co se stalo, a ti ho přívětivě přijali. Aby toto opatření nezneužívali svévolní vrazi, musel ten, kdo do města uprchl, stanout před soudem ve městě, kde k zabití došlo. Pokud se prokázala jeho nevina, byl poslán zpátky do útočištného města. Jeho hranice pak nesměl překročit až do konce svého života nebo do smrti velekněze. (4Mo 35:6, 11–15, 22–29; Joz 20:2–8)

V

• Vádí.

  Údolí nebo koryto řeky, které je po většinu roku, s výjimkou období dešťů, vyschlé. Na řadě míst v Bibli se o vádí mluví jako o „údolí“. Původní hebrejské slovo může zároveň označovat samotný vodní tok. Do některých z těchto toků, o kterých se Bible zmiňuje, stále přitékala voda z pramenů, a proto v nich voda byla celoročně. (1Mo 26:19; 4Mo 34:5; 5Mo 8:7; 1Kr 18:5; Job 6:15)

• Val.

  Odpovídající hebrejský výraz „Millo“ pochází z kořenného slova, které znamená „naplnit“. V Septuagintě je přeložený jako „pevnost“. Patrně to byl přírodní útvar nebo uměle vytvořený prvek ve Městě Davidově, ale jeho přesná podoba není známá. (2Sa 5:9; 1Kr 11:27)

• Vedlejší manželka.

  Manželka s nižším postavením, označovaná také jako „konkubína“. Často to byla otrokyně. (2Mo 21:8; 2Sa 5:13; 1Kr 11:3)

• Velekněz.

  V době, kdy platil Mojžíšův zákon, to byl hlavní kněz, který zastupoval lid před Bohem a dohlížel na ostatní kněze. Také byl nazýván „přední kněz“. (2Pa 26:20; Ezr 7:5) Byl jediný, kdo směl vstoupit do Nejsvětější, tedy do nejvnitřnější místnosti ve svatostánku a později v chrámu. Dělal to jen jednou ročně, v Den smíření. Výraz „velekněz“ se používá i na Ježíše Krista. (3Mo 16:2, 17; 21:10; Mt 26:3; Heb 4:14)

• Velké soužení.

  Řecké slovo překládané jako „soužení“ se vztahuje na tíseň nebo utrpení způsobené tlakem okolností. Ježíš mluvil o „velkém soužení“, které nemá obdoby – o tom, které mělo potkat Jeruzalém, a hlavně o tom, které má v budoucnu postihnout lidstvo v souvislosti s jeho slavným příchodem. (Mt 24:21, 29–31) Pavel popsal toto soužení jako spravedlivý Boží zásah proti těm, „kdo neznají Boha“ a „kdo nepřijímají dobrou zprávu“ o Ježíši Kristu. V 19. kapitole Zjevení se o Ježíšovi píše jako o tom, kdo vede nebeská vojska proti „divokému zvířeti“ a „králům země“ s jejich vojsky. (2Te 1:6–8; Zj 19:11–21) Toto soužení přežije „velký zástup“ lidí. (Zj 7:9, 14; viz ARMAGEDON)

• Věrná láska.

  Nejčastěji se tak překládá hebrejské slovo chesed. Vztahuje se na lásku, která je motivována vědomím závazku, morální zásadovostí, věrností a hlubokou náklonností. Často popisuje Boží lásku k lidem, ale někdy také lásku mezi lidmi. (2Mo 34:6; Rut 3:10)

• Věštec.

  Člověk, který tvrdí, že má schopnost předpovídat budoucnost. Bible mezi ně řadí mimo jiné kněze zabývající se magií a astrology. (3Mo 19:31; 5Mo 18:11; Sk 16:16)

• Vinný lis.

  Obvykle se skládal ze dvou nádrží vytesaných v přírodním vápenci. Jedna z nich byla výš než druhá a byly propojené kanálkem. V horní nádrži se hrozny drtily a šťáva pak tekla do spodní nádrže. V přeneseném smyslu se tento výraz používá v souvislosti s Božími rozsudky. (Iz 5:2; Zj 19:15)

• Vyhnanství.

  Vypovězení z rodné země nebo domova, často nařízené dobyvatelem. Odpovídající hebrejské slovo znamená „odchod“. V historii izraelského národa nastaly dvě významné situace, kdy byli Izraelité odvedeni do vyhnanství. Obyvatele severního desetikmenného království odvedli do vyhnanství Asyřané a obyvatele jižního dvoukmenného království později odvedli Babyloňané. Někteří vyhnanci z obou království se vrátili do své země za vlády perského krále Kýra. (2Kr 17:6; 24:16; Ezr 6:21)

• Výkupce.

  Příbuzný, který měl výkupní právo. Pokud se nějaký Izraelita ocitl v těžkostech, měl mu podle Mojžíšova zákona pomoct jeho blízký příbuzný. Když se například někdo stal otrokem, výkupce ho mohl z otroctví vyplatit. Mohl také koupit zpět majetek nebo dědictví, o které jeho příbuzný přišel kvůli finančním problémům. (3Mo 25:25–27, 47–54) Výraz „výkupce“ označoval také toho, kdo si vzal za manželku vdovu po svém příbuzném, aby mu zajistil potomka. (Rut 4:7–10; viz ŠVAGROVSKÉ MANŽELSTVÍ)

• Výkupné.

  Cena zaplacená za to, aby byl někdo propuštěn ze zajetí, unikl trestu či utrpení, byl osvobozen od hříchu nebo zproštěn závazku. Nemuselo jít vždycky o peníze. (Iz 43:3) Výkupné bylo vyžadováno v různých situacích. Například všichni prvorození chlapci a všichni prvorození samci v Izraeli patřili Jehovovi – byli vyhrazeni pro službu Bohu. Pokud od toho měli být osvobozeni, bylo nutné zaplatit výkupné neboli „výplatní cenu“. (4Mo 3:45, 46; 18:15, 16) V případě, že byl nebezpečný býk ponechán bez dozoru a někoho zabil, jeho majitel musel zaplatit výkupné, aby unikl trestu smrti. (2Mo 21:29, 30) Za vraha ale výkupné zaplaceno být nemohlo. (4Mo 35:31) Bible ukazuje, že to nejdůležitější výkupné zaplatil Kristus, který obětoval svůj život, aby mohli být poslušní lidé osvobozeni od hříchu a smrti. (Ža 49:7, 8; Mt 20:28; Ef 1:7)

• Výšina.

  Místo na vrcholu kopce, hory nebo lidmi vytvořené vyvýšeniny, které sloužilo k uctívání bohů. Na výšinách se někdy uctíval pravý Bůh, ale většinou jsou spojovány s pohanským uctíváním falešných bohů. (4Mo 33:52; 1Kr 3:2; Jer 19:5)

• Vzkříšení.

  Zmrtvýchvstání, návrat k životu. Řecký výraz anastasis doslova znamená „zvednutí, vstání“. Bible se zmiňuje o devíti vzkříšeních, včetně toho, kdy Jehova vzkřísil Ježíše. K ostatním vzkříšením došlo prostřednictvím Elijáše, Eliši, Ježíše, Petra a Pavla, ale z Bible je jasně vidět, že k tomu dostali moc od Boha. Klíčovou součástí Božího záměru je to, že na zemi „budou vzkříšeni lidé dobří i špatní“. (Sk 24:15) Bible mluví také o vzkříšení do nebe, které označuje jako „dřívější“ nebo „první“ vzkříšení. To se týká Ježíšových bratrů, kteří byli pomazáni svatým duchem. (Flp 3:11; Zj 20:5, 6; Jan 5:28, 29; 11:25)

Y

• Yzop.

  Rostlina s jemnými větvičkami a listy, která se při očišťovacích obřadech používala ke kropení krví nebo vodou. Pravděpodobně šlo o nějaký druh dobromysli (Origanum maru, Origanum syriacum). Yzop, o kterém je zmínka v Janovi 19:29, mohl být svazek dobromysli připevněný na větvi nebo durha, odrůda čiroku obecného (Sorghum vulgare), protože má stonek dost dlouhý na to, aby se na něm dala k Ježíšovým ústům podat houba. (2Mo 12:22; Ža 51:7)

Z

• Zákon.

  Slovo „Zákon“ s velkým počátečním písmenem se často vztahuje na Mojžíšův zákon nebo na prvních pět knih Bible. (Mt 7:12; Ga 3:24) Když je Mojžíšův zákon v textu nějakým způsobem blíže určený, píše se s malým písmenem. (5Mo 4:8; Joz 1:7) Slovo „zákon“ s malým písmenem se vztahuje také na jednotlivá nařízení Mojžíšova zákona nebo na zákon v obecném smyslu. (3Mo 7:1; 4Mo 15:16)

• Zápalná oběť.

  Zvířecí oběť (býk, beran, kozel, hrdlička nebo holoubě), která byla celá předložena Bohu tím, že byla spálena na oltáři. Ten, kdo oběť přinesl, si žádnou část zvířete neponechal. (2Mo 29:18; 3Mo 6:9)

• Zástava.

  Předmět v osobním vlastnictví, který dlužník dává svému věřiteli jako záruku, že půjčku splatí. Mojžíšův zákon obsahoval předpisy, které se zástav týkaly a které chránily chudé a bezbranné členy národa. (2Mo 22:26; Eze 18:7)

• Zasvětit zničení.

  Toto slovní spojení je překladem hebrejských výrazů, které se v Bibli používají ve více významech. Pokud byly použity na lidi, znamenalo to, že měli být usmrceni. Pokud se vztahovaly na zvířata, věci nebo nemovitosti (například pole nebo i celá města), znamenalo to, že měly být buď zničeny, nebo zabaveny a posvěceny pro posvátné použití kněžími nebo v souvislosti se svatyní. O tom, jestli měly být zničeny, nebo zabaveny, rozhodoval Jehova. (3Mo 27:28, ppč.; 1Sa 15:8, ppč.)

• Závěr tohoto systému.

  Období předcházející konci tohoto systému (stavu věcí), kterému vládne Satan. Probíhá současně s Kristovou přítomností. Pod Ježíšovým vedením andělé „oddělí špatné lidi od bezúhonných“ a ty špatné zničí. (Mt 13:40–42, 49) Ježíšovy učedníky zajímalo, kdy tato doba přijde. (Mt 24:3) Než se Ježíš vrátil do nebe, slíbil svým následovníkům, že s nimi bude „až do závěru tohoto systému“. (Mt 28:20)

• Zázraky.

  Skutky nebo jevy způsobené silami, které lidé neznají, a připisované nadpřirozeným činitelům. Jako synonyma se v Bibli někdy používají výrazy „znamení“, „předzvěsti“ nebo „mocné skutky“. (2Mo 4:21; Sk 4:22; Heb 2:4)

• Zeus.

  Nejvyšší bůh polyteistických Řeků. V Lystře lidé za Dia omylem pokládali Barnabáše. Starověké nápisy, které byly v blízkosti Lystry objeveny, se zmiňují o „Diových kněžích“ a „slunečním bohu Diovi“. Loď, na které Pavel cestoval z Malty, měla ve znaku Diovy syny, což byla dvojčata Castor a Pollux. (Sk 14:12; 28:11)

• Zhasínadla.

  Nástroje ze zlata, které se možná podobaly kleštím a které se ve svatostánku a později v chrámu používaly ke zhasínání plamene v lampách. (2Mo 37:23)

• Ziv.

  Původní název druhého měsíce židovského náboženského kalendáře a osmého měsíce židovského světského kalendáře. Šlo o období od poloviny dubna do poloviny května. V židovském Talmudu a v dalších dílech z doby po návratu z vyhnanství v Babyloně je tento měsíc označován jako „ijjar“. (1Kr 6:37; viz příloha B15)

• Znalci Zákona.

  V Ježíšově době se tento výraz vztahoval na skupinu mužů, kteří velmi dobře znali Zákon. Ježíšovi se stavěli na odpor. (Mr 12:38, 39; 14:1)

• Znamení.

  Předmět, skutek, situace nebo neobvyklý jev, které poukazují na něco jiného, ať už v přítomnosti, nebo v budoucnosti. (1Mo 9:12, 13; 2Kr 20:9; Mt 24:3; Zj 1:1, ppč.)

Ž

• Žalm.

  Píseň ke chvále Boha. Žalmy byly zhudebněné texty, které zpívali Jehovovi služebníci, například když se shromáždili, aby ho uctívali v jeho chrámu v Jeruzalémě. (Lk 20:42; Sk 13:33; Jk 5:13)

• Žehnat.

  Toto slovo může mít význam projevovat dobrotu a přízeň, oslavovat někoho, mluvit o někom dobře, chránit před zlem nebo přát štěstí či k němu přispívat. (1Mo 25:11; 3Mo 9:22; Jan 12:13)

• Žid.

  Výraz, který se začal používat po pádu desetikmenného izraelského království k označení Izraelity z kmene Juda. (2Kr 16:6) Po vyhnanství v Babyloně se používal na Izraelity z různých kmenů, kteří se vrátili do své země. (Ezr 4:12) Později se po celém světě používal k odlišení Izraelitů od jiných národů. (Es 3:6) V přeneseném smyslu použil tento výraz apoštol Pavel, když chtěl ukázat, že národnost v křesťanském sboru nehraje žádnou roli. (Ří 2:28, 29; Ga 3:28)