MÍRNOST

Vlastnost, která se projevuje mírnou povahou bez povýšenosti nebo domýšlivosti. Myšlenkový postoj, který člověku umožňuje snášet ublížení s trpělivostí, bez podrážděnosti, nelibosti či touhy po mstivé odplatě. Často je úzce spojena s dalšími ctnostmi, jako je pokora, poníženost mysli a jemnost, a zřídka ji nalézáme odděleně od nich. (Viz heslo POKORA.) Hebrejské slovo, které je překládáno jako „mírný“ (ʽa·nawʹ), pochází z kořene ʽa·nahʹ, což znamená „trápit, pokořit, ponížit“.

Dílo New Testament Wordbook od Williama Barclaye o řeckém přídavném jménu pra·ysʹ říká: „V klasické řečtině je to překrásné slovo. Jde-li o věci, znamená ‚jemný‘. Používá se například ve spojení jemný vánek nebo jemný hlas. Jde-li o osoby, znamená ‚mírný‘ nebo ‚milostivý‘ . . . Ve slově praus je jemnost, ale za touto jemností stojí nezlomná síla . . . Není to podlézavá jemnost, sentimentální láska nebo pasivní duševní klid.“ (Londýn, 1956, s. 103, 104) Dílo Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words uvádí, že podstatné jméno pra·yʹtes „nespočívá jen v tom, jak se někdo ‚chová navenek; ani ve vztahu člověka k bližním; dokonce ani v pouhém jeho přirozeném sklonu. Je to spíše ušlechtilost duše a je uplatňována především a hlavně vůči Bohu. Je to takové rozpoložení ducha, v němž přijímáme Boží jednání s námi jako dobré, a tudíž bez námitek a bez odporu; je úzce spojeno se slovem tapeinofrosunē [pokora], a bývá používáno ve spojení s ním.‘“ (1981, sv. 3, s. 55, 56)

Slovo pra·ysʹ se v některých překladech Bible překládá jako „mírný“, „mírné povahy“, „tichý“ a „jemný“. (KB; Ži; NS; NE; Pe) Již citované dílo W. Barclaye však ukazuje, že slovo pra·ysʹ jde poněkud hlouběji než jemnost, a je-li použito pro osoby, znamená mírný, milostivý.

Mírnost je v Bibli zdůrazňována jako jeden ze základních postojů především k Bohu, ale také k bližním. Je například napsáno: „Mírní jistě zvětší své radování v Jehovovi.“ (Iz 29:19) Mírní lidé jsou učenliví — Jehova „bude vyučovat mírné své cestě“ (Ža 25:9) — a jsou ochotni snášet z rukou Boha ukázňování, i když je to někdy zarmucující. (Heb 12:4–11) Mírnost působí, že člověk se nerozpálí hněvem, ale čeká až neprávem utrpěné křivdy, škody a urážky napraví Jehova. (Ža 37:8–11) Takoví lidé nebudou zklamáni, protože ten, koho Jehova ustanovil, „proutek z pařezu Jišaie“, bude ve spravedlnosti udílet pokárání „ve prospěch mírných země“. (Iz 11:1–4)

Jehova sice nestrpí hřích a špatnost, ale láskyplně opatřil cestu, jak se k němu přiblížit prostřednictvím výkupní oběti a kněžských služeb Ježíše Krista. Jehovovi ctitelé a služebníci se proto k němu mohou přiblížit bez jakéhokoli pocitu chorobné bázně a děsu. (Heb 4:16; 10:19–22; 1Ja 4:17, 18) Ježíš napodoboval Jehovu Boha tak dokonale, že mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ Řekl také: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy [řec. pra·ysʹ] a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Jan 14:9; Mt 11:28–30) Jehova Bůh je tedy zcela přístupný těm, kdo jej milují, a ty, kdo se na něho obracejí, naplňuje mírností, velkou důvěrou a silou.

Mojžíš. Právě takový člověk byl Mojžíš, „daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“, ten, kdo dokázal snášet kritiku bez nelibosti. (4Mo 12:3) Tato zmínka o jeho mírnosti pocházela z doby, kdy Miriam a Áron proti Mojžíšovi reptali. Byla to v podstatě nemístná stížnost proti Jehovovi, on si toho rychle povšiml a pokáral je. (4Mo 12:1–15)

Někteří komentátoři obviňují Mojžíše, že bylo projevem neoprávněné sebechvály, když tuto zmínku o své mírnosti zapsal. Jiní kritici tvrdí, že toto prohlášení doplnil později někdo jiný, zatímco ještě další kritici tuto poznámku uvádějí jako doklad toho, že Mojžíš Pentateuch vůbec nenapsal. O těchto slovech však Cookovo dílo Commentary říká: „Budeme-li předpokládat, že tato slova Mojžíš nepronesl ‚proprio motu [ze své vlastní iniciativy]‘, ale pod vedením Svatého Ducha, který na něm byl (srov. xi. 17), mohou tedy vykazovat určitou ‚objektivitu‘, která současně svědčí o jejich pravosti a také o jejich inspiraci. Jde o tato slova, ale také o pasáže, v nichž Mojžíš neméně jednoznačně popisuje své vlastní chyby (srov. xx. 12 sqq.; Ex. iv. 24 sqq.; Deut. i. 37); bezelstnost toho, kdo podává svědectví o sobě, ale ne ve svůj prospěch (srov. Sv. Mat. xi. 28, 29). Tato slova tam jsou vložena jako vysvětlení toho, proč Mojžíš nepodnikl žádné kroky, aby se obhájil, a proč následkem toho Pán ihned zasáhl.“

Ježíš Kristus. Ježíš projevil mírnost tím, že bez jediného slova stížnosti snášel všechny druhy osobních urážek, a dokonce se nechal vést na popravu jako beránek, aniž otevřel ústa, aby protestoval. (Fil 2:5–8; Heb 12:2; Sk 8:32–35; Iz 53:7) Tento Větší Mojžíš se také doporučoval ostatním lidem jako mírný neboli mírné povahy. (Mt 11:28, 29; AS; KJ; ED; NS; Ro) Jak předpověděl Izajáš 61:1, Ježíš byl pomazán Jehovovým duchem, aby „pověděl dobrou zprávu mírným“. Ježíš toto proroctví přečetl v synagóze svého domovského města Nazaret a potom prohlásil: „Dnes se splnil tento text písma, který jste právě slyšeli.“ (Lk 4:16–21) Bůh poslal svého milovaného Syna, aby mírné poučil o záchraně, a tím jim skutečně projevil velmi neobvyklou přízeň. (Ža 149:4; Př 3:34)

Znak síly. Mírná povaha nebo mírný duch nejsou výrazem slabosti. Ježíš Kristus řekl: „Jsem mírné povahy a ponížený v srdci.“ (Mt 11:29; 2Ko 10:1) Ježíš však byl podporován plnou silou svého Otce a pevně se zastával toho, co je správné; když to bylo potřebné, mluvil a jednal velmi otevřeně. (Mt 23:13–39; srovnej 21:5.)

Člověk mírné povahy je takovým proto, že má víru a zdroj síly. Nenechá se snadno vyvést z rovnováhy nebo připravit o soudnost. Nedostatek mírnosti je důsledkem nejistoty, frustrace, nedostatku víry a naděje, a dokonce důsledkem zoufalství. Člověka, který nemá mírnou povahu, popisuje přísloví: „Jako prolomené město beze zdi je muž, který nemá žádnou zábranu pro svého ducha.“ (Př 25:28) Takový člověk je otevřen a vystaven vlivu nejrůznějších nesprávných myšlenek, které ho mohou podnítit k nesprávnému jednání.

Ovoce ducha. Mírnost je ovocem Božího svatého ducha, Boží činné síly. (Ga 5:22, 23) Zdrojem mírnosti je tedy Bůh. Chce-li mít někdo opravdu mírnou povahu, musí Boha prosit o jeho ducha a musí toto ovoce ducha pěstovat. Mírnost tedy člověk nezíská pouze silou vůle, ale tato vlastnost vyplývá z úzkého vztahu k Bohu.

Nedostatek mírnosti vede k přílišné podrážděnosti, drsnosti, nedostatku sebeovládání a k hádkám. Křesťané naopak dostávají radu, aby s „ponížeností mysli a mírností“ zachovávali jednotu a pokoj. (Ef 4:1–3)

Jestliže se připustí, aby žárlivost a sváry zapustily kořeny a rostly, povede to k nepořádku všeho druhu. Mírnost však zabrání tomu, že by mezi Kristovými následovníky takové poměry vznikly. Biblický pisatel Jakub proto nabádá ty ve sboru, kdo jsou moudří a mají porozumění, aby projevovali ‚znamenité chování‘ v ‚mírnosti, jež patří k moudrosti‘, ‚k moudrosti shora‘. (Jk 3:13, 17)

„Mírnost“ je v Bibli často uváděna v souvislosti s „duchem“, například „mírnost ducha“ nebo „mírný duch“. Opravdová mírnost je tedy víc než jen vnější projev nebo přechodně či příležitostně projevovaná vlastnost; je to spíše součást charakteru nebo povahy. Apoštol Petr poukazuje na tuto skutečnost, když říká: „A vaše ozdobení ať není ve vnějším splétání vlasů a v navlékání zlatých ozdob ani v nošení svrchních oděvů, ale ať je to utajený člověk srdce v neporušitelném šatu tichého a mírného ducha, který má velkou hodnotu v Božích očích.“ (1Pe 3:3, 4)

Apoštol Pavel píše: „Oblékněte [si] . . . mírnost.“ Při povrchním čtení by se mohlo zdát, že je tím naznačeno něco jako pláštík pro pouhý vnější vzhled, ale Pavel ve stejné souvislosti nabádá: „Oblékněte si novou osobnost, která se obnovuje přesným poznáním podle obrazu Toho, jenž ji stvořil.“ (Kol 3:10, 12; Ef 4:22–24) Mírnost tedy není pouze vrozený povahový rys, ale je to naopak vlastnost, kterou člověk získá zejména jakožto ovoce Božího ducha prostřednictvím přesného poznání a toho, že toto poznání bude uplatňovat.

Nezbytná pro dozorce. Pavel napsal mladému Timoteovi dopis obsahující pokyny, jak správně pečovat o sbor, a o projednávání obtížných záležitostí tam napsal: „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kdo nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání.“ (2Ti 2:24, 25) Zde vidíme určitou podobnost mezi mírností a trpělivostí. Dozorce si uvědomuje, proč se musí problémem zabývat: Bůh tento problém připustil a on jako dozorce ho musí vyřešit v nejlepším zájmu těch, koho se to týká. Nesmí se rozčilovat, ale musí problém snášet, dokud není vyřešen.

Jiný dozorce, Titus, který žil na Krétě, také dostal radu, že má svým křesťanským bratrům připomínat, „aby . . . byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. Pavel chce zdůraznit, jak je mírnost potřebná, a proto obrací Titovu pozornost na nesrovnatelnou Boží lásku a milosrdenství projevené prostřednictvím Božího Syna, jež vyžadují, aby člověk opustil staré cesty zlomyslnosti a nenávisti a šel po nové cestě vedoucí k věčnému životu. (Tit 3:1–7)

Pavel na jiném místě opět oslovuje ty, kdo jsou ve sboru duchovně zralí, a ukazuje, jakou mají odpovědnost: „I když člověk udělá nějaký chybný krok, dříve než si to uvědomí, pokuste se vy, kdo jste duchovně způsobilí, usměrnit takového člověka v duchu mírnosti, zatímco každý upíráš oči sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“ (Ga 6:1) Měli by myslet na to, jak Bůh jednal s nimi. Budou-li to dělat, nebudou chybujícího ostře kárat, ale budou se snažit jej usměrnit v duchu mírnosti. Pro všechny, koho se to týká, to bude mnohem účinnější a prospěšnější.

Mírností člověk dosáhne dobrého tehdy, když se vyrovnává s obtížnou situací nebo jedná s rozhněvanou osobou. Problém se mírným jednáním zmírní, zatímco tvrdost by situaci ještě zhoršila. Přísloví říká: „Odpověď, když je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv.“ (Př 15:1) Mírnost může mít velkou sílu. „Trpělivost zapůsobí na velitele, a mírný jazyk může zlomit kost.“ (Př 25:15)

Nezbytná, jsme-li ukázňováni. Jinou vynikající zásadu, jež souvisí s mírností nebo klidem, předkládá Šalomoun. Týká se toho, že snad můžeme mít sklon k projevování ducha vzpurnosti, jsme-li napomínáni nebo přísně káráni někým, kdo má autoritu. Může nás to tak pobouřit, že opustíme své místo řádné podřízenosti a ukvapeně se vzdáme svého přiděleného postavení. Ale Šalomoun varuje: „Kdyby se snad proti tobě pozdvihl duch panovníka, neopouštěj své vlastní místo, neboť klid zmírní velké hříchy.“ (Ka 10:4; srovnej Tit 3:2.) Jestliže jsme ukázňováni a zachováme správný postoj tichosti a mírnosti, jednak zabráníme tomu, že bychom vyvolali hněv ze strany autority, a jednak můžeme zlepšovat svou osobnost tím, že budeme pěstovat sebeovládání a dále zůstávat v tom postavení, jež nám bylo přiděleno, a tím, že budeme uplatňovat rady, které jsme dostali.

Platí to zvláště tehdy, je-li panovníkem Jehova Bůh a přichází-li ukázňování prostřednictvím těch, koho tím pověřil. (Heb 12:7–11; 13:17) Týká se to také našeho vztahu k těm lidem, kterým Bůh dovolil mít světskou vládní autoritu. (Ří 13:1–7) Takový panovník snad na křesťanovi tvrdě vyžaduje, aby uvedl důvod pro svou naději, ale křesťan by měl — i když je na prvním místě poslušnost vůči Bohu — odpovědět „s mírností a hlubokou úctou“. (1Pe 3:15)

Přináší užitek. Pro mírné lidi země stále platí pozvání, které vyjádřil prorok Sefanjáš: „Hledejte Jehovu, všichni mírní země, kteří jste prováděli Jeho vlastní soudcovské rozhodnutí. Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost [neboli ‚poníženost; pokoru‘]. Pravděpodobně se budete moci skrýt v den Jehovova hněvu.“ (Sef 2:3, Rbi8, ppč) Kromě toho existují pro takové lidi ještě další nádherné sliby. Například: „Mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Ža 37:11) Jak v duchovním, tak v doslovném smyslu „mírní budou jíst a nasytí se“. (Ža 22:26)

V protikladu k ničemným, kteří vedou mírné na scestí a chtějí je zničit (Am 2:7; 8:4), Jehova vyslýchá upřímné prosby mírných tím, že odpovídá na jejich modlitby; jejich naděje v Jehovu nebude zklamána. (Ža 10:17; 9:18) Přísloví má pravdu, když říká: „Lepší je být ponížený v duchu s mírnými, než se dělit o kořist s těmi, kdo se sami vyvyšují.“ (Př 16:19)