Uznáváš jejich důstojnost?

DOMORODÍ Afričané byli chytáni jako zvířata, nakládáni do neuvěřitelně špinavých a páchnoucích lodních prostor a jako zboží dopravováni na americký kontinent. Počítalo se s tím, že nejméně polovina z nich zemře, dříve než se dostanou na místo určení. Členové rodiny od sebe byly nelítostně odtrženi a již nikdy se neměli setkat. Obchod s otroky patřil k nejkrutějším projevům jednání člověka s člověkem. K jiným podobným epizodám docházelo, když si mocní dobyvatelé násilně podmaňovali bezbranné domorodé národy.

Zbavit člověka jeho důstojnosti může být činem daleko brutálnějším než tělesné bití. Takový čin ničí lidského ducha. Otroctví sice bylo ve většině zemí zrušeno, ale podkopávání lidské důstojnosti trvá až dodnes, možná v ještě rafinovanějších formách.

Praví křesťané se naproti tomu snaží řídit napomenutím Ježíše Krista, aby ‚milovali svého bližního jako sami sebe‘. Proto se ptají sami sebe: ‚Uznávám osobní důstojnost druhých lidí?‘ (Lukáš 10:27)

Příklady znázorňující důstojnost

Podle jednoho naučného slovníku je důstojnost vlastnost nebo stav toho, kdo je hoden uznání, úcty nebo vážnosti. To skutečně výstižně odpovídá postavení Svrchovaného Panovníka, Jehovy Boha! Ve spojitosti s Jehovou Bohem a jeho svrchovaností se Písmo znovu a znovu zmiňuje o důstojnosti. Mojžíš, Izajáš, Ezekiel, Daniel, apoštol Jan a jiní měli tu výsadu, že dostali inspirovaná vidění Nejvyššího a jeho nebeského dvora, a v jejich popisech byla vždy znázorňována majestátnost a důstojnost, jež vzbuzují posvátnou úctu. (2. Mojžíšova 24:9–11; Izajáš 6:1; Ezekiel 1:26–28; Daniel 7:9; Zjevení 4:1–3) Král David v modlitbě chválil Boha těmito slovy: „Tvá, Jehovo, je velikost a moc a krása a znamenitost a důstojnost; všechno v nebesích a na zemi je totiž tvoje.“ (1. Paralipomenon 29:11) Opravdu nikdo si nezaslouží úctu a vážnost víc než sám Jehova Bůh.

Člověka vytvořil Jehova ke svému obrazu a podle své podoby, a lidem tak poskytl určitou míru vážnosti, sebeúcty a důstojnosti. (1. Mojžíšova 1:26) Je tedy nutné, abychom při svém jednání s druhými lidmi patřičnou úctu a vážnost každému projevovali. Tím vlastně dáváme najevo, že uznáváme Původce lidské důstojnosti, Jehovu Boha. (Žalm 8:4–9)

Důstojnost v rodinných vztazích

Apoštol Petr byl ženatý muž, a pod inspirací vybízel křesťanské manžely, aby svým manželkám prokazovali ‚čest jako slabší nádobě‘. (1. Petra 3:7; Matouš 8:14) „Naproti tomu,“ radil apoštol Pavel, „manželka by měla mít ke svému manželovi hlubokou úctu.“ (Efezanům 5:33) V manželství je tedy projevování úcty manželskému druhovi, a uznávání jeho osobní důstojnosti, biblickým požadavkem. Jak to můžeme dělat?

Pro rostlinu, pro podporování jejího růstu, je nutná voda, a podobně může být důvěrný vztah mezi manželem a manželkou posilován tím, že spolu mluví vlídně a chovají se k sobě laskavě, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti. Naproti tomu drsné, urážlivé slovní útoky nebo štiplavé a sarkastické ponižující poznámky, jaké jsou často slyšet v televizních situačních komediích, jsou zhoubné. Mohou vyvolat škodlivé pocity méněcennosti, depresi a rozmrzelost; mohou dokonce citově zraňovat tak, že se rány těžko hojí.

Uznávat osobní důstojnost druhých také znamená přijímat je takové, jací jsou, nesnažit se je nutit k tomu, aby odpovídali nějakému ideálu, který jsme si předem vytvořili, a nechtít je také nepříznivě srovnávat s jinými lidmi. To je důležité především ve vztahu mezi manželem a manželkou. Tam, kde se komunikuje a vyjadřují se myšlenky bez zábran a beze strachu a kde se nikdo nebojí, že bude kritizován nebo zahrnován výčitkami, tam bude panovat důvěra. Jestliže člověk může být v manželství takovým, jaký je, stane se domov skutečně útočištěm před krutým, nelítostným vnějším světem.

Pro děti platí biblický příkaz, že mají mít ke svým rodičům úctu a mají je poslouchat. Naproti tomu moudří a láskyplní rodiče budou postupovat správně, budou-li uznávat důstojnost svých dětí. Vřelá pochvala za dobré chování, a trpělivé ukázňování, pokud je nutné, pomáhají dítěti vštípit ‚Jehovovo myšlenkové usměrňování‘. Stálé kritizování, křiky a nadávky, používání ponižujících výrazů jako „hlupák“ nebo „idiot“ budou děti jedině dráždit. (Efezanům 6:4)

Jeden křesťanský starší, který je otcem a vychovává tři syny a tři dcery, říká: „Pokud potřebovali nějaké ukáznění v sále Království, dělali jsme to způsobem co nejtišším. Lehké šťouchnutí loktem nebo přísný a varovný pohled zpravidla stačily. Pokud bylo třeba ukáznit je přísněji, obvykle jsme to dělali v soukromí doma, a ne v přítomnosti ostatních dětí. Dnes jsou už děti starší a ukázňování spočívá v tom, že každému jednotlivě dáváme láskyplné, moudré rady z Božího slova podle toho, co které z nich potřebuje. Snažíme se jednat v těchto osobních věcech diskrétně a respektovat to, že každé dítě má právo na soukromí a důstojnost.“

Nesmíme přehlížet skutečnost, že v rodině je zapotřebí pěstovat dobré způsoby, jak v řeči, tak i v jednání. To, že se dobře známe, neznamená, že můžeme vynechávat slova jako „prosím“, „děkuji“, „promiň“ a „je mi líto“. Dobré způsoby jsou základem pro to, abychom si zachovali svou důstojnost a abychom respektovali také důstojnost druhých lidí.

V křesťanském sboru

„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím,“ řekl Ježíš. (Matouš 11:28) K Ježíšovi byli neodolatelně přitahováni utlačovaní a sklíčení lidé, a dokonce i malé děti. Tehdejší arogantní a samospravedliví duchovní těmito lidmi pohrdali. Ale v Ježíšovi našli takoví opovrhovaní lidé někoho, kdo jim přiznával důstojnost, kterou si zasloužili.

Chceme Ježíše napodobovat, a proto chceme být i my zdrojem povzbuzení pro své spoluvěřící. To znamená, že musíme vyhledávat příležitosti, abychom je svými slovy i svým jednáním povzbuzovali. Když si s nimi povídáme, někdy nemusíme šetřit upřímnými, laskavými a pozitivními poznámkami. (Římanům 1:11, 12; 1. Tesaloničanům 5:11) Dáváme-li pozor na to, co a jak říkáme, ukazujeme tím, že vnímavě bereme ohled na pocity druhých. (Kolosanům 4:6) Vhodným oblečením a dobrým chováním na křesťanském shromáždění také projevujeme hlubokou úctu k důstojnosti našeho Boha, jeho uctívání a našich spoluctitelů.

Ježíš respektoval důstojnost lidí, i když jim sloužil. Nikdy se neprosazoval na úkor druhých ani druhé neponižoval. Když k němu přišel malomocný člověk a prosil o uzdravení, Ježíš ho neposlal pryč jako nečistého, jako člověka, který si to nezaslouží, a nedělal z toho ani žádné divadlo tím, že by na sebe poutal pozornost. Když malomocný muž prosil Ježíše: „Pane, jestliže chceš, můžeš mě očistit“, Ježíš respektoval jeho důstojnost a řekl: „Chci.“ (Lukáš 5:12, 13) Je opravdu krásné, jestliže těm, kdo jsou v nouzi, nejen pomáháme, ale také je ujišťujeme, že nám nejsou břemenem, ale že pro nás jsou žádoucí a že je milujeme. Lidé, kteří jsou stydliví, sklíčení a tělesně postižení, jsou ve světě obvykle přehlíženi a druzí se jim vyhýbají nebo je ponižují. Když však jsou mezi svými křesťanskými bratry a sestrami, měli by cítit, že jsou mezi pravými druhy, kteří je přijímají. Pokud jde o nás, musíme se snažit k tomuto duchu přispívat.

Ježíš miloval své učedníky jako „své vlastní“ a „miloval je až do konce“ i přes jejich nedostatky a zvláštní osobní rysy. (Jan 13:1) Viděl jejich čisté srdce a to, že jsou úplně oddáni jeho Otci. Podobně bychom ani my neměli nikdy svým spoluctitelům přisuzovat špatné pohnutky jen proto, že něco nedělají tak jako my nebo snad proto, že nás jejich zvyky nebo jejich osobnost dráždí. Respektujeme-li důstojnost našich bratrů, přiměje nás to k tomu, abychom je milovali a přijímali takové, jací jsou, a abychom důvěřovali, že oni také milují Jehovu a slouží mu z čistých pohnutek. (1. Petra 4:8–10)

Zejména starší ve sboru by měli dávat pozor, aby v těch, kdo jim jsou svěřeni, nevyvolávali nemístnou úzkost. (1. Petra 5:2, 3) Při setkání s členem sboru, který se dopustil hříchu, by starší měli laskavě a ohleduplně změkčit svá slova, a pokud to není nutné, neměli by klást otázky, které vyvolávají rozpaky. (Galaťanům 6:1) I když je namístě přísné pokárání nebo ukáznění, budou stále respektovat to, že provinilec má právo na důstojnost a sebeúctu. (1. Timoteovi 5:1, 2)

Jak si můžeme zachovat osobní důstojnost

Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a k jeho podobě, a proto máme ve svém každodenním životě co nejvíce zrcadlit Boží nádherné vlastnosti — včetně Boží důstojnosti. (1. Mojžíšova 1:26) Podobně i příkaz „milovat svého bližního jako sám sebe“ zahrnuje to, že potřebujeme určitou vyrovnanou míru osobní důstojnosti a sebeúcty. (Matouš 22:39) Pokud ovšem chceme, aby nás druzí lidé měli v úctě a uznávali naši důstojnost, musíme prokazovat, že si to zasloužíme.

Máme-li si zachovat sebeúctu a osobní důstojnost, je nutné zachovávat si čisté svědomí. Máme-li svědomí poskvrněné a sužuje-li nás pocit viny, může to vyvolat pocit méněcennosti, zklamání a sklíčenosti. Jestliže se tedy někdo dopustil vážné chyby, měl by ihned podniknout kroky k tomu, aby činil pokání a vyhledal duchovní pomoc starších; pak se bude moci potěšit z „období osvěžení od Jehovovy osoby“. K osvěžení patří i to, že opět získá pocit vlastní důstojnosti a sebeúctu. (Skutky 3:19)

Je však lépe stále se snažit chránit si svědomí, které jsme si vyškolili na základě Bible, a nedovolit, aby se něčím poskvrnilo nebo aby zesláblo. Budeme-li ve všech oblastech svého každodenního života — v jídle, pití, obchodních záležitostech, zábavě i ve styku s osobami opačného pohlaví — projevovat sebeovládání, pomůže nám to zachovat si čisté svědomí a budeme moci zrcadlit Boží slávu a důstojnost ve svém životě. (1. Korinťanům 10:31)

Co když jsme se dopustili chyb a pocit provinění nás neopouští? Nebo co když vzpomínky na to, že nám někdo ublížil, jsou stále bolestné? Tyto pocity mohou podkopávat naši osobní důstojnost a vyvolávat silnou depresi. Skutečnou útěchu můžeme najít ve slovech krále Davida v Žalmu 34:18: „Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje“! Jehova je připraven a ochoten podporovat své služebníky, když se tito lidé musí potýkat se sklíčeností a s pocitem méněcennosti. Jestliže ho úpěnlivě prosíme a jestliže vyhledáváme pomoc u těch, kdo jsou duchovně způsobilí, například u křesťanských rodičů, u starších a u jiných zralých členů sboru, je to jako záchranný pás, který nám pomůže k tomu, aby se naše sebeúcta a pocit osobní důstojnosti obnovily. (Jakub 5:13–15)

Naproti tomu musíme dávat pozor, abychom nepřekročili hranici mezi osobní důstojností a domýšlivostí. Písmo radí, aby si nikdo „o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý, jak mu Bůh udělil míru víry“. (Římanům 12:3) Je sice správné pěstovat si sebeúctu, ale nechceme svou hodnotu zveličovat ani nechceme lidskou důstojnost zaměňovat za sobecké a přehnané úsilí neztratit tvář před lidmi.

Ano, uznávat důstojnost druhých lidí je křesťanský požadavek. Členové naší rodiny a naši spolukřesťané jsou všichni hodni našeho uznání, naší úcty a vážnosti. Jehova udělil každému z nás určitou míru důstojnosti a cti, což bychom měli uznávat a také se podle toho chovat. Především však musíme pěstovat hlubokou úctu k nejvyšší důstojnosti a nesrovnatelnému majestátu našeho nebeského Otce, Jehovy Boha.

[Obrázek na straně 31]

Mladí mohou projevovat úctu těm, kdo jsou tělesně postižení