KÁMEN

Materiál široce používaný při stavění. Jeho trvanlivost velmi pomáhá archeologům při získávání poznatků o minulosti. Egypťané, Asyřané a jiné národy stavěli chrámy, paláce, pomníky a jiné kamenné stavby. Na mnoha z nich jsou vyobrazení a nápisy, které vyprávějí o nějakých událostech, popisují vítězství a zobrazují tehdejší zvyky. To vrhá světlo na historii i na každodenní život těchto národů. Hebrejci používali kámen na budovy (3Mo 14:40, 41), hradby (Ne 4:3; Př 24:31), oltáře (2Mo 20:25), mlýnské kameny (Sd 9:53), džbány na vodu (Jan 2:6) a závaží (Př 16:11), zakrývali jím studny, jeskyně a hroby (1Mo 29:8; Joz 10:18; Jan 11:38) a používali jej k mnoha dalším účelům. Hebrejci však nestavěli monumenty s obrazovými basreliéfy, jak to dělaly pohanské národy; proto se málo ví o tom, jak vypadali, neví se přesně, jak se oblékali, a tak dále. O dějinách a způsobu života Izraelitů a o jejich osobnostech však Bible poskytuje bohatší informace, než poskytují kamenné pozůstatky o jiných národech.

Kamenictví bylo vysoce rozvinuté řemeslo. (2Sa 5:11; 1Kr 5:18) Kameny na Šalomounův chrám v Jeruzalémě byly v lomu opracovány tak přesně, že k sobě přiléhaly bez dalšího přitesávání. (1Kr 6:7)

Obrazné použití. Pomazaní křesťané na zemi jsou přirovnáni k chrámu, jehož ‚základním úhelným kamenem‘ je Ježíš Kristus. (Viz heslo ÚHELNÝ KÁMEN.) Na tomto ‚základním úhelném kameni‘ jsou duchem zplození Kristovi následovníci „jako živé kameny budováni v duchovní dům“. Židovští náboženští vůdci jako národní „stavitelé“ odmítli Ježíše jako ‚nejvyšší úhelný kámen‘ a klopýtli o něj, protože nebyli poslušni Božího slova. (Ef 2:19–22; 1Pe 2:4–8; Mt 21:42; Mr 12:10; Lk 20:17; Ří 9:32, 33)

Boží Království je přirovnáno ke kameni ‚vysekanému nikoli rukama‘, ke kameni, který rozdrtí a ukončí všechna ostatní království. Toto Království bude samo stát „na neurčité časy“. (Da 2:34, 44, 45)

Ve Zjevení 2:17 oslavený Kristus Ježíš dává slib, který se týká vítězného křesťana: „Dám mu bílý oblázek [„kamének“, KB] a na oblázku napsané nové jméno, které nikdo nezná, jen ten, kdo je přijímá.“ Slovem „oblázek“ se zde překládá řecké slovo pseʹfon. Apoštol Pavel to slovo používá, když vypráví o tom, jak dříve pronásledoval křesťany: „Odevzdával jsem svůj hlas [pseʹfon; doslova ‚(hlasovací) oblázek‘] proti nim.“ (Sk 26:10) Oblázky se používaly u soudů při vynášení rozsudku nebo vyjádření názoru o vině nebo nevině. Bílé oblázky se používaly při prohlášení, že obžalovaný je nevinen, znamenaly zproštění žaloby; černé při prohlášení o vině, znamenaly odsouzení. Zdá se tedy, že bílý oblázek, který dostal vítěz, znamená, že Ježíš toho člověka považuje za nevinného a čistého a schvaluje ho jako svého učedníka.

Viz hesla DRAHOKAMY A VZÁCNÉ KAMENY; SKALNÍ MASIV.