ZAJETÍ

V biblických dějinách je zmínka o mnoha různých zajetích. (4Mo 21:29; 2Pa 29:9; Iz 46:2; Ez 30:17, 18; Da 11:33; Na 3:10; Zj 13:10; viz heslo ZAJATEC.) Nicméně pojem „zajetí“ se obvykle týká velkého vyhnání Židů ze Zaslíbené země asyrskou a babylónskou světovou velmocí v osmém a sedmém století př. n. l. a je také označováno jako „Vyhnanství“ a „odvedení“. (Ezr 3:8; 6:21; Mt 1:17; viz heslo VYHNANSTVÍ.)

Před tímto velkým neštěstím varoval Jeremjáš, Ezekiel a další proroci těmito výroky: „Kdokoli [je určen] pro zajetí, do zajetí!“ „A pokud jde o tebe, Pašchure, a všechny obyvatele tvého domu, vy půjdete do zajetí; a přijdeš do Babylóna.“ „Toto [je] prohlášení proti Jeruzalému a celému izraelskému domu . . . ‚Půjdou do vyhnanství, do zajetí.‘“ (Jer 15:2; 20:6; Ez 12:10, 11) O návratu z vyhnanství v Babylóně později Nehemjáš (7:6) vypráví: „To jsou synové soudní oblasti, kteří vyšli ze zajetí vyhnaného lidu, jež vzal do vyhnanství babylónský král Nebukadnecar, a kteří se později vrátili do Jeruzaléma a do Judy.“ (Viz také Ezr 2:1; 3:8; 8:35; Ne 1:2, 3; 8:17.)

Zdá se, že Asýrie jako první zavedla taktiku vyhnat a odvést všechny obyvatele dobytých měst z jejich vlasti a osídlit území zajatci z jiných míst říše. Asyrská taktika vypovězení ze země nebyla uplatněna jen proti Židům, protože když hlavní město Sýrie, Damašek, padlo pod drtivým vojenským útokem této druhé světové velmoci, byli jeho obyvatelé vypovězeni do Kiru, jak to předpověděl prorok Amos. (2Kr 16:8, 9; Am 1:5) Tato metoda měla dvojí účinek — zbylé obyvatele to odradilo od jakékoli rozvratné činnosti; a byl také menší předpoklad, že okolní národy, které možná měly přátelské vztahy s těmi, kdo byli odvedeni do zajetí, poskytnou pomoc a podporu novému, cizorodému elementu ze vzdálených míst.

Hlavní příčina toho, proč byli lidé ze severního desetikmenného izraelského království i jižního dvoukmenného judského království odvedeni do zajetí, byla stejná — opustili pravé uctívání Jehovy kvůli uctívání falešných bohů. (5Mo 28:15, 62–68; 2Kr 17:7–18; 21:10–15) Jehova stále posílal své proroky, aby obyvatele obou království varovali, ale bez výsledku. (2Kr 17:13) Žádnému z izraelských králů desetikmenného království se nepodařilo úplně odstranit falešné uctívání, které zavedl Jeroboam, první král tohoto národa. Juda, jižní sesterské království, nereagovala na Jehovovo přímé varování ani na výstražný příklad zajetí, do něhož padl Izrael. (Jer 3:6–10) Obyvatelé obou království byli nakonec odvedeni do vyhnanství; oba tyto národy postihla více než jedna rozsáhlá deportace.

Počátek vyhnanství. Za vlády izraelského krále Pekacha v Samaří (asi v letech 778–759 př. n. l.) vytáhl proti Izraeli asyrský král Pul (Tiglat-pileser III.), obsadil značnou část území na S a obyvatele deportoval do vých. částí své říše. (2Kr 15:29) Tento panovník obsadil také území na V od Jordánu a „vzal do vyhnanství ty z Rubenovců a Gadovců a z poloviny kmene Manasse a přivedl je do Chalachu a Chaboru a Hary a k řece Gozan, aby tam setrvali až do tohoto dne“. (1Pa 5:26)

V roce 742 př. n. l. oblehla Samaří asyrská armáda pod vedením Salmanasara V. (2Kr 18:9, 10) Když v roce 740 př. n. l. Samaří padlo, skončilo tím desetikmenné království, a jeho obyvatelé byli odvedeni do vyhnanství „v Chalachu a Chaboru u řeky Gozan a ve městech Médů“. Podle Písma to bylo proto, „že nenaslouchali hlasu Jehovy, svého Boha, ale stále překračovali jeho smlouvu, dokonce všechno, co přikázal Jehovův sluha Mojžíš. Ani nenaslouchali, ani neprováděli.“ (2Kr 18:11, 12; 17:6; viz heslo SARGON.)

Do Samaří potom byli přivedeni zajatci z jiných, značně roztroušených míst a usadili se v samařských městech. „Asyrský král poté přivedl lidi z Babylóna a Kuty a Avvy a Chamatu a Sefarvajimu a nechal je bydlet v samařských městech místo izraelských synů; a začali brát do vlastnictví Samaří a bydlet v jeho městech.“ (2Kr 17:24) Tento cizorodý prvek si s sebou přinesl pohanské náboženství; „každý jednotlivý národ se však stal původcem svého vlastního boha“. A protože nebrali ohled na Jehovu ani mu neprojevovali úctu, „poslal [mezi ně] lvy, a ti se mezi nimi stali zabíječi“. Asyrský král tam potom poslal zpět jednoho izraelského kněze ‚a ten se stal jejich učitelem v tom, jak by se měli bát Jehovy‘. Takže, jak říká dále zpráva, „stali se těmi, kdo se bojí Jehovy, ale prokazovali se být ctiteli svých vlastních bohů, podle náboženství národů, z nichž je odvedli do vyhnanství“. (2Kr 17:25–33)

Během více než jednoho století, které uplynulo od pádu severního království, došlo k dalším významným vyhnanstvím. Senacherib napadl různá místa v Judě a Bůh mu potom v roce 732 př. n. l. uštědřil pokořující porážku. Senacherib ve svých análech prohlašuje, že zajal 200 150 lidí z měst a pevností na judském území — i když soudě podle tónu těchto análů, je toto číslo pravděpodobně nadsazené. (2Kr 18:13) Jak Senacheribův nástupce Esar-chaddon, tak Asenappar (Aššurbanipal), asyrský panovník, který nastoupil po něm, přivedli zajatce na cizí území. (Ezr 4:2, 10)

V roce 628 př. n. l. egyptský faraón Neko spoutal Josijášova syna Jehoachaza z jižního království a odvedl ho jako zajatce do Egypta. (2Pa 36:1–5) Teprve za více než deset let, v roce 617 př. n. l., byli do zajetí v Babylóně odvedeni první zajatci z Jeruzaléma. Nebukadnecar vytáhl proti vzpurným městům a odvedl horní vrstvu obyvatel včetně krále Jehojakina, jeho matky a mužů, jako byli Ezekiel, Daniel, Chananjáš, Mišael a Azarjáš, a s nimi „všechna knížata a všechny statečné, silné muže — deset tisíc bral do vyhnanství — a také každého řemeslníka a stavitele bašt. Nebyl ponechán nikdo kromě ponížené třídy lidu země . . . Dvorní úředníky a nejpřednější muže země odvedl jako vyhnaný lid z Jeruzaléma do Babylóna. Pokud jde o všechny statečné muže, sedm tisíc, a řemeslníky a stavitele bašt, tisíc, všechny válčící silné muže, babylónský král přistoupil k tomu, aby je přivedl do Babylóna jako vyhnaný lid.“ Vzal také velkou část chrámového pokladu. (2Kr 24:12–16; Es 2:6; Ez 1:1–3; Da 1:2, 6) V Jeruzalémě zůstal jako vazalský král Jehojakinův strýc Sedekjáš. Zůstalo tam také několik dalších význačných lidí včetně proroka Jeremjáše. Vzhledem k velkému počtu zajatců, o nichž se mluví ve 2. Královské 24:14, se počet 3 023, který uvádí Jeremjáš 52:28, zjevně vztahuje na lidi určitého postavení nebo na ty, kdo byli hlavami rodin — v tomto čísle nejsou zahrnuty manželky ani děti, jichž byly tisíce.

Nebukadnecarovi se podařilo po 18měsíčním obléhání definitivně dobýt Jeruzalém v roce 607 př. n. l. (2Kr 25:1–4) Ve městě tentokrát nezůstali skoro žádní obyvatelé. Několika poníženým země bylo dovoleno, aby zůstali ‚jako vinaři a jako nucení pracovníci‘ pod místodržitelem Gedaljášem, který byl v Micpě. (Jer 52:16; 40:7–10; 2Kr 25:22) Mezi těmi, kdo odešli jako zajatci do Babylóna, byli ‚někteří z ponížených z lidu a zbytek lidu, který zůstal ve městě, a zběhové, kteří odpadli a zbytek dělnických mistrů‘. Výraz „který zůstal ve městě“ zřejmě ukazuje, že velmi mnoho lidí zemřelo v důsledku hladu, nemocí či požárů anebo byli zabiti ve válce. (Jer 52:15; 2Kr 25:11) Sedekjášovi synové, judská knížata, dvorní úředníci, někteří kněží a mnoho dalších význačných obyvatel města bylo na příkaz babylónského krále usmrceno. (2Kr 25:7, 18–21; Jer 52:10, 24–27) To vše by mohlo vysvětlovat, proč těch, kdo byli odvedeni jako vyhnanci, byl poměrně malý počet — pouze 832. Pravděpodobně to byly hlavy rodin, přičemž jejich manželky a děti nebyly započítány. (Jer 52:29)

Po zavraždění Gedaljáše, tedy asi o dva měsíce později, zbytek Židů zanechaných v Judě utekl do Egypta a vzal s sebou Jeremjáše a Baruka. (2Kr 25:8–12, 25, 26; Jer 43:5–7) Někteří Židé uprchli také k okolním národům. Z těchto národů pravděpodobně pocházelo 745 zajatců, hlav rodin, kteří se do vyhnanství dostali o pět let později, když Nebukadnecar jako Jehovův symbolický kyj rozbil na kusy národy sousedící s Judou. (Jer 51:20; 52:30) Josephus říká, že pět let po pádu Jeruzaléma Nebukadnecar vpadl do Ammonu a Moabu a potom se vydal dolů a pomstil se Egyptu. (Židovské starožitnosti, X, 181, 182 [ix, 7])

Situace Jeruzaléma se lišila od ostatních dobytých měst, jako bylo Samaří, které bylo znovu obydleno zajatci přivedenými z jiných částí Asyrské říše. V rozporu s obvyklou taktikou, kterou měli s dobytými městy Babylóňané, byl Jeruzalém se svým okolím vylidněn a ponechán zpustošený tak, jak to Jehova určil. Kritici Bible vyjadřují pochybnosti o tom, že kdysi prosperující země se náhle stala ‚opuštěným úhorem bez obyvatele‘, je ale pravda, že z té doby neexistují žádné historické doklady ani záznamy o tom, že by to tak nebylo. (Jer 9:11; 32:43) Archeolog G. Ernest Wright prohlašuje: „Násilí, jež postihlo Judu, je zřejmé . . . z archeologických průzkumů, které ukazují, že jedno město za druhým přestalo být v tu dobu obýváno a mnohá města již nikdy znovu obydlena nebyla.“ (Biblical Archaeology, 1963, s. 182) William F. Albright s tím souhlasí: „Není znám ani jeden případ toho, že by ve vlastní Judě zůstalo nějaké město po celou dobu vyhnanství trvale obydleno.“ (The Archaeology of Palestine, 1971, s. 142)

Situace ve vyhnanství. Zajetí bylo obecně pokládáno za období útisku a nevolnictví. Jehova řekl, že ‚Babylón starcům velmi ztížil své jho‘. (Iz 47:5, 6) Stejně jako od ostatních zajatců i od nich se nepochybně vybíraly určité poplatky (daň, tribut, mýtné) na základě toho, co byli schopni vyprodukovat či vydělat. Útlakem byl určitě také samotný fakt, že velký Jehovův chrám v Jeruzalémě byl vyloupen a zničen, jeho kněží byli usmrceni nebo odvedeni do vyhnanství a Jehovovi ctitelé byli zajati a podrobeni cizí velmoci.

Nicméně vyhnanství v cizí zemi nebylo tak zlé, jako když byli zajatci prodáni do trvalého otroctví nebo když byli popraveni sadistickým způsobem, který byl pro asyrské a babylónské dobyvatele typický. (Iz 14:4–6; Jer 50:17) Zdá se, že Židé měli ve vyhnanství určitou volnost pohybu a v určitém rozsahu vykonávali i vnitřní správu svých záležitostí. (Ezr 8:1, 16, 17; Ez 1:1; 14:1; 20:1) „Všemu vyhnanému lidu, jemuž jsem způsobil, aby šli do vyhnanství z Jeruzaléma do Babylóna,“ Jehova řekl: „Stavějte domy a obývejte je a sázejte zahrady a jezte jejich ovoce. Berte si manželky a staňte se otci synů a dcer; a berte manželky pro své vlastní syny a dávejte své vlastní dcery manželům, aby rodily syny a dcery; a ať vás tam přibude a ať vás neubude. Hledejte také pokoj města, do něhož jsem vás nechal jít do vyhnanství, a modlete se v jeho prospěch k Jehovovi, vždyť v jeho pokoji se prokáže být pokoj i pro vás.“ (Jer 29:4–7) Někteří z těchto vyhnanců získali dovednost v určitých řemeslech, a když vyhnanství později skončilo, prokázalo se to jako užitečné. (Ne 3:8, 31, 32) Věnovali se obchodnímu podnikání, a obchodování jako takové se stalo jejich specialitou. V obchodních záznamech bylo nalezeno mnoho židovských jmen. V důsledku obchodních a společenských styků s Nežidy začal být na hebrejštině patrný aramejský vliv.

Období zajetí trvalo pro některé Židy 80 let a přirozeně to ovlivnilo uctívání pravého Boha Jehovy v této komunitě. Neměli chrám, oltář ani organizované kněžstvo, a obětování denních obětí proto nebylo možné. Nicméně provádění obřízky, zdržování se nečistých jídel, dodržování Sabatu a vytrvalost v modlitbě — to byly věci, které navzdory pohrdání a posměchu ostatních obyvatel mohli věrní Židé dělat. Králi Dareiovi i dalším lidem bylo dobře známo, že zajatec Daniel svému Bohu ‚slouží se stálostí‘. Dokonce když vstoupila v platnost zápověď, že pod trestem smrti nikdo nesmí předložit prosebnou žádost nikomu kromě krále, „[Daniel] třikrát denně klekal na kolena a modlil se a předkládal chválu svému Bohu, jako to pravidelně dělal předtím“. (Da 6:4–23) Díky věrnosti za takových omezených možností uctívání tito zajatci neztratili svou národní identitu. Prospěšné pro ně mohlo být i to, že viděli rozdíl mezi čistou jednoduchostí uctívání Jehovy a okázalým modlářským hmotařstvím Babylóna. Nepochybně měli také užitek z toho, že tam byli Jehovovi proroci Ezekiel a Daniel. (Ez 8:1; Da 1:6; 10:1, 2)

Když byly v obcích židovských vyhnanců zřízeny synagógy, potřeba opisů Písma vzrostla po celé Médii, Persii a Babylónii. Ezra byl znám jako „zručný opisovač v Mojžíšově zákoně“; z toho vyplývá, že z Judy byly přineseny opisy Jehovova Zákona a pořizovaly se jejich kopie. (Ezr 7:6) K těmto vzácným svitkům od minulých generací patřila kniha Žalmy a je pravděpodobné, že během zajetí nebo krátce po něm byl složen Žalm 137 a možná i Žalm 126. Po návratu ostatku z Babylóna se při velkém svátku Pasach zpívalo šest takzvaných Žalmů Halel (113 až 118).

Obnova a diaspora. Babylón měl taktiku nepropouštět zajatce, a proto nebyla žádná naděje na návrat. Egypt, k němuž se Izrael kdysi obracel o pomoc, byl v situaci, kdy nemohl vojensky ani jinak pomoci a ostatní národy byly stejně bezmocné jako Židé nebo byly vůči Židům otevřeně nepřátelské. Pouze v Jehovových prorockých slibech byl nějaký základ pro naději. O staletí dříve mluvil Mojžíš a Šalomoun o obnově, která bude následovat po zajetí. (5Mo 30:1–5; 1Kr 8:46–53) Také další proroci dávali ujištění o osvobození z vyhnanství. (Jer 30:10; 46:27; Ez 39:25–27; Am 9:13–15; Sef 2:7; 3:20) V posledních 18 kapitolách (49–66) svého proroctví Izajáš rozvinul tento námět o obnově do vzletného vyvrcholení. Avšak falešní proroci, kteří předpovídali brzké propuštění, se mýlili a každý, kdo jim důvěřoval, byl žalostně zklamán. (Jer 28:1–17)

Věrný Jeremjáš správně uvedl, že délka zpustošení Jeruzaléma a Judy bude 70 let a po nich přijde doba obnovy. (Jer 25:11, 12; 29:10–14; 30:3, 18) Daniel v prvním roce vlády Dareia Médského „rozpoznal počet let, o nichž přišlo Jehovovo slovo k proroku Jeremjášovi, aby se naplnila zpustošení Jeruzaléma, totiž sedmdesát let“. (Da 9:1, 2)

Kolik vyhnanců se v roce 537 př. n. l. vrátilo z Babylóna do Jeruzaléma?

Na začátku roku 537 př. n. l. perský král Kýros II. vydal dekret, kterým zajatcům umožňoval, aby se vrátili do Jeruzaléma a obnovili chrám. (2Pa 36:20, 21; Ezr 1:1–4) Brzy se začaly dělat přípravy. Na příkaz místodržitele Zerubbabela a velekněze Ješuy „synové Vyhnanství“ (Ezr 4:1) v počtu 42 360 mužů spolu se 7 537 otroky a zpěváky vyšli na cestu, která trvala asi čtyři měsíce. Poznámka pod čarou v šestém vydání překladu Bible od Isaaca Leesera naznačuje, že celkový počet lidí včetně žen a dětí byl 200 000. V sedmém měsíci, na podzim, se lid usadil ve svých městech. (Ezr 1:5–3:1) Božskou prozřetelností bylo způsobeno, že Davidova královská rodová linie vedoucí ke Kristu byla zachována v osobě Jehojakina (Jekonjáše) a Zerubbabela. Také rodová linie levitského velekněze plynule pokračovala v Jehocadakovi a v jeho synu Ješuovi. (Mt 1:11–16; 1Pa 6:15; Ezr 3:2, 8)

Do Palestiny se později vrátil větší počet zajatců. V roce 468 př. n. l. doprovázelo Ezru více než 1 750 lidí a toto číslo zjevně zahrnuje pouze dospělé muže. (Ezr 7:1–8:32) O několik let později cestoval Nehemjáš nejméně dvakrát z Babylóna do Jeruzaléma, ale kolik Židů se s ním vrátilo, není uvedeno. (Ne 2:5, 6, 11; 13:6, 7)

Zajetím skončilo oddělení Judy od Izraele. Dobyvatelé při odvádění vyhnanců nerozlišovali jejich kmenový původ. „Izraelští synové a judští synové jsou spolu utlačováni,“ uvedl Jehova. (Jer 50:33) Když se v roce 537 př. n. l. vrátila první skupina zajatců, byli v ní zástupci všech izraelských kmenů. Později, při ukončení přestavby chrámu, bylo obětováno 12 kozlů „podle počtu izraelských kmenů“. (Ezr 6:16, 17) Toto opětovné sjednocení po návratu ze zajetí bylo popsáno v proroctvích. Jehova například slíbil, že ‚přivede Izrael zpátky‘. (Jer 50:19) Jehova navíc řekl: „A přivedu zpět judské zajatce a izraelské zajatce a zbuduji je právě jako na začátku.“ (Jer 33:7) Ezekiel měl vidění, ve kterém se dvě hole staly jednou holí (37:15–28), což ukazovalo, že se obě království opět stanou jedním národem. Izajáš předpověděl, že Ježíš Kristus se stane kamenem klopýtání „oběma izraelským domům“. Stěží tím myslel, že Ježíš nebo 12 apoštolů, které vyslal při své třetí cestě Galilejí, budou navštěvovat osady ve vzdálené Médii, aby tam kázali potomkům Izraelitů ze severního království. (Iz 8:14; Mt 10:5, 6; 1Pe 2:8) V době Ježíšova narození byla v Jeruzalémě prorokyně Anna z kmene Ašer, což byl kmen, který se kdysi počítal k severnímu království. (Lk 2:36)

Se Zerubbabelem se do Jeruzaléma nevrátili všichni Židé, ale byl jich „pouhý ostatek“. (Iz 10:21, 22) Bylo mezi nimi jen velmi málo těch, kdo viděli původní chrám. Pro vysoký věk mnoho Židů tuto náročnou cestu neriskovalo. Jiní Židé, kteří byli tělesně zdatní a mohli cestování zvládnout, se rozhodli zůstat. Během let vyhnanství dosáhlo mnoho Židů určitého hmotného úspěchu, a spokojili se s tím, že zůstanou tam, kde jsou. V jejich životě nebyla obnova Jehovova chrámu na prvním místě, a proto se jim nechtělo podnikat nebezpečnou cestu s vyhlídkou na nejistou budoucnost. A ti, kdo se prokázali jako odpadlíci, samozřejmě neměli k návratu žádný motiv.

To znamená, že část Židů zůstala rozptýlena a stala se známou jako di·a·spo·raʹ neboli „rozptýlení“. V pátém století př. n. l. bylo možné najít židovské komunity ve 127 soudních oblastech Perské říše. (Es 1:1; 3:8) Potomky vyhnanců bylo dokonce možné najít ve vysokých vládních úřadech: například Mordekai a Ester za perského krále Ahasvera (Xerxa I.) a Nehemjáš jako královský číšník u Artaxerxa Longimana. (Es 9:29–31; 10:2, 3; Ne 1:11) Ezra při sestavování knihy Paralipomenon napsal, že mnozí z těch, kdo byli rozptýleni v různých vých. městech, „setrvali až do tohoto dne“ (asi do roku 460 př. n. l.). (1Pa 5:26) Když došlo k rozmachu Řecké říše, Alexandr Veliký odvedl Židy do svého nového egyptského města Alexandrie, kde se naučili mluvit řecky. Zde se začala ve třetím století př. n. l. překládat do řečtiny Hebrejská písma, a vznikla tak Septuaginta. Syrsko-egyptské války vedly k tomu, že mnoho Židů se přemístilo do Malé Asie a do Egypta. Po dobytí Jeruzaléma v roce 63 př. n. l. Pompeius odvedl Židy jako otroky do Říma.

Skutečnost, že Židé byli značně rozptýleni po celé Římské říši, přispěla k rychlému rozšíření křesťanství. Ježíš Kristus omezil své kázání na půdu Izraele, ale svým následovníkům přikázal, aby vynaložili úsilí a rozšířili svou službu „do nejvzdálenější končiny země“. (Sk 1:8) O svátku Letnic roku 33 n. l. byli v Jeruzalémě Židé z různých částí Římské říše a slyšeli, jak duchem pomazaní křesťané kážou o Kristu v jazycích, kterými se mluvilo v Parthii, Médii, Elamu, Mezopotámii, Kappadokii, Pontu, oblasti Asie, Frýgii, Pamfýlii, Egyptě, Libyi, Arábii, Římě a na Krétě. Do své země si tisíce těchto návštěvníků přinesly novou víru. (Sk 2:1–11) Ve většině měst, která Pavel navštívil, našel synagógu, v níž mohl se Židy v diaspoře snadno mluvit. V Lystře potkal Timotea, jehož matka byla Židovka. Když Pavel přišel kolem roku 50 n. l. do Korintu, Aquila a Priscilla právě přijeli z Říma. (Sk 13:14; 14:1; 16:1; 17:1, 2; 18:1, 2, 7; 19:8) V Babylóně bylo velké množství Židů, a proto se vyplatilo, aby tam Petr přišel a sloužil těm, „kdo jsou obřezaní“. (Ga 2:8; 1Pe 5:13) Tato židovská komunita v Babylóně byla po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. poměrně dlouhou dobu nejdůležitějším střediskem judaismu.