ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ

také Stanovení něčeho předem

Znát budoucí věci znamená vědět o určitých věcech dříve, než nastanou; říká se tomu také předvídavost. Pojem znalost budoucích věcí se v Bibli vztahuje v první řadě — i když ne výlučně — na Jehovu Boha, Stvořitele, a na jeho záměry. Význam pojmu stanovit něco předem je předem něco ustanovit, vymezit či určit; předurčenost je vlastnost nebo stav toho, co je stanoveno předem.

Slova použitá v původních jazycích. Slova, která jsou obvykle překládána jako „znát předem“, „znalost budoucích věcí“ a „stanovit předem“, se vyskytují v Křesťanských řeckých písmech; stejné základní myšlenky jsou však vyjádřeny i v Hebrejských písmech.

Slovní spojení „znalost budoucích věcí“ je překladem řeckého slova proʹgno·sis (ze slov pro, před, a gnoʹsis, znalost, poznání). (Sk 2:23; 1Pe 1:2) Příbuzné sloveso pro·gi·noʹsko je ve dvou případech použito v souvislosti s lidmi; jednou ho použil Pavel, když řekl, že se s ním někteří Židé „dříve znali“ (znali ho předtím), a podruhé Petr, když mluvil o ‚poznání, jež měli předem‘ ti, koho oslovil ve svém druhém dopise. (Sk 26:4, 5; 2Pe 3:17) Je zřejmé, že v tomto případě znalost budoucích věcí nebyla neomezená; neznamenalo to tedy, že tito křesťané znali všechny podrobnosti o době, místě a průběhu budoucích událostí a situací, o nichž Petr mluvil. Měli však všeobecnou představu o tom, co mají očekávat, a to na základě informací, které jim Petr a další pisatelé Bible sdělili pod Boží inspirací.

Výraz „stanovit předem“ je překladem řeckého slova pro·o·riʹzo (ze slov pro, před, a ho·riʹzo, vyznačit či stanovit hranice). (Český výraz „horizont“ je přepisem řeckého slova ho·riʹzon, jež znamená „ohraničení“ nebo „vymezení“.) Význam řeckého slovesa ho·riʹzo je patrný z výroku Ježíše Krista, který o sobě řekl: „Syn člověka odchází, jak je vyznačeno [ho·ri·smeʹnon].“ Pavel řekl, že Bůh „vymezil [vyznačil, ho·riʹsas] ustanovená období a stanovené hranice lidského přebývání“. (Lk 22:22; Sk 17:26) Stejné sloveso je použito v souvislosti s rozhodováním lidí, například když se učedníci „rozhodli [hoʹri·san]“ poslat hmotnou pomoc svým bratrům v nouzi. (Sk 11:29) Ale když se v Křesťanských řeckých písmech konkrétně mluví o tom, že něco bylo stanoveno předem, vztahuje se to výlučně na Boha.

Činitele, které je třeba vzít v úvahu. Abychom pochopili, co ve vztahu k Bohu je znalost budoucích věcí a stanovení něčeho předem, je nezbytné vzít v úvahu určité činitele.

Za prvé, v Bibli je jasně ukázáno, že Bůh má schopnost znát budoucí věci a stanovovat věci předem. Touto schopností předem znát a stanovovat události související se záchranou, s vysvobozením a také s vykonáním rozsudku a potrestáním, a pak způsobit, aby tyto události nastaly, Jehova dokládá své Božství. Svědkem těchto skutečností je Boží vyvolený lid. (Iz 44:6–9; 48:3–8) Na Boží schopnosti znát budoucí věci a stanovovat věci předem jsou založena všechna pravá proroctví. (Iz 42:9; Jer 50:45; Am 3:7, 8) Bůh vybízí lidi z národů, které se stavějí proti jeho lidu, aby opatřili důkaz údajného božství svých mocných a svých model, a vyzývá je, aby předpověděli podobné skutky záchrany nebo soudu a pak způsobili, že se splní. To, že nejsou schopni něco takového udělat, dokazuje, že jejich modly jsou pouhý „vítr a neskutečnost“. (Iz 41:1–10, 21–29; 43:9–15; 45:20, 21)

Druhým činitelem, na který je třeba brát zřetel, je svobodná vůle Božích inteligentních tvorů. Písmo ukazuje, že Bůh těmto tvorům dává výsadu a odpovědnost svobodně se rozhodovat, tedy používat svobodnou vůli (5Mo 30:19, 20; Joz 24:15), a tak je činí odpovědnými za jejich jednání. (1Mo 2:16, 17; 3:11–19; Ří 14:10–12; Heb 4:13) Nejsou tedy pouhými automaty čili roboty. Kdyby totiž člověk neměl svobodnou vůli, nebyl by „k obrazu Božímu“. (1Mo 1:26, 27; viz heslo SVOBODA.) Je proto logické, že mezi Boží znalostí budoucích věcí (a také stanovováním něčeho předem) a svobodnou vůlí Božích inteligentních tvorů nesmí být rozpor.

Třetím činitelem, který je třeba vzít v úvahu, ale který bývá někdy přehlížen, jsou Boží mravní měřítka a vlastnosti, mimo jiné Boží smysl pro právo, Boží čestnost, nestrannost, láska, milosrdenství a laskavost. To, jak Bůh používá schopnost znát budoucí věci a stanovovat něco předem, musí být tedy chápáno v souladu nejen s některými z těchto činitelů, ale v souladu se všemi. Je tedy jisté, že všechno, co Bůh předem zná, se nutně musí stát, takže Bůh je schopen ‚věci, které nejsou, povolat, jako by byly‘. (Ří 4:17)

Ví Bůh předem všechno o tom, co lidé udělají?

Vznikají tedy otázky: Uplatňuje Bůh svou znalost budoucích věcí neomezeně? Předvídá a zná předem všechno, co jeho tvorové — duchovní bytosti i lidé — v budoucnu udělají? A stanovuje snad předem jejich jednání, či dokonce předurčuje konečný osud všech svých tvorů, a to ještě před tím, než začnou existovat?

Nebo je to tak, že Bůh svou znalost budoucích věcí uplatňuje selektivně, na základě uvážení, takže ji omezuje jen na to, co chce předem znát, ale nepoužije ji na něco, co předem znát nechce? A čeká Bůh s určením věčného osudu svých tvorů až na to, jak posoudí způsob jejich jednání a jejich postoj ve zkouškách, místo aby osud určil před tím, než tito tvorové začnou existovat? Odpovědi na tyto otázky musí být nutně čerpány ze samotného Písma a z informací, které Písmo poskytuje o tom, jak Bůh jedná se svými tvory; k těmto informacím patří i to, co bylo zjeveno prostřednictvím Božího Syna, Krista Ježíše. (1Ko 2:16)

Nauka o předurčení. Názor, že Bůh svou znalost budoucích věcí uplatňuje neomezeně a že předem stanovuje, jaký bude průběh života a osud každého jednotlivce, je znám jako nauka o předurčení. Tato nauka podporuje závěr, že Bůh musí být díky svému božství a dokonalosti vševědoucí, a to nejen s ohledem na minulost a přítomnost, ale také s ohledem na budoucnost. Kdyby neznal všechny budoucí věci do nejmenšího detailu, pak by to podle této představy dokazovalo jeho nedokonalost. Jako důkaz toho, že Bůh předem určuje, jaký bude život některých tvorů už před jejich narozením, jsou uváděna například Izákova dvojčata Esau a Jákob (Ří 9:10–13); myšlenka, že Bůh předem znal a určil budoucnost všech svých tvorů ještě před tím, než začal tvořit, je podporována takovými texty, jako je Efezanům 1:4, 5.

Pokud by tento názor měl být správný, musel by samozřejmě být v souladu se všemi činiteli, o nichž byla zmínka, mimo jiné i s tím, co Písmo říká o Božích vlastnostech, měřítkách a záměrech a také o Božím spravedlivém způsobu jednání s Božími tvory. (Zj 15:3, 4) Je tedy vhodné uvažovat o tom, co vyplývá z nauky o předurčení.

Podle této představy Bůh před stvořením andělů a pozemského člověka použil svou schopnost znát budoucí věci, a předvídal všechno, k čemu po stvoření dojde, a předem o tom věděl, tedy i o vzpouře jednoho z duchovních synů, o následné vzpouře první lidské dvojice v Edenu (1Mo 3:1–6; Jan 8:44) a o všech špatných následcích, které se po této vzpouře dosud projevily a které se ještě projeví. To by muselo nutně znamenat, že všechna ničemnost v dějinách (zločinnost a nemravnost, útisk a z něj vyplývající utrpení, lhaní a pokrytectví, falešné uctívání a modlářství) již existovala v mysli Boha kdysi, před začátkem stvoření, v podobě znalosti nejmenších podrobností těchto budoucích věcí.

Kdyby Stvořitel lidí skutečně projevil svou schopnost předem znát všechno, k čemu po jejich stvoření v lidských dějinách dojde, pak by veškerá ničemnost, jež následovala, byla záměrně uvedena do pohybu tím, že Bůh řekl: „Udělejme člověka.“ (1Mo 1:26) Tyto skutečnosti zpochybňují logičnost a důslednost představy o předurčení, a to zejména vzhledem k tomu, co ukázal učedník Jakub: nepořádek a další ničemnosti nepocházejí z Boží nebeské přítomnosti, ale jsou, pokud jde o jejich původ, ‚zemské, živočišné, démonské‘. (Jk 3:14–18)

Neomezené uplatňování znalosti budoucích věcí? Tvrzení, že Bůh je nedokonalý, protože předem do nejmenší podrobnosti neznal všechny budoucí události a situace, je ve skutečnosti zkresleným názorem na dokonalost. Dokonalost v pravém smyslu toho slova nemusí mít tento absolutní, všeobsáhlý význam; o tom, zda něco je dokonalé, totiž rozhoduje skutečnost, zda konkrétní věc zcela odpovídá měřítkům dokonalosti, která stanovil ten, kdo je způsobilý posoudit kvality té věci. (Viz heslo DOKONALOST.) A v neposlední řadě, pokud jde o to, zda něco je dokonalé, nejsou rozhodující lidské názory a představy, ale rozhodující je Boží vůle a zalíbení. (5Mo 32:4; 2Sa 22:31; Iz 46:10)

Jako příklad nám může posloužit Boží všemohoucnost, která dokonalá nesporně je a která není ničím omezena. (1Pa 29:11, 12; Job 36:22; 37:23) Bůh sice je dokonalý v síle, ale proto není nutné, aby svou moc používal vždy v plné míře své všemohoucnosti. Je jisté, že to Bůh nedělá; kdyby totiž s mocnými projevy nelibosti a zloby vykonal své rozsudky — jako v potopě a v dalších případech —, pak by nebyla zničena jen některá starověká města a některé národy, ale byla by dávno úplně zničena země a bylo by vyhlazeno všechno, co je na ní. (1Mo 6:5–8; 19:23–25, 29; srovnej 2Mo 9:13–16; Jer 30:23, 24.) Boží projevy moci tedy nejsou prostě jen uvolněním neomezené síly; Bůh svou moc neustále koriguje podle svého záměru, a když je to vhodné, mírní ji svým milosrdenstvím. (Ne 9:31; Ža 78:38, 39; Jer 30:11; Ná 3:22; Ez 20:17)

Podobně když se Bůh za určitých okolností rozhodne, že svou neomezenou schopnost znát budoucí věci projeví selektivně a v takovém rozsahu, který odpovídá jeho vůli, pak žádný člověk ani anděl jistě nemá právo říci: „Co děláš?“ (Job 9:12; Iz 45:9; Da 4:35) Není to tedy otázka nějaké schopnosti, tedy toho, co Bůh může předvídat a předem znát a stanovovat; ‚u Boha je totiž možné všechno‘. (Mt 19:26) Otázkou ale je, co Bůh považuje za vhodné předvídat a předem znát a stanovovat, protože „vše, co ho těšilo činit, učinil“. (Ža 115:3)

Selektivní uplatňování znalosti budoucích věcí. Alternativou k předurčení je selektivní neboli uvážené projevování Boží schopnosti znát budoucí věci; mělo by odpovídat Božím spravedlivým měřítkům a mělo by být v souladu s tím, co o sobě Bůh zjevuje ve svém Slovu. Na rozdíl od nauky o předurčení poukazuje řada textů na to, že Bůh vždy zkoumá danou situaci a na základě takového zkoumání se rozhoduje.

Proto se v 1. Mojžíšově 11:5–8 píše, že Bůh obrátil svou pozornost k zemi, prozkoumal situaci v Bábelu a tehdy se rozhodl, jaké kroky podnikne, aby překazil tamější bezbožný projekt. Když se rozšířila ničemnost mezi obyvateli Sodomy a Gomory, Jehova informoval Abrahama o svém rozhodnutí prozkoumat (prostřednictvím svých andělů), „zda jednají zcela podle křiku nad tím, co ke mně došlo, a jestliže ne, mohu se to dozvědět“. (1Mo 18:20–22; 19:1) Bůh řekl, že ‚se seznámil s Abrahamem‘, a potom, co Abraham šel až tak daleko, že se pokusil obětovat Izáka, Jehova prohlásil: „Neboť nyní opravdu vím, že jsi bohabojný, protože jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného.“ (1Mo 18:19; 22:11, 12; srovnej Ne 9:7, 8; Ga 4:9.)

To, že Bůh svou znalost budoucích věcí uplatňuje selektivně, ukazuje, že se mohl rozhodnout neznat dopředu všechny budoucí činy svých tvorů. To znamená, že Bůh mohl první lidské dvojici zcela upřímně předložit vyhlídku na věčný život na zemi bez ničemnosti; celé dějiny od stvoření tedy nebyly pouze promítnutím toho, co Bůh už předvídal a předem stanovil. Proto pokyny, které dal svému prvnímu lidskému synovi a své první lidské dceři — aby jednali jako jeho dokonalí a bezhříšní prostředníci a naplnili zemi svými potomky, aby z ní udělali ráj a také aby panovali nad zvířaty —, nebyly pověřením, jehož vykonání bylo předem odsouzeno k zániku, ale byly výsadou, která ukázala, že Bůh má lidi rád a opravdově se o ně zajímá. Nesmyslné či cynické nebylo ani to, že připravil zkoušku v podobě „stromu poznání dobrého a špatného“, ani to, že v zahradě Eden stvořil ‚strom života‘; Bůh to totiž nedělal s tím, že by dopředu věděl, že lidská dvojice zhřeší a nikdy nebude moci jíst ze „stromu života“. (1Mo 1:28; 2:7–9, 15–17; 3:22–24)

Nabízet někomu něco velmi žádoucího za podmínek, o nichž se předem ví, že jsou nesplnitelné, je nejen pokrytecké, ale i kruté. Vyhlídka na věčný život je v Božím slově předložena jako cíl, kterého mohou dosáhnout všichni lidé. Ježíš své posluchače vybízel, aby Boha ‚neustále prosili‘ o dobré věci a ‚neustále je hledali‘, a potom poukázal na to, že když dítě prosí svého otce o chléb či rybu, nedá mu otec kámen či hada. Ježíš ukázal, jak Otec pohlíží na to, když někdo zklame oprávněné naděje jiného člověka, a potom uvedl: „Jestliže tedy vy, ačkoli jste ničemní, umíte dávat dobré dary svým dětem, oč více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kdo jej prosí!“ (Mt 7:7–11)

Když tedy Bůh lidi zve a předkládá jim možnost těšit se z dobrodiní a věčného požehnání, dělá to s dobrým úmyslem. (Mt 21:22; Jk 1:5, 6) Zcela upřímně může lidi vybízet, aby se ‚odvrátili od svých přestupků a zůstali naživu‘, jako to dělal v případě izraelského národa. (Ez 18:23, 30–32; srovnej Jer 29:11, 12.) Je logické, že by to nemohl dělat, kdyby předem věděl, že každému z nich jednotlivě je předurčeno zemřít v ničemnosti. (Srovnej Sk 17:30, 31; 1Ti 2:3, 4.) Jehova Izraeli řekl: „Ani jsem neřekl Jákobovu semeni: ‚Hledejte mě prostě nadarmo.‘ Já jsem Jehova, mluvím, co je spravedlivé, říkám, co je přímé. . . . Obraťte se ke mně a buďte zachráněni, všichni na koncích země.“ (Iz 45:19–22)

V podobném duchu napsal apoštol Petr: „Jehova není pomalý vzhledem ke svému slibu [o přicházejícím dni odplaty], jak to někteří lidé pokládají za pomalost, ale je k vám trpělivý, protože netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání.“ (2Pe 3:9) Kdyby Bůh celá tisíciletí předem znal a přesně stanovil, které jednotlivce čeká věčná záchrana a kteří jednotlivci budou navždy zničeni, pak by bylo namístě se ptát, jaký smysl má tato Boží ‚trpělivost‘ a jak opravdová je Boží touha, aby „všichni dosáhli pokání“. Apoštol Jan pod inspirací napsal, že „Bůh je láska“, a apoštol Pavel uvádí, že láska „ve vše doufá“. (1Ja 4:8; 1Ko 13:4, 7) V souladu s touto vynikající Boží vlastností lze předpokládat, že Bůh projevuje opravdu upřímný, laskavý postoj ke všem lidem a má zájem o to, aby byli zachráněni, pokud ovšem sami neprokáží, že záchrany nejsou hodni, že pro ně není naděje. (Srovnej 2Pe 3:9; Heb 6:4–12.) Proto apoštol Pavel mluví o ‚Boží laskavosti, která se tě pokouší vést k pokání‘. (Ří 2:4–6)

A konečně, kdyby na základě toho, že Bůh zná budoucí věci, byla některým lidem — možná milionům lidí — už před jejich narozením neodvolatelně odepřena možnost mít užitek z výkupní oběti Krista Ježíše, a tito lidé by nikdy nemohli prokázat, že jsou této výsady hodni, nemohlo by být popravdě řečeno, že výkupné bylo dáno k dispozici všem lidem. (2Ko 5:14, 15; 1Ti 2:5, 6; Heb 2:9) Je tedy zřejmé, že Boží nestrannost není pouhou metaforou. „V každém národu je [Bohu] přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Sk 10:34, 35; 5Mo 10:17; Ří 2:11) Možnost ‚hledat Boha, zda by jej snad mohli nahmatat a skutečně jej najít, ačkoli vlastně není daleko od nikoho z nás‘, mají skutečně všichni lidé. (Sk 17:26, 27) A tak Boží vybídka v závěru knihy Zjevení, ať ‚každý, kdo slyší, řekne: „Přijď!“, a každý, kdo žízní, ať přijde, a každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života‘, nevzbuzuje plané naděje ani není prázdným slibem. (Zj 22:17)

Věci, které Bůh předem znal a předem stanovil. V celé biblické zprávě je skutečnost, že Bůh zná a předem stanovuje budoucí věci, pevně spojena s Božími záměry a s Boží vůlí. „Záměr“ je něco, co si před sebe někdo postaví jako cíl, kterého má dosáhnout. (Řecké slovo proʹthe·sis překládané jako „záměr“ znamená doslova „umístění nebo položení před [něco]“.) Boží záměry se zcela jistě uskuteční, a proto může Bůh předem znát výsledek — úplné uskutečnění svých záměrů; kromě nich může předem stanovit i kroky, které možná považuje za vhodné k jejich dosažení. (Iz 14:24–27) O Jehovovi je proto řečeno, že své záměry vzhledem k budoucím událostem a činnostem ‚utváří‘ či ‚formuje‘ (z hebrejského slova ja·carʹ, které je příbuzné se slovem pro ‚hrnčíře‘ [Jer 18:4]). (2Kr 19:25; Iz 46:11; srovnej Iz 45:9–13, 18.) Bůh jakožto Velký Hrnčíř „všechno působí tak, jak radí jeho vůle“, v souladu se svým záměrem (Ef 1:11), a „nechává všechna svá díla spolupůsobit“ k dobru těch, kdo ho milují. (Ří 8:28) Když tedy Bůh „od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“, jde zejména o Boží předem stanovené záměry. (Iz 46:9–13)

Když Bůh stvořil první lidskou dvojici, byli tito lidé dokonalí; Bůh proto mohl pohlédnout na výsledek celého svého stvořitelského díla a mohl vidět, že je to „velmi dobré“. (1Mo 1:26, 31; 5Mo 32:4) Biblická zpráva uvádí, že místo aby se Bůh nedůvěřivě znepokojoval tím, co by lidská dvojice mohla v budoucnu udělat, „přistoupil k tomu, aby odpočinul“. (1Mo 2:2) Mohl to udělat proto, že díky jeho všemohoucnosti a nejvyšší moudrosti se žádné budoucí jednání, žádná okolnost ani nepředvídaná událost nemohly stát nepřekonatelnou překážkou nebo neodstranitelným problémem bránícím uskutečnění jeho svrchovaného záměru. (2Pa 20:6; Iz 14:27; Da 4:35) Není tedy žádný biblický základ pro to, co tvrdí zastánci nauky o předurčení, totiž že Bůh, když neuplatnil svou znalost budoucích věcí, ohrozil své záměry a způsobil, že „kvůli nedostatku předvídavosti mohly být kdykoli zmařeny, a [že] musí svůj systém neustále upravovat, když ho narušuje nepředvídané jednání tvorů, kteří mají svobodnou vůli“. Ani to, že Bůh svou předvídavost používal selektivně, neposkytlo jeho tvorům možnost „zrušit [Boží] měřítka, způsobit, aby Bůh neustále měnil svůj názor, přivádět ho k rozmrzelosti a uvádět ho ve zmatek“, což prohlašují zastánci nauky o předurčení. (M’Clintockova a Strongova Cyclopædia, 1894, sv. VIII, s. 556) Když tedy Boží služebníci na zemi nemusejí být „úzkostliví o příští den“, pak nemusel a nemusí mít úzkostnou starost ani jejich Stvořitel, pro něhož jsou mocné národy jako „krůpěj z vědra“. (Mt 6:34; Iz 40:15)

Vzhledem ke skupinám lidí. Bývají také uváděny případy, kdy Bůh předem znal způsob jednání určitých skupin lidí, národů nebo větší části lidstva, a proto předpověděl, jak budou v budoucnu v zásadě jednat, a předem stanovil, jaké odpovídající kroky v souvislosti s nimi podnikne. Ale to, že Bůh tyto budoucí věci znal nebo že určité věci předem stanovil, nezbavuje jednotlivce z těchto skupin či tříd lidí možnosti svobodně se rozhodnout, jak budou konkrétně jednat. To můžeme vidět na těchto příkladech:

Před potopou za dnů Noema oznámil Jehova svůj záměr, že způsobí tuto zkázu, jež bude mít za následek smrt lidí i zvířat. Biblická zpráva však ukazuje, že Bůh toto rozhodnutí učinil až potom, co se poměry, které se vyznačovaly násilím a dalšími špatnostmi, vyvinuly tak, že byl tento čin nezbytný. Bůh, který je schopen ‚znát srdce lidských synů‘, kromě toho udělal průzkum a zjistil, že „každý sklon myšlenek [lidského] srdce je po celou dobu jenom špatný“. (2Pa 6:30; 1Mo 6:5) Ale jednotlivci, Noe a jeho rodina, získali Boží přízeň a unikli zničení. (1Mo 6:7, 8; 7:1)

Podobné to bylo s izraelským národem. Bůh Izraelitům sice dal možnost stát se „královstvím kněží a svatým národem“, a to za předpokladu, že budou dodržovat jeho smlouvu, ale asi o 40 let později, když národ stál na hranicích Zaslíbené země, Jehova předpověděl, že Izraelité jeho smlouvu poruší a že je jako národ zavrhne. Tato znalost budoucích věcí však byla založena na předchozí zkušenosti — už totiž vyšlo najevo, že národ je neposlušný a vzpurný. Bůh proto řekl: „Neboť dobře znám jejich sklon, který si dnes rozvíjejí, než je uvedu do země, o které jsem přísahal.“ (2Mo 19:6; 5Mo 31:16–18, 21; Ža 81:10–13) Bůh mohl předvídat, že tento zjevný sklon nyní povede ještě k větší ničemnosti, aniž přitom byl za tento stav odpovědný. Je to podobné, jako když člověk předem ví, že budova, kterou z nekvalitních materiálů stavějí nekvalifikovaní pracovníci, bude chátrat, ale kvůli tomu ještě není za její chátrání odpovědný. Zde platí božské pravidlo, že ‚cokoli se zaseje, to se také sklidí‘. (Ga 6:7–9; srovnej Oz 10:12, 13.) Bůh na základě již existujících okolností a postojů srdce Izraelitů předem stanovil své rozsudky a nechal Izraelity prostřednictvím některých proroků varovat. (Ža 7:8, 9; Př 11:19; Jer 11:20) I tehdy však mohli jednotlivci uposlechnout Boží rady, kárání a varování; mnoho z nich to udělalo, a tak si zasloužili Boží přízeň. (Jer 21:8, 9; Ez 33:1–20)

Schopností znát budoucí věci byl od Boha obdařen Boží Syn, který také mohl číst v srdci lidí (Mt 9:4; Mr 2:8; Jan 2:24, 25); předpovídal budoucí poměry, události a Boží rozsudky. Předpověděl například, že znalce Zákona a farizey jako určitou třídu čeká soud gehenny (Mt 23:15, 33), ale neřekl tím, že každý jednotlivý farizeus nebo znalec Zákona je předem odsouzen ke zničení; dokládá to příklad apoštola Pavla. (Sk 26:4, 5) Ježíš předpověděl bědy pro nekajícné obyvatele Jeruzaléma a dalších měst, ale neukázal tím, že jeho Otec předem stanovil, že by to mělo postihnout každého jednotlivého člověka žijícího v těchto městech. (Mt 11:20–23; Lk 19:41–44; 21:20, 21) Předem také věděl, k čemu člověka povedou sklony a postoj jeho srdce, a předpověděl, jaké poměry budou mezi lidmi panovat v době „závěru systému věcí“, a také to, jak Bůh uskuteční své záměry. (Mt 24:3, 7–14, 21, 22) I Ježíšovi apoštolové ohlašovali proroctví, z nichž bylo patrné, že Bůh předem věděl, jak se projeví určité skupiny, například „antikrist“ (1Ja 2:18, 19; 2Ja 7), a předem stanovil, jak tyto skupiny skončí. (2Te 2:3–12; 2Pe 2:1–3; Juda 4)

Vzhledem k jednotlivcům. Kromě toho, že Bůh znal budoucí věci vzhledem ke skupinám lidí, týkají se některé Boží předpovědi výslovně určitých jednotlivců. K nim patří Esau a Jákob (o nichž už byla zmínka), faraón žijící v době exodu, Samson, Šalomoun, Josijáš, Jeremjáš, Kýros, Jan Křtitel, Jidáš Iškariotský a Boží Syn Ježíš.

V případě Samsona, Jeremjáše a Jana Křtitele Bůh uplatnil znalost budoucích věcí už před narozením těchto mužů. To ale neznamená, že určil, jaký bude jejich konečný osud. Spíše to bylo tak, že na základě znalosti budoucích věcí Jehova předem stanovil, že Samson má žít podle nazirejského slibu a má Izraelity začít osvobozovat z filištínské nadvlády, že Jeremjáš má sloužit jako prorok a že Jan Křtitel má vykonávat přípravné dílo jakožto předchůdce Mesiáše. (Sd 13:3–5; Jer 1:5; Lk 1:13–17) Těmito výsadami jim sice byla projevena velká přízeň, ale to nezaručovalo, že získají věčnou záchranu nebo že zůstanou věrní až do smrti (i když všichni tři věrní zůstali). Jehova také předpověděl, že jeden z mnoha Davidových synů se bude jmenovat Šalomoun, a předem stanovil, že Šalomoun postaví chrám. (2Sa 7:12, 13; 1Kr 6:12; 1Pa 22:6–19) Ale přestože se mu tímto způsobem dostalo přízně a přestože měl výsadu napsat určité knihy Svatého Písma, Šalomoun ke konci svého života odpadl. (1Kr 11:4, 9–11)

Ani v případě Esaua a Jákoba Bůh na základě své znalosti budoucích věcí nestanovil jejich věčný osud; spíše určil nebo předem stanovil, která z národnostních skupin, jež z těchto dvou synů vyjdou, získá nadvládu nad tou druhou skupinou. (1Mo 25:23–26) Tím bylo také ukázáno, že právo prvorozeného, právo, s nímž souvisela výsada patřit k rodové linii, v níž se narodí abrahamské „semeno“, získá Jákob. (1Mo 27:29; 28:13, 14) Jehova Bůh tak dal najevo, že to, jaké jednotlivce vybere pro určité úkoly, není vázáno obvyklými zvyky či postupy, které by očekával člověk. Ani výsady Bůh lidem neudílí pouze na základě skutků, což by člověka mohlo vést k pocitu, že si na tyto výsady ‚vysloužil právo‘ a že na ně má ‚nárok‘. Tuto myšlenku vyjádřil apoštol Pavel, když ukázal, proč Bůh mohl díky nezasloužené laskavosti dát pohanským národům výsady, které kdysi byly zdánlivě vyhrazeny jen pro Izrael. (Ří 9:1–6, 10–13, 30–32)

To, že Jehova ‚miloval Jákoba [Izraele] a nenáviděl Esaua [Edoma]‘, citoval Pavel ze slov v Malachiášovi 1:2, 3, která byla napsána dlouho potom, co Jákob a Esau žili. Z Bible tedy nevyplývá, že tímto způsobem Jehova o zmíněných dvojčatech smýšlel už před jejich narozením. Je vědecky dokázáno, že obecné sklony a povaha dítěte jsou do značné míry určeny už v době jeho početí, a to na základě dědičných faktorů, kterými přispívají oba rodiče. Je samozřejmé, že Bůh je schopen tyto faktory vidět; David o Jehovovi řekl: „Tvé oči viděly i můj zárodek.“ (Ža 139:14–16; viz také Ka 11:5.) Nemůžeme říci, do jaké míry Boží schopnost vidět do věcí ovlivnila to, co Jehova o těchto dvou chlapcích předem stanovil, ale tím, že si Jehova vyvolil Jákoba, a ne Esaua, nebyli Esau a jeho potomci, Edomité, v žádném případě odsouzeni ke zničení. Výsadu připojit se k Božímu smluvnímu lidu a obdržet požehnání získali dokonce jednotlivci z prokletého národa Kananejců. (1Mo 9:25–27; Joz 9:27; viz heslo KANAÁN, KANANEJEC č. 2.) Esau sice s opravdovostí a se slzami hledal „změnu smýšlení“, ale byl to pouze neúspěšný pokus o to, aby otec Izák změnil své rozhodnutí, že zvláštní prvorozenecké požehnání připadne jenom Jákobovi. To tedy neukazovalo, že by Esau činil před Jehovou pokání ze svého hmotařského postoje. (1Mo 27:32–34; Heb 12:16, 17)

Na základě Jehovova proroctví o Josijášovi musel toto jméno dostat některý z Davidových potomků. Proroctví obsahovalo předpověď, že Josijáš vystoupí proti falešnému uctívání v Betelu. (1Kr 13:1, 2) Tato slova se splnila o více než tři staletí později na králi jménem Josijáš. (2Kr 22:1; 23:15, 16) Tento král však nenaslouchal „Nekovým slovům z Božích úst“, a proto byl zabit. (2Pa 35:20–24) A tak i když Bůh předem věděl a předem stanovil, že Josijáš vykoná určité dílo, měl Josijáš přesto svobodnou vůli a mohl si vybrat, zda jistou radu poslechne, nebo zda na ni nebude dbát.

Podobně téměř dvě stě let předem Jehova předpověděl, že použije dobyvatele jménem Kýros, který způsobí, že Židé budou vysvobozeni z Babylóna. (Iz 44:26–28; 45:1–6) Ale o Peršanovi, který jméno Kýros nakonec dostal, čímž se splnilo Boží proroctví, není v Bibli řečeno, že by se stal upřímným ctitelem Jehovy; světské dějiny dokonce uvádějí, že se dále věnoval uctívání falešných bohů.

Tyto případy, kdy Bůh znalost budoucích věcí uplatnil před tím, než se někteří jednotlivci narodili, tedy nejsou v rozporu s Božími vlastnostmi, které Bůh zjevil, ani s jeho měřítky, která oznámil. Neexistuje ani žádný náznak toho, že by Bůh tyto jednotlivce přinutil, aby jednali proti své vlastní vůli. Pokud jde o faraóna, Jidáše Iškariotského a Božího Syna, neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval, že znalost budoucích věcí Jehova uplatnil před tím, než tyto osoby začaly žít. Na těchto konkrétních případech jsou ukázány určité zásady, které souvisejí s Boží schopností znát budoucí věci a předem je stanovovat.

Jednou z těchto zásad je to, že Bůh jednotlivé lidi prověřuje tím, že způsobuje nebo připouští určité okolnosti či události nebo že působí, aby tito lidé slyšeli jeho inspirovaná poselství. Oni pak musí použít svobodnou vůli a učinit nějaké rozhodnutí a tak dát najevo jednoznačný postoj srdce; ten Jehova může zjistit. (Př 15:11; 1Pe 1:6, 7; Heb 4:12, 13) Podle toho, jak reagují, je Bůh může na cestě, kterou si z vlastní vůle vybrali, také formovat. (1Pa 28:9; Ža 33:13–15; 139:1–4, 23, 24) „Srdce pozemského člověka“ tedy nejprve projeví sklon k určitému způsobu jednání, a teprve pak začne Jehova vést kroky tohoto člověka. (Př 16:9; Ža 51:10) Ve zkoušce se stav srdce může upevnit — buď se člověk zatvrdí v nespravedlnosti a ve vzpouře, nebo se upevní v nezlomné oddanosti Jehovovi Bohu a v činění jeho vůle. (Job 2:3–10; Jer 18:11, 12; Ří 2:4–11; Heb 3:7–10, 12–15) Vzhledem k tomu, že člověk tohoto stavu dosáhne na základě své vlastní volby, je možné v tuto chvíli předem znát a předpovědět, k čemu jeho jednání nakonec povede, aniž při tom dojde k nějaké nespravedlnosti a ke znásilnění jeho svobodné vůle. (Srovnej Joba 34:10–12.)

Tyto zásady jsou patrné na příkladu věrného Abrahama, o němž už bylo pojednáno. Protikladem k tomu je případ neústupného faraóna žijícího v době exodu. Jehova předem věděl, že faraón odmítne dát Izraelitům svolení, aby odešli, tedy že odejdou „pouze silnou rukou“ (2Mo 3:19, 20), a předem stanovil ránu, která měla způsobit smrt faraónova prvorozeného syna. (2Mo 4:22, 23) Pavlovo pojednání o tom, jak Bůh jednal s faraónem, je někdy nesprávně chápáno tak, že Bůh svévolně zatvrzuje srdce jednotlivců podle svého předem stanoveného záměru, bez ohledu na to, jaké sklony či postoj srdce měl ten člověk před tím. (Ří 9:14–18) Podobně, podle mnoha překladů, Bůh řekl Mojžíšovi, že ‚zatvrdí faraónovo srdce‘. (2Mo 4:21; srovnej 2Mo 9:12; 10:1, 27.) Některé překlady však překládají hebrejskou zprávu tak, že Jehova ‚nechal faraónovo srdce zatvrzovati se‘ (ČB-Hč); ‚nechal faraónovo srdce, aby se zatvrdilo‘. (NS) Na podporu tohoto překladu je v dodatku k Rotherhamovu překladu uvedeno, že v hebrejštině jsou možnost nebo připuštění určité události často předkládány tak, jako kdyby to byla příčina té události, a že „i výslovné příkazy je někdy třeba přijímat jako něco, co neznamená nic víc než dovolení“. A tak ve 2. Mojžíšově 1:17 je v původním hebrejském textu doslova řečeno, že porodní báby „způsobily, aby děti mužského rodu žily“, ale přitom jim ve skutečnosti dovolily žít, protože je odmítly usmrtit. Rotherham na podporu této myšlenky nejprve cituje znalce hebrejštiny M. M. Kalische, H. F. W. Gesenia a B. Daviese a potom ukazuje, jaký význam má v hebrejštině text týkající se faraóna: „Bůh připustil, aby faraón zatvrdil své srdce — ušetřil ho —, dal mu příležitost nebo možnost dát najevo ničemnost, která v něm byla. To je všechno.“ (The Emphasised Bible, dodatek, s. 919; srovnej Iz 10:5–7.)

Toto porozumění je potvrzeno skutečností, že zpráva jasně říká, že faraón sám „zatvrdil své srdce“. (2Mo 8:15, 32, ČB-Hč; „učinil své srdce nepřístupným“, NS) Projevil tak svou vlastní vůli a jednal v souladu se svým sklonem k neústupnosti, a na základě tohoto sklonu mohl Jehova přesně předvídat a předpovědět, co se stane. Jehova faraónovi opakovaně dával příležitost, aby činil rozhodnutí, a přitom se faraón zatvrzoval ve svém postoji. (Srovnej Ka 8:11, 12.) Jak ukázal apoštol Pavel, když citoval slova ze 2. Mojžíšovy 9:16, Jehova připustil, aby se záležitost vyvinula tímto způsobem, takže muselo přijít všech deset ran, aby se projevila jeho moc a aby se jeho jméno stalo známým po celé zemi. (Ří 9:17, 18)

Předurčil Jehova Jidáše k tomu, že zradí Ježíše, aby se splnilo proroctví?

Zrádným jednáním Jidáše Iškariotského se splnilo božské proroctví a prokázalo se, že Jehova a jeho Syn znají budoucí věci. (Ža 41:9; 55:12, 13; 109:8; Sk 1:16–20) Přesto není možné říci, že Bůh Jidáše k takovému jednání předurčil. Proroctví sice předpověděla, že Ježíš bude zrazen některým ze svých důvěrných známých, ale výslovně neuváděla, který z nich to bude. Biblické zásady i v tomto případě vylučují, že by Bůh předem stanovil, jak bude Jidáš jednat. Božím měřítkem, jak to vyjádřil apoštol Pavel, je: „Nikdy na žádného nevkládej ruce ukvapeně; ani nebuď podílníkem na hříších jiných; zachovej se cudný.“ (1Ti 5:22; srovnej 3:6.) Když si Ježíš vybíral svých 12 apoštolů, snažil se postupovat moudře a správně, což dosvědčuje ta skutečnost, že před tím, než oznámil své rozhodnutí, strávil celou noc na modlitbách ke svému Otci. (Lk 6:12–16) Kdyby Bůh Jidáše předem určil jako zrádce, poukazovalo by to na rozporuplnost Božího vedení, a podle uvedeného pravidla by Bůh byl podílníkem na hříších, kterých se ten člověk dopustil.

Je tedy zřejmé, že v době, kdy byl Jidáš vybrán jako apoštol, nebylo v jeho srdci nic, co by jednoznačně svědčilo o nějakém zrádcovském postoji. Jidáš však dovolil, aby ‚vyrazil jedovatý kořen‘ a aby ho zkazil, což vedlo k tomu, že se odchýlil a že už nepřijímal Boží vedení, ale nechal se vést Ďáblem a stal se zlodějem a zrádcem. (Heb 12:14, 15; Jan 13:2; Sk 1:24, 25; Jk 1:14, 15; viz heslo JIDÁŠ č. 4.) V době, kdy toto odchýlení dosáhlo určitého stupně, mohl samotný Ježíš číst v Jidášově srdci a předpovědět, že ho Jidáš zradí. (Jan 13:10, 11)

V Janovi 6:64, kde se mluví o situaci, kdy někteří učedníci klopýtli o jisté Ježíšovy nauky, se píše: „Ježíš . . . od počátku věděl, kteří jsou nevěřící a kdo je ten, jenž ho zradí.“ Slovo ‚počátek‘ (řec. ar·cheʹ) je ve 2. Petra 3:4 použito ve vztahu k začátku stvoření, ale může se také týkat i jiných období. (Lk 1:2; Jan 15:27) Například když apoštol Petr mluvil o tom, že na pohany padl svatý duch „právě jako na počátku také na nás“, nemluvil zjevně o době, kdy se stal učedníkem či apoštolem, ale o důležitém mezníku v jeho službě — o dnu Letnic roku 33 n. l., o „počátku“ vylévání svatého ducha za určitým účelem. (Sk 11:15; 2:1–4) Je tedy zajímavé povšimnout si komentáře, který byl v souvislosti s Janem 6:64 uveřejněn v Langově díle Commentary on the Holy Scriptures: „Od počátku . . . neznamená metafyzicky ani od počátku všech věcí, . . . ani od počátku Jeho [Ježíšova] seznámení se s každým, . . . ani od počátku Jeho shromažďování učedníků kolem sebe, ani od počátku Jeho služby v úloze Mesiáše, . . . ale od prvních skrytých zárodků nevíry [jež vedla k tomu, že někteří učedníci klopýtli]. Tak také znal od počátku svého zrádce.“ (S. 227; do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976; srovnej 1Ja 3:8, 11, 12.)

Mesiáš určen předem. Jehova Bůh předem znal a předpověděl, jaké utrpení postihne Mesiáše, jakou smrtí zemře a že potom bude vzkříšen. (Sk 2:22, 23, 30, 31; 3:18; 1Pe 1:10, 11) Uskutečnění toho, co Bůh na základě své znalosti budoucích věcí určil, záviselo částečně na Božích vlastních projevech moci a částečně na jednání určitých lidí. (Sk 4:27, 28) Tito lidé však dobrovolně dovolili, aby je přemohl Boží Protivník, Satan Ďábel. (Jan 8:42–44; Sk 7:51–54) Proto stejně jako křesťané za dnů Pavla nebyli „v nevědomosti o [Satanových] záměrech“, tak i Bůh předvídal, jaké ničemné záměry a metody Ďábel vymyslí proti Ježíši Kristu, Božímu Pomazanému. (2Ko 2:11) Je zřejmé, že Bůh díky své moci také mohl zmařit, nebo dokonce zastavit veškeré útoky či pokusy proti Mesiášovi, jejichž způsob či čas nebyly v souladu s tím, co bylo předpověděno. (Srovnej Mt 16:21; Lk 4:28–30; 9:51; Jana 7:1, 6–8; 8:59.)

Apoštol Petr napsal, že Kristus jakožto Boží obětní Beránek byl „předem známý před založením [tvar řeckého slova ka·ta·bo·leʹ] světa [koʹsmou]“. Tento výrok vykládají zastánci nauky o předurčení tak, že Bůh svou znalost budoucích věcí uplatňoval už před stvořením lidstva. (1Pe 1:19, 20) Řecké slovo ka·ta·bo·leʹ překládané jako ‚založení‘ znamená doslova „svržení“ a může se vztahovat na ‚otěhotnění semenem‘, jak je to v Hebrejcům 11:11. K ‚založení‘ světa lidstva sice došlo, když Bůh stvořil první lidskou dvojici, jak vyplývá z Hebrejcům 4:3, 4, ale tato dvojice pak ztratila své postavení Božích dětí. (1Mo 3:22–24; Ří 5:12) Bůh jim však díky nezasloužené laskavosti dovolil, aby žena otěhotněla a aby zplodili potomky; o jednom z nich, o Abelovi, je v Bibli konkrétně uvedeno, že získal Boží přízeň a dostal se do postavení, ve kterém je pro něho možné vyplacení a záchrana. (1Mo 4:1, 2; Heb 11:4) Za povšimnutí stojí slova v Lukášovi 11:49–51, kde Ježíš mluví o ‚krvi všech proroků prolité od založení světa‘ a vedle toho staví slova „od krve Abela až po krev Zecharjáše“. Ježíš tedy Abela spojuje se ‚založením světa‘.

Mesiáš neboli Kristus měl být slíbeným Semenem, prostřednictvím kterého mají být požehnáni všichni spravedliví lidé ze všech rodin na zemi. (Ga 3:8, 14) O tomto ‚semeni‘ se poprvé mluvilo potom, co začala vzpoura v Edenu, ale ještě před narozením Abela. (1Mo 3:15) Bylo to asi 4 000 let před tím, než bylo jasným určením totožnosti tohoto mesiášského ‚semene‘ zjeveno „posvátné tajemství“. Bylo tedy „po dlouhotrvající časy uchováváno v mlčení“. (Ří 16:25–27; Ef 1:8–10; 3:4–11)

Ve svém patřičném čase Jehova Bůh určil, že prorokovanou úlohu ‚semene‘ splní jeho prvorozený Syn a stane se Mesiášem. Nic nedokazuje, že tento Syn byl pro uvedenou úlohu „předurčen“ už před tím, než byl stvořen, nebo před tím, než vypukla vzpoura v Edenu. To, že právě jej Bůh nakonec vybral jako toho, kdo má splnit proroctví, rovněž nebylo bezdůvodné. Bůh a Syn byli v důvěrném společenství dlouho před tím, než byl Syn poslán na zemi, a nepochybně proto Jehova ‚znal‘ svého Syna do té míry, že si mohl být jist, že jeho Syn věrně splní prorocké sliby a předobrazy. (Srovnej Ří 15:5; Fil 2:5–8; Mt 11:27; Jan 10:14, 15; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Vyzkoušen a zdokonalen.)

‚Povolaní a vyvolení‘ určeni předem. Zbývají ještě texty, které pojednávají o ‚povolaných a vyvolených‘ křesťanech. (Juda 1; Mt 24:24) O nich je psáno, že jsou ‚vyvolení podle Boží znalosti budoucích věcí‘ (1Pe 1:1, 2), ‚vyvolení před založením světa‘, ‚předem stanovení k přijetí za Boží syny‘ (Ef 1:3–5, 11) a ‚vybraní od počátku k záchraně a povolaní k tomuto určení‘ (2Te 2:13, 14). K pochopení těchto veršů je třeba vědět, zda se v nich mluví o tom, že byly předem určeny jednotlivé osoby, nebo že byla předem stanovena určitá skupina lidí, totiž křesťanský sbor, ‚jedno tělo‘ (1Ko 10:17) těch, kdo budou spoludědici s Kristem Ježíšem v jeho nebeském Království. (Ef 1:22, 23; 2:19–22; Heb 3:1, 5, 6)

Jestliže se tato slova vztahují na konkrétní jednotlivce, kteří byli předem určeni k věčné záchraně, pak z toho vyplývá, že se tito jednotlivci nemohli nikdy prokázat jako nevěrní nebo že ve svém povolání nemohli nikdy selhat; Boží znalost budoucích věcí ohledně nich se totiž nemohla prokázat jako nepřesná a to, co Bůh předem stanovil o jejich jistém určení, nemohlo nikdy selhat nebo být zmařeno. Ale stejní apoštolové, kteří byli inspirováni k tomu, aby napsali výše uvedená slova, ukázali, že někteří z těch, kdo byli ‚koupeni‘ a ‚posvěceni‘ krví Kristovy výkupní oběti a kdo „okusili nebeský velkorysý dar“ a „stali se podílníky svatého ducha . . . a síly budoucího systému věcí“, odpadnou, nebudou činit pokání, a proto si přivodí zničení. (2Pe 2:1, 2, 20–22; Heb 6:4–6; 10:26–29) Tito apoštolové souhlasně vybízeli ty, jimž psali: „Vynasnažte [se], abyste si zajistili své povolání a vyvolení, neboť budete-li dál činit tyto věci, rozhodně nikdy neselžete.“ A také: „Pracujte stále na své vlastní záchraně s bázní a chvěním.“ (2Pe 1:10, 11; Fil 2:12–16) Je zřejmé, že Pavel, který byl „povolaný za apoštola Ježíše Krista“ (1Ko 1:1), si o sobě nemyslel, že je předurčen k věčné záchraně; mluví totiž o tom, že vyvíjí značné úsilí, aby dosáhl ‚cíle, ceny Božího povolání vzhůru‘ (Fil 3:8–15), a o tom, že má starost, aby „sám nebyl nějak neschválen“. (1Ko 9:27)

Také ‚koruna života‘, která je těmto lidem nabídnuta, je jim poskytnuta v případě, že ve zkouškách zůstanou věrní až do smrti. (Zj 2:10, 23; Jk 1:12) O svou korunu, jež představuje kralování s Božím Synem, mohou přijít. (Zj 3:11) Apoštol Pavel vyjádřil přesvědčení, že je pro něho „vyhrazena koruna spravedlnosti“; řekl to však až tehdy, když si byl jist, že se blíží konec jeho života, když ‚dokončil svůj běh‘. (2Ti 4:6–8)

Když ale texty, které jsme předtím citovali, uplatníme na určitou třídu — na křesťanský sbor neboli na „svatý národ“ vyvolených jako celek (1Pe 2:9) —, znamená to, že Bůh předem věděl a předem stanovil, že taková třída (ne však konkrétní jednotlivci, kteří ji tvoří) vznikne. Tyto verše by mohly také znamenat, že Bůh předepsal neboli předem stanovil ‚obraz‘, kterému se všichni ti, kdo byli v patřičném čase povoláni jako členové této třídy, mají přizpůsobit; to všechno má být v souladu s Božím záměrem. (Ří 8:28–30; Ef 1:3–12; 2Ti 1:9, 10) Bůh také předem stanovil, jaké skutky se od těchto povolaných budou očekávat, a také to, že budou zažívat zkoušky kvůli utrpení, které jim svět bude působit. (Ef 2:10; 1Te 3:3, 4)

Texty, v nichž se mluví o ‚jménech zapsaných v knize života‘, lze najít pod heslem JMÉNO.

Víra v osud a nauka o předurčení. Mnoho pohanských národů starověku, mimo jiné i Řekové a Římané, věřilo, že bohové předem určili osud člověka, zejména délku jeho života. Podle řecké mytologie řídily osud člověka tři bohyně: Klóthó (přadlena), která spřádala nit života, Lachesis (ta, jež přiděluje podíly), která určovala délku života, a Atropos (neúprosná), která život přerušovala, když vypršel jeho čas. Podobná triáda existovala i u římských božstev.

Podle židovského historika Josepha (1. století n. l.) se farizeové snažili sladit představu o osudu se svou vírou v Boha a se svobodnou vůlí, která byla člověku dána. (Válka židovská, II, 162, 163; Židovské starožitnosti, XVIII, 13, 14 [i, 3]) Dílo The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge uvádí: „Nauka o předurčení se v křesťanství před Augustinem [který žil ve 4. a 5. století n. l.] v podstatě nerozvíjela.“ Dřívější tzv. „církevní otcové“, kteří žili před Augustinem, například Justin, Origenes a Irenaeus, „nevědí nic o bezvýhradném předurčení; vyučují o svobodné vůli“. (Hastingsova Encyclopædia of Religion and Ethics, 1919, sv. X, s. 231) Píše se o nich, že když vyvraceli gnosticismus, vždy vyjadřovali svou víru v to, že svobodná vůle člověka je „charakteristický rys lidské osobnosti, základ mravní odpovědnosti, Boží dar, na základě kterého si člověk může zvolit to, co se Bohu líbí“, a mluvili o „autonomii člověka a o radě Boha, který nikoho nenutí“. (The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, S. Jackson, ed., 1957, sv. IX, s. 192, 193)