HVĚZDA
Hebrejské slovo kó·khavʹ i řecké slovo a·sterʹ a aʹstron se používají obecně na jakékoli svítící těleso v kosmu, kromě slunce a měsíce. Pro ty se používají jiná označení.
Rozlehlost vesmíru. Galaxii, v níž leží Země, se běžně říká Mléčná dráha. Má se za to, že její průměr je asi 100 000 světelných let a obsahuje více než 100 000 000 000 hvězd. Jednou z těchto hvězd je i naše slunce. Hvězda, která je Zemi nejblíže, je jedna ze skupiny Alfa Centauri a je od Země vzdálena asi 40 000 000 000 000 km. Tato ohromná čísla se však jeví jako poměrně malá ve srovnání s odhadem, že v celém vesmíru existuje 100 000 000 000 galaxií. Asi 10 000 000 000 z nich je v dohledu moderních teleskopů.
Rozsah hvězdného stvoření dodává nezměrnou sílu a význam Stvořitelovu prohlášení v Izajášovi 40:26: „Vysoko pozvedněte oči a vizte. Kdo stvořil tyto věci? Je to Ten, kdo vyvádí jejich vojsko dokonce podle počtu, všechny je dokonce nazývá jménem. Kvůli hojnosti dynamické energie, a protože je také silný v moci, ani jedna z nich nechybí.“ (Srovnej Ža 147:4.) Uctivá bázeň vedla žalmistu k tomu, aby řekl: „Když vidím tvá nebesa, díla tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že ho chováš v mysli, a syn pozemského člověka, že se o něho staráš?“ (Ža 8:3, 4)
Stáří. To, že paprsky z hvězd a galaxií vzdálených miliony světelných let nyní dopadají do objektivu ohromných pozemních teleskopů, je známkou toho, že tato hvězdná tělesa byla stvořena před miliony let, protože jinak by tyto paprsky k naší planetě ještě nedoletěly. Toto stvoření je zjevně zahrnuto v úvodním prohlášení 1. Mojžíšovy 1:1: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ Verš 16 tomu neodporuje, když říká, že během čtvrtého stvořitelského „dne“ neboli období „Bůh přistoupil k tomu, aby udělal . . . hvězdy“. Slovo „udělat“ (heb. ʽa·sahʹ) neznamená totéž jako slovo „stvořit“ (heb. ba·raʼʹ). (Viz heslo STVOŘENÍ.)
Počet hvězd. Když Bůh mluvil k člověku, použil hvězdy jako vyjádření nespočetného množství, srovnatelného se zrnky písku na mořském břehu. (1Mo 22:17; 15:5; 2Mo 32:13; srovnej Ne 9:23; Na 3:15, 16; Heb 11:12.) Hvězd, které jsou jasně rozeznatelné prostým okem, je jen několik tisíc, a proto se mnoha lidem v minulosti zdálo, že toto přirovnání není přiměřené. Avšak dnes existují doklady o tom, že počet hvězd je skutečně srovnatelný s počtem všech zrnek písku na celé zemi.
Stojí za pozornost, že Mojžíš sice mluvil o tom, že Izrael zažil jisté splnění tohoto abrahamského slibu, ale sčítání lidu, jak je zaznamenáno v Bibli, nikdy nezahrnovalo celkový počet příslušníků izraelského národa. (5Mo 1:10; 10:22; 28:62) O Davidovi je později výslovně řečeno, že odmítl sčítat ty „od dvaceti let a níže, protože Jehova slíbil, že udělá Izraele tolik, kolik je nebeských hvězd“. (1Pa 27:23) Takové pojetí nespočetnosti těchto nebeských těles vyčleňuje biblické spisy jako jedinečné ve srovnání se soudobými názory starověkých národů.
Řád. To, jak systematicky jsou tato nebeská tělesa uspořádána, je zdůrazněno v různých textech, které mluví o ‚ustanoveních‘, ‚předpisech‘ a ‚oběžných drahách‘ („řádu a běhu“, ČB-Hč). (Jer 31:35–37; Sd 5:20; srovnej Judu 13.) Bůh kladl Jobovi otázky, které se týkaly ohromných sil, jež určují relativní postavení jistých hvězd podle fyzikálních zákonů: „Můžeš pevně svázat pouta souhvězdí Kimy, nebo můžeš uvolnit samotné šňůry souhvězdí Kesilu? Můžeš vyvést souhvězdí Mazzarotu v jeho ustanovený čas? . . . Poznal jsi ustanovení nebes, nebo mohl bys uplatnit jeho autoritu na zemi?“ (Job 38:31–33; viz hesla SOUHVĚZDÍ AŠE; SOUHVĚZDÍ KESILU; SOUHVĚZDÍ KIMY; SOUHVĚZDÍ MAZZAROTU.) Nový biblický slovník proto konstatuje: „Bible tedy důsledně předpokládá, že vesmír je rozumem poznatelný a nesmírně veliký, což odporuje typickému dobovému porozumění, podle něhož není rozumem poznatelný a není větší, než lze dokázat ničím nevyzbrojenými smysly.“ (J. Douglas, ed., 1996, s. 310)
Vyjádření apoštola Pavla o tom, že mezi jednotlivými hvězdami je rozdíl, můžeme ještě více ocenit ve světle novodobé astronomie, která ukazuje rozdíly v barvě, velikosti, množství vysílaného světla, teplotě, a dokonce v relativní hustotě hvězd. (1Ko 15:40, 41)
Uctívání hvězd. Ačkoli mezi starověkými národy na Středním východě bylo uctívání hvězd velmi rozšířené, Boží věrní služebníci se drželi názoru Písma, že hvězdy jsou prostě hmotná tělesa, pro která platí božské zákony a pravidla. Nevládnou člověku, ale slouží jako osvětlení a znamení času. (1Mo 1:14–18; Ža 136:3, 7–9; 148:3) Když Mojžíš varoval Izraelity, aby si nevyráběli nějaká zpodobení pravého Boha Jehovy, přikázal jim, aby se nenechali svést k uctívání slunce, měsíce a hvězd, toho, „co Jehova, tvůj Bůh, přiřkl všem národům pod celými nebesy“. (5Mo 4:15–20; srovnej 2Kr 17:16; 21:5; 23:5; Sef 1:4, 5.) Pohanské národy ztotožňovaly své vlastní bohy s jistými hvězdami, a tak byl názor na hvězdy ovlivněn nacionalismem. Jména Sakkut a Kevan, o nichž je zmínka u Amose 5:26 jako o jménech bohů, které uctíval odpadlý Izrael, jsou považována za babylónská jména planety Saturn. Když tento text citoval Štěpán, použil jméno Refan. (Sk 7:42, 43) Uctívání hvězd bylo zvlášť rozšířené v Babylóně, ale v době jeho zničení se prokázalo jako bezcenné. (Iz 47:12–15)
„Hvězda“, která byla vidět po Ježíšově narození. „Astrologové z východních končin“, tedy z blízkosti Babylóna, jejichž návštěva u krále Heroda po Ježíšově narození měla za následek pobití všech novorozených chlapečků v Betlémě, samozřejmě nebyli služebníci nebo ctitelé pravého Boha. (Mt 2:1–18; viz heslo ASTROLOGOVÉ.) Pokud jde o „hvězdu“ (řec. a·sterʹ), kterou viděli, bylo již vysloveno mnoho názorů — že to mohla být kometa, meteor, supernova nebo, a to je populárnější, konjunkce planet. Je však logické, že žádné z těchto těles se nemohlo ‚zastavit nad místem, kde bylo malé dítě‘, a tak označit právě ten dům ve vesnici Betlém, kde se dítě nacházelo. Stojí také za pozornost, že tuto hvězdu „viděli“ jen tito pohanští astrologové. Jejich odsuzovaná astrologie a nepříznivé následky jejich návštěvy, která ohrozila život budoucího Mesiáše, jistě dovolují, a dokonce doporučují úvahu o tom, zda jejich vedení nepocházelo ze zdroje, který byl nepřátelský Božím záměrům, pokud jde o slíbeného Mesiáše. Je jistě rozumné se ptát, zda ten, kdo „se stále proměňuje v anděla světla“, jehož působení je „s každým mocným skutkem a lživými znameními a předzvěstmi“, kdo byl schopen způsobit, že had zdánlivě mluvil, a o kom Ježíš řekl, že byl „zabijákem, když začal“, nemohl také způsobit, že astrologové ‚viděli‘ objekt podobný hvězdě, který je nejprve vedl nikoli do Betléma, ale do Jeruzaléma, kde sídlil zapřisáhlý nepřítel slíbeného Mesiáše. (2Ko 11:3, 14; 2Te 2:9; 1Mo 3:1–4; Jan 8:44)
Obrazné použití. Hvězdy jsou v Bibli použity v obrazném smyslu, v metaforách nebo přirovnáních a představují osoby, jako například v Josefově snu, ve kterém slunce a měsíc představovaly Josefovy rodiče a jedenáct hvězd jeho jedenáct bratrů. (1Mo 37:9, 10) Job 38:7 uvádí jako paralelu k ‚jitřním hvězdám‘, které radostně křičely při založení země, andělské ‚Boží syny‘. Vzkříšený a vyvýšený Ježíš o sobě řekl, že je „jasná jitřní hvězda“, a slíbil, že svým vítězným následovníkům dá „jitřní hvězdu“. To zjevně znamená, že s ním budou sdílet jeho nebeské postavení a slávu. (Zj 22:16; 2:26, 28; srovnej 2Ti 2:12; Zj 20:6.) Sedm ‚andělů‘ sborů, kterým bylo doručeno psané poselství, je symbolizováno sedmi hvězdami v Kristově pravici. (Zj 1:16, 20; 2:1; 3:1) Hvězdou je znázorněn také ‚anděl propasti‘ zvaný Abaddon. (Zj 9:1, 11; viz heslo ABADDON.)
V příslovečném rčení ve 14. kapitole Izajáše je chlubivý a ctižádostivý babylónský král (tedy babylónská královská dynastie zastupovaná Nebukadnecarem) zvaný „zářící“ (heb. hé·lelʹ; „lucifer“, KB) představován jako ten, kdo chtěl pozvednout svůj trůn „nad Boží hvězdy“. (Iz 14:4, 12, 13; viz heslo ZÁŘÍCÍ.) Metafora o ‚hvězdě‘ je prorocky použita na judské davidovské krále (4Mo 24:17) a biblická historie ukazuje, že babylónská dynastie se na nějaký čas skutečně nad tyto judské krále pozvedla, když byl dobyt Jeruzalém. Podobné proroctví v 8. kapitole Daniela popisuje, jak malý „roh“ nějaké budoucí mocnosti pošlapal některé hvězdy z ‚nebeského vojska‘ a vypínal se proti Knížeti vojska a jeho svatyni. (Da 8:9–13) Ve 12. kapitole Daniela je na osoby, které „mají pochopení“ a přivádějí druhé ke spravedlnosti, použito přirovnání, že září „jako hvězdy“ v ‚čase konce‘. (Da 12:3, 9, 10) Naproti tomu nemorální lidé, kteří se odchýlili od pravdy, jsou přirovnáni k ‚hvězdám bez stanovené dráhy‘. (Juda 13)
Ztemnění hvězd, slunce a měsíce je častým obrazem používaným v prorockých varováních před katastrofou, která je následkem Božího soudu. (Iz 13:10; Ez 32:7; Zj 6:12, 13; 8:12; srovnej Joba 9:6, 7.) Zakalení takových nebeských světel je také použito v Kazateli 12:1, 2 při popisu pozdních let starého člověka. Jinde se o hvězdách říká, že padaly nebo byly svrženy na zem. (Mt 24:29; Zj 8:10; 9:1; 12:4) „Znamení“ na slunci, měsíci a hvězdách je předpověděno jako doklad času konce. (Lk 21:25)
„Denní hvězda.“ Výraz „denní hvězda“ (řec. fo·sfoʹros) se objevuje jen jednou, a to ve 2. Petra 1:19, a významem se podobá ‚jitřní hvězdě‘. Takové hvězdy jsou v jistém období roku posledními hvězdami, které vycházejí nad východním obzorem před tím, než se objeví slunce, a tak ohlašují svítání a nový den. Petrova předchozí zmínka o vidění Ježíšova proměnění k velkolepé slávě naznačuje, že tento výraz souvisí s tím, že se Ježíš ujal královské moci jako „kořen a potomek Davidův a jasná jitřní hvězda [a·sterʹ]“. (Zj 22:16; 2:26–28)
‚Hvězdy bojovaly proti Siserovi.‘ Zpráva v knize Soudci 5:20 se stala předmětem diskuse kvůli obratu: „Z nebe bojovaly hvězdy, bojovaly ze svých oběžných drah proti Siserovi.“ Někteří badatelé to považují za pouhou poetickou zmínku o božské pomoci. (Srovnej Sd 4:15; Ža 18:9.) Jiní se domnívají, že se to týká množství padajících meteoritů nebo toho, že Sisera byl závislý na astrologických předpovědích, které se ukázaly jako falešné. Biblická zpráva podrobněji neuvádí, jak hvězdy „bojovaly“, a proto se zdá dostačující domnívat se, že toto tvrzení poukazuje na nějaký božský zásah zázračné povahy ve prospěch izraelského vojska.