APOŠTOL

Řecké slovo a·poʹsto·los je odvozeno od běžného slovesa a·po·stelʹlo, jehož význam je prostě „vyslat (nebo poslat)“. (Mt 10:5; Mr 11:3) Základní smysl tohoto slova je jasně ukázán v Ježíšově výroku: „Otrok není větší než jeho pán, ani ten, kdo je vyslán [a·poʹsto·los], není větší než ten, kdo ho poslal.“ (Jan 13:16) V tomto smyslu se toto slovo vztahuje také na Krista Ježíše, ‚apoštola a velekněze, jehož vyznáváme‘. (Heb 3:1; srovnej Mt 10:40; 15:24; Lk 4:18, 43; 9:48; 10:16; Jan 3:17; 5:36, 38; 6:29, 57; 7:29; 8:42; 10:36; 11:42; 17:3, 8, 18, 21–25; 20:21.) Ježíše Bůh vyslal jako svého ustanoveného a zplnomocněného zástupce.

Výraz apoštol se však vztahuje hlavně na ty učedníky, které si Ježíš osobně vybral jako skupinu dvanácti ustanovených zástupců. Jména těchto původně vybraných dvanácti mužů jsou uvedena u Matouše 10:2–4, u Marka 3:16–19 a u Lukáše 6:13–16. Jeden z původních dvanácti apoštolů, Jidáš Iškariotský, se projevil jako zrádce, a tak se na něm splnila dřívější proroctví. (Ža 41:9; 109:8) Jména zbývajících 11 věrných apoštolů jsou znovu uvedena ve Skutcích 1:13.

Než se stali Ježíšovými učedníky, byli někteří z apoštolů učedníky Jana Křtitele. (Jan 1:35–42) Jedenáct z nich byli zjevně Galilejci (Sk 2:7), pouze Jidáš Iškariotský byl údajně z Judeje. Všichni patřili k pracující třídě. O čtyřech z nich se s jistotou ví, že byli povoláním rybáři, a jeden byl výběrčím daní. (Mt 4:18–21; 9:9–13) Nejméně dva apoštolové byli pravděpodobně Ježíšovi bratranci (synové Zebedeovi Jakub a Jan). Apoštolové měli pouze základní vzdělání, tedy nenavštěvovali žádné vyšší školy, což je potvrzeno tím, že na ně náboženští vůdci pohlíželi jako na ‚nevzdělané a obyčejné lidi‘. Někteří z apoštolů, mimo jiné i Petr (Kéfas), byli ženatí. (Sk 4:13; 1Ko 9:5)

Zdá se, že z těch dvanácti měli k Ježíšovi nejdůvěrnější vztah Petr, Jakub a Jan. Pouze oni byli svědky vzkříšení Jairovy dcery (Mr 5:35–43) a Ježíšova proměnění. (Mt 17:1, 2) A právě oni šli v noci, kdy byl zatčen, do zahrady Getsemane s Ježíšem dále než ostatní apoštolové. (Mr 14:32, 33) Mimořádnou náklonnost k sobě zřejmě cítili Ježíš a Jan, a obecně se má za to, že právě Jan byl tím ‚učedníkem, kterého Ježíš miloval‘. (Jan 21:20–24; 13:23)

Vybrání apoštolů a počátky jejich služby. Z větší skupiny učedníků Ježíš vybral dvanáct mužů a pojmenoval je „apoštolové“, „aby s ním zůstávali, aby je vysílal [a·po·stelʹlei] kázat a aby měli autoritu vyhánět démony“. (Mr 3:13–15) Potom s ním po zbytek jeho pozemské služby „zůstávali“ v úzkém spojení a Ježíš je důkladně osobně poučoval a školil pro službu. (Mt 10:1–42; Lk 8:1) Dále byli Ježíšovými žáky, a proto byli označováni jako „učedníci“, a to zvláště ve zprávách, které popisují události před Letnicemi. (Mt 11:1; 14:26; 20:17; Jan 20:2) Potom však byli vždy nazýváni „apoštolové“. Když je ustanovil za apoštoly, dal jim Ježíš zázračnou schopnost uzdravovat a také vyhánět démony, a v době Ježíšovy služby tuto sílu do určité míry používali. (Mr 3:14, 15; 6:13; Mt 10:1–8; Lk 9:6; srovnej Mt 17:16.) Bible však ukazuje, že tato činnost byla ve srovnání s jejich hlavní činností — kázáním — vždy druhořadá. Apoštolové sice tvořili úzký okruh Ježíšových následovníků, ale k poučování a školení, které dostávali, nepatřily žádné tajemné rituály nebo obřady.

Lidské slabosti. Tito muži byli apoštoly Božího Syna, a proto měli mnoho výsad. Přesto se u nich projevovaly běžné lidské nedostatky a slabosti. Petr měl sklon k ukvapenosti a impulsivnosti. (Mt 16:22, 23; Jan 21:7, 8) Tomášovi zase dlouho trvalo, než se o něčem přesvědčil (Jan 20:24, 25), a Jakub s Janem projevovali mladickou netrpělivost. (Lk 9:49, 54) Dohadovali se o tom, kdo z nich bude větší v pozemském království, které podle jejich očekávání měl Ježíš zřídit. (Mt 20:20–28; Mr 10:35–45; srovnej Sk 1:6; Lk 24:21.) Uvědomovali si, že potřebují mít větší víru. (Lk 17:5; srovnej Mt 17:20.) Když byl Ježíš zatčen, všichni apoštolové ho opustili, přestože s ním několik let byli v důvěrném vztahu a přestože věděli, že je Mesiáš (Mt 26:56); záležitosti týkající se jeho pohřbu zařídili jiní lidé. Apoštolové se nejdříve zdráhali uvěřit svědectví žen, které jako první viděly Ježíše po jeho vzkříšení. (Lk 24:10, 11) Když se sešli, ze strachu za sebou zamkli dveře. (Jan 20:19, 26) Vzkříšený Ježíš jim dal další poučení, a když čtyřicátý den po svém vzkříšení vystoupil do nebe, apoštolové dali najevo velkou radost a „byli neustále v chrámu a žehnali Bohu“. (Lk 24:44–53)

Činnost v křesťanském sboru. Když byl o Letnicích na apoštoly vylit Boží duch, byli velmi posíleni. Prvních pět kapitol knihy Skutky apoštolů dosvědčuje, že přestože byli vězněni, biti a jejich vládci jim hrozili smrtí, nebojácně a odvážně oznamovali dobrou zprávu a to, že byl Ježíš vzkříšen. Dynamické vedení, které apoštolové pod působením svatého ducha poskytovali, přispělo k tomu, že se v těchto prvních dnech po Letnicích křesťanský sbor ohromujícím způsobem rozrůstal. (Sk 2:41; 4:4) Apoštolové nejdříve soustředili kazatelské dílo na Jeruzalém, potom kázali i v Samaří a za čas po celém tehdy známém světě. (Sk 5:42; 6:7; 8:5–17, 25; 1:8)

Hlavním úkolem apoštolů bylo svědčit o tom, že Ježíš naplnil záměr Jehovy Boha a že se na něm splnila Boží proroctví, zejména proroctví o vzkříšení a vyvýšení. Také měli ve všech národech činit učedníky. Toto pověření jim Ježíš zdůraznil těsně před tím, než vystoupil do nebe. (Mt 28:19, 20; Sk 1:8, 22; 2:32–36; 3:15–26) Svědectví o vzkříšení vydávali jakožto očití svědkové. (Sk 13:30–34)

Zázračné schopnosti. K podepření svého svědectví apoštolové navíc nadále využívali zázračné schopnosti, které jim už dříve propůjčil Ježíš, a také další dary ducha, které dostali o Letnicích. (Sk 5:12; 9:36–40; viz heslo DARY OD BOHA, Dary ducha.) Jiní učedníci sice také měli takové zázračné dary ducha, ale biblická zpráva ukazuje, že to bylo pouze v přítomnosti minimálně jednoho apoštola nebo v případě, že apoštolové na takového učedníka vložili ruce. Tímto způsobem sloužil jako apoštol také Pavel, přestože nebyl jedním z dvanácti; za apoštola ho totiž osobně ustanovil Ježíš Kristus. (Sk 2:1, 4, 14; 8:14–18; 10:44; 19:6) Z toho vyplývá, že moc předávat tyto dary měli pouze tito apoštolové. Takové zázračné dary měly tedy zaniknout smrtí apoštolů a těch, komu je apoštolové předali. (1Ko 13:2, 8–11) A tak čteme, že tyto schopnosti „ve druhém století v církvi chyběly, pisatelé těch dnů o nich mluvili jako o věci minulosti — vlastně doby apoštolů“. (The Illustrated Bible Dictionary, J. D. Douglas, ed., 1980, sv. 1, s. 79)

Postavení v organizaci. Při zakládání, organizování a následném vedení křesťanského sboru zastávali apoštolové důležité postavení. (1Ko 12:28; Ef 4:11) Dohled nad sborem s nimi sice vykonávali i další „starší muži“, ale apoštolové byli jádrem vedoucího sboru křesťanské organizace, která stále rostla. Vedoucí sbor byl prvními křesťany všude uznáván jako sdělovací prostředek, který Bůh používá k předkládání rozhodnutí a řízení záležitostí křesťanské organizace po celé zemi. (Sk 2:42; 8:14–17; 11:22; 15:1, 2, 6–31; 16:4, 5) Tito muži mohli takový úkol zvládnout jedině díky tomu, že se splnily sliby o tom, že je povede Boží svatý duch. (Jan 15:26, 27) Díky této pomoci si mohli připomínat Ježíšovy pokyny a učení, mohli objasňovat jednotlivé nauky a postupně být uváděni „do celé pravdy“, která tehdy byla jejich prostřednictvím zjevena. (Jan 14:26; 16:13–15; srovnej Jana 2:22; 12:16.) Jmenovali muže do služebních postavení ve sboru a také určovali, ve kterých územích by se někteří muži měli věnovat misionářské činnosti. (Sk 6:2, 3; Ga 2:8, 9)

Apoštolové tedy byli základem, který spočíval na samotném Kristu Ježíši jako na úhelném kameni, základem, na němž měl být vybudován „svatý chrám pro Jehovu“. (Ef 2:20–22; 1Pe 2:4–6) Nic nedokazuje, že by v křesťanském sboru, který byl tehdy zřízen, měl některý z apoštolů nadřazenější postavení. (Viz heslo PETR.) Zdá se, že o Letnicích a bezprostředně po nich hráli obzvláště důležitou úlohu Petr a Jan; Petr byl přitom hlavním mluvčím. (Sk 2:14, 37, 38; 3:1, 4, 11; 4:1, 13, 19; 5:3, 8, 15, 29) Ovšem v rozhodnutích, ke kterým apoštolové tehdy dospěli, ani jeden z nich očividně neměl nadřazené postavení nad ostatními členy vedoucího sboru. A když apoštolové v Jeruzalémě dostali zprávy o křtech v Samaří, „vyslali [a·peʹstei·lan] k nim Petra a Jana“, takže tito dva muži vystupovali vlastně jako apoštolové apoštolů. (Sk 6:2–6; 8:14, 15) Po smrti apoštola Jakuba začal vedoucímu sboru patrně předsedat učedník stejného jména, nevlastní Ježíšův bratr Jakub. O tomto Jakubovi a také o Petrovi (Kéfovi) a Janovi Pavel mluví jako o těch, „kteří se zdáli být sloupy“. (Sk 12:1, 2, 16, 17; Ga 1:18, 19; 2:9, 11–14) A byl to právě Jakub, kdo oznámil konečné rozhodnutí v důležité otázce týkající se obřízky nežidovských věřících, které bylo učiněno na schůzce, na níž vydali svědectví Petr i Pavel. (Sk 15:1, 2, 6–21)

Kdo se stal dvanáctým apoštolem místo Jidáše Iškariotského?

Jidáš Iškariotský odpadl a zemřel jako nevěrný, a proto zbylo pouze 11 apoštolů. Během čtyřiceti dnů od svého vzkříšení až po své vystoupení do nebe Ježíš místo Jidáše nikoho nejmenoval. Někdy v průběhu deseti dnů mezi Ježíšovým vystoupením do nebe a dnem Letnic se ukázalo, že je nezbytné, aby byl vybrán jiný muž, který by zaujal místo po Jidášovi. Jak to vyplývá z veršů, které Petr citoval, byla důvodem nejen skutečnost, že Jidáš zemřel, ale hlavně to, že ničemně odpadl. (Sk 1:15–22; Ža 69:25; 109:8; srovnej Zj 3:11.) Naproti tomu tedy není žádná zpráva, že by se po smrti věrného apoštola Jakuba snažili apoštolové jmenovat někoho, kdo by nastoupil na jeho místo. (Sk 12:2)

Z Petrových slov vyplývá, že apoštolové tehdy byli toho názoru, že jako muž, který zaujme postavení apoštola Ježíše Krista, má být vybrán pouze ten, kdo Ježíše osobně znal, byl očitým svědkem jeho skutků, zázraků a zejména jeho vzkříšení. To jasně ukazuje, že v dalším průběhu času byla vyloučena jakákoli apoštolská posloupnost, ledaže by tyto požadavky byly v každém jednotlivém případě uspokojeny nějakým božským zásahem. Tehdy, před Letnicemi, však žili muži, kteří tyto požadavky splňovali, a dva z nich byli shledáni jako vhodní, aby nahradili nevěrného Jidáše. Apoštolové tehdy jistě měli na paměti slova v Příslovích 16:33, a proto metali losy. Byl vybrán Matyáš a potom byl „připočten k jedenácti apoštolům“. (Sk 1:23–26) Byl tedy jedním z ‚těch dvanácti‘, kteří vyřešili problém týkající se řecky mluvících učedníků. (Sk 6:1, 2) A ve zprávě v 1. Korinťanům 15:4–8 ho Pavel nepochybně řadí mezi těch „dvanáct“, když mluví o tom, jak se Ježíš objevoval po svém vzkříšení. O Letnicích již tedy existovalo 12 apoštolských základů, na nichž mohl stát duchovní Izrael, který byl tehdy vytvořen.

Sboroví apoštolové. Matyáš, podobně jako zbývajících 11 apoštolů, nebyl pouze apoštolem jeruzalémského sboru. Byl v jiné situaci než Levita Josef Barnabáš, který se stal apoštolem sboru v Antiochii (Sýrie). (Sk 13:1–4; 14:4, 14; 1Ko 9:4–6) Jako o ‚apoštolech sborů‘ se mluví také o jiných mužích, a to v tom smyslu, že je takové sbory vyslaly jako své zástupce. (2Ko 8:23) A když ve svém dopise Filipanům mluví Pavel o Epafroditovi, píše jim: „Vašeho zplnomocněnce [a·poʹsto·lon] a soukromého sluhu pro mou potřebu.“ (Fil 2:25) Je zcela zřejmé, že apoštolát těchto mužů nebyl dán nějakou apoštolskou posloupností a že ani nepatřili k ‚těm dvanácti‘ jako Matyáš.

Jestliže správně pochopíme širší uplatnění výrazu „apoštol“, pomůže nám to rozptýlit jakýkoli zdánlivý rozpor mezi zprávou ve Skutcích 9:26, 27 a zprávou v dopise Galaťanům 1:17–19, které se týkají stejné události. Zpráva ve Skutcích říká, že když Pavel přišel do Jeruzaléma, Barnabáš ho dovedl „k apoštolům“. Ve zprávě v dopise Galaťanům však Pavel říká, že navštívil Petra, a dodává: „Neviděl jsem však nikoho jiného z apoštolů, pouze Jakuba, Pánova bratra.“ Jakub (ne ten původní apoštol Jakub, syn Zebedeův, ani Jakub, syn Alfeův, ale nevlastní Ježíšův bratr) byl zřejmě považován za „apoštola“ v tom širším smyslu slova, totiž jako „ten, kdo byl vyslán“ jeruzalémským sborem. Tím by se vysvětlilo, proč je tento titul použit v množném čísle, když se ve zprávě ve Skutcích mluví o tom, že Pavel byl doveden „k apoštolům“ (tedy k Petrovi a Jakubovi). (Srovnej 1Ko 15:5–7; Ga 2:9.)

Vybrání Pavla. Pravděpodobně někdy kolem roku 34 n. l. byl Saul z Tarsu, který je později nazýván Pavel, obrácen na křesťanství. Stal se pravým apoštolem Ježíše Krista; vybral ho přímo Ježíš Kristus po svém vzkříšení a vystoupení do nebe. (Sk 9:1–22; 22:6–21; 26:12–23; 13:9) Pavel svůj apoštolát hájil a svou způsobilost odůvodňoval tím, že viděl vzkříšeného Pána Ježíše Krista, tím, že vykonával zázraky, a tím, že byl používán jako nástroj k předávání svatého ducha pokřtěným věřícím. (1Ko 9:1, 2; 15:9, 10; 2Ko 12:12; 2Ti 1:1, 11; Ří 1:1; 11:13; Sk 19:5, 6) V době, kdy se Pavel stal apoštolem, bylo „těch dvanáct“ ještě naživu, protože apoštol Jakub (Janův bratr) byl zabit až kolem roku 44 n. l. Pavel o sobě nikde netvrdí, že by patřil mezi těch „dvanáct“, ale zároveň nepřipouští, že by jeho apoštolát byl v porovnání s ostatními apoštoly podřadnější. (Ga 2:6–9)

Jak Matyáš, tak i Pavel byli právoplatnými apoštoly vzhledem k účelu, k němuž byli „vysláni“. Když však apoštol Jan měl v souvislosti se zjevením, které dostal kolem roku 96 n. l., vidění nebeského Nového Jeruzaléma, viděl pouze dvanáct základních kamenů a na nich bylo napsáno „dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“. (Zj 21:14) Svědectví Svatého Písma jasně ukazuje, že apoštol Pavel nebyl nikdy označen jako jeden z „těch dvanácti“. Z toho tedy logicky vyplývá, že jedno ze „dvanácti jmen dvanácti Beránkových apoštolů“, která byla napsána na základních kamenech Nového Jeruzaléma, je jméno Matyášovo, a ne Pavlovo. To znamená, že vidění apoštola Jana ukazovalo na stav, který byl na počátku křesťanského sboru v den Letnic roku 33 n. l. (Viz heslo PAVEL.)

Konec apoštolské éry. Bible sice o smrti dvanácti apoštolů, s výjimkou Jakuba, nic neuvádí, ale dostupné důkazy ukazují, že zůstali Bohu věrní až do smrti, a proto nebylo třeba, aby je někdo nahradil. O historickém vývoji, k němuž došlo v následujících stoletích, bylo napsáno: „Kdykoli je v pozdější křesťanské literatuře použit na jednotlivce [výraz ‚apoštol‘], jde o použití v přeneseném smyslu slova. Po prvním století církev už nikdy neměla apoštoly ve smyslu N[ového] Z[ákona].“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 1, s. 172)

Dokud apoštolové žili, byla jejich přítomnost zábranou před odpadlickými vlivy a potlačovala působení falešného uctívání v křesťanském sboru. Je zřejmé, že právě o této „zábraně“ mluvil apoštol Pavel ve 2. Tesaloničanům 2:7: „Záhada této nezákonnosti je sice již v činnosti, ale jen dokud nebude odklizen ten, kdo právě teď působí jako zábrana.“ (Srovnej Mt 13:24, 25; Sk 20:29, 30.) Tento vliv, který apoštolové měli, a také autorita a schopnosti, kterými se vyznačovali, trvaly až do Janovy smrti kolem roku 100 n. l. (1Ja 2:26; 3Ja 9, 10) To, že po smrti apoštolů začalo do sboru rychle pronikat odpadlictví a falešné nauky a zvyklosti, ukazuje, že žádný z údajných nástupců apoštolů neměl ten vliv, kterým jako zábrana působili apoštolové.

Když se v Římanům 16:7 mluví o Andronikovi a Juniovi jako o ‚vážených mužích mezi apoštoly‘, neznamená to, že by byli apoštoly, ale že o nich apoštolové měli velmi dobré mínění. To, že o sobě někteří muži falešně prohlašovali, že jsou ‚Kristovými apoštoly‘, ukazují slova v 2. Korinťanům 11:5, 13; 12:11, 12 a ve Zjevení 2:2.