BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ

Vyjádření a projev Boží neomezené svrchovanosti nad tvory neboli prostředek či nástroj, který k tomuto účelu Bůh používá. (Ža 103:19) Pojmem Boží Království bývá označován zejména projev Boží svrchovanosti prostřednictvím královské vlády, v jejímž čele je Boží Syn, Kristus Ježíš.

Slovem „království“ je v Křesťanských řeckých písmech překládáno slovo ba·si·leiʹa, jež znamená „království, říše, oblast či země, nad níž panuje král; královská moc, autorita, vláda, královské panství; královská důstojnost, titul a hodnost krále“. (The Analytical Greek Lexicon, 1908, s. 67) Pojem „Boží království“ často používají Marek a Lukáš a odpovídající pojem — „nebeské království“ — se asi 30krát objevuje v Matoušově zprávě. (Srovnej Mr 10:23 a Lk 18:24 s Mt 19:23, 24; viz hesla NEBE, Duchovní nebesa; KRÁLOVSTVÍ.)

Pokud jde o strukturu a působení, je Boží vláda ryzí teokracie (z řec. slov the·osʹ, bůh, a kraʹtos, vláda). Vytvoření výrazu „teokracie“ je připisováno židovskému historikovi Josephovi žijícímu v 1. století n. l., který toto slovo použil ve svém spisu Proti Apiónovi (II, 164, 165 [17]). O vládě, která byla nad Izraelem ustanovena na Sinaji, Josephus napsal: „Některé národy svěřily nejvyšší politickou moc monarchiím, jiné oligarchiím a další masám. Našeho zákonodárce však žádná z těchto forem státního zřízení nepřitahovala, ale své státní soustavě dal formu něčeho, co by mohlo být — je-li možné použít umělé slovo — pojmenováno ‚teokracie [řec. the·o·kra·tiʹan]‘, přičemž veškerá svrchovanost a autorita je v rukou Božích.“ Měla-li to být ryzí teokracie, vládní systém nemohl určovat nějaký lidský zákonodárce, například člověk Mojžíš, ale musel ho určit a ustavit Bůh. Biblická zpráva ukazuje, že to tak bylo.

Původ výrazu. Výraz „král“ (heb. meʹlekh) začal být v lidské řeči používán zřejmě po celosvětové potopě. Prvním králem na zemi byl Nimrod, „mocný lovec v odporu proti Jehovovi“. (1Mo 10:8–12) Potom, v období do dnů Abrahama, vznikaly městské státy a národy, a lidských králů přibývalo. S výjimkou království Melchisedeka, salemského krále-kněze (který byl prorockým předobrazem Mesiáše [1Mo 14:17–20; Heb 7:1–17]), žádné z těchto pozemských království nebylo představitelem Boží vlády ani nebylo Bohem ustanoveno. Lidé si udělali krále také z falešných bohů, které uctívali, a přisuzovali jim schopnost předávat lidem vládní moc. To, že titul „Král [Meʹlekh]“ na sebe uplatnil Jehova, jak to je možné najít v záznamech Hebrejských písem, které vznikly po potopě, tedy znamenalo, že Bůh použil titul, který vymysleli a používali lidé. Použitím tohoto výrazu ukázal, že je to on, na koho by měli pohlížet jako na „Krále“ a koho by měli jako „Krále“ poslouchat, a ne opovážliví lidští panovníci nebo lidmi vytvoření bohové. (Jer 10:10–12)

Jehova byl Svrchovaný Panovník samozřejmě dávno před tím, než lidé vytvořili svá království, vlastně ještě dříve, než začali existovat. Jako pravého Boha a svého Stvořitele ho respektovaly a poslouchaly miliony andělských synů. (Job 38:4–7; 2Pa 18:18; Ža 103:20–22; Da 7:10) Ať už tedy měl jakýkoli titul, Jehova byl od počátku stvoření uznáván jako Ten, jehož vůle je právem nejvyšší.

Boží panství na počátku lidských dějin. Také první lidé Adam a Eva znali Jehovu jako Boha, Stvořitele nebe a země. Uznávali jeho autoritu a jeho právo vydávat příkazy a vyžadovat od lidí, aby vykonávali určité povinnosti nebo aby se vyvarovali určitého jednání, právo přidělovat pozemky k bydlení nebo k obdělávání, a uznávali také jeho právo pověřovat některého z tvorů autoritou nad jinými tvory. (1Mo 1:26–30; 2:15–17) Neexistuje žádný důkaz o tom, že Adam vymyslel titul „král [meʹlekh]“, který by používal k označení svého Boha a Stvořitele, přestože měl schopnost tvořit slova (1Mo 2:19, 20) a uznával Jehovovu svrchovanou autoritu.

Úvodní kapitoly první knihy Mojžíšovy ukazují, že Bůh svou svrchovanost nad lidmi v Edenu projevoval shovívavě a zbytečně je neomezoval. Pro vztah mezi Bohem a člověkem bylo nutné, aby člověk Boha poslouchal stejně, jako syn poslouchá svého otce. (Srovnej Lk 3:38.) Člověk nedostal nějakou obsáhlou sbírku zákonů, které by musel dodržovat (srovnej 1Ti 1:8–11); Boží požadavky byly jednoduché a účelné. Nic také nenaznačuje, že by se Adam musel cítit omezován tím, že by někdo neustále kriticky sledoval veškeré jeho jednání. Naopak, zdá se, že Bůh s dokonalým člověkem komunikoval tehdy, když to bylo zapotřebí. (1Mo 1.–3. kap.)

Bůh má v úmyslu projevit své panství novým způsobem. První lidská dvojice na popud jednoho z Božích duchovních synů otevřeně porušila Boží příkaz a tak se vlastně vzbouřila proti Boží autoritě. (1Mo 3:17–19; viz heslo STROMY, Obrazné použití.) Postoj, který Boží duchovní Odpůrce (heb. sa·tanʹ) zaujal, byl výzvou, která si žádala zkoušku; spornou otázkou přitom byla oprávněnost Jehovovy neomezené svrchovanosti. (Viz heslo JEHOVA, Nejdůležitější sporná otázka je otázka morální.) Tato sporná otázka byla vznesena na zemi, a proto je vhodné, že právě na zemi bude vyřešena. (Zj 12:7–12)

V době, kdy oznámil rozsudek nad prvními vzbouřenci, Jehova Bůh symbolickými slovy pronesl proroctví, ve kterém vyložil svůj záměr využít určité „semeno“ jako prostředek k úplnému zničení vzbouřeneckých sil. (1Mo 3:15) Jehovovo panství, projev jeho svrchovanosti, tak mělo být odpovědí na vzpouru, která vznikla, a mělo být vyjádřeno či projeveno novým způsobem. Postupné odhalování ‚posvátných tajemství království‘ (Mt 13:11) ukázalo, že se tato nová stránka jeho panování bude týkat vytvoření podřízené vlády — vládnoucího orgánu, v jehož čele bude panovat Jehovův zmocněnec. K uskutečnění slibu o „semeni“ dochází prostřednictvím království Krista Ježíše ve spojení s jeho vyvolenými druhy. (Zj 17:14; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho klíčová úloha v Božím záměru.) Od chvíle, kdy byl v Edenu tento slib vysloven, se postupné rozvíjení Božího záměru vytvořit toto „semeno“ království stává základním námětem Bible a klíčem k pochopení Jehovova jednání s jeho služebníky a s lidstvem jako celkem.

To, že Bůh takto pověřuje velkou autoritou a mocí jiné tvory (Mt 28:18; Zj 2:26, 27; 3:21), je pozoruhodné, protože otázka ryzosti všech Božích tvorů, tedy otázka jejich naprosté oddanosti jemu a věrné oddanosti jeho postavení hlavy, byla důležitou součástí sporné otázky, kterou vznesl Boží Odpůrce. (Viz heslo RYZOST, Souvisí s nejdůležitější spornou otázkou.) Skutečnost, že Bůh mohl kterémukoli ze svých tvorů s důvěrou svěřit tak významnou autoritu a moc, je sama o sobě velkolepým důkazem morální síly jeho vlády, přispívá k ospravedlnění jeho svrchovanosti a odhaluje, že tvrzení odpůrce jsou falešná.

Zjeveno, proč je zapotřebí božské vlády. Poměry, jaké se v období od začátku lidské vzpoury do potopy vyvinuly, jasně ukázaly, že lidstvo potřebuje božské vedení. Lidská společnost se brzy musela potýkat s rozbroji, fyzickými útoky a vraždami. (1Mo 4:2–9, 23, 24) Písmo neukazuje, do jaké míry hříšný Adam uplatňoval během 930 let svého života patriarchální autoritu nad rostoucím počtem svých potomků. Ale už v sedmé generaci zjevně převládala otřesná bezbožnost (Juda 14, 15) a za dnů Noema (narodil se asi 120 let po Adamově smrti) se poměry zhoršily tak, že „země byla naplněna násilím“. (1Mo 6:1–13) K tomuto stavu přispělo i to, že do lidské společnosti nedovoleně, v rozporu s Boží vůlí a Božím záměrem, zasahovali duchovní tvorové. (1Mo 6:1–4; Juda 6; 2Pe 2:4, 5; viz heslo NEFILIM.)

Jehova se však nevzdal své vlády nad zemí, i když se stala ohniskem vzpoury. Důkazem toho, že má i nadále moc a schopnost prosadit na zemi i v kterékoli části vesmíru svou vůli, byla celosvětová potopa. V období před potopou Bůh také ukázal, že je ochoten usměrňovat a řídit jednání těch lidí, kteří ho hledají, například Abela, Enocha a Noema. Zejména Noemův případ objasňuje, že Bůh nejen uplatňuje vládu nad ochotnými pozemskými poddanými, dává jim příkazy a směrnice, chrání je a žehná jim a jejich rodině, ale že také ovládá jiné pozemské tvory — zvířata a ptáky. (1Mo 6:9–7:16) Jehova také ukázal, že lidské společnosti, která se mu odcizila, nedovolí nekonečně ničit zemi a že sám sobě nestanovil omezení, která by mu bránila vykonat spravedlivý rozsudek nad provinilci, jakmile to uznal za vhodné. Navíc projevil neomezenou schopnost ovládat různé přírodní živly na zemi a v její atmosféře. (1Mo 6:3, 5–7; 7:17–8:22)

Lidská společnost a její problémy bezprostředně po potopě. Po potopě byla lidská společnost založena zřejmě na patriarchálním systému, který zajišťoval určitou míru stability a pořádku. Lidé měli ‚naplnit zemi‘, což vyžadovalo nejen to, že se budou množit, ale také to, že budou území, které obývali, postupně rozšiřovat po celé zeměkouli. (1Mo 9:1, 7) To samo o sobě mělo zákonitě vést ke zmírnění všech sociálních problémů, které by se tak obecně omezily na rodinný kruh, a mělo to zabránit napětí, které často vzniká v hustě osídlených nebo přelidněných oblastech. Svévolný projekt v Babelu však vyžadoval opak — koncentraci lidí na jednom místě — a bránil tomu, že by se lidé rozptýlili „po celém povrchu země“. (1Mo 11:1–4; viz heslo JAZYK [II].) Nimrod se tehdy také odklonil od patriarchální vlády a založil první „království“ (heb. mam·la·khahʹ). Tento Kušita z Chamovy rodové linie vpadl na semitské území, do země Aššur (Asýrie), a postavil tam města, která se stala součástí jeho říše. (1Mo 10:8–12)

Bůh však lidem zmátl jazyk a tak zmařil jejich cíl — koncentrovat se na pláních Šinar. Nicméně model panství, které Nimrod začal, byl většinou přejímán v zemích, do nichž se různé lidské rodiny přestěhovaly. Za dnů Abrahama (2018–1843 př. n. l.) vládla království od Mezopotámie v Asii až po Egypt, kde král nebyl nazýván Meʹlekh, ale měl titul „faraón“. Tato království však nepřinesla lidem bezpečí. Králové začali záhy vytvářet vojenské pakty, začali vést dalekosáhlé útočné války, páchat únosy a plenit. (1Mo 14:1–12) V některých městech se cizinci stávali terčem útoku homosexuálů. (1Mo 19:4–9)

Důvodem, proč se lidé shlukovali v koncentrovaných komunitách, bylo nepochybně to, že hledali bezpečí. (Srovnej 1Mo 4:14–17.) Brzy však zjistili, že svá města musí obehnat zdí a nakonec, aby je ochránili před ozbrojenými útoky, opevnit. Nejstarší světské zprávy, které byly nalezeny (mnohé pocházejí z oblasti Mezopotámie, kde původně působilo Nimrodovo království), jsou plné vyprávění o bojích, chamtivosti, intrikách a krveprolévání. Z většiny nebiblických zákoníků pocházejících ze starověku, například zákoníku Lipit-Ištara, zákoníku z Ešnunny a zákoníku Chammurabiho, vyplývá, že se život člověka stal velmi složitým. Sociální napětí mělo za následek takové problémy, jako jsou krádeže, podvody, hospodářské těžkosti, spory o majetek a placení nájmů, problémy spojené s půjčkami a úroky, manželskou nevěrou, zdravotnickými poplatky a lékařskými neúspěchy, fyzickými útoky a ublíženími na zdraví, a mnoho dalších věcí. Chammurabi se sice označil za ‚krále mocného‘ a ‚krále dokonalého‘, ale jeho vláda a zákonodárství, podobně jako u jiných politických říší starověku, nebyly schopny problémy hříšného lidstva vyřešit. (Ancient Neaar Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 159–180; viz také Nejstarší zákony lidstva, J. Klíma, 1979, s. 143; srovnej Př 28:5.) Ve všech těchto královstvích mělo význačnou úlohu náboženství, ale ne uctívání pravého Boha. Kněžstvo sice úzce spolupracovalo s vládnoucí třídou a mělo přízeň krále, ale přesto to nemělo vliv na morální povznesení národa. Klínopisné texty starověkých náboženských spisů neobsahují žádné duchovní povzbuzení nebo morální vedení; uctívané bohy popisují jako hašteřivé, zuřivé a smyslné bytosti, které se neřídí spravedlivými měřítky ani nemají spravedlivé úmysly. Pokud lidé chtěli vést pokojný a šťastný život, potřebovali království Jehovy Boha.

Nad Abrahamem a jeho potomky. Ti lidé, kteří na Jehovu pohlíželi jako na svou Hlavu, měli sice své osobní problémy a těžkosti, ale dostávali pomoc, aby tyto problémy mohli řešit způsobem, který odpovídal Božím spravedlivým měřítkům, a mohli je snášet bez ztráty vlastní důstojnosti. Bůh je chránil a posiloval. (1Mo 13:5–11; 14:18–24; 19:15–24; 21:9–13, 22–33) Žalmista ukazuje, že Jehovova „soudcovská rozhodnutí jsou po celé zemi“, a potom o Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi říká: „Bylo [jich] počtem málo, ano, velmi málo, a cizí usedlíci v [Kanaánu]. A chodili stále od národa k národu, z jednoho království k jinému lidu. [Jehova] nedovolil žádnému člověku, aby je šidil, ale káral kvůli nim krále a říkal: ‚Nedotýkejte se mých pomazaných a mým prorokům nečiňte nic špatného.‘“ (Ža 105:7–15; srovnej 1Mo 12:10–20; 20:1–18; 31:22–24, 36–55.) I to byl důkaz toho, že Bůh byl stále Svrchovaným Panovníkem nad zemí a svou svrchovanost uplatňoval v souladu s tím, jak se rozvíjel jeho záměr.

Věrní patriarchové se nepřipojili k žádnému z městských států nebo království v Kanaánu či v jiných zemích. Nehledali bezpečí v nějakém městě pod politickou vládou lidského krále, ale bydleli ve stanech jako cizinci, ‚cizí lidé a dočasní usedlíci v zemi‘, a s vírou ‚očekávali město, které má skutečné základy a jehož stavitelem a původcem je Bůh‘. I když uskutečnění této naděje bylo tehdy ‚daleko‘, Boha přijali jako svého panovníka, čekali na jeho budoucí nebeské uspořádání neboli nástroj, jímž bude vykonávat vládu nad zemí, nástroj, který bude pevně založen na Boží svrchované autoritě a vůli. (Heb 11:8–10, 13–16) Proto mohl Ježíš, kterého Bůh pomazal za krále, později říci: „Abraham . . . se velmi radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.“ (Jan 8:56)

S Abrahamem Jehova uzavřel smlouvu (1Mo 12:1–3; 22:15–18) a tak posunul vývoj slibu o ‚semeni‘ Království (1Mo 3:15) o krok kupředu. V souvislosti s tím předpověděl, že z Abrahama (Abrama) a jeho manželky ‚vyjdou králové‘. (1Mo 17:1–6, 15, 16) Potomci Abrahamova vnuka Esaua sice vytvořili panství šejků a králů, ale prorocký slib o královském potomstvu Bůh zopakoval druhému Abrahamovu vnukovi, Jákobovi. (1Mo 35:11, 12; 36:9, 15–43)

Vznik izraelského národa. O staletí později, v patřičnou dobu (1Mo 15:13–16), Jehova jednal ve prospěch Jákobových potomků, kterých nyní byly miliony (viz heslo EXODUS, Počet těch, kdo vyšli z Egypta), chránil je během vyhlazovací akce egyptské vlády (2Mo 1:15–22) a nakonec je z krutého otroctví pod egyptským režimem osvobodil. (2Mo 2:23–25) Faraón odvrhl Boží příkaz, který mu předali Boží prostředníci Mojžíš a Áron, jako by to byl příkaz od někoho, kdo nad záležitostmi Egypta nemá žádnou autoritu. Opakovaně odmítal uznat Jehovovu svrchovanost, a proto Bůh projevil svou moc tím, že na Egypt seslal pohromy. (2Mo 7 až 12) Bůh tak prokázal, že nad přírodními živly a nad živými tvory má větší moc než jakýkoli král na celé zemi. (2Mo 9:13–16) Projev jeho svrchované moci vyvrcholil tím, že zničil faraónovo vojsko způsobem, jaký by žádný z vychloubačných válčících králů národů nedokázal ani napodobit. (2Mo 14:26–31) Mojžíš a Izraelité měli skutečný důvod zpívat: „Jehova bude kralovat na neurčitý čas, dokonce navždy.“ (2Mo 15:1–19)

Jehova potom poskytl další důkazy o své vládě nad zemí, nad jejími vodními zdroji, které jsou tak důležité pro život, a nad světem ptáků a ukázal, že je schopen chránit a udržovat naživu svůj národ i ve vyprahlém a nevlídném prostředí. (2Mo 15:22–17:15) Po tom všem, co udělal, se Jehova obrátil na svůj osvobozený národ a řekl mu, že pokud ho budou poslouchat jakožto autoritu a dodržovat jeho smlouvu, mohou se ze všech národů právě oni stát jeho zvláštním vlastnictvím, ‚protože celá země patří jemu‘. Mohli se stát „královstvím kněží a svatým národem“. (2Mo 19:3–6) Když dali najevo, že se chtějí podřídit jeho svrchovanosti, Jehova jednal jako královský Zákonodárce — dal jim královské výnosy, které tvořila rozsáhlá soustava zákonů. Dynamickým a bázeň vzbuzujícím způsobem při tom prokázal svou moc a slávu. (2Mo 19:7–24:18) Svatostánek či stan setkání a zejména truhla, která byla ve svatostánku uložena, měly ukazovat přítomnost neviditelné nebeské Hlavy státu. (2Mo 25:8, 21, 22; 33:7–11; srovnej Zj 21:3.) Většinu soudních případů sice na základě Božího zákona rozhodovali Mojžíš a další jmenovaní muži, ale někdy osobně zasáhl Jehova, aby nad těmi, kdo porušili zákon, vynesl rozsudek a vykonal trest. (2Mo 18:13–16, 24–26; 32:25–35) Ordinované kněžstvo se staralo o udržení dobrého vztahu mezi národem a jeho nebeským Panovníkem a pomáhalo lidu v jeho úsilí vyhovět vysokým měřítkům smlouvy Zákona. (Viz heslo KNĚZ.) Tak byla vláda nad Izraelem skutečnou teokracií. (5Mo 33:2, 5)

Jehova, Bůh a Stvořitel, který má po celé zemi právo vyvlastňovat a je také „Soudce celé země“ (1Mo 18:25), určil, že Abrahamovo semeno bude bydlet v zemi Kanaán. (1Mo 12:5–7; 15:17–21) Jako hlavní orgán výkonné moci nyní nařídil Izraelitům, aby provedli násilné vyvlastnění území, které měli v držení odsouzení Kananejci, a také aby vykonali trest smrti, který nad kananejským národem vynesl. (5Mo 9:1–5; viz heslo KANAÁN, KANANEJEC č. 2, Dobytí Kanaánu Izraelity.)

Doba soudců. Po tři a půl století potom, co Izrael dobyl mnoho kananejských království, byl jediným králem národa Jehova Bůh. V různých obdobích, v době války i míru, vedli celý národ nebo jeho části soudci, které vybíral Bůh. Když soudce Gideon porazil Midianity, lid žádal, aby se stal panovníkem národa. Gideon to však odmítl, protože jako oprávněného panovníka uznával Jehovu. (Sd 8:22, 23) Království nad malou částí národa však na krátkou dobu vytvořil Gideonův ctižádostivý syn Abimelek, ale mělo to pro něho katastrofální následky. (Sd 9:1, 6, 22, 53–56)

O období soudců je napsáno: „V těch dnech nebyl v Izraeli žádný král. Pokud jde o každého, byl zvyklý činit to, co bylo správné v jeho vlastních očích.“ (Sd 17:6; 21:25) To neznamená, že tehdy neexistovala žádná zákonná omezení. Každé město mělo soudce, starší muže, kteří projednávali právní otázky a problémy a vyměřovali trest. (5Mo 16:18–20; viz heslo SOUD.) Levitské kněžstvo působilo jako vrchní vůdčí síla a seznamovalo lid s Božím zákonem. Velekněz měl Urim a Tummim a pomocí nich se v obtížných případech dotazoval Boha. (Viz hesla VELEKNĚZ; KNĚZ; URIM A TUMMIM.) Ten, kdo tato opatření využíval, kdo získával poznání Božího zákona a toto poznání uplatňoval, měl pro své svědomí spolehlivé vodítko. Pokud v takovém případě dělal „to, co bylo správné v jeho vlastních očích“, nemělo to špatné následky. Jehova lidu umožnil, aby prokázali, zda jejich postoj a jednání vycházejí z ochoty, nebo zda jednají proti své vůli. V čele národa nebyl žádný lidský panovník, který by dohlížel na činnost městských soudců, který by občanům přikazoval, aby se podíleli na určitých projektech, a povolával je k obraně národa. (Srovnej Sd 5:1–18.) Příčinou špatných poměrů, které se vyvinuly, tedy byla neochota většiny národa dbát slov a zákona nebeského Krále a mít prospěch z jeho opatření. (Sd 2:11–23)

Vyžadují lidského krále. Téměř 400 let po exodu a více než 800 let potom, co Bůh učinil smlouvu s Abrahamem, žádali Izraelité o lidského krále, který by je vedl, právě jako měly své lidské panovníky ostatní národy. Tato žádost byla v podstatě zavržením Jehovy jakožto krále nad nimi. (1Sa 8:4–8) Je pravda, že lid vhodně očekával, že Bůh — v souladu s již zmíněným slibem, který dal Abrahamovi a Jákobovi — zřídí království. Dalším důvodem pro tuto naději bylo proroctví, které Jákob pronesl na smrtelném loži, proroctví týkající se Judy (1Mo 49:8–10), dále slova, která k Izraeli pronesl po exodu Jehova (2Mo 19:3–6), znění smlouvy Zákona (5Mo 17:14, 15), a dokonce i část poselství, které na Boží popud pronesl prorok Balám (4Mo 24:2–7, 17). Tuto naději vyjádřila ve své modlitbě i věrná Samuelova matka Hana. (1Sa 2:7–10) Jehova však ještě plně neodhalil své „posvátné tajemství“ ohledně Království a neukázal, kdy přijde čas, aby ho ustanovil, ani jaká bude struktura a složení této vlády — zda to bude vláda pozemská, či nebeská. Od lidí bylo tedy opovážlivé, že lidského krále požadovali nyní.

K tomu, že Izraelité chtěli mít viditelného královského vrchního velitele, jistě přispělo i nebezpečí útoku ze strany Filištínů a Ammonitů. Izraelité tak projevili nedostatek víry v to, že Bůh je schopen je ochránit, vést a zaopatřit, ať už jako národ, či jako jednotlivce. (1Sa 8:4–8) Lid měl špatnou pohnutku, ale Jehova Bůh jeho žádosti vyhověl. Neudělal to však v první řadě kvůli nim, ale kvůli tomu, aby uskutečnil svůj vlastní dobrý záměr postupného odhalování ‚posvátného tajemství‘, které se týkalo jeho budoucího Království prostřednictvím „semene“. Kralování lidí však mělo Izraelitům přinést své problémy a mělo je stát určité oběti. Tyto skutečnosti Jehova lidu předložil. (1Sa 8:9–22)

Králové, které potom Jehova dosadil, měli sloužit jako Boží pozemští zprostředkovatelé, kteří ani v nejmenší míře nesnížili Jehovovo svrchované postavení nad národem. Trůn ve skutečnosti patřil Jehovovi; oni na něm seděli jako zastupující králové. (1Pa 29:23) Jehova přikázal, aby byl pomazán první král Saul (1Sa 9:15–17), a zároveň odhalil nedostatek víry, který národ projevil. (1Sa 10:17–25)

Mělo-li království přinést prospěch, musel nyní jak král, tak i národ uznávat Boží autoritu. Pokud by nerealisticky hledali vedení a ochranu u jiných zdrojů, oni a jejich král by byli vyhlazeni. (5Mo 28:36; 1Sa 12:13–15, 20–25) Král neměl spoléhat na vojenskou sílu, neměl zvětšovat počet svých manželek a neměl se nechat ovládat touhou po majetku. Měl kralovat pouze v mezích smlouvy Zákona. Na základě Božího příkazu si měl pořídit svůj vlastní opis Zákona a měl ho denně číst, aby si uchoval náležitou bázeň před Svrchovanou Autoritou, aby zůstal pokorný a držel se spravedlivé cesty. (5Mo 17:16–20) Pokud to dělal a pokud Boha miloval z celého srdce a svého bližního miloval jako sám sebe, pak jeho vláda přinášela požehnání a neexistoval žádný skutečný důvod ke stížnostem kvůli útlaku nebo strádání. Ale stejně jako lidu, tak i králům Jehova nyní umožnil, aby ukázali, co je v jejich srdci — zda jsou, či nejsou ochotni uznávat Boží autoritu a vůli.

Davidova příkladná vláda. Neúcta, kterou k nejvyšší autoritě a k opatřením ‚Izraelovy Znamenitosti‘ projevil Benjamínovec Saul, měla za následek Boží nelibost a jeho rodovou linii stála trůn. (1Sa 13:10–14; 15:17–29; 1Pa 10:13, 14) Vládou Saulova nástupce, Davida z kmene Juda, se proroctví, které na smrtelném loži pronesl Jákob, dočkalo dalšího splnění. (1Mo 49:8–10) I když se kvůli lidským slabostem David dopustil chyb, byla jeho vláda příkladná, protože byl z celého srdce oddán Jehovovi Bohu a byl pokorně podřízen jeho autoritě. (Ža 51:1–4; 1Sa 24:10–14; srovnej 1Kr 11:4; 15:11, 14.) V době, kdy dostával příspěvky na stavbu chrámu, David se před celým národem modlil k Bohu. Říkal: „Tvá, Jehovo, je velikost a moc a krása a znamenitost a důstojnost; všechno v nebesích a na zemi je totiž tvoje. Tvé je království, Jehovo, Ty, který se také pozvedáš jako hlava nade vším. Bohatství a sláva jsou kvůli tobě, a ty nade vším panuješ; a ve tvé ruce jsou síla a moc a ve tvé ruce je schopnost činit velkým a všem dávat sílu. A nyní, náš Bože, ti děkujeme a chválíme tvé překrásné jméno.“ (1Pa 29:10–13) Také poslední rada, kterou dal David svému synu Šalomounovi, ukazuje, jaký vynikající náhled měl David na vztah mezi pozemským kralováním a jeho božským Zdrojem. (1Kr 2:1–4)

Když do hlavního města, do Jeruzaléma, přinášel truhlu smlouvy, s níž byla spojena Jehovova přítomnost, David zpíval: „Ať se radují nebesa, a země ať má radost, a ať řeknou mezi národy: ‚Sám Jehova se stal králem!‘“ (1Pa 16:1, 7, 23–31) Tato slova ukazují skutečnost, že Jehova sice panuje už od počátku stvoření, ale své panství může projevit zvláštním způsobem nebo že může ustanovit určité prostředníky, kteří by ho zastupovali. Tak je o něm potom možné říci, že se v určité době nebo při určité příležitosti ‚stal králem‘.

Smlouva pro království. Jehova uzavřel s Davidem smlouvu pro království, které mělo být navždy pevně založeno v jeho rodové linii. Řekl: „Jistě po tobě vzbudím tvé semeno . . . a vskutku pevně založím jeho království . . . A tvůj dům a tvé království budou před tebou jistě stálé na neurčitý čas; tvůj trůn, ten se stane pevně založeným na neurčitý čas.“ (2Sa 7:12–16; 1Pa 17:11–14) Tato smlouva platná pro Davidovu dynastii byla dalším dokladem toho, že se Boží edenský slib o Království prostřednictvím slíbeného „semene“ (1Mo 3:15) uskutečňuje, a byla dalším prostředkem k určení totožnosti „semene“, až přijde. (Srovnej Iz 9:6, 7; 1Pe 1:11.) Králové, které ustanovil Bůh, byli pro svůj úřad pomazáni, a proto se na ně vztahoval výraz „mesiáš“, což znamená „pomazaný“. (1Sa 16:1; Ža 132:13, 17) Je tedy jasné, že pozemské království, které Jehova ustanovil nad Izraelem, sloužilo jako předobraz nebo jako malá ukázka přicházejícího Království v čele s Mesiášem, Ježíšem Kristem, ‚synem Davidovým‘. (Mt 1:1)

Úpadek a pád izraelských království. Králové se nedrželi Jehovových spravedlivých cest, a proto už na konci vlády třetího a na počátku vlády čtvrtého z nich byly poměry tak neuspokojivé, že došlo ke vzpouře a k rozdělení národa (997 př. n. l.). Vzniklo tak severní a jižní království. Vzhledem ke králům jižního království Judy však byla nadále v platnosti Jehovova smlouva s Davidem. V Judě bylo v průběhu staletí jen málo věrných králů, a v severním království Izraele nebyli žádní. Dějiny severního království byly dějinami modlářství, intrik a úkladných vražd a králové se na trůnu často rychle střídali. Lid musel snášet nespravedlnost a útlak. Asi 250 let potom, co severní království vzniklo, Jehova dovolil, aby je asyrský král zničil (740 př. n. l.). Důvodem byl jejich vzpurný postoj k Bohu. (Oz 4:1, 2; Am 2:6–8)

Jižní království Judy bylo sice díky Davidově dynastii stabilnější, ale svou morální zkažeností nakonec severní království předčilo, a to i navzdory tomu, že se bohabojní králové, například Ezekjáš a Josijáš, snažili potlačit sklon k modlářství a k zavrhování Jehovova slova a jeho autority. (Iz 1:1–4; Ez 23:1–4, 11) Sociální nespravedlnost, tyranie, chamtivost, nepoctivost, úplatky, sexuální zvrácenost, přepadávání, krveprolévání a také náboženské pokrytectví, které Boží chrám proměnilo v ‚lupičskou jeskyni‘ — to všechno Jehovovi proroci odsoudili ve svých varovných poselstvích, která přinášeli panovníkům i lidu. (Iz 1:15–17, 21–23; 3:14, 15; Jer 5:1, 2, 7, 8, 26–28, 31; 6:6, 7; 7:8–11) Přicházející zničení tohoto nevěrného království nemohla odvrátit ani podpora odpadlých kněží, ani žádná politická dohoda uzavřená s jinými národy. (Jer 6:13–15; 37:7–10) V roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili hlavní město Jeruzalém a zpustošili judskou zemi. (2Kr 25:1–26)

Jehovovo postavení krále zůstává nedotčeno. Zničení království Izraele a Judy se na kvalitě Jehovova panství nijak nepříznivě neprojevilo ani neukazovalo, že by Jehova byl v něčem slabý. Po celé dějiny izraelského národa Jehova vždy dával najevo, že má zájem na tom, aby mu lidé sloužili a poslouchali ho ochotně. (5Mo 10:12–21; 30:6, 15–20; Iz 1:18–20; Ez 18:25–32) Poučoval je, káral, ukázňoval, varoval a trestal. Nevyužíval však svou moc k tomu, aby krále či lid nutil jednat správně. Špatné poměry, které vznikly, utrpení, které lidé zažili, neštěstí, které je postihlo — to všechno si způsobili sami, protože zcela zatvrdili své srdce a tvrdošíjně šli cestou nezávislosti, cestou, kterou pošetile uškodili svým nejlepším zájmům. (Ná 1:8, 9; Ne 9:26–31, 34–37; Iz 1:2–7; Jer 8:5–9; Oz 7:10, 11)

Svou svrchovanou moc prokázal Jehova tím, že útočnou, dravou asyrskou a babylónskou velmoc zadržoval tak dlouho, dokud nenastal jeho stanovený čas; dokonce je vedl tak, že svou činností plnily jeho proroctví. (Ez 21:18–23; Iz 10:5–7) Jehova nakonec od národa odňal svou ochrannou ruku a tak jakožto Svrchovaný Panovník vyjádřil svůj spravedlivý rozsudek. (Jer 35:17) Pro poslušné Boží služebníky, které Bůh svými proroctvími předem varoval, nebylo zničení Izraele a Judy žádným nepříjemným překvapením. Ponížení pyšných panovníků vyvýšilo Jehovovu ‚nádhernou nadřazenost‘. (Iz 2:1, 10–17) Jehova však především ukázal, že je schopen chránit a uchovat naživu ty, kdo ho považují za svého Krále, i když žijí v takových poměrech, jako je hlad, nemoci a velké krveprolití, a i když jsou pronásledováni těmi, kdo nenávidí spravedlnost. (Jer 34:17–21; 20:10, 11; 35:18, 19; 36:26; 37:18–21; 38:7–13; 39:11–40:5)

Poslední izraelský král byl varován, že mu bude odňata jeho koruna, která byla symbolem toho, že je pomazán za krále jako Jehovův královský zástupce. Z Davidova rodu už neměl vládnout žádný další pomazaný král, „dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to [já, Jehova] dám“. (Ez 21:25–27) Předobrazné království, které nyní leželo v troskách, přestalo působit, a pozornost byla opět zaměřena na přicházející „semeno“, na Mesiáše.

Odpadlá království Izraele a Judy tedy byla zpustošena politickými národy, jakými byla Asýrie a Babylón. I když Bůh o sobě říká, že je „vzbudí“ nebo ‚přivede‘ proti těm odsouzeným královstvím (5Mo 28:49; Jer 5:15; 25:8, 9; Ez 7:24; Am 6:14), bylo to zjevně v podobném smyslu, jako když Bůh ‚zatvrdil‘ faraónovo srdce. (Viz heslo ZNALOST BUDOUCÍCH VĚCÍ, STANOVENÍ NĚČEHO PŘEDEM, Vzhledem k jednotlivcům.) Bůh tyto útočné síly tedy ‚přivedl‘ v tom smyslu, že jim dovolil, aby vykonaly to, po čem ve svém srdci již toužily (Iz 10:7; Ná 2:16; Mi 4:11), a že odňal svou ochrannou ‚ruku‘ z těch, kdo byli terčem jejich žádostivé chamtivosti. (5Mo 31:17, 18; srovnej Ezr 8:31 s Ezr 5:12; Ne 9:28–31; Jer 34:2.) Odpadlí Izraelité tvrdošíjně odmítali podřizovat se Jehovově zákonu a vůli, a proto na ně přišla ‚svoboda meče, moru a hladu‘. (Jer 34:17) Tím, že nelítostně zničily severní a jižní království, hlavní město Jeruzalém a jeho posvátný chrám, však útočící pohanské národy nezískaly Boží schválení ani v Božích očích neměly ‚čisté ruce‘. Jehova, Soudce celé země, je proto mohl oprávněně odsoudit za to, že ‚plenily jeho dědictví‘, a mohl rozhodnout, že zakusí stejné zničení, jaké sami vykonaly na jeho smluvním lidu. (Iz 10:12–14; 13:1, 17–22; 14:4–6, 12–14, 26, 27; 47:5–11; Jer 50:11, 14, 17–19, 23–29)

Vidění Božího Království za Danielových dnů. Celé Danielovo proroctví nápadně zdůrazňuje Boží neomezenou svrchovanost a dále objasňuje Jehovův záměr. Daniela, který žil ve vyhnanství v hlavním městě světové mocnosti, jež svrhla Judu, Jehova použil k tomu, aby odhalil význam vidění, které měl babylónský panovník. Toto vidění předpovědělo sled světových velmocí a jejich konečné zničení, které vykoná věčné Království zřízené samotným Jehovou. Nebukadnecar, sám dobyvatel Jeruzaléma, byl nyní, nepochybně k údivu svého královského dvora, přinucen, aby v úctě padl před vyhnancem Danielem a uznal Danielova Boha jako ‚Pána králů‘. (Da 2:36–47) V Nebukadnecarově nočním vidění ‚podťatého stromu‘ dal Jehova znovu působivě najevo, že „Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva a že je dává tomu, komu chce, a dosazuje nad ním dokonce nejponíženějšího z lidstva“. (Da 4.; viz pojednání o tomto vidění pod heslem USTANOVENÉ ČASY NÁRODŮ.) Splněním snu v rozsahu, v jakém se na něho vztahoval, byl vládce říše ještě jednou přinucen uznat, že Danielův Bůh je ‚nebeský Král‘, ten, kdo „činí podle své vlastní vůle uprostřed nebeského vojska a obyvatel země. A neexistuje nikdo, kdo může zarazit jeho ruku nebo kdo mu může říci: ‚Co děláš?‘“ (Da 4:34–37)

Ke konci babylónské nadvlády nad národy měl Daniel prorocká vidění po sobě jdoucích říší, které se svými charakteristickými rysy podobají zvířatům. Viděl také zasedání Jehovova majestátního nebeského soudu, jak vynáší rozsudek nad světovými mocnostmi a prohlašuje, že si nezasluhují, aby vládly, a spatřil, jak „někdo podobný synu člověka . . . [dostal] panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky“ v jeho ‚panství trvajícím na neurčito, které nepomine‘. Byl také svědkem války, kterou poslední světová velmoc vedla proti ‚svatým‘, za což má být zničena, a viděl, jak „království a panství a velkolepost království pod celými nebesy byly dány lidem, kteří jsou svatí Nejvýše postaveného“, Jehovy Boha. (Da 7, 8) A tak se jasně ukázalo, že slíbené „semeno“ je vládní orgán, k němuž bude patřit nejen královská hlava, „syn člověka“, ale také spoluvládci, „svatí Nejvýše postaveného“.

Jak Bůh projevil svou moc v případě Babylóna a Médo-Persie. Boží nezměnitelný výnos proti mocnému Babylónu byl vykonán náhle a neočekávaně; jeho dny byly sečteny a ukončeny. (Da 5:17–30) Za vlády Médo-Peršanů, která následovala, Jehova odhalil další skutečnosti o mesiášském Království a ukázal, kdy se Mesiáš objeví. Předpověděl, že Mesiáš bude „odříznut“ a také že město Jeruzalém a jeho svaté místo budou podruhé zničeny. (Da 9:1, 24–27; viz heslo SEDMDESÁT TÝDNŮ.) A znovu, stejně jako v době babylónské vlády, Jehova Bůh ukázal, že je schopen ochránit ty, kdo uznávají jeho svrchovanost, i když jsou terčem hněvu úředníků a hrozí jim smrt, a projevil svou moc nejen nad přírodními živly, ale i nad divokými zvířaty. (Da 3:13–29; 6:12–27) Způsobil, aby byly ve správný čas otevřeny babylónské brány, a tak svému smluvnímu lidu umožnil svobodně se vrátit do své země a znovu tam vybudovat Jehovův dům. (2Pa 36:20–23) Díky tomu, že Jehova osvobodil svůj lid, mohlo být Sionu ohlášeno: „Tvůj Bůh se stal králem!“ (Iz 52:7–11) Bůh potom zmařil úkladné plány namířené proti jeho lidu a tím, že různé perské panovníky přiměl k tomu, aby spolupracovali na vykonání jeho svrchované vůle, překonal nepravdy podřízených úředníků a nepříznivé vládní výnosy. (Ezr 4–7; Ne 2, 4, 6; Es 3–9)

Uskutečnění nezměnitelného, úžasného záměru Jehovy Boha tak po tisíce let postupovalo kupředu. Bez ohledu na vývoj událostí na zemi Jehova vždy prokazoval, že situaci má pod kontrolou a vždy byl vpředu před svými odpůrci — lidmi a ďáblem. Nepřipustil, aby cokoli zabránilo dokonalému uskutečnění jeho záměru, jeho vůle. Izraelský národ a jeho dějiny byly nejen prorockým předobrazem a předpovědí toho, jak Bůh bude v budoucnu jednat s lidmi, ale ukázaly také, že pokud lidé nebudou z celého srdce uznávat Boží vedení a podřizovat se mu, nemůže nikdy existovat trvalý soulad, pokoj a štěstí. Izraelité měli tu výhodu, že měli společné předky, jazyk a zemi. Měli také společné nepřátele. Ale jednotu, sílu, spravedlnost a opravdovou radost ze života zažívali pouze v případě, že ve věrnosti uctívali Jehovu Boha a sloužili mu. Jakmile pouta, která je spojovala s Jehovou Bohem, zeslábla, národ velmi rychle upadal.

Boží Království ‚se blíží‘. Mesiáš měl být potomek Abrahama, Izáka a Jákoba, příslušník kmene Juda a „syn Davidův“, a proto se musel narodit jako člověk; podle Danielova prorockého prohlášení musel být ‚synem člověka‘. Když „přišla plná hranice času“, Jehova Bůh poslal svého Syna, který se narodil z ženy a který splňoval všechny zákonné požadavky na to, aby mohl zdědit ‚trůn svého otce Davida‘. (Ga 4:4; Lk 1:26–33; viz heslo RODOKMEN JEŽÍŠE KRISTA.) Šest měsíců před Ježíšovým narozením se narodil Jan, který se stal Křtitelem a měl být Ježíšovým předchůdcem. (Lk 1:13–17, 36) Výroky, které rodiče těchto synů pronesli, ukázaly, jak dychtivě očekávali, že v souvislosti s panstvím Bůh něco udělá. (Lk 1:41–55, 68–79) Také slova andělů, kteří byli při příležitosti Ježíšova narození posláni, aby oznámili význam této události, ukazují na slavné Boží skutky. (Lk 2:9–14) I ve slovech, která Simeon a Anna pronesli v chrámu, je vyjádřena naděje na skutky záchrany a na osvobození. (Lk 2:25–38) Jak z biblické zprávy, tak i ze světských zdrojů vyplývá, že Židé tehdy všeobecně očekávali, že Mesiáš přijde brzy. Mnoho z nich však mělo hlavní zájem na tom, aby byli osvobozeni od tvrdého jha římské nadvlády. (Viz heslo MESIÁŠ.)

Janovým úkolem bylo ‚obrátit srdce lidí zpět‘ k Jehovovi, k jeho smlouvám, k ‚výsadě nebojácně mu prokazovat posvátnou službu s věrnou oddaností a spravedlností‘ a tak přichystat pro Jehovu „připravený lid“. (Lk 1:16, 17, 72–75) Zcela jasně lidem říkal, že je před nimi doba Božího soudu, že se „přiblížilo nebeské království“, a naléhavě je vybízel, aby se kajícně odvrátili od své cesty neposlušnosti Boží vůle a Božího zákona. Tak byl znovu zdůrazněn Jehovův požadavek, že chce mít pouze ochotné poddané, takové lidi, kteří budou uznávat, že jeho cesty a zákony jsou spravedlivé, a budou si jich vážit. (Mt 3:1, 2, 7–12)

Mesiášův příchod nastal ve chvíli, kdy se Ježíš objevil před Janem, aby se dal pokřtít, a potom byl pomazán Božím svatým duchem. (Mt 3:13–17) Stal se tak ustanoveným Králem, kterého Jehovův soudní dvůr uznává jako toho, kdo má zákonné právo na Davidův trůn, právo, které v průběhu uplynulých šesti set let nebylo uplatněno. (Viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho křest.) Jehova však s tímto schváleným Synem navíc uzavřel smlouvu pro nebeské Království, v němž Ježíš bude jak Králem, tak i Knězem stejně jako Melchisedek ze starověkého Salemu. (Ža 110:1–4; Lk 22:29; Heb 5:4–6; 7:1–3; 8:1; viz heslo SMLOUVA.) Jako slíbené ‚Abrahamovo semeno‘ bude tento nebeský Král-Kněz hlavním Zprostředkovatelem, prostřednictvím kterého Bůh požehná lidem všech národů. (1Mo 22:15–18; Ga 3:14; Sk 3:15)

Svou královskou moc projevil Jehova ve prospěch svého Syna Ježíše už na začátku jeho pozemského života. Astrology z Orientu, kteří se chystali informovat tyranského krále Heroda o tom, kde přebývá malé dítě, vedl Bůh jinou cestou a Ježíšovy rodiče přiměl, aby před tím, než Herodovi zmocněnci vyvraždí malé děti v Betlémě, utekli do Egypta. (Mt 2:1–16) Útok na Ježíšův život mohl být pouze pokusem Božího Odpůrce, Satana Ďábla, zmařit Jehovův záměr, protože v původním proroctví proneseném v Edenu bylo předpověděno, že mezi slíbeným ‚semenem‘ a ‚hadovým semenem‘ bude nepřátelství. Tento pokus však byl marný. (1Mo 3:15)

Tváří v tvář tomuto hlavnímu odpůrci Jehovovy svrchovanosti se pokřtěný Ježíš octl potom, co byl asi 40 dní v Judské pustině. Nějakými prostředky mu tento duchovní Odpůrce dělal určité lstivé návrhy, které ho měly vést k tomu, aby jednal proti vůli a slovu, které vyjádřil Jehova. Pomazanému Ježíšovi Satan dokonce nabídl, že mu dá nadvládu nad všemi pozemskými královstvími, aniž o ni musí nějak bojovat či kvůli ní trpět — výměnou za jediný akt uctívání jeho samotného. Ježíš to odmítl, protože uznával Jehovu jako jediného pravého Svrchovaného Panovníka a jako toho, kdo je oprávněně zdrojem autority a kdo má být uctíván. Nato Boží Odpůrce začal vymýšlet další plány válečné strategie namířené proti Jehovovu Představiteli. Rozhodl se, že různými způsoby použije jako své nástroje lidi, podobně jako to dlouho před tím udělal v případě Joba. (Job 1:8–18; Mt 4:1–11; Lk 4:1–13; srovnej Zj 13:1, 2.)

V jakém smyslu bylo Boží Království ‚ve středu‘ těch lidí, kterým Ježíš kázal?

Ježíš se spoléhal na to, že Jehova má moc ochránit ho a dopřát mu zdar. Tak začal svou veřejnou službu a Jehovovu smluvnímu lidu oznamoval, že „ustanovený čas se naplnil“, a proto je blízko Boží Království. (Mr 1:14, 15) Chceme-li zjistit, v jakém smyslu se Království „přiblížilo“, je možné věnovat pozornost slovům, která Ježíš řekl jistým farizeům: „Boží království je ve vašem středu.“ (Lk 17:21) The Interpreter’s Dictionary of the Bible v komentáři k tomuto verši říká: „Tato interpretace se sice často uvádí jako příklad Ježíšova ‚mysticismu‘ nebo ‚soustředění na duchovno‘, ale spočívá v podstatě na starém překladu, a vyjádření ‚ve vás‘ [KJ, Dy] se chápe v nevhodném novodobém smyslu, jako by znamenalo jednotlivce; ono ‚vás‘ ([hy·monʹ]) je množné číslo (Ježíš oslovuje farizey — v. 20) . . . Teorie, že Boží království je vnitřní stav mysli nebo stav osobního spasení, odporuje kontextu tohoto verše a také celému pojetí této myšlenky v NZ.“ (G. A. Buttrick, ed., 1962, sv. 2, s. 883) Výraz „království [ba·si·leiʹa]“ může znamenat také „královskou důstojnost“, a proto je zřejmé, že Ježíš měl na mysli to, že v jejich středu je on, Boží královský zástupce, kterého Bůh ke kralování pomazal. Ježíš však byl v tomto postavení nejen přítomen, ale měl také autoritu konat díla, která dokazovala Boží královskou moc, a připravit kandidáty na postavení v přicházející vládě Království. Proto mohl mluvit o tom, že Království je ‚blízko‘; byla to doba, která poskytovala výjimečnou příležitost.

Vláda, která má moc a autoritu. Pod pojmem Království chápali Ježíšovi učedníci skutečnou Boží vládu, i když jim nebylo jasné, jaký dosah bude královské panství mít. Natanael Ježíšovi řekl: „Rabbi, ty jsi Boží Syn, ty jsi Král Izraele.“ (Jan 1:49) Učedníci věděli, co bylo v Danielově proroctví předpověděno o ‚svatých‘. (Da 7:18, 27) Ježíš svým apoštolským následovníkům přímo slíbil, že zaujmou ‚trůny‘. (Mt 19:28) Jakub a Jan usilovali o určitá privilegovaná místa v mesiášské vládě a Ježíš potvrdil, že taková privilegovaná místa budou existovat. Řekl však, že tato místa bude přidělovat jeho Otec, Svrchovaný Vládce. (Mt 20:20–23; Mr 10:35–40) Ježíšovi učedníci tedy správně chápali, že se jedná o vládní systém, i když mesiášskou královskou vládu mylně omezovali pouze na zemi a zejména na tělesný Izrael, a to dokonce ještě ten den, kdy vzkříšený Ježíš vystoupil do nebe. (Sk 1:6; srovnej Mt 21:5; Mr 11:7–10.)

Svou královskou moc, kterou má nad pozemským stvořením, Jehova mnoha způsoby viditelně projevil prostřednictvím svého královského Představitele. Pomocí Božího ducha neboli činné síly Boží Syn uplatňoval vládu nad větrem a mořem, nad rostlinstvem, rybami, a dokonce nad organickými prvky potravy (když způsobil, že se množství jídla zvětšilo). Tyto mocné skutky měly vliv na to, že si jeho učedníci vypěstovali hlubokou úctu k autoritě, kterou měl. (Mt 14:23–33; Mr 4:36–41; 11:12–14, 20–23; Lk 5:4–11; Jan 6:5–15) Ještě působivější bylo, když projevoval Boží moc nad lidskými těly a léčil nejrůznější nemoci od slepoty po malomocenství a když mrtvé přiváděl zpět k životu. (Mt 9:35; 20:30–34; Lk 5:12, 13; 7:11–17; Jan 11:39–47) Malomocné, které uzdravil, poslal, aby o tom podali zprávu Bohem pověřeným, ale většinou nevěřícím kněžím, „jim na svědectví“. (Lk 5:14; 17:14) A konečně, ukázal Boží moc nad nadlidskými duchy. Démoni uznávali autoritu, která byla Ježíšovi propůjčena. Nechtěli riskovat, že dojde k rozhodující zkoušce s mocí, která za ním stála, a proto uposlechli jeho příkaz, aby opustili osoby, které ovládali. (Mt 8:28–32; 9:32, 33; srovnej Jk 2:19.) Takovým mocným způsobem Ježíš vyháněl démony prostřednictvím Božího ducha a to znamenalo, že Boží Království Ježíšovy posluchače skutečně „dostihlo“. (Mt 12:25–29; srovnej Lk 9:42, 43.)

To všechno bylo spolehlivým důkazem toho, že Ježíš má královskou autoritu a že tato autorita nepochází z žádného pozemského, lidského, politického zdroje. (Srovnej Jana 18:36; Iz 9:6, 7.) Poslům, které vyslal uvězněný Jan Křtitel a kteří byli svědky těchto mocných skutků, Ježíš nařídil, aby šli zpět k Janovi a pověděli mu o všem, co viděli a slyšeli, a tak potvrdili, že Ježíš je skutečně ten „Přicházející“. (Mt 11:2–6; Lk 7:18–23; srovnej Jana 5:36.) Ježíšovi učedníci viděli a slyšeli důkazy autority Království, které na vlastní oči toužili vidět proroci. (Mt 13:16, 17) Ježíš navíc mohl autoritou pověřovat své učedníky. I oni tedy mohli jako jeho jmenovaní zmocněnci provádět podobné mocné skutky a tak dát sílu a váhu svému provolání: „Nebeské království se přiblížilo.“ (Mt 10:1, 7, 8; Lk 4:36; 10:8–12, 17)

Vstup do Království. Ježíš zdůrazňoval, že tak nastalo období zvláštní příležitosti. O svém předchůdci Janu Křtiteli řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili z žen, nebyl vzbuzen nikdo větší než Jan Křtitel; ale kdo je menší v nebeském království, je větší než on. Ale ode dnů Jana Křtitele až dosud je nebeské království cílem, ke kterému se lidé tlačí [bi·aʹze·tai], a ti, kdo se tlačí kupředu [bi·a·staiʹ], se ho zmocňují. [Srovnej KMS; také Zürcher Bibel (německy).] Všichni, Proroci i Zákon, totiž prorokovali až do Jana.“ (Mt 11:10–13) Období Janovy služby, které mělo brzy skončit jeho popravou, tedy označovalo konec jedné epochy a začátek epochy další. O řeckém slovese bi·aʹzo·mai, které je v tomto textu použito, se v díle Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words píše: „Toto sloveso naznačuje mocné úsilí.“ (1981, sv. 3, s. 208) Německý učenec Heinrich Meyer o slovech u Matouše 11:12 říká: „Tímto způsobem je obrazně popsáno to dychtivé, všechny překážky překonávající snažení a zápas o blížící se Mesiášské království . . . Tak vzrušený a energický (už ne klidný a vyčkávavý) je zájem o království. Oni [bi·a·staiʹ] jsou tedy věřící [ne nepřátelští útočníci], kteří tvrdě zápasí o to, aby je vlastnili.“ (Kritisch exegetisches Handbuch über das Evangelium des Matthäus, 1864, s. 272, 273)

Být přijat do Božího Království nebude tedy tak snadné jako vstoupit do otevřeného města po cestě, na níž je málo věcí, které to ztěžují, nebo tam nejsou vůbec žádné. Svrchovaný Panovník Jehova Bůh postavil zábrany, aby každý, kdo si vstup do Království nezaslouží, zůstal venku. (Srovnej Jana 6:44; 1Ko 6:9–11; Ga 5:19–21; Ef 5:5.) Ti, kdo do Království vstoupí, musí jít po úzké cestě, musí najít úzkou bránu, musí se stále ptát, stále hledat, stále klepat, a cesta jim bude otevřena. Zjistí, že cesta je „úzká“ v tom smyslu, že těm, kdo po ní jdou, brání dělat věci, kterými by mohli způsobit škodu sobě i druhým. (Mt 7:7, 8, 13, 14; srovnej 2Pe 1:10, 11.) Aby se dostali dovnitř, budou se možná, obrazně řečeno, muset zbavit oka nebo ruky. (Mr 9:43–47) Království nebude žádnou plutokracií, kde by si člověk mohl Královu přízeň koupit; pro bohatého člověka (řec. plouʹsi·os) bude obtížné do něho vstoupit. (Lk 18:24, 25) Království nebude ani žádnou světskou aristokracií; na významné postavení mezi lidmi nebude brán ohled. (Mt 23:1, 2, 6–12, 33; Lk 16:14–16) Ti, kdo díky své význačné náboženské minulosti a pověsti byli zjevně „první“, budou „poslední“, a „poslední budou první“, aby získali vynikající výsady spojené s tímto Královstvím. (Mt 19:30–20:16) Prominentní, ale pokrytečtí farizeové, kteří spoléhali na své výhodné postavení, uvidí, jak nevěstky a výběrčí daní, kteří se změnili, vstupují do Království před nimi. (Mt 21:31, 32; 23:13) Všichni pokrytci, kteří Ježíšovi říkají „Pane, Pane“, ale nemají úctu k Božímu slovu ani k Boží vůli, která byla zjevena prostřednictvím Ježíše, budou odehnáni slovy: „Nikdy jsem vás neznal! Jděte ode mne, vy, kdo se dopouštíte nezákonnosti.“ (Mt 7:15–23)

Ti, kdo vstoupí do Království, budou lidé, kteří hmotné zájmy dávají na vedlejší místo a nejprve hledají Království a Boží spravedlnost. (Mt 6:31–34) Stejně jako Boží pomazaný Král, Kristus Ježíš, i oni milují spravedlnost a nenávidí ničemnost. (Heb 1:8, 9) Duchovně smýšlející, milosrdní lidé, kteří mají čisté srdce a jsou pokojní, i když jsou terčem posměchu a pronásledování ze strany lidí, mají vyhlídku, že se stanou členy Království. (Mt 5:3–10; Lk 6:23) Jhem, které si na sebe takoví lidé měli na základě Ježíšovy výzvy vzít, byla míněna podřízenost Ježíšově královské autoritě. Toto jho však bylo příjemné a Ježíšův náklad byl lehký pro ty, kdo byli — stejně jako Král — ‚mírné povahy a ponížení v srdci‘. (Mt 11:28–30; srovnej 1Kr 12:12–14; Jer 27:1–7.) To na Ježíšovy posluchače působilo povzbudivě a ujistilo je to o tom, že Ježíš jakožto vládce nebude mít nežádoucí vlastnosti, jaké mělo mnoho dřívějších vládců, izraelských i neizraelských. Měli tedy důvod věřit, že jeho vláda nepřinese žádné tíživé daně, nucené práce ani žádné formy vykořisťování. (Srovnej 1Sa 8:10–18; 5Mo 17:15–17, 20; Ef 5:5.) Pozdější Ježíšova slova ukázala, že nejen Hlava přicházející vlády Království prokáže svou nesobeckost do té míry, že dá svůj život za svůj lid, ale že i všichni ti, kdo budou ve vládě spolu s ním, budou lidé, kteří se snažili sloužit, místo aby si sloužit nechali. (Mt 20:25–28; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho skutky a osobní vlastnosti.)

Ochota podřídit se je nezbytná. Sám Ježíš měl ke svrchované vůli a autoritě svého Otce tu nejhlubší úctu. (Jan 5:30; 6:38; Mt 26:39) Dokud byla v platnosti smlouva Zákona, měli ji Ježíšovi židovští následovníci poslouchat a zastávat se jí; jakékoli opačné jednání by bylo, pokud jde o Království, zavrženo. Tato úcta a poslušnost však musí vycházet ze srdce. Není to tedy pouze formální nebo jednostranné zachovávání Zákona s důrazem na konkrétní činy, které jsou vyžadovány, ale je to zachovávání základních zásad, které jsou v Zákoně obsaženy a které se týkají práva, milosrdenství a věrnosti. (Mt 5:17–20; 23:23, 24) Jistému znalci Zákona, který uznával Jehovovo jedinečné postavení a který přiznal, že „milovat [Jehovu] celým srdcem, celým porozuměním, celou silou a milovat svého bližního jako sám sebe je daleko cennější než všechny celé zápalné obětní dary a oběti“, Ježíš řekl: „Nejsi daleko od Božího království.“ (Mr 12:28–34) Ve všech ohledech tedy Ježíš jasně ukázal, že Jehova Bůh hledá pouze ochotné poddané, ty, kdo dávají přednost jeho spravedlivým cestám a dychtivě touží žít pod jeho svrchovanou autoritou.

Smluvní vztah. Když byl poslední noc se svými učedníky, mluvil s nimi Ježíš o ‚nové smlouvě‘, která má pro jeho následovníky nabýt účinnosti na základě jeho výkupní oběti (Lk 22:19, 20; srovnej 12:32); on sám má být Prostředníkem této smlouvy mezi Svrchovaným Panovníkem Jehovou a Ježíšovými následovníky. (1Ti 2:5; Heb 12:24) Ježíš navíc se svými následovníky uzavřel osobní smlouvu — smlouvu „o království“, aby se k němu mohli připojit v jeho královských výsadách. (Lk 22:28–30; viz heslo SMLOUVA.)

Vítězství nad světem. I když se kvůli následnému Ježíšovu zatčení, jeho zkouškám a popravě zdálo, že jeho královské postavení je oslabeno, bylo to ve skutečnosti znamení mocného splnění Božích proroctví, a z toho důvodu to Bůh také připustil. (Jan 19:10, 11; Lk 24:19–27, 44) Tím, že až do smrti zůstal věrný a ryzí, Ježíš dokázal, že „panovník světa“, Boží Odpůrce, Satan, nad ním nemá „moc“ a že Ježíš skutečně ‚zvítězil nad světem‘. (Jan 14:29–31; 16:33) Další důkaz své svrchované moci Jehova poskytl dokonce i ve chvíli, kdy byl jeho Syn přibit na kůl: slunce na nějakou dobu potemnělo; nastalo také silné zemětřesení a velká opona v chrámu se roztrhla na dvě části. (Mt 27:51–54; Lk 23:44, 45) Naprosto největší důkaz své svrchovanosti poskytl Jehova třetí den po těchto událostech — svého Syna vzkřísil k duchovnímu životu, a to navzdory chabým pokusům lidí zabránit vzkříšení tím, že kolem Ježíšovy zapečetěné hrobky rozestavili stráže. (Mt 28:1–7)

‚Království Syna Boží lásky.‘ O Letnicích roku 33 n. l., deset dní po tom, co vystoupil do nebe, Ježíš vylil svatého ducha na své učedníky, a tak měli důkaz toho, že byl „vyvýšen k Boží pravici“. (Sk 1:8, 9; 2:1–4, 29–33) „Nová smlouva“ pro ně tedy nabyla účinnosti a oni se stali jádrem nového ‚svatého národa‘, duchovního Izraele. (Heb 12:22–24; 1Pe 2:9, 10; Ga 6:16)

Kristus nyní seděl po pravici svého Otce a byl Hlavou tohoto sboru. (Ef 5:23; Heb 1:3; Fil 2:9–11) Písmo ukazuje, že o Letnicích roku 33 n. l. bylo nad Ježíšovými učedníky zřízeno duchovní království. Ve svém dopise, který psal křesťanům žijícím v prvním století v Kolosech, mluvil apoštol Pavel o Ježíši Kristu jako o někom, kdo již má království: ‚Bůh nás osvobodil z autority tmy a přenesl nás do království Syna své lásky.‘ (Kol 1:13; srovnej Sk 17:6, 7.)

Kristovo království, které existovalo od Letnic roku 33 n. l., bylo duchovní království a panovalo nad duchovním Izraelem — nad křesťany, kteří byli Božím duchem zplozeni k tomu, aby se stali Božími duchovními dětmi. (Jan 3:3, 5, 6) Až tito duchem zplození křesťané obdrží svou nebeskou odměnu, nebudou již pozemskými poddanými Kristova duchovního království, ale budou spolu s Kristem králové v nebi. (Zj 5:9, 10)

‚Království našeho Pána a jeho Krista.‘ Apoštol Jan, který psal koncem prvního století n. l., viděl díky božskému zjevení dobu, kdy Jehova Bůh prostřednictvím svého Syna dá novým způsobem najevo, že panuje. Tehdy, stejně jako v době, kdy David přinesl Truhlu do Jeruzaléma, se bude říkat, že Jehova se ‚ujal své velké moci a začal kralovat‘. Bude to doba, kdy silné hlasy v nebi budou ohlašovat: „Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista a bude kralovat po celou věčnost.“ (Zj 11:15, 17; 1Pa 16:1, 31)

„Náš Pán“, Svrchovaný Pán Jehova, uplatňuje svou autoritu nad ‚královstvím světa‘ tím, že uvádí v chod nové vyjádření své svrchovanosti nad zemí. Svému Synu, Ježíši Kristu, dává podíl na tomto Království, takže je označeno jako ‚království našeho Pána a jeho Krista‘. Toto Království má větší rozsah a rozměry než ‚království Syna Boží lásky‘, o němž se mluví v Kolosanům 1:13. ‚Království Syna Boží lásky‘ začalo existovat o Letnicích roku 33 n. l. a panuje nad Kristovými pomazanými učedníky; ‚království našeho Pána a jeho Krista‘ se zrodilo na konci ‚ustanovených časů národů‘ a panuje nad všemi lidmi na zemi. (Lk 21:24)

Když obdržel podíl na „království světa“, Ježíš Kristus přijímá opatření nezbytná k odstranění odpůrců Boží svrchovanosti. K prvnímu kroku dochází v nebeské říši; Satan a jeho démoni jsou poraženi a svrženi do sféry země. Nato zaznívá prohlášení: „Nyní nastala záchrana a moc a království našeho Boha a autorita jeho Krista.“ (Zj 12:1–10) Během krátkého časového období, které mu zbývá, hlavní Odpůrce, Satan, dále naplňuje proroctví z 1. Mojžíšovy 3:15 tím, že bojuje proti ‚zbývajícím‘ ze „semene“ ženy, proti ‚svatým‘, kteří mají vládnout s Kristem. (Zj 12:13–17; srovnej Zj 13:4–7; Da 7:21–27.) Jehovovy „spravedlivé výnosy“ jsou však zjeveny a jeho rozsudky přijdou na jeho odpůrce jako rány a povedou ke zničení mystického Velkého Babylóna, hlavního pronásledovatele Božích služebníků na zemi. (Zj 15:4; 16:1–19:6)

Potom ‚království našeho Pána a jeho Krista‘ vyšle v armagedonské bitvě svá nebeská vojska proti panovníkům všech pozemských království a jejich vojskům a zničí je. (Zj 16:14–16; 19:11–21) To je odpověď na naléhavou prosbu k Bohu: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6:10) Satan je pak uvržen do propasti a začíná tisícileté období, kdy Kristus Ježíš a jeho společníci budou panovat jako králové a kněží nad obyvateli země. (Zj 20:1, 6)

Kristus „předá království“. Také apoštol Pavel popisuje vládu Krista během jeho přítomnosti. Až Kristus vzkřísí své následovníky ze smrti, „přivede vniveč všechnu vládu a všechnu autoritu a moc“ (logicky jsou tím myšleny všechny vlády a veškerá autorita a moc, které odporují Boží svrchované vůli). Potom, na konci tisícileté vlády, „předá království svému Bohu a Otci“ a sám se podřídí „Tomu, kdo mu podřídil všechno, aby Bůh byl každému vším“. (1Ko 15:21–28)

V jakém smyslu je ale jeho Království ‚věčné‘, jak se to opakovaně píše v Písmu, když Kristus „předá království svému Bohu a Otci“? (2Pe 1:11; Iz 9:7; Da 7:14; Lk 1:33; Zj 11:15) Jeho Království „nebude nikdy zničeno“; výsledky, kterých dosáhne, budou trvalé; Ježíšovi bude věčně vzdávána čest za jeho úlohu mesiášského Krále. (Da 2:44)

Během tisícileté vlády nad zemí budou součástí Kristova panování kněžská opatření ve prospěch poslušného lidstva. (Zj 5:9, 10; 20:6; 21:1–3) Tak skončí panství hříchu a smrti, které kralují nad poslušným lidstvem, jež je podřízeno jejich „zákonu“; panovat bude nezasloužená laskavost a spravedlnost. (Ří 5:14, 17, 21) Obyvatelé země mají být úplně zbaveni hříchu a smrti, a proto už nebude zapotřebí, aby Ježíš sloužil jako ‚pomocník u Otce‘ ve smyslu smiřování hříchů nedokonalých lidí. (1Ja 2:1, 2) Tak bude lidstvo přivedeno zpět do původního stavu, v němž byl dokonalý člověk Adam v Edenu. Když byl Adam dokonalý, nepotřeboval, aby byl mezi ním a Bohem někdo, kdo by je smiřoval. Tedy i na konci Ježíšovy tisícileté vlády budou obyvatelé země nejen schopni, ale i odpovědni zodpovídat se za svůj způsob jednání před Jehovou Bohem, Nejvyšším Soudcem, aniž se budou muset obracet na nějakého zákonného prostředníka neboli pomocníka. Jehova, svrchovaně mocný Panovník se tak stane „každému vším“. To znamená, že bude plně uskutečněn Boží záměr „shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (1Ko 15:28; Ef 1:9, 10)

Ježíšova tisíciletá vláda zcela splní svůj účel. Země, která se kdysi stala ohniskem vzpoury, získá opět úplné, čisté a nezpochybněné postavení v říši neboli panství Svrchovaného Panovníka. Mezi poslušným lidstvem a Jehovou už nebude žádné podřízené království.

Potom však je provedena závěrečná zkouška věrnosti a oddanosti všech pozemských poddaných. Satan je uvolněn z propasti, kde byl držen. Ti, kdo podlehnou jeho svodům, tím vyvolají stejnou spornou otázku, jaká byla vznesena v Edenu — otázku oprávněnosti Boží svrchovanosti. Vyplývá to z toho, že zaútočí na „tábor svatých a milované město“. Vzhledem k tomu, že sporná otázka byla právně vyřešena a že ji nebeský Soud prohlásil za uzavřenou, v tomto případě již nebude připuštěna dlouhotrvající vzpoura. Ti, kdo nebudou stát věrně na straně Boha, se nebudou moci obrátit na Krista Ježíše jako na ‚usmiřujícího pomocníka‘, ale Jehova jim bude „vším“ — nebude již žádné odvolání ani pomoc třetí strany. Všichni vzbouřenci — duchovní bytosti i lidé — obdrží božský rozsudek zničení, ‚druhou smrt‘. (Zj 20:7–15)