Otázky čtenářů

Jak vážně by měli křesťané brát zasnoubení?

Zasnoubení je důvodem ke štěstí, ale zároveň je to vážná záležitost. Žádný zralý křesťan by zasnoubení neměl brát na lehkou váhu a neměl by mít dojem, že je může zrušit kdykoli se mu zachce. Období zasnoubení je rovněž dobou, kdy se dva lidé před vstupem do manželství lépe navzájem poznávají.

Mluvíme-li o tomto námětu, musíme si uvědomit, že společenské zvyklosti týkající se manželství i kroků, které k němu vedou, se na různých místech a v různých dobách velmi liší. Bible uvádí tyto příklady.

Dvě Lotovy dcery, které „nikdy neměly styk s mužem“, byly nějakým způsobem zasnoubeny se dvěma muži z města, v němž žily. Lotovi ‚zeťové si měli vzít jeho dcery‘. Bible nám však neříká, proč nebo jak zasnoubení proběhlo. Byly Lotovy dcery v té době dospělé? Měly rozhodující slovo při výběru toho, koho si měly vzít? Byly zasnoubeny tak, že udělaly nějaký veřejný krok? Nevíme. (1. Mojžíšova 19:8–14) Víme ale, že Jákob uzavřel svou vlastní smlouvu s Rácheliným otcem o tom, že pro něj odpracuje sedm let a potom se s Ráchel ožení. Přestože Jákob mluvil o Ráchel jako o ‚své manželce‘, během těch let spolu neměli žádné pohlavní styky. (1. Mojžíšova 29:18–21) Dalším příkladem je David, který předtím než se mohl oženit se Saulovou dcerou, měl zvítězit nad Filištíny. Když David splnil Saulův požadavek, mohl se s jeho dcerou Mikal oženit. (1. Samuelova 18:20–28) Tato „zasnoubení“ se lišila jedno od druhého a liší se i od těch, která jsou běžná v mnoha zemích dnes.

Mojžíšský Zákon obsahoval předpisy týkající se manželství a zasnoubení. Například muž mohl mít více než jednu manželku a mohl se z různých důvodů rozvést, zatímco manželka tuto možnost zjevně neměla. (2. Mojžíšova 22:16, 17; 5. Mojžíšova 24:1–4) Muž, který svedl nezasnoubenou pannu, se s ní měl oženit, pokud s tím souhlasil její otec, a nikdy se s ní nemohl rozvést. (5. Mojžíšova 22:28, 29) Jiné zákony se vztahovaly na manželství, například na otázku, kdy by se manželé měli zdržet pohlavních styků. (3. Mojžíšova 12:2, 5; 15:24; 18:19) A jaké předpisy se týkaly zasnoubení?

Zasnoubená izraelská žena měla jiné právní postavení než žena nezasnoubená; v určitých ohledech byla zasnoubená žena považována za vdanou. (5. Mojžíšova 22:23–29; Matouš 1:18, 19) Izraelité se nemohli zasnoubit ani nemohli uzavřít manželství s některými příbuznými. Obvykle to byli pokrevní příbuzní, avšak v některých případech bylo zasnoubení a manželství zakázáno kvůli dědickým právům. (3. Mojžíšova 18:6–20; viz Strážnou věž číslo 20 z roku 1978, strany 408–411) Je zřejmé, že Boží služebníci nebrali zasnoubení na lehkou váhu.

Izraelité byli všem těmto předpisům Zákona podřízeni, ale křesťané Zákonu — i s jeho předpisy o zasnoubení nebo manželství — podřízeni nejsou. (Římanům 7:4, 6; Efezanům 2:15; Hebrejcům 8:6, 13) Ježíš vyučoval, že křesťanská norma týkající se manželství se liší od normy Zákona. (Matouš 19:3–9) Nicméně vážnost manželství ani zasnoubení nesnižoval. Jak vážně by tedy k zasnoubení měli přistupovat křesťané?

V mnoha zemích si lidé sami vybírají, s kým uzavřou manželství. Jakmile si muž a žena navzájem slíbí, že spolu uzavřou manželství, jsou považováni za zasnoubené. Obvykle to nevyžaduje žádný další formální krok. Na některých místech je ovšem běžné, že muž dá své nastávající manželce prsten jako znamení jejich zasnoubení. Nebo je zvykem oznámit zasnoubení příbuzným a přátelům, například při společném jídle nebo při jiném setkání. Tyto věci jsou záležitostí osobní volby, ne biblickými požadavky. To, co tvoří podstatu zasnoubení, je úmluva mezi dvěma lidmi.a

Křesťan by neměl spěchat, pokud jde o známost, zasnoubení nebo manželství. Lidem, kteří jsou svobodní a kteří se rozhodují, zda je moudré začít s někým známost nebo podniknout kroky k zasnoubení či manželství, mohou pomoci publikované rady založené na Bibli.b Klíčovou myšlenkou, z níž vycházejí rady uvedené v těchto publikacích, je to, že křesťanské manželství je trvalé. (1. Mojžíšova 2:24; Marek 10:6–9)

Předtím než dva křesťané začnou uvažovat o zasnoubení, by se měli navzájem poměrně dobře znát. Každý z nich si může položit otázky: ‚Jsem si opravdu jist duchovním smýšlením svého případného snoubence a jeho oddaností Bohu? Mohu předpokládat, že s ním budu sloužit Bohu po celý život? Poznali jsme dostatečně povahové rysy jeden druhého? Jsem plně přesvědčen, že spolu budeme trvale dobře vycházet? Víme navzájem v dostatečné míře o svém jednání v minulosti i o svých současných okolnostech?‘

Jakmile jsou dva křesťané zasnoubeni, oba dva i ostatní lidé oprávněně očekávají, že bude následovat uzavření manželství. Ježíš nabádal: „Ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne.“ (Matouš 5:37) Křesťané, kteří se zasnoubili, by měli mít v úmyslu manželství uzavřít. Ve výjimečných případech se však zasnoubený křesťan možná dozví, že mu před zásnubami nebylo řečeno něco závažného nebo že mu něco závažného bylo zamlčeno. Mohla by to být nějaká důležitá skutečnost týkající se minulosti jeho snoubence, možná dokonce nějaký zločin nebo nemravné jednání. Křesťan, který se o takové věci dozví, se musí rozhodnout, co udělá. Možná, že oba spolu záležitost důkladně prohovoří a dohodnou se, že jejich zasnoubení bude trvat dál. Nebo se možná rozhodnou zasnoubení vzájemně zrušit. I když je to v podstatě soukromá záležitost — není to nic, do čeho by měli ostatní lidé zasahovat, o čem by se měli dohadovat nebo co by měli posuzovat —, je to velmi závažné rozhodnutí. Naproti tomu křesťan, který se dozví o nějakém vážném problému, možná osobně cítí nutnost zasnoubení zrušit, i když jeho snoubenec chce, aby trvalo dál. (Viz „Otázky čtenářů“ ve Strážné věži číslo 5 z roku 1976.)

Existuje pádný argument, proč vyřešit takové problémy ještě před vstupem do manželství. Ježíš řekl, že jediným biblickým důvodem k rozvodu, který člověku umožňuje znovu uzavřít manželství, je por·neiʹa, hrubá sexuální nemravnost, které se dopustí manželský partner. (Matouš 5:32; 19:9) Ježíš neřekl, že zákonné manželství může být ukončeno, jestliže se jeden z partnerů dozví o nějakém vážném problému nebo provinění, jehož se druhý partner dopustil před svatbou.

Například v Ježíšově době nebylo ničím výjimečným, když člověk onemocněl malomocenstvím. Jestliže se nějaký židovský manžel dozvěděl, že jeho manželka byla malomocná, když si ho brala — ať už o tom věděla, nebo ne —, měl důvod k rozvodu? Pro Žida podřízeného Zákonu to důvod k rozvodu mohl být, ale Ježíš neřekl, že je to důvod k rozvodu také pro jeho následovníky. Uvažujme o některých situacích, k nimž může dojít v dnešní době. Muž, který je nakažen chorobou, jako je syfilis nebo genitální herpes, virem HIV či jinou vážnou nakažlivou nemocí, by se mohl oženit, aniž by tuto skutečnost odhalil své manželce. Možná se nakazil v důsledku sexuální nemravnosti, které se dopustil v době, kdy byl zasnouben, nebo ještě předtím. To, že se manželka dozví o manželově nemoci nebo nemravnosti, které se dopustil v minulosti, (případně o jeho neplodnosti nebo impotenci) nic nemění na skutečnosti, že oba jsou nyní manželi. Nemravné chování před svatbou není biblickým důvodem k ukončení manželství, a nebylo by jím ani v případě, že by se předtím nakazila nějakou nemocí manželka, nebo že by před svatbou dokonce otěhotněla s jiným mužem. Nyní jsou manželi a jsou spolu nerozlučně spjati.

Připusťme, že k takovým smutným situacím dochází zřídka, ale tyto příklady by měly zdůraznit tuto základní myšlenku — zasnoubení by nemělo být bráno na lehkou váhu. Křesťané by se před zasnoubením i po něm měli snažit, aby se navzájem dobře poznali. Měli by jednat poctivě, pokud jde o to, co chce partner o nich vědět nebo co má právo vědět. (V některých zemích zákon vyžaduje, aby dvojice, které chtějí vstoupit do manželství, podstoupily lékařské vyšetření. Nebo někteří lidé možná chtějí takové vyšetření pro svou vlastní informaci.) A tak radost spojená se zasnoubením i závažnost tohoto kroku poslouží čestnému záměru, když oba snoubenci spějí k ještě radostnějšímu a závažnějšímu stavu — k manželství. (Přísloví 5:18, 19; Efezanům 5:33)

[Poznámky pod čarou]